Pod teokracií

„Mluvte mezi národy: ‚Jehova sám se stal králem.‘“ — Žalm 96:10, NS.

1. Jaké panství musí přijít, mají-li lidé žít věčně na rajské zemi?

PŘEDPOKLADEM pro věčné zachování lidského rodu na zdravé rajské zemi je stálé panství, trvalé a spravedlivé panství. Takové panství přijde! Bylo dokonce předpověděno nejspolehlivější autoritou.

2. a) Jakou záruku stability tohoto panství bychom měli, kdyby to byla demokracie? b) Co lze říci o světových federalistech a o světovládě jediného člověka?

² Jaké to bude panství? To zcela závisí na moci, která je dosadí, zda to bude jednotlivec nebo skupina osob. Dosadí je lid jako celek a určí jeho formu? Potom by to byla demokracie. Mohli bychom se v takovém případě dívat do budoucnosti s důvěrou? Soudě podle toho, co demokracie až dodnes způsobily v dějinách, nemohli bychom mít tuto důvěru. Přesto, že některé z těchto demokracií jsou vojensky silné, jejich stabilita je velmi pochybná. Jejich další trvání ve stále temnější budoucnosti je stejně nejisté jako trvání jiných systémů. Lidé, kteří se označují jako světoví federalisté, mají opět jiné teorie, ale ani oni nemohou vytvořit uspokojující světové panství. A jistě by nikdo nechtěl, aby nad celým světem vládl jeden člověk, světovou diktaturu, v jejímž čele by byl nedokonalý člověk jako absolutní vládce.

3, 4. a) Kdo má právo určit a ustanovit, jak má být vládnuto nad zemí? b) Které dvě otázky, jež vyslovil Izaiáš, nám připomíná argument evolucionistů a jak zní odpověď na ně?

³ Jaké by však bylo panství, které by dosadil stvořitel země a člověka? Má snad někdo větší právo rozhodovat a určovat, jak má být vládnuto nad zemí a jejími obyvateli? Odpověď na tuto otázku je jasná.

⁴ Evolucionisté mohou sice sarkasticky namítat, že neexistuje inteligentní osobní stvořitel země a člověka; tvrdí sice, že našemu honosnému věku rozumu předcházel milióny let trvající vývoj člověka na zemi, ale až dosud nebyli schopni vytvořit uspokojující panství. Tito evolucionisté byli stejně učiněni z prachu jako my všichni, a v souvislosti s nimi se nám připomínají dvě otázky, které byly vzneseny asi 2 700 let před tím, než vůbec povstali evolucionisté: „Měla by učiněná věc říci o svém tvůrci: ‚On mne neučinil.‘? a měl by výtvor říci o svém původci: ‚Neprojevil porozumění.‘?“ (Iz. 29:16, NS) Nikdo nemůže s úspěchem popřít, že ten, který stvořil zemi a vytvořil člověka, projevil porozumění. Panství, které by on ve své moudrosti zřídil nad lidstvem, by byla teokracie.

5, 6. a) Co bylo na zemi dříve: demokracie nebo teokracie, a co o tom říká Bible? b) Který Boží příkaz mohl být splněn za života první lidské dvojice?

⁵ Spolehlivé dějinné záznamy dokazují, že na zemi byla teokracie před demokracií. I vědci musí připustit, že lidský rod pochází z první lidské dvojice. Tito první dva lidé museli žít pod teokracií neboli pod Božím panstvím, protože Bůh byl jejich tvůrce i panovník, jejich zákonodárce a velitel. Nebyli to jeskynní lidé, ale obyvatelé ráje, neboť Bůh je stvořil v pozemském ráji. (1. Mojž. 2:7–25) Bůh dal této dokonalé lidské dvojici rozmnožovací schopnost, stejně jako rybám, ptákům a suchozemským zvířatům. Mohl jim snad určit krásnější smysl života, nežli byl ten, který byl vyjádřen v teokratickém příkazu: „Buďte plodní a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji, mějte v poddanosti ryby mořské a létající tvorstvo nebeské i každé živé stvoření, jež se pohybuje na zemi.“? — 1. Mojž. 1:26–28, NS.

⁶ S Božím požehnáním se mohla tato bezúhonná lidská dvojice dožít úplného splnění tohoto božského příkazu: Mohli vidět, jak je celá země podmaněna a učiněna světaširým rájem a správnou měrou naplněna jejich dokonalými dětmi a dětmi jejich dětí.

7. a) Proč a za jakých okolností mohli oba zůstat naživu a vidět, jak by byla země naplněna jejich potomky? b) Proč jsme se my, jejich potomci, narodili pod rozsudkem smrti?

⁷ I kdyby to bylo trvalo tisíc let, byla by se tato první lidská dvojice mohla dožít doby, kdy by jejich potomci, kteří měli navždy obývat světaširý ráj, byli naplnili zemi. Nemuseli totiž zemřít. Kdyby byli zůstali loajální vůči teokracii, Božímu neviditelnému panství, a kdyby byli vedli své potomky k tomu, aby vůči ní zůstali loajální, byli by oba tito lidé ještě dnes naživu a měli by vyhlídku na šťastný život v ráji po celou věčnost spolu se svými potomky. Teprve potom, kdy naši prarodiče zavrhli teokracii a rozhodli se pro vládu lidu neboli demokracii, byli odsouzeni k smrti. Protože jsme se narodili po této jejich volbě a vyhnání z edenského ráje, když byli odsouzeni k smrti, zdědili jsme po nich hřích a rozsudek smrti. (1. Mojž. 2:16, 17; 3:1 až 4:2; Řím. 5:12) Z toho vidíme, že demokracie neposkytuje vyhlídku na věčný život. Tuto vyhlídku nám však poskytuje teokracie.

8. a) Kdy, kde a jak povstala forma demokratické vlády? b) Existovala tehdy již teokracie?

⁸ Všechny stopy tohoto ztraceného ráje byly smyty světaširou potopou ve dnech Noémových, který byl desátým mužem v rodové lili prvního člověka Adama. Asi o šestnáct set let později neboli v osmém století před naším letopočtem existovalo podle dějinných zpráv Řecko. Bývá nazýváno kolébkou demokracie. Teprve kolem roku 700 př. n. l. projevil se v řeckých městských státech sklon k demokratickému vládnímu systému. To časem vedlo k vytvoření určitého druhu vlády lidu; lid získával stále více vlivu zvláště po vyloučení vysoko postavené šlechtické jízdy a po vzniku falangy, která sestávala z prostých pěšáků.a Ale již více než osm set let předtím vytvořil nebeský Teokrat na zemi teokracii. Kde?

9, 10. a) Kde byla zřízena tato teokracie a jaký způsob uctívání existoval pod touto vládou? b) Jak Mojžíš poukázal, ve své řeči na rozloučenou, na skutečnost, že Izrael měl královské teokratické panství?

⁹ Na Sinajském poloostrově. Tam na hoře Oréb oznámil deset přikázání. V prvním z těchto deseti přikázání řekl: „Já jsem Jehova, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroků. Nebudeš mít jiné bohy proti mé tváři.“ (2. Mojž. 20:1–3, NS) Toto první přikázání ukázalo, že mluvil a jednal jako Teokrat neboli božský vládce a že mluvil k lidu, který osvobodil a nad kterým nyní dosadil teokracii. Bylo to na jaře roku 1513 př. n. l. Jehova použil proroka Mojžíše jako svého prostředníka a pro svůj osvobozený lid, který zorganizoval v národ, ustanovil nejen vládní formu, ale také způsob náboženského uctívání. Měl tudíž teokratickou vládu a teokratický způsob uctívání. Asi o čtyřicet let později pronesl zestárlý Mojžíš k teokratickému národu svou řeč na rozloučenou. Označil jej jako Ješurun, což znamená „bezúhonný“. Řekl:

¹⁰ „Jehova — ze Sinaje přišel, . . . a stal se králem v Ješurun, když se shromáždili představení lidu, celý počet kmenů Izraele.“ — 5. Mojž. 33:1–5, NS.

11. 12. a) Ve které zemi byla nakonec ustanovena teokracie a jak? b) Jak soudce Gedeon dokázal svou loajalitu vůči teokracii a jaký vedoucí sbor mělo město Sochot v jeho době?

¹¹ Po Mojžíšově smrti, na jaře roku 1473 př. n. l., převedl Jehova, jejich král, svůj izraelský národ přes řeku Jordán do Zaslíbené země. Po letech bojů proti pohanským, neteokratickým obyvatelům země byla zřízena teokracie nad většinou Zaslíbené země. Izraelité však často přicházeli do pokušení, aby se odvrátili od teokratického panství.

¹² V jednom případě, kdy chtěl Jehova obnovit pro svůj vzpurný lid teokratický pořádek, vzbudil jako soudce osvoboditele Gedeona. Když byli vyhnáni utlačující nepřátelé, chtěli Izraelité učinit Gedeona svým viditelným králem, hlavou královské dynastie. Gedeon však zůstal loajálním vůči teokracii. Mužům, kteří jej chtěli učinit králem, řekl: „Já nad vámi nebudu panovat, ani nad vámi nebude panovat můj syn. Jehova je jediný, kdo bude nad vámi panovat.“ (Soud. 8:22, 23, NS) Pod touto teokratickou vládou mělo každé město svůj vedoucí sbor, sestávající z určitého počtu starších. Město Sochot mělo v době Gedeonově sedmdesát sedm starších, k nimž patřila také městská knížata. (Soud. 8:6, 14–16,) Zastupovali Sochot jako starší muži v úředním postavení.

OD ŽIDOVSKÉ TEOKRACIE K TEOKRACII MESIÁŠSKÉ

13, 14. a) Jaká změna ve vládě nastala za dnů proroka Samuele a jak? b) Jak se stal David králem celého Izraele a co bylo řečeno o trůnu, na němž seděl?

¹³ V roce 1117 př. n. l. došlo v teokracii v Zaslíbené zemi ke změně; bylo k ní něco připojeno. Starší muži lidu, kteří měli úřední postavení, požádali Jehovova proroka Samuele, aby nad národem dosadil viditelného, lidského krále. Jehovovi se tato prosba nelíbila a řekl Samuelovi: „Mne zavrhli, abych nebyl králem nad nimi.“ (1. Sam. 8:4–7, NS) Přesto zmocnil Samuele, aby pomazal za krále nad celým Izraelem Saule, syna Cis z kmene Benjamin. Když Jehovův prorok pomazal Saule za krále, byl Saul „Jehovovým pomazaným“. — 1. Sam. 12:3, 5; 24:7, 11.

¹⁴ Pro opětovnou neposlušnost krále Saula pověřil Jehova Samuele, aby pomazal za budoucího izraelského krále pastýřského mládence Davida z Betléma. Co se tedy stalo, když zemřel Saul i jeho syn a nástupce? Čteme: „Všichni starší muži Izraele přišli ke králi do Hebronu a král David s nimi uzavřel v Hebronu smlouvu před Jehovou; a pomazali Davida za krále nad Izraelem.“ (2. Sam. 5:1–3, NS) Tak se David stal „Jehovovým pomazaným [mesiášem]“, a bylo o něm řečeno, že sedí jako viditelný zástupce velkého Teokrata na „Jehovově trůně“. — 1. Par. 29:23.

15. Čí království nad Izraelem uznával David a co v té souvislosti řekl, když byla do Jeruzaléma přinesena truhla smlouvy?

¹⁵ Král David uznával velkého Teokrata; řekl: „Tvé je království, ó Jehovo, ty se též pozvedáš jako hlava nade vším.“ (1. Par. 29:10, 11, NS) V době, kdy David dal přenést svatou truhlu smlouvy do stanu v blízkosti svého paláce v Jeruzalémě, složil pamětný žalm, v němž řekl: „Ať říkají mezi národy: ‚Jehova sám se stal králem.‘“ (1. Par. 16:31, NS; Žalm 96:10) To bylo kolem roku 1070 př. n. l.

16. a) Co se stalo s teokracií, když byl zničen Jeruzalém a jeho chrám a země zůstala po sedmdesát let zpustošená? b) Co mělo přivodit obnovení mesiášského království a v jaké situaci měl být až do té doby Jehovův lid?

¹⁶ O čtyři sta šedesát tři let později byl Jehovův chrám uctívání v Jeruzalémě zničen Babylóňany a Jeruzalém a Judská země byly zpustošeny na sedmdesát let, zatímco obyvatelé, uvedení do Babylóna, tam žili jako zajatci. Znamenalo to snad konec teokracie, kterou Jehova ustanovil nad svým vyvoleným lidem? Nikoli. Později se totiž postaral o to, aby se Izraelité mohli vrátit do země, kterou jim dal. Přestalo existovat pouze království v královském rodu Davidově, Boží mesiášské království v miniaturním nebo předobrazném měřítku. V ustanoveném čase mělo být Boží mesiášské království obnoveno. Jeho obnovení mělo vést k vzniku spravedlivého nového pořádku. (Ezech. 21:25–27; Skut. 3:20, 21; 2. Petra 3:13) Do té doby se měl lid pro Jehovovo jméno podmíněně podřizovat pohanským národům a jejich královstvím. — Neh. 9:36, 37; Luk. 21:24; Řím. 13:1.

17. a) Čeho se Jehova opět zřejmě ujal podle Izaiáše 52:7, když umožnil svému lidu, aby se vrátil do své země? b) Jak Jehova poukázal na své královské panství prostřednictvím Malachiáše?

¹⁷ Když tedy Jehova přivedl v roce 537 př. n. l. svůj lid zpět do jeho vlasti, bylo to, jako by opět převzal panství nad svým lidem. Jehova předem poslal svého posla ke své zpustošené pozemské organizaci a tak se splnila slova u Izaiáše 52:7 (NS): „Jak krásné jsou na horách nohy toho, který přináší dobré poselství, který ohlašuje pokoj, který přináší dobré poselství o něčem lepším, který ohlašuje záchranu, který praví Siónu: ‚Tvůj Bůh se stal králem!‘“ Na důkaz toho byl opět vystaven chrám v Jeruzalémě. Když Jehova o několik desetiletí později vzbudil svého proroka Malachiáše a vysvětlil Izraelitům, proč by jej měli uctívat v jeho chrámě přijatelným způsobem, řekl: „‚Neboť já jsem velký král,‘ řekl Jehova vojsk, ‚a mé jméno bude vzbuzovat bázeň mezi národy.‘“ — Mal. 1:14, NS.

18. a) Kterými slovy v kázání na hoře uznal Ježíš Jehovovo královské panství nad Izraelem? b) Jak naznačil, že skončí?

¹⁸ Dokonce ještě v prvním století našeho letopočtu, když byl na zemi pravý Mesiáš, Ježíš Kristus, uznával, že Jehova je králem nad Izraelem, protože svým učedníkům řekl v kázání na hoře: „Vůbec nepřísahejte, ani při nebi, protože je to Boží trůn; ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého Krále.“ (Mat. 5:34, 35, NS) V roce 33 n. l. však ukázal, že Jehovova teokracie nad Izraelem má brzy skončit. Když byl v Jeruzalémě, řekl tomuto městu o jeho chrámu: „Hle, váš dům je vám zanechán.“ Krátce nato předpověděl zničení tohoto domu uctívání. — Mat. 23:37 až 24:22, NS.

19. Byli Židé v té době stále ještě pod teokratickým zákonem a z čeho je to patrné?

¹⁹ Izraelité, kterým Ježíš Kristus kázal tehdy Boží království, byli stále ještě pod teokratickou smlouvou zákona, která byla uzavřena s jejich předky na hoře Sinaj, kde Mojžíš působil jako prostředník. Následujícího dne pasach, který byl slaven v Jeruzalémě pod teokratickým zákonem, byl Ježíš Kristus zabit jako protiobrazný Beránek pasach a byl pohřben. Protože však nebyl falešným kristem, ale pravým mesiášem, byl třetího dne vzkříšen z mrtvých k nebeskému životu. Když se čtyřicátého dne potom naposledy zhmotnil a objevil se svým učedníkům, zeptali se jej: „Pane, nyní obnovíš izraelské království?“ (Skut. 1:1–6, NS) Protože Ježíš Kristus se tehdy ještě neobjevil v Boží přítomnosti v nebesích ve prospěch nové smlouvy, přirození obřezaní Izraelité byli stále pod teokratickou smlouvou zákona, která byla zasvěcena u hory Sinaj. Bylo tomu tak, i když tito Izraelité již nebyli poddanými mesiášského království královského rodu Davidova. Jehovova teokracie nad Izraelem však měla brzy skončit.

20. Kdy se ukázalo, že byla uzavřena nová smlouva? Jak byla uzavřena a s kým?

²⁰ O deset dnů později byli Izraelité shromážděni v Jeruzalémě, aby slavili slavnost letnic podle teokratické smlouvy zákona uzavřené na hoře Sinaj. Dopoledne 6. sivana (židovského kalendáře), krátce před devátou hodinou, se stalo něco, čím bylo slyšitelně dokázáno, že Ježíš Kristus se objevil v přítomnosti Jehovy Boha v nebesích a že použil hodnoty své dokonalé lidské oběti ve prospěch nové smlouvy. Byla to „nová smlouva“, která byla zaslíbena u Jeremiáše 31:31–34 a o které se Ježíš Kristus zmínil na počátku slavnosti Pánovy večeře v předcházející noci pasach. (1. Kor. 11:23–26; Luk. 22:14–20) Důkazem toho bylo vylití Božího svatého ducha z nebe. Na koho? Ne na Izraelity, kteří slavili slavnost letnic v jeruzalémském chrámu, ale na věrné učedníky Mesiáše, Ježíše Krista, jichž bylo asi sto dvacet shromážděno v jedné horní místnosti v Jeruzalémě. Na těchto učednících se splnilo proroctví Joele 2:28, 29.

21, 22. a) Se kterým národem byla uzavřena nová smlouva? b) Co to znamenalo pro Jehovovu teokracii a co řekl v souladu s tím Petr o letnicích tisícům Židů?

²¹ To znamenalo, že tito učedníci byli nyní přijati do „nové smlouvy“, jejíž prostředník byl větší než Mojžíš, totiž Ježíš Kristus. Byli zplozeni Božím duchem, aby byli jeho duchovními dětmi, a tak se stali duchovními Izraelity. To rovněž znamenalo, že Jehovova teokracie byla přenesena z národa přirozených, obřezaných Izraelitů na tento nový „svatý národ“ duchovního Izraele, „Izraele Božího“. (1. Petra 2:9; Řím. 2:28, 29; 8:15–17; Gal. 6:16) A tak byla stará smlouva zákona s přirozeným Izraelem odstraněna, byla jí odňata účinnost. (Ef. 2:15,16; Kol. 2:13, 14; Řím. 7:4–6) V souladu s tím, že Jehovova teokracie byla nyní přenesena na učedníky Ježíše Krista, řekl apoštol Petr tisícům Židů, jejichž pozornost byla upoutána zázračným vylitím Božího ducha skrze Ježíše Krista, tato slova:

²² „David skutečně nevystoupil do nebes, ale on sám říká: ‚Jehova řekl mému Pánu: „Seď po mé pravici, dokud neučiním tvé nepřátele podnoží tvých nohou.“‘ Nechť proto celý dům izraelský pozná s jistotou, že Bůh jej učinil i Pánem i Kristem, toho Ježíše, kterého jste přibili na kůl.“ — Skut. 2:34–36, NS.

TEOKRATICKÝ SBOR

23, 24. a) Koho Ježíš uznával, když byl na zemi, jako Jehovův sbor a jak to ukázal? b) Kdy Ježíš založil mesiášský sbor a co o tom čteme ve Skutcích apoštolů 5:11?

²³ Když byl Ježíš Kristus na zemi, uznával stejně jako starověký král David, že národ přirozených, obřezaných Izraelitů byl Jehovovým sborem. (Žalm 22:23, 24; Žid. 2:12; Mat. 18:17) Proto, pokud byl na zemi a byl pod teokratickou smlouvou zákona, nezaložil žádný soupeřící sbor, soupeřící církev neboli eklézii. Zamýšlel však založit mesiášský sbor, až bude uvedena v činnost „nová smlouva“ tím, že předloží hodnotu své oběti Jehovovi Bohu v nebesích. Když mu necelý rok před jeho obětní smrtí a vzkříšením řekl apoštol Petr: „Ty jsi ten Kristus, Syn živého Boha“, Ježíš mu odpověděl: „Ty jsi Petr, a na tom skalním masivu postavím svůj sbor a brány hádesu jej nepřemohou.“ — Mat. 16:16–18, NS.

²⁴ Následující rok v den letnic (6. sivana roku 33 n. l.) Ježíš Kristus zřídil tento sbor, když vylil svatého ducha na své učedníky jako Jehovův hlavní prostředník. (Skut. 2:32, 33) Od té doby čteme o mesiášském neboli křesťanském sboru. Na příklad ve Skutcích 5:11 (NS) čteme o Jeruzalémském sboru: „Proto přišel velký strach na celý sbor a na všechny, kteří slyšeli o těch věcech.“ — Skutky 8:1.

25. a) Jakou organizací měl být křesťanský sbor? b) Komu patřil starověký Izrael a proč? Komu patří křesťanský sbor a proč?

²⁵ Jako byl sbor starověkého přirozeného Izraele teokratickou organizací, tak měl a musel být i duchovní Izrael teokratickou organizací. To znamená, že Bůh, jehož jméno je Jehova, je jeho nejvyšším vládcem. To vysvětluje, proč mohlo být řečeno, že věci, které se staly sboru starověkého Izraele, byly předobrazné neboli „jako příklady“ pro Jehovův křesťanský sbor. (1. Kor. 10:6, 11, NS) Jehova osvobodil starověký Izrael z otroctví a smrti v Egyptě na základě krve beránka pasach a potom od smrti v Rudém moři, když utíkali před egyptským vojskem, které je pronásledovalo. Mohl říci starověkému Izraeli: „Jsi můj.“ (Iz 43:1, NS) Stejně se i křesťanský sbor stal jeho vlastnictvím na základě vylité krve protiobrazného Beránka pasach, Ježíše Krista, ‚našeho pasach‘. (Jan 1:29, 36; 1. Kor. 5:7, NS) Právem o něm mluvil křesťanský apoštol Pavel jako o ‚Božím sboru, který vykoupil krví svého vlastního Syna‘. — Skutky 20:28, NS.

26. a) Komu patřil „svatý národ“ a koho měl proto nad sebou jako vládce a jak to prorocky ukázal Izaiáš? b) Jakou smlouvou byla nová smlouva a proč?

²⁶ Protože sbor je „svatý národ, lid pro zvláštní vlastnictví“, je Jehovovým majetkem a Jehova je jeho nepopiratelným vládcem. Je Bohem a Vládcem, Teokratem. (1. Petra 2:9; 2. Mojž. 19:5, 6) Teokratické postavení Jehovy Boha ve sboru je předpověděno ve slovech, která řekl prorok Izaiáš o starověkém Izraeli: „Jehova je náš soudce, Jehova je náš zákonodárce, Jehova je náš král; on nás zachrání.“ (Iz. 33:22, NS) Působil v těchto třech postaveních, když uzavíral smlouvu zákona se starověkým Izraelem skrze proroka Mojžíše jako prostředníka. Skrze většího prostředníka než byl Mojžíš, skrze Ježíše Krista, Jehova uzavřel novou smlouvu s křesťanským sborem duchovních Izraelitů. (1. Tim. 2:5, 6) Jako teokratický vládce, oznamuje Jehova v této nové smlouvě: „Vložím do nich svůj zákon a napíšu jej do jejich srdce. A stanu se jejich Bohem a oni sami se stanou mým lidem.“ (Jer. 31:33, NS; Žid. 8:7–10) Byla to tedy teokratická nová smlouva.

27. Jak Jehova dokázal svou teokratickou moc a své právo ve spojení s křesťanským sborem a jakou odpovědnost má hlava sboru?

²⁷ Apoštol Pavel obrací pozornost na skutečnost, že Jehova má teokratickou moc a právo ustanovit všechny osoby ve své organizaci, a píše: „[Jehova] též podřídil všechny věci pod jeho [Kristovy] nohy a učinil jej Hlavou nade vším pro sbor, který je jeho tělem.“ „Kristus je hlavou sboru.“ „Sbor [je] podřízen Kristu.“ (Efez. 1:22, 23, NS; 5:23, 24, NS) Ježíš Kristus, který je podřízen Bohu, má tedy odpovědnost za výběr a jmenování ve sboru.

28. Jak Ježíš splnil tuto odpovědnost při založení křesťanského sboru a do jakého počtu zázrakem vzrostl tento sbor v den, kdy byl založen?

²⁸ Ježíš předvídal založení sboru duchovních Izraelitů, a proto se celou noc modlil k Bohu a potom vybral dvanáct apoštolů. (Luk. 6:12–16; Mar. 3:13–19) Svým věrným apoštolům řekl: „Vy jste nevyvolili mne, nýbrž já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a dále nesli ovoce a aby vaše ovoce zůstalo.“ (Jan 15:16, NS) Ježíš věděl, že se dvanáctikmenný starověký Izrael skládal z potomků dvanácti synů Jákoba, který měl jiné jméno Izrael. (1. Mojž. 49:28, 33; Skut. 7:8) Po smrti, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista začal podle tohoto prorockého obrazu sbor duchovního Izraele o letnicích se dvanácti viditelnými, hmatatelnými základy: se dvanácti apoštoly. (Skut. 1:13, 24–26; 2:1, 37) Onoho dne měl sbor na začátku asi sto dvacet členů, potom však zázrakem vzrostl na tři tisíce. — Skut. 1:15; 2:37–41.

29. a) Jak sbor ukázal, že uznával dvanáct apoštolů jako členy, kteří tvořili základ sboru? b) Jaké vidění měl Jan a jak v něm byl ukázán vztah mezi apoštoly a celým sborem?

²⁹ Všichni tito členové sboru, původní i nově připojení, uznávali dvanáct apoštolů jako základní členy duchovního Izraele. To je patrné ze skutečnosti, že ve Skutcích apoštolů 2:42, 43 (NS) čteme: „A věnovali se neustále učení apoštolů . . . Vskutku, každé duše se začal zmocňovat strach a začalo se dít mnoho zázraků a znamení skrze apoštoly.“ Vztah těchto apoštolů k celému sboru duchovních Izraelitů je znázorněn ve vidění, které měl apoštol Jan o Kristově „nevěstě“, o Novém Jeruzalému, o němž čteme: „Měl velkou a vysokou zeď a dvanáct bran a u bran dvanáct andělů a jména napsaná jsou jména dvanácti kmenů synů Izraelových . . . Zeď města měla též dvanáct základních kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových.“ — Zjev. 21:1, 2, 12–14, NS.

[Poznámka pod čarou]