Lidé ‚uchvacují Boží království‘ — jak?

NA jaře roku 29 n. l. Jan Křtitel „kázal v judské pustině a říkal: ‚Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království.‘“ (Mat. 3:1, 2, NS) Janovo dílo mělo přichystat připravený lid, který přijal krále tohoto království a tak dostal naději na příslušnost k němu. Tak se stalo „nebeské království“ poprvé ‚cílem, k němuž se lidé mohli drát‘.

Ale nemělo být snadné získat příslušnost k tomuto nebeskému království. Byla k tomu nutná horlivá námaha. To naznačoval pomazaný král Ježíš Kristus, když řekl: „Ode dnů Jana Křtitele až dodnes je nebeské království cílem, ke kterému se lidé derou, a ti, kteří se prodírají kupředu, jej uchvacují.“ — Mat. 11:12, NS.

Řecké slovo, které vyjadřuje myšlenku „prodírají kupředu“ obsahuje význam „mocná snaha“. Kdo měl vynaložit tuto mocnou snahu? Nepřátelští útočníci? Ne, nýbrž lidé, kteří věřili tomu, co kázal Jan Křtitel a uznávali Ježíše Krista jako krále. Oni měli soustředěně usilovat o království a bojovat o ně. Uchopili přednost být pravděpodobnými příslušníky království, stejně jako se uchvacuje kořist nebo se dobývá město útokem. Nelitovali námahy, aby si tuto přednost přivlastnili. Ale co je k tomu přimělo?

Jak řekl Ježíš v jednom ze svých podobenství, začalo to tím, že slyšeli „slovo o království“. „Semeno“ neboli „slovo o království“ zapustilo kořeny v jejich srdcích. Pochopili ‚smysl slova‘, to je v jejich srdcích se rozvinulo pravé ocenění nesmírné hodnoty příslušnosti ke království. (Mat. 13:19–23) Království pro ně začalo znamenat více než cokoli jiného a to je přimělo, že začali dělat, co bylo nutné, aby je ‚uchvátili‘. (Mat. 13:45, 46) Proto litovali svá přestoupení Božího zákona, obrátili se od špatné cesty a podrobili se křtu ve vodě, aby symbolizovali své pokání a obrácení. Pravé, ze srdce vycházející ocenění způsobilo, že se dále snažili, aby si zajistili své povolání pro nebeské království. — 2. Petra 1:10.

Pro stávající překážky byla nutná ustavičná námaha k ‚uchvácení království‘. Ale kdo stavěl tyto překážky? Postavil je Jehova Bůh, aby zabránil nehodným vstoupit do království. Jenom lidé, kteří jím byli přitrženi a odpovídali jeho požadavkům, mohli získat přístup. (Jan 6:44; 1. Kor. 6:9–11) Takoví lidé museli jít po úzké cestě, najít těsnou bránu, stále prosit, stále tlouci a pak jim měla být otevřena cesta. (Mat. 7:7, 8, 13, 14) Aby získali vstup, museli se snad vzdát vedoucího postavení nebo slibných obchodních zájmů, ano, někdy i toho, co je tak drahé jako oko nebo ruka. — Mar. 9:43–47.

Každý člověk, který opomněl udržet si mravní a duchovní čistotu, musí být vyloučen z království. Apoštol Pavel připomínal křesťanům v Galacii: „Skutky těla pak jsou zřejmé, totiž smilstvo, nečistota, volné chování, modloslužba, provádění spiritismu, záští, svár, žárlivost, výbuchy hněvu, spory, rozštěpení, sekty, závist, pitky, hýření a podobné věci. Pokud jde o tyto věci, varuji vás předem, jako jsem vás dříve varoval, že ti, kteří provádějí tyto věci, nezdědí Boží království.“ — Gal. 5:19–21, NS.

Ti, kteří dosahují vstupu do království, musí nejen potírat tělesné sklony, aby zůstali mravně a duchovně čistí, ale musí též přinášet ovoce. O těch, kteří pochopili ‚smysl slova‘, řekl Ježíš Kristus: „Ten, kdo byl zaset do znamenité půdy, to je ten, který slyší slovo a pochopí jeho smysl a který skutečně nese ovoce a vynáší ten stonásobně, onen šedesátinásobně, jiný třicetinásobně.“ (Mat. 13:23, NS) Ale v čem spočívá toto ovoce? Ve výsledku, jehož někdo dosáhne, když pomáhá jiným, aby se stali učedníky Ježíše Krista? Nebo to je ovoce Božího ducha, dobré vlastnosti, totiž láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrotivost, víra, mírnost a sebeovládání.

Ovocem nejsou v tomto případě ani noví učedníci, ani dobré křesťanské vlastnosti. Semeno, které bylo zaseto, je „slovo o království“. Proto musí být ovoce zmnohonásobení tohoto semene. Ano, přinášet ovoce znamená vyjadřovat se o království. Taková vyjádření pramení z vděčného srdce. (Luk. 6:45) Z pravé lásky k druhým pokračují ti, kteří mají vyhlídku na království, v hovoru o něm, aby i jiní mohli podniknout kroky a získat Boží uznání a požehnání.

Přirozeně přinášejí i ovoce Božího ducha, jak je pudí Boží duch, aby oznamovali „slovo“ neboli poselství o království. Pravděpodobní dědicové království poznávají, že musí ve všem projevovat nesobecký zájem o druhé. Tak jako Ježíš, musí mít soucit s těmi, kteří jsou v duchovním ohledu ve smutném stavu. (Mat. 9:36) Také nemohou být nepřístupní potřebám svých bratrů. Musí zde být ochota dát své síly pro jiné věřící a plně se pro ně vydat. — 1. Jana 3:16–18 napomíná: „Jsme povinni pokládat své duše za své bratry. Ale každý, kdo má prostředky tohoto světa k udržení života a vidí svého bratra v nouzi a přesto před ním uzavře dveře svého něžného soucitu, jakým způsobem v něm zůstává láska Boží? Děťátka, milujme se ne slovem, ani jazykem, ale v skutku a v pravdě.“

Vznešené, Jehovou vytýčené požadavky zaručují, že ti, kteří nacházejí přístup do království a budou králové s Kristem, činí dále dobro poddaným a jednají s nimi soucitně. Protože se přes potupu, trpké pronásledování nebo dokonce nebezpečí smrti prokázali jako nesobečtí, milovali spravedlnost a nenáviděli zlo, zřejmě nezneužijí své moci, když již nebude tlak, který by mohl vést k zlému činu.

Ovšem, jako u každé vlády, většina lidí jsou poddaní a ne vládci. Počet těch, kteří ‚uchvacují království‘ jako nebeští dědicové, je omezený. (Zjev. 14:1, 3) Ale nebylo by nádherné žít pod správou těch, kteří ve zkouškách dokázali svou lásku, takže získali Boží schválení? Je-li to tvé přání, chop se příležitosti stát se věrným pozemským poddaným Božího království tím, že budeš činit totéž, co se vyžaduje od pravděpodobných nebeských vládců království.

Pravda, vyžaduje to skutečnou námahu. Ale měli bychom být vděčni, že je tomu tak. Vysoká měřítka, kterým musí odpovídat jak ti, kteří ‚uchvacují království‘ jako spoluvládci Ježíše Krista, tak i ti, kteří chtějí získat život jako jejich poddaní, slouží k tomu, aby vyřadila ty, kteří by pro své sobectví a nedostatek lásky ostatním jen ztěžovali život. Měli bychom se tedy rozhodnout, abychom patřili k těm, kteří ukazují ocenění pro království, když se ze všech sil snaží, aby byli lidmi, jimž Bůh zaručuje požehnání království.