Křesťanská zralost — nedosažitelný cíl?

CO je „křesťanská zralost“? Jak bys definoval tento pojem? Máš ty křesťanskou zralost? Nebo toužíš po ní?

Správné porozumění křesťanské zralosti má pro nás velikou cenu, protože špatné pochopení by nás mohlo zbavit odvahy. Mohlo by způsobit, že bychom považovali křesťanskou zralost za fatu morgánu, za přízrak, který vždy unikne, když již člověk věří, že jej dosáhl. Křesťanská zralost však není takový nedosažitelný cíl.

Špatné pochopení křesťanské zralosti by také mohlo vést k tomu, že bychom používali falešná měřítka pro oceňování nebo posuzování druhých. Mohlo by způsobit, že bychom neviděli a neuznávali dobré vlastnosti druhých. Mohlo by v nás dokonce podporovat sklon dívat se na druhé pohrdavě shora nebo mít o sobě příliš vysoké mínění nebo neúmyslně činit stranické rozdíly.

ODRŮST DUCHOVNÍMU DĚTSTVÍ

V běžném slova smyslu je „zralý“ člověk ten, kdo odrostl dětství a je dospělý. Tělesný růst dosáhne určitého bodu a pak se zastaví. Duševní proces zrání postupuje podobně, ale často trvá déle než tělesný vývoj.

Křesťané také rostou v duchovním smyslu od dětství k dospělosti, ke křesťanské zralosti. Podle čeho je možno poznat, je-li někdo dospělý v duchovním ohledu?

Lidé, kteří jsou stále ještě „děti v Kristu“, musí být živeni „mlékem“ křesťanské pravdy. Takové „děti“ si ještě nejsou jisty, co je pravda; proto jsou vrtkaví a dají se snadno svést klamem a lstí lidí, kteří rozšiřují falešné učení. V takovém nezralém stavu mohou málo prospět k růstu „Kristova těla“, křesťanského sboru a k „jeho budování v lásce“. (Efez. 4:12–16) Jsou stále ještě „tělesní“, mají ještě sklon k žárlivosti, hádkám a sektářství a musí odrůst těmto světským způsobům, aby se stali „duchovními lidmi“ a nezůstali dětmi. — 1. Kor. 3:1–4.

Je snad někdo z nás ještě nestálý, ne dosti přesvědčený o křesťanské pravdě, ještě stále nakloněný k následování lidí, ještě ne zcela zajedno s našimi duchovními bratry, a proto ještě ne dokonalý v lásce, která buduje a posiluje křesťanský sbor? Pak bychom se měli snažit dosáhnout křesťanské zralosti. Také bychom si měli uvědomovat, že vývoj od duchovního dítěte k duchovně dospělému se neděje automaticky jako tělesný růst. Předpokládá, že se člověk upřímně snaží, spolupracuje s Bohem a jeho Synem a využívá možností, které oni poskytují k dosažení duchovní zralosti neboli dokonalosti.

PŘIJMOUT CELOU KŘESŤANSKOU PRAVDU

Důležitá část duchovního vývoje ke křesťanské zralosti spočívá v tom, že se dělají pokroky v přijímání celé křesťanské pravdy. Někteří hebrejští křesťané prvního století nedělali další pokroky, když přijali „základní věci svatých prohlášení Božích“, a proto se podobali lidem, kteří stále ještě potřebují „mléko“ a kteří ještě nesnesou hutnou duchovní stravu, jež „patří zralým lidem, těm, kteří používáním cvičili svou vnímavost, aby rozlišovali mezi správným a nesprávným“. Proto jim Pavel psal a napomínal je, aby ‚usilovně spěli ke zralosti‘. Jak to měli dělat? Jak bychom to my měli dělat, pokud jsme to ještě neudělali?

Apoštol jim ukázal, že nemají být jako stavitelé, kteří přestanou se stavbou, když položili základy budovy — v tomto případě základní nauky o Kristu. Mají přistoupit k další stavbě, která spočívá na základech, k pokročilejším naukám o Božím záměru, který zjevil jeho Syn, k naukám, které lze obtížněji vysvětlit než základní nauky.

Bylo nezbytně nutné, ano, životně důležité, aby v tom dělali pokroky. Proč? Protože nemohli nekonečně stát; buď mohli dělat pokroky nebo ustupovat zpátky. Co by pro ně znamenalo, kdyby šli zpět? Odpadnutí od pravé víry, a to by jim přineslo zničení. — Žid. 5:11 až 6:8.

Přirozeně by jejich pokroky v porozumění těchto obtížnějších nauk musely být provázeny odpovídajícím růstem jejich duchovního rozhledu a křesťanské osobnosti. Rozumové znalosti by samy o sobě nestačily. Pokročilé pravdy by musely stejně ovlivnit jejich život, jako to již učinily „základní“ nauky.

Dnes máme úplné inspirované Boží slovo. Přijímáme všechny jeho nauky a snažíme se upřímně žít v souladu s nimi? Nebo si pouze některé vybíráme jako mnozí, kteří jsou křesťany jen podle jména? Takoví lidé se přidržují jen toho, co se jim hodí; nejsou ochotni dělat vše, co se vyžaduje od učedníků Božího Syna. Proto jsou rozštěpeni do mnohých sekt křesťanstva. Jednáme také tak? Naše odpověď na tuto otázku nám pomůže určit, zda jsme dosáhli křesťanské zralosti nebo ne.

KŘESŤANSKÁ ZRALOST NENÍ KONCEM POKROKU

Avšak není tomu tak, že během času stále lépe poznáváme Boží slovo a stále lépe rozumíme určitým pravdám — i některým zvláště zajímavým myšlenkám? Jistě. A dosáhneme tedy skutečně někdy zralosti? Nebo je zralost něčím, po čem sice trvale toužíme, ale čeho nikdy nedosáhneme, a tak si připadáme, jako bychom chodili ve šlapacím mlýně? Ne, tak to není. Podívejme se, proč ne.

Všimněme si na příklad, jak Bible používá pojmů dětství a mužnosti neboli dospělosti („plně dospělý“ [Efez. 4:13], což je přeloženo ze stejného slova [teleiotes] jako „zralost“). Když dítě vyroste a stane se dospělým, má pak všechny vědomosti, zkušenosti a rozlišovací schopnost, které již nelze zlepšit? Jistě ne. Jako dospělý dělá další pokroky.

Zralý křesťan by měl právě tak dělat pokroky v poznání, v lásce, ve víře, v moudrosti a ve všech vlastnostech, které patří k ovoci Božího ducha. Můžeme říci, že se tím stává „zralejší“?

Ne, stejně jako bychom nemohli říci, že dospělý se stává „dospělejší“ pro znalosti a zkušenosti, které získal po dosažení dospělosti. Je padesátiletý muž „dospělejší“ než čtyřicetiletý? Můžeme mluvit o šedesátiletém muži jako o „velmi dospělém“ a sedmdesátiletém jako „obzvláště dospělém“? Ne, protože to neodpovídá smyslu toho slova. Také to neodpovídá smyslu slova „zralý“.

V prvním století byli zralí křesťanští muži, kteří projevovali moudrost, byli schopni jiné učit a povzbuzovat a napomínat, dosazováni ve sboru jako „starší muži“. (1. Tim. 3:1–7; Tit. 1:5–9) Znamenalo to, že byli jediní zralí a že ostatní, kteří nebyli dosazeni, byli „nezralí“? Ne, tito muži byli nejen zralí křesťané, ale k tomu měli i vlastnosti, které jim umožňovaly tímto způsobem sloužit. Na příklad v denním životě může dospělý syn, který je již ženatý a má sám rodinu, stále ještě prosit v některých záležitostech o radu nebo vedení svého otce nebo některé starší muže, protože ví, že mají větší zkušenosti a znalosti než on. Tak mohou mít i duchovně zralí křesťané užitek z pomoci, kterou jim poskytují v duchovním ohledu „starší muži“ ve sboru. — Skut. 20:17, 28; Ef. 4:11, 12.

Jako si dítě nemá myslet, že jeho životní cíl je pouze stát se dospělým, tak i my bychom měli pohlížet na dosažení křesťanské zralosti jako na vytoužený stav, ale ne jako na nejvyšší cíl. Když jsme se stali zralými křesťany, můžeme dělat ještě větší pokroky a rozvíjet moudrost a trpělivost, které nám pomohou správně pomáhat našim bratrům a které nám umožní dosáhnout náš nejvyšší cíl: Boží konečné uznání, jež nám dá věčný život.

Proto povzbuzuje apoštol Pavel své křesťanské bratry, aby se snažili o svůj cíl — cenu nebeského povolání —, když jim píše: „Všichni z nás, kteří jsme zralí, mějme tedy týž duchovní postoj . . . pokud jsme učinili pokrok, choďme dále řádně týmž způsobem.“ — Fil. 3:12, 14–16, NS.

Správně se tedy máme dívat na zralost jako na pomocný základ, na němž je možno pracovat, ne jako na žebřík, který — jak se zdá —, má stále více příček, čím výš člověk vystoupí.

VRÁTIT SE DO STAVU NEZRALOSTI?

Dejme tomu, že křesťan použije v určité duchovní záležitosti špatné rozlišovací schopnosti nebo učiní něco, co není v souladu s křesťanskými zásadami. Může jít o něco, co není tak závažné, aby mu byla odňata pospolitost se sborem, ale co přece dokazuje, že úplně nepoužil určité biblické rady. Je to známka „nezralosti“?

Není to nutné. Může být nezralý, protože je snad ještě mladý nebo je „nově obrácený“ (1. Tim. 3:6, NS), a proto ještě není v pravdě dosti pevný. Ale může to být i zralý křesťan, který se již po léta účastní křesťanské služby. Povaha provinění — je-li závažné nebo nepatrné — není rozhodující, je-li někdo zralý nebo nezralý. Pravda, špatná rozlišovací schopnost a slabost jsou vlastnosti dětí. Ale i dospělí se někdy mohou dopustit takových věcí. Nestyděl ses ještě jako dospělý, že jsi jednal nebo mluvil „dětinsky“? Ale ve skutečnosti jsi se nestal dítětem; zůstal jsi dospělým.

Špatný způsob jednání zralého křesťana může pramenit z toho, že se stal „duchovně nemocným“, protože snad zanedbal studium Božího slova, nebo dopustil, aby do jeho srdce vnikla nesprávná přání a oslabila jeho oddanost Bohu a Kristu. Dospělý může být slabý jako dítě, a přece zůstává dospělý. Má kvůli své nemoci požívat po nějakou dobu dětskou potravu, mléko nebo jinou lehkou stravu. Podobně je to s křesťanem, který se stal duchovně nemocný; i když je zralý, potřebuje po nějakou dobu pomoc a ošetření jiných, kteří jej musí dokonce duchovně krmit, aby opět získal své duchovní zdraví a sílu. — Srovnej Žid. 12:5, 6, 12, 13; Jak. 5:13–16.

Zralý křesťan může kromě duchovní nemoci být i špatný, dopustit se provinění nebo odpadnout od víry. Ale není opět nezralý. Zralý plod, který je špatný, nestane se opět zelený, nezralý. Zkazí se, shnije. — Žid. 6:1–8; 12:15.

ROZMANITOST MEZI ZRALÝMI KŘESŤANY

Neměli bychom tedy považovat slovo „zralost“ za výraz, který je tak obsáhlý a neurčitý, že může zahrnovat vše. Také bychom je neměli omezovat na ideální obraz křesťana, který jsme si sami vytvořili. Ne všichni zralí křesťané mají přesně tutéž osobnost nebo projevují přesně tytéž duchovní schopnosti. K znázornění: dvě zahrady, z nichž každá má různé druhy ovocných stromů, mohou být „zralé“, to je, mají plně vyvinuté stromy nesoucí ovoce. V jedné může být více jabloní než hrušní, v druhé naopak víc hrušní než jabloní.

Tak mohou i zralí křesťané při přinášení ovoce Božího ducha být v některém ohledu silnější než v druhém. (Gal. 5:22, 23) Někteří mohou vynikat svým poznáním, jiní mohou být nápadně laskaví a trpěliví, jiní opět mohou mít neobyčejně dobrou posuzovací schopnost, když jde o problémy, ano, někteří mohou být výjimečně velkorysí nebo pohostinní nebo mít zvláštní schopnost vedení. (Srovnej 1. Kor. 7:7; 12:4–11, 27–31) Tato rozmanitost však není známkou nezralosti. Neznamená to, že dotyční nejsou „dospělí“ křesťané. Nemusí být v každém ohledu stejně silní nebo mít stejné schopnosti, aby byli „zralí“. Nejsou též vzájemné napodobeniny. Každý přispívá jako zralý křesťan svým způsobem k „vybudování těla Kristova“. — Ef. 4:15, 16.

Nesmíme se též při posuzování křesťanské zralosti nechat vést světskými měřítky, podle nichž někdo platí za „nezralého“, když mu chybí určité schopnosti pro nedostatečné světské vzdělání nebo pro nedostatek zkušenosti ve světských metodách. Kdyby se apoštolové prvního století náhle objevili v naší dnešní průmyslové a byrokratické společnosti, jistě by pro ně bylo mnohé cizí, nezvyklé a — alespoň přechodně — nepochopitelné. Učinilo by je to nezralými křesťany? Jistě ne, protože křesťanská zralost nezávisí na tom, do jaké míry je někdo dobře obeznámený, zkušený nebo obratný v moderních obchodních metodách nebo v životě ve městě. Závisí to od duchovních hodnot uvedených v Božím slově. Tato kvalifikace platí všude, pro všechny lidi a všechny doby, nezávisle od bydliště, povolání nebo sociálního postavení.

V prvním století se stalo několik rybářů zralými učedníky Božího Syna, zatímco vysoce vzdělaní zákoníci a duchovní vůdcové se jimi nestali. Zralý křesťan jedná podle biblických zásad a ty se dají používat jak na venkově, tak ve městě, jak v „zaostalých“ zemích, tak i v „rozvinutém“ průmyslovém státě. Proto žádný křesťan nemusí být zbaven odvahy a myslet si, že nikdy nedosáhne křesťanské zralosti, protože mu podle světských měřítek chybí nutné schopnosti. — Srovnej 1. Kor. 1:26–31; 2:3–6; 2. Kor. 1:12.

Usilujme tedy o zralost, pokud jsme jí ještě nedosáhli. Jsme zralí křesťané? Pak dobře použijme své zralosti, když se budeme ‚chovat jako muži, sílit‘, pomáhat nezralým a budeme se dále řídit znamenitými zvyky, kterými jsme dosáhli zralosti a pomocí kterých dojdeme k našemu konečnému cíli: Božímu schválení, které nám dá život. — 1. Kor. 16:13, 14; Gal. 6:1, 2; Fil. 3:15, 16.