Otázky čtenářů
Je vhodné, aby křesťané oslavovali den své svatby, výročí svého sňatku?
Není nebiblické, jestliže manželská dvojice rozumně a skromně oslavuje výročí své svatby. Není to však také nezbytně nutné.
Výročí je ve skutečnosti každoročně se opakující pamětní den. Pohané mají známá výročí, při nichž vzpomínají na zvláštní události. To platí i pro Boží služebníky. (2. Mojž. 12:14, 24–27; Jan 10:22, 23; 1. Kor. 11:23–26) Výročí neboli pamětní dny, o nichž se mluví v Bibli, jsou přirozeně nějakým způsobem spojena s pravým uctíváním. Můžeme však z toho poznat, že existují výročí, proti nimž nejsou námitky. Vždy záleží na tom, na jakou událost vzpomínáme a jak to děláme.
Křesťan rozhodně nebude slavit něco, co je spojeno s nebiblickými zvyky nebo s falešným náboženstvím. (Jan 4:24) Normálně se však výroční den svatby neslaví ve spojení s nějakou náboženskou slavností. Ale nepochází snad zvyk oslavy výročního dne svatby z nějakého starého pohanského náboženství? Velmi pravděpodobně nikoliv. V Americké encyklopedii (vydání 1971) je psáno: „Zdá se, že v mnoha rodinách obvyklý zvyk oslavovat výročí svatby vznikl v západní Evropě. Nejstarší zmínky v anglické literatuře pocházejí ze 17. století“ (svazek 28, str. 564).
V některých zemích je dnes všeobecným zvykem, že manželé zvlášť pamatují na výročí své svatby. Činí to i některé křesťanské manželské dvojice. Mají pocit, že mohou posílit pouta svého manželství, jestliže si ve vší tichosti a sami pro sebe vzpomenou na radostný den, kdy se stali mužem a ženou. Mohou při této příležitosti myslet na pokrok, jehož dosáhli svým úsilím o šťastné manželství, a mohou obnovit své rozhodnutí, že se budou v tomto ohledu dále snažit.
Jiné manželské dvojice snad oslaví výroční den své svatby v kruhu některých křesťanských přátel a příbuzných a spolu se svými dětmi, aby se i oni mohli podílet na jejich štěstí. V takovém případě musejí pamatovat na určitou opatrnost.
Při společenském setkání nebo slavnosti je nutno vždy dávat pozor na to, aby nic nevybočilo z mezí. I slavnost, která je slavena ve skromném měřítku, může za určitých okolností vybočit nebo vést k nevázanosti, jak se to zřejmě někdy stávalo i u Židů v prvním století. (Jan 2:10) To by se jistě nehodilo pro křesťany. (1. Petra 4:3, 4) Také by nebylo správné, aby manželé, jejichž svatební výročí se slaví, byli nevhodně středem pozornosti hostů, jako by si zasloužili nějaké pocty. Bible jasně ukazuje, že uctívání nepatří žádnému pozemskému stvoření, ani zvířeti ani člověku, ale pouze stvořiteli. (Řím. 1:24, 25) Mají-li muž a žena šťastné manželství, je to něco krásného a jiní se mohou právem radovat z jejich štěstí. Nemělo by to však být pro takové osoby podnětem, aby vzdaly čest původci manželství a jemu aby děkovaly? Na něj by měli myslet a všechno, co dělají, by mělo sloužit k jeho cti.
Tento výklad by neměl být pojímán tak, že by manželské dvojice, které až dosud neslavily výročí svého sňatku, měly to dělat v budoucnosti. Nechceme k tomu dávat podnět, ani od toho odrazovat. Každá manželská dvojice se musí v tomto ohledu sama rozhodnout a nikdo by proto neměl být kritizován. Okolnosti nebo svědomí snad vedou některou manželskou dvojici k tomu, aby této události nevěnovala žádnou zvláštní pozornost, zatímco jiní snad slaví výroční den svého sňatku. V tomto druhém případě by si však oba měli položit otázku, jak to chtějí udělat, a přitom by měli pamatovat na radu: „Ať jíte nebo pijete nebo činíte cokoli jiného, všechno čiňte ke slávě Boží.“ — 1. Kor. 10:31, NS.