Jak můžeme žít v míru s jinými?

JEDNÍM z největších problémů, s nimiž se dnes lidé setkávají, je otázka, jak v míru vycházet s jinými. Je však jen málo jiných věcí, které takovou měrou ovlivňují naši každodenní radost ze života. Kde najdeme klíč k řešení tohoto problému? V církvích? Jestliže ano, proč potom čteme o rostoucích rozporech v církvích a dokonce i o otevřených bojích mezi náboženskými společnostmi, jak tomu je právě v Irsku?

A co kdybychom hledali v Bibli? Snad řekneš: „Což netvrdí většina církví, že zastávají nauky Bible?“ To je pravda, ale co když něco zanedbali? Zřejmě tomu tak je, neboť Bible důrazně učí pokojnému životu. Kromě toho nám poskytuje moudrost, kterou potřebujeme, abychom měli příjemné vztahy k druhým. — Přísl. 3:13, 17.

Jak to? Říká prostě: „Buďte mírumilovní“? Ne. Ukazuje však překážky, které ve skutečnosti stojí v cestě pokojnému životu, a poučuje nás, jak je můžeme překonávat.

Především nám ukazuje, že nestačí, abychom si jen přáli žít bez rozepří. Musíme pracovat na tom, abychom měli pokoj s jinými. Žalmista to zdůraznil slovy: „Kdo je ten muž, který se těší ze života, který miluje dosti dnů, aby viděl, co je dobré? Chraň svůj jazyk před tím, co je zlé, a své rty před podvodnými řečmi . . . snaž se najít pokoj a usiluj o něj.“ — Žalm 34:12–14.

Nezařadil bys podle své vlastní zkušenosti ‚neovládaný jazyk a rty‘ mezi první rušitele pokoje? Je mnoho lidí, kteří tvrdí, že mají víru. Co však má znamenat jejich tvrzení, že uctívají Boha, jestliže se jejich jazyk nedrží pravdy, jestliže zraňuje druhé, zasazuje jim rány nebo rozšiřuje výroky, které poškozují pověst jiných? Není divu, že učedník Jakub napsal: „Domnívá-li se někdo, že zachovává vnější způsob uctívání, ale nedrží na uzdě svůj jazyk, nýbrž dále klame své srdce, pak jeho způsob uctívání je nicotný.“ — Jak. 1:26.

SEBEOVLÁDÁNÍ — ZNAMENÍ SÍLY

Obtíž tkví v tom, že mnozí lidé považují za známku slabosti neoplácet urážku urážkou. Bible ukazuje, že to je právě opačně. V Příslovích 16:32 čteme: „Kdo je pomalý k hněvu, je lepší než mocný muž, a kdo ovládá svého ducha, než ten, kdo dobývá město.“

Ano, někdo vypadá po vnější stránce jako silný, ale uvnitř je v mravním ohledu slaboch. Je daleko obtížnější získat mravní sílu než sílu jakéhokoli jiného druhu. Pro lidi, kteří nemají sílu, aby ovládali své pocity, platí popis z Přísloví 25:28: „Jako prolomené město bez zdi je muž, který neovládá svého ducha.“ Každá lehká výzva jim může nějak ublížit.

Co je ve skutečnosti rozumnější: Tu a tam „vypustit páru“ a tak zmenšit vnitřní tlak, nebo se postarat o to, aby vychladl oheň, který vede k vytvoření páry? Proč nezaměřit úsilí na příčinu problému? Většinou zjistíme, že ve skutečnosti příčina těžkostí je v naší pýše, v našem sobectví, krátkozrakosti nebo v tom, že nevíme jak nejlépe řešit své osobní problémy. Tak dochází k ukvapeným, popudlivým slovům a skutkům. Bible nám ukazuje v Kazateli 7:8, 9 protiklady:

„Lepší je pozdější konec věci než její začátek. Lepší je ten, kdo je trpělivý, než ten, kdo je pyšný v duchu. Nespěchej ve svém duchu, aby ses urazil, neboť urážlivost spočívá v nitru hloupých.“

Nikdo samozřejmě nechce být předmětem ponižujících poznámek nebo takového jednání. Vyplatí se však, abychom se k vůli tomu rozčilovali? Následkem ukvapenosti, způsobené domýšlivostí a pýchou, byli již lidé zmrzačeni nebo zmrzačili jiné, dokonce také ztratili život nebo způsobili, že život ztratili jiní. Lidé mohou zničit svůj život, jen aby se pomstili za několik málo slov, jejichž účelem možná vůbec nebyla urážka. Není to ‚hloupost‘?

Biblická rada nám pomáhá, abychom viděli a zvážili následky dříve, než jednáme — proto se o nich nemusíme později bolestně dovědět zkušeností. Pomáhá nám rozvíjet vnitřní sílu, kterou potřebujeme, aby se nám podařilo ‚najít pokoj a usilovat o něj‘. Mimo jiné nám totiž pomáhá, abychom všechno správně posuzovali a poznali, které věci jsou skutečně velké v životě a kterým věcem bychom měli přisoudit jen menší význam.

Mnozí lidé dnes například vynakládají všechno na to, aby si opatřili co nejvíce luxusního zboží. Často však nevěnují potřebnou pozornost svému manželskému druhu nebo svým dětem. Potom často dochází doma ke sporům a třenicím. Oceňuješ si přepych — například nemírné dobré jídlo — více než lásku a pokoj ve svém příbytku? Bible radí: „Lepší je mísa zeleniny tam, kde je láska, než býk krmený u jeslí [a tudíž hovězí plátky a kotlety] a s ním nenávist.“ „Lepší je kousek suchého chleba a s ním pokoj, než dům plný obětí se svárem.“ — Přísl. 15:17; 17:1.

Někteří lidé si rychle získají naši úctu pro své dobré vlastnosti. Ale jak je to s cizími lidmi nebo s některými, jež známe, ale na jejichž vlastnostech nenacházíme nic obdivuhodného? Co nám pomůže, abychom si k nim zachovali pokojné vztahy? Není to vždy lehké. Ale také v takovém případě nám Bible pomůže. Ukazuje nám, že jsme takovým lidem dlužni hlubokou vážnost, protože i oni jsou členové lidské rodiny.

Tisíce let před tím, než moderní vědci došli k závěru, že „všechny národy země tvoří jedinou rodinu a mají společný původ“ (Lidské rasy, ang., 1951, strana 3, 4) byla tato skutečnost pojata do Bible. (1. Mojž. 1:26, 27; 3:20) Bible ukazuje, že Bůh „učinil z jednoho člověka všechny lidské národy, aby bydlely na celém povrchu země“ a že „Bůh není stranický, ale v každém národu je mu přijatelný ten člověk, který se ho bojí a činí spravedlnost“. Tím Bible oslabuje všechny důvody pro pýchu a předsudky vzhledem k rasám nebo národnosti. — Skut. 17:26; 10:34, 35.

LÁSKA K BLIŽNÍMU

Je však třeba více než jen vážnost. Musíme se dát vést láskou, kterou máme ke svým bližním stejně jako k sobě samým. (Mat. 22:39) Již v době krále Šalomouna lidé říkali: „Udělám mu právě to, co udělal on mně. Odplatím každému podle jeho jednání.“ (Přísl. 24:29) Mnozí se ještě dnes řídí touto sobeckou zásadou. Jiní se řídí pravidlem čínského mudrce Konfucia: „Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ani ty jim.“ Ale i to se opírá o negativní zásadu. Oč lepší je pozitivní zásada, kterou vyjádřil Ježíš: „Jak . . . chcete, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim.“ — Luk. 6:31.

Ano, pokud ‚hledáme pokoj‘, musíme podle této pozitivní zásady nejen přestat dělat škodlivé věci, ale musíme také pro druhé dělat něco užitečného, něco, co bychom si sami oceňovali. Úsměv, přátelský pozdrav, jednoduchý projev zdvořilosti, jako je otevřít pro někoho dveře nebo poděkovat za prokázanou úsluhu — tyto a stovky jiných lidských laskavostí mohou vytvořit velký rozdíl v našem vztahu k jiným. Pokud uplatňujeme tuto zásadu v malých věcech, je to pro nás přípravou na dobu, kdy k jejímu uplatňování bude třeba většího úsilí a obětí.

Někteří lidé snad řeknou: „Není tak těžké nechat si líbit nějaké podceňování nebo příležitostné výzvy nebo popichování. Ale co dělat v situacích, kdy je člověk vystaven těžkému tlaku delší dobu?“ Za takových okolností mnozí přestávají usilovat o pokoj a propadají rozhořčenosti nebo se uchylují k jednání, při kterém úmyslně působí škodu.

Dále jde v těchto věcech o to, zda se člověk spoléhá na lidskou schopnost, jak získat úlevu, nebo zda v tom spoléhá na Boha. Je třeba pravé víry, abychom se uměli řídit slovy: „Nemstěte se sami, milovaní, ale dejte místo hněvu; vždyť je psáno: ‚Pomsta je má; já odplatím, praví Jehova.‘ . . . Nenech se přemoci zlem, ale přemáhej neustále zlo dobrem.“ — Řím. 12:19–21.

Máš takovou víru v Boha, nejvyššího soudce, a v jeho vyjádřené předsevzetí, že na celé zemi zavede spravedlnost? Věříš biblickému zaslíbení o spravedlivém panství, v jehož čele je Boží vlastní Syn, v panství království, které způsobí trvalý mír? Takovou víru můžeš získat jedině tím, že dosáhneš poznání o biblických naukách a že budeš potom umět tyto nauky používat v každodenním životě a tak sám dokážeš, že jsou pravé a že mají praktickou cenu. Přesvědč se o tom, jak pravdivá jsou slova: „Hojnost pokoje mají ti, kteří milují tvůj zákon, a nic pro ně není kamenem úrazu.“ — Žalm 119:165.