Nevyhýbejte se povinnostem, ale buďte pracovití až do konce
‚Projevujte tutéž pracovitost, abyste tak měli plnou jistotu naděje až do konce.‘ — Žid. 6:11, NS.
1. Jak reaguje křesťan, který si váží toho, co dostal od Boha?
KŘESŤAN, který má ocenění pro všechno, co pro něj Jehova učinil, přeje si jednat tak, aby se líbil svému Bohu. O tom píše Petr svým bratrům ve svém druhém dopise, kde jim připomíná podmínky, které je nutno splnit, abychom získali Boží přízeň a mohli vejít do požehnání království. „Jeho božská moc nám dá všechno, co se týká života a oddanosti Bohu . . . Skrze tyto věci nám zdarma dal cenné a veliké sliby, abyste se jejich prostřednictvím stali účastníky božské přirozenosti, když jste unikli zkaženosti, která je na světě ve smyslných rozkoších. Ano, právě proto vynaložte podle toho všechno své opravdové úsilí a připojte ke své víře ctnost“, poznání, sebeovládání, vytrvalost, oddanost Bohu, bratrskou náklonnost a lásku. (2. Petra 1:3–7, NS) Vděčný křesťan by měl toužit po pokroku a měl by v tomto ohledu vynakládat opravdové úsilí.
2. Co nás chrání před odpadnutím?
2 Toto opravdové úsilí křesťanů je zaměřeno k cíli, který je skutečně hoden námahy. „Neboť jestliže tyto věci jsou ve vás a jsou v hojné míře, způsobí, že nebudete nečinní a neplodní.“ (2. Petra 1:8, NS) Je možné, že někdo odpadne, ale jaká je proti tomu ochrana? Jeden velice důležitý činitel je horlivá účast na službě Bohu. Nepolevujme v ní až do konce! „Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaše dílo a na lásku, kterou prokazujete jeho jménu, v němž jste sloužili a stále sloužíte svatým. Toužíme však po tom, aby každý z vás projevoval tutéž pracovitost, abyste tak měli plnou jistotu naděje až do konce, abyste nezlenivěli, ale byli napodobiteli těch, kteří skrze víru a trpělivost zdědí zaslíbení.“ — Žid. 6:10–12, NS.
3. Co je popsáno v Židům 12:18–27 a jaká výstraha je dána?
3 Později ve svém dopise křesťanskému sboru v Jeruzalémě uvádí Pavel důvod, proč je to nutné. Křesťané jsou v lepší situaci nežli Izraelité, kteří dostali zákon prostřednictvím Mojžíše. (Žid. 12:18–21) Nepřistupují pouze k doslovné hoře, ale k nebeskému Siónu a Jeruzalému, ke shromáždění andělů, ke sboru prvorozených, k Bohu, soudci všech, a k prostředníku Ježíši. To by však mohlo pro ně mít velmi vážné následky, protože Bůh zatřese zemí i nebem, aby odstranil věci, kterými je možno třást. (Žid. 12:22–27) V této souvislosti je jim dána výstraha: „Hleďte, abyste neodmítli toho, kdo mluví. Neboť jestliže neunikli ti, kteří odmítli toho, kdo dával božskou výstrahu na zemi, tím méně unikneme, jestliže se odvrátíme od toho, který mluví z nebes. Tehdy jeho hlas otřásl zemí, ale nyní slíbil a řekl: ‚Ještě jednou otřesu nejen zemí, ale též nebem.‘ Výraz ‚ještě jednou‘ tedy naznačuje odstranění věcí, jimiž je otřeseno, jako věcí, které byly učiněny, aby zůstali věci, jimiž není otřeseno.“ — Verše 25–27, NS.
4. Jak je znázorněna zásada odpovědnosti?
4 Křesťan, který je oddán Bohu, nesmí proto brát své povinnosti na lehkou váhu. Nese odpovědnost před Jehovou. Ježíš znázornil tuto zásadu slovy a způsobem jednání dvou synů jednoho muže. „Šel k prvnímu a řekl: ‚Dítě, jdi dnes pracovat na vinici.‘ Ten odpověděl: ‚Ano, pane‘, ale nešel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: ‚Nechci.‘ Potom litoval a šel. Který z těch dvou činil vůli svého otce?“ — Mat. 21:28–31, NS.
5. a) Jak jsme povzbuzováni, abychom se nevyhýbali svým povinnostem? b) Kdo nám poskytuje potřebnou podporu a posilu?
5 Je běžné, že se lidé vyhýbají svým povinnostem vůči svým bližním i vůči Bohu. Jak osvěžujícím rozdílem je společnost pravých křesťanů, kteří vědí, co od nich Bůh vyžaduje, a pracovitě to vykonávají! Podobně jako ve starověkém Jeruzalémě, dbají i oni povzbuzujícího příkazu: „Ať neklesnou tvé ruce. Jehova, tvůj Bůh, je uprostřed tebe. Jako mocný tě zachrání. Bude nad tebou jásat radostí.“ (Sof. 3:16, 17, NS) Jeho lid je velmi zaměstnán a raduje se z požehnání a rozkvětu. Jehova podporuje a posiluje ty, kteří se snaží konat jeho vůli. — Fil. 4:13.
NĚKTEŘÍ SE VYHÝBAJÍ SVÝM POVINNOSTEM
6. Jak se někteří vyhýbají svým povinnostem?
6 Dnes se mnozí lidé různými způsoby vyhýbají svým povinnostem. Padlý člověk má přirozený sklon jít cestou nejmenšího odporu. Není proto nic neobvyklého, slyšíme-li o otcích, kteří se nestarají o obživu své rodiny, a o matkách, které opouštějí své nežádoucí malé děti, a o nespočetných svobodných otcích, kteří přivedou na svět děti a pak se o ně nestarají a nejsou ochotni přijmout povinnosti, které s sebou přináší manželství. I Bohu oddaní křesťané se musejí mít na pozoru před tímto všeobecným sklonem vyhýbat se povinnostem, které přináší život.
7. a) Jaké úvahy mohou vést člověka k tomu, že se vyhýbá svým povinnostem? b) Čí vůle by se měla stále dít?
7 Snaha vyhýbat se odpovědnosti nebo jen částečně splnit své sliby je výsledek nesprávného lidského uvažování. Vidíme to u Petra, který se jednou pokoušel přemluvit Ježíše, aby se vyhnul splnění svého úkolu. Snad jednal s dobrým úmyslem, ale jakou dal špatnou radu! „Ježíš Kristus začal ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a vytrpět mnoho od starších mužů a předních kněží a zákoníků a že musí být zabit a třetího dne vzkříšen. Nato jej Petr vzal stranou a začal mu důrazně namítat: ‚Buď k sobě dobrotivý, Pane, tento osud tě vůbec nepotká.‘ Ale on se otočil zády a řekl Petrovi: ‚Kliď se za mne, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože nemyslíš myšlením Božím, ale lidským.‘“ (Mat. 16:21 až 23, NS) Ano, snaž se poznat Jehovovu vůli a pak se nezdráhej ji činit. „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a nespoléhej se na svůj vlastní rozum. Dbej na něho na všech svých cestách a on sám urovná tvé stezky.“ — Přísl. 3:5, 6, NS.
8. Čemu se můžeme naučit z toho, co prožil Jonáš, protože se chtěl vyhnout svému úkolu?
8 Někdy se může stát, že o takovém vyhýbavém postoji ví jen člověk, který jej má, a Bůh. Tak tomu pravděpodobně bylo u Jonáše, když utíkal od svého služebního úkolu, od příkazu, varovat velké město Ninive před hrozící záhubou. (Jonáš 1:1 až 3:10) Jehova však nepřipustil, aby takovým způsobem unikl. Když byl Jonáš pokárán, podruhé Boha poslechl a „vstal a šel do Ninive podle Jehovova slova“. Jak dramatických událostí byl potom svědkem! „Muži z Ninive začali věřit v Boha a vyhlásili půst a oblékli se do pytloviny od největšího až po nejmenšího z nich. A pravý Bůh spatřil jejich skutky, že se odvrátili od své zlé cesty; a tak pravý Bůh pocítil lítost nad neštěstím, o němž řekl, že je přivodí; a nepřivodil je.“ (Jonáš 3:5, 10, NS) Neznamenalo to možná záchranu celého města, ale ochota vykonat Jehovův příkaz je vždy projevem moudrosti.
9, 10. Proč bychom měli věrně plnit své úkoly, které máme jako Boží služebníci, a na rozdíl od koho?
9 Pokud jsi oddal svůj život Jehovovi, věrně konej svou práci. Nevzdávej se svého místa a nejednej jako Jonáš, který je opouštěl. Podle zpráv v novinách jen v samotných Spojených státech opouští každý rok aktivní službu asi 800 římsko-katolických kněží, mnichů a jeptišek. Jeden z nich připojuje typický komentář: „Způsoby, jak se v dnešní době pečuje o duše, nejsou podle mého názoru schopné života. Musím hledat nějaký lepší způsob.“ (New York Times, 8. března 1969.) O vážných důsledcích této tendence bylo psáno v listu Long Island Press 27. září 1971: „Nezmění-li se dnešní tendence, v katolickém duchovenstvu v Spojených státech nastane ‚nerovnováha starších mužů‘ a nepřežije jako ‚životaschopná síla v naší společnosti‘ . . . V roce 1970 připadalo na každých 10 kandidátů zasvěcení 23 kněží, kteří odešli.“
10 Jiná stránka tohoto problému je patrná ze zvláštní zprávy z Říma, která byla uveřejněna v listu New York Times s datem 27. dubna 1971 pod nadpisem „Je třeba více kněží pro chudinskou čtvrť v Římě“. „Vikář [římský, kardinál Dellacqua] zjistil, že v tomto hlavním městě, které má téměř tři milióny obyvatel, je nejméně 8 000 římsko-katolických kněží a 500 kostelů, ale pouze sotva tucet duchovních slouží ve stále se rozšiřujících čtvrtích chudiny.“
„VELKÁ VEČEŘE“
11. Jak máme rozumět Ježíšovu podobenství o velké večeři, jež je zapsáno u Lukáše ve 14. kapitole?
11 V podobenství o velké večeři Ježíš vysvětlil, co to znamená něčemu se vyhýbat. Řekl: „Jistý muž pořádal velkou večeři a pozval mnohé. A v hodinu večeře vyslal své otroky, aby řekli pozvaným: ‚Pojďte, protože už je všechno připraveno.‘ Ale oni se všichni bez výjimky začali omlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, omluv mne.‘ Jiný řekl: ‚Koupil jsem pět spřežení dobytka a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mne.‘ A další řekl: ‚Právě jsem se oženil a právě proto nemohu přijít.‘“ Mnozí byli pozváni, ale nebyli ochotni přijít a „začali se omlouvat“; všichni měli nějakou výmluvu. Jeden řekl, že musí vyzkoušet dobytek, který koupil. Který hospodář by však koupil dobytek, zvláště tažná zvířata, aniž by je předtím viděl nebo prohlédl? „Jistý muž“ se nedal oklamat; prohlédl slabé omluvy těchto lidí; byly to pouhé výmluvy. — Luk. 14:16–20, NS.
12. Čemu se můžeme naučit ze štědrosti chudé vdovy?
12 Sloužíme-li Jehovovi celým srdcem, neměli bychom hledat žádné výmluvy, ale službu Jehovovi bychom měli stavět na první místo. I kdybychom snad mohli věnovat kazatelské službě jen několik hodin, má v ní Jehova velké zalíbení, pokud je to všechno, co můžeme vykonat. Ježíš jednou pozoroval, jak lidé vkládají peníze do chrámových pokladnic. Někteří bohatí lidé do nich vhazovali mnoho mincí, ale největším dojmem na něj zapůsobila štědrost chudé vdovy, která do pokladnice vhodila jen dvě malé mince nepatrné ceny, ale učinila to celým srdcem. (Mar. 12:41–44) Všichni se nemohou účastnit kazatelské služby stejnou měrou; pro některé může být štědrým podílem hodina nebo dvě.
13. Jaký může být výsledek, jestliže někdo ochotně přijme odpovědnost ve službě Jehovovi?
13 Jestliže člověk, který se oddal Jehovovi, zkoumá čestně své schopnosti, prostředky a životní okolnosti, může se stát, že se rozhodne vstoupit do průkopnické služby. Mnozí, kteří se z lásky k Jehovovi a na základě přání cele plnit svou oddanost, rozhodli k tomuto kroku, získali velké požehnání. Jiní, kteří nejsou spokojeni jen s malým podílem na kazatelské a učitelské činnosti, mohou se odstěhovat do území, kde je zvláště třeba pomoci a kde je dosahováno mnoha dobrých výsledků. Životní podmínky snad nejsou tak příznivé a je nutno překonat velkou vzdálenost, což všechno vyžaduje větší úsilí a snad je spojeno i s nepříjemnostmi, ale Jehova žehná těm, kteří mu s takovou iniciativou projevují lásku, a poskytuje jim také všechnu potřebnou sílu, aby mohli vykonat tuto práci. — 2. Kor. 4:7; 1. Kor. 2:4, 5; Efez. 3:20, 21.
14. a) Jak může každý nést své vlastní břemeno? b) Znázorni, proč bychom měli spočítat náklady.
14 Všichni — ať již máme mnohaleté zkušenosti, nebo jsme teprve noví — jsme povzbuzováni, abychom nesli „své vlastní břímě odpovědnosti“. (Gal. 6:5, NS) Studuješ snad Bibli teprve několik měsíců a nyní jsi poznal, že od nás Bůh vyžaduje, abychom se mu oddali a dali se pokřtít? Snad řekneš: „To by pro mne znamenalo práci a stálo by mne to čas a sílu“. To je pravda; a vyplatí se to? Snad se zeptáš: „Neměl bych spočítat náklady?“ Ovšem, nikdo by nechtěl začít věc, kterou by nemohl dokončit. (Luk. 14:28–30) Ježíš však vážně napomínal křesťany a vybízel je působivými podobenstvími k tomu, aby usilovali o pokrok, aby považovali příležitosti ke službě za přednosti a aby se nespokojovali s nejmenší mírou služby ve spojení s kazatelským dílem.
VELMI ZAMĚSTNANÍ, ALE ŠŤASTNÍ
15. Čemu se můžeme naučit z Pavlových zkušeností?
15 Křesťan opravdu nemůže žít zahálčivým životem, ale jeho život jej uspokojuje a obšťastňuje. Dobrým příkladem v tomto ohledu je nám Pavel. Ve Skutcích apoštolů 14:20–22 (NS) čteme o jeho obšťastňujících zážitcích: „Odešel s Barnabášem do Derben. A když onomu městu oznámili dobré poselství a učinili tam značný počet učedníků, vrátili se do Lystry a Ikonie a Antiochie a posilovali duše učedníků tím, že je povzbuzovali, aby zůstali ve víře.“ Pavel byl neúnavný pracovník. Zdá se, že se nikdy nepoddal únavě. Je skutečně vynikajícím příkladem pracovitosti. (2. Kor. 11:23–27) Nikdy se nevyhýbal tvrdé práci, snesl mnoho těžkostí, a přitom byl vždy radostný: „Já sám se chci velmi rád vydávat a úplně se vydat pro vaše duše. Jestliže vás tím hojněji miluji, měl bych být méně milován?“ (2. Kor. 12:15, NS) Nedal se těžkostmi ani utrpením oloupit o štěstí a neupadl do nespokojenosti. Čerpal posilu a osvěžení ze svých předností a z plnění svých úkolů. Pohotově také uznával těžkou práci druhých. — 2. Tim. 4:7, 8; Řím. 16:12.
16. V jakých ohledech můžeme přejímat odpovědnost?
16 Bratři, přijímáte ochotně a radostně odpovědnost v kazatelské službě a pomáháte svým bratrům ve sboru, nebo se omlouváte a vyhýbáte se takové odpovědnosti? Tato otázka platí každému z vás. Přijímáte ihned ochotně úkoly ve spojení se sborovým shromážděním? Jestliže ano, plníte takové úkoly správně? Připravujete se důkladně, vyzkoušíte si takové úkoly a přednášíte potom látku při sborových shromážděních s oceněním? Jistě tak jednáte a zasloužíte si proto chválu. Vaši bratři ve sboru si budou velmi vážit vašeho láskyplného úsilí. Účast na shromáždění — i kdyby to byl jen dobře promyšlený komentář nebo odpověď na otázku — přispívá k užitku, posile a vzdělání všech přítomných. — Žid. 10:23–25.
17. Jak by měl bratr reagovat na dodatečné příležitosti ve sboru?
17 Jak jsi ve svém sboru reagoval na příležitost směřovat k úřadu dozorce? To je skutečně vynikající práce. (1. Tim. 3:1) Podnikl jsi potřebné kroky, abys měl požadované vlastnosti, a dáváš se ochotně a horlivě k dispozici? Tvá ochota snad již byla pozorována (nebo se tak ještě stane) a dostal jsi další úkoly, takže se nyní těšíš z dalších požehnání a uvidíš, že tímto způsobem činíš dobro a jsi bohatý v pravých skutcích. „Paste svěřené vám stádo Boží, nikoli z donucení, nýbrž ochotně; také ne z lásky k nepoctivému zisku, nýbrž horlivě; také ne jako takoví, kteří panují nad těmi, kteří jsou dědickým podílem Božím, nýbrž tím, že se stáváte příkladem stádu. A až bude zjeven hlavní pastýř, obdržíte nevadnoucí korunu slávy.“ — 1. Petra 5:2–4, NS; 1. Tim. 6:17, 18.
NYNÍ JE ČAS, ABYCHOM ‚MOCNĚ USILOVALI‘
18. Jaký postoj by měl mít křesťan vzhledem ke skutečnosti, že čas již velmi pokročil?
18 Ze svého studia Bible jsme poznali, že jsme již velmi pokročili v „čase konce“. Všude vidíme zřejmé důkazy, které potvrzují všechno, co Bible říká o krátkosti tohoto času. Dnes rozhodně není čas, aby se křesťan vyhýbal svým povinnostem. Naopak, z jeho postoje by měla být patrná horlivost a ochota a měl by být dokonce čím dál tím ochotnější vydávat se. Proč by měl klást hranice tomu, co snad od něj Jehova vyžaduje, uvědomí-li si, kolik je Jehovovi dlužen?
19. a) Jak bychom se neměli vyhýbat povinnostem? b) Jaký druh dávání Jehova nejvíc miluje a čeho tím bude dosaženo?
19 Rada, kterou Bible dává křesťanům, aby totiž nebyli leniví, ale aby pilně pracovali až do konce, je velmi praktická. Nesmíme ji opomíjet, nesmíme váhat, zda se máme podle svých životních podmínek plně podílet na kazatelském díle. Nesmíme odmítat každé povzbuzení, které nás má podnítit k pokroku, abychom sloužili svým bratrům a pomáhali plnit potřeby sboru. Neměli bychom projevovat neochotu, máme-li příležitost dobrovolně se ujmout služebních úkolů. Je nám řečeno, že „Bůh miluje radostného dárce“ a Jehova nejvíce miluje ty, kteří se věnují jeho službě celým srdcem. (2. Kor. 9:6, 7, NS) Budeš-li ze sebe vydávat, dosáhneš výsledků, které tě posílí a osvěží. Pisatel knihy Každodenní život v biblických dobách (angl.) píše o některých úkolech obsažených v pracovním plánu apoštola Pavla a nakonec poznamenává: „Je kupodivu, kdy vůbec měl čas jíst a spát“ (str. 308). Nepřehlíží však nejdůležitější věc, neboť krátce dodává: „Všechna tato neúnavná činnost vedla k výsledkům.“ (A. E. Bailey, New York, 1943, vyd.: Charles Soribner’s Sons.)
20. Jaké máme ujištění o tom, že tvrdá práce v kazatelské službě přináší radost těm, kteří jsou pracovití?
20 Když Ježíš zahájil křesťanské kazatelské dílo, řekl: „Žeň je skutečně veliká, ale dělníků je málo. Proto proste Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žeň.“ Prvních sedmdesát pracovníků prožilo mnoho krásného a vrátili se „s radostí“. (Luk. 10:2, 17, NS) Statisíce jdou dnes v jejich stopách a ti, kteří jsou pilní, prožívají i dnes radost v kazatelské službě. „Znáte-li tyto věci, jste šťastni, činíte-li je.“ „Kdo se však zahledí do dokonalého zákona, jenž náleží k svobodě, a kdo v něm setrvá, protože se stal nikoli zapomnětlivým posluchačem, ale činitelem skutku, ten bude šťasten, když tak bude činit.“ — Jan 13:17, NS; Jak. 1:25, NS.
21. a) Jak se můžeme vyvarovat marných skutků? b) Jaká odměna je slíbena těm, kteří se nevyhýbají svým povinnostem?
21 V lidském životě je velmi mnoho marných skutků, ale skutky spojené s pravým uctíváním nejsou marné, nepřinášejí zklamání a nevedou k neúspěchu. (Kaz. 2:10, 11) Spolehneme-li se na Jehovu Boha, naše skutky budou mít jistě úspěch. „Nestaví-li sám Jehova dům, pak se stavitelé namáhali nadarmo.“ (Žalm 127:1, NS) Moudrý člověk dojde k témuž závěru jako Šalomoun: „Vlož všechny své skutky na samotného Jehovu a tvé plány budou upevněny.“ (Přísl. 16:3, NS) Jehova pozoruje naši práci, kterou konáme s láskou, a nezapomene na ni. Dává nám krátce nahlédnout na odměnu, kterou dostaneme podle jeho slibu, nebudeme-li se vyhýbat svým povinnostem: „A jistě budou stavět domy a budou je obývat; a jistě budou pěstovat vinice a jíst jejich ovoce. Nebudou stavět, aby je obýval někdo jiný; nebudou pěstovat, aby někdo jiný jedl. Protože dny mého lidu budou jako dny stromu a moji vyvolení budou plně užívat díla svých rukou. Nebudou se lopotit nadarmo a nebudou rodit k obavám; protože jsou potomstvem, jež se skládá z Jehovových vyvolených, a jejich potomci s nimi.“ — Iz. 65:21–23, NS; viz dále 3. Mojž. 26:3–5; 5. Mojž. 28:4.
22. Kdo nás zve, abychom se stali jeho učedníky, a jaký to bude mít výsledek, přijmeme-li pozvání?
22 Tvrdá práce, kterou budeš až do té doby konat v kazatelské službě a ve svém sboru, tě neunaví, ale zachová tě živým a zdravým ve víře, bude tě obšťastňovat a občerstvovat. „Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a staňte se mými učedníky, neboť já jsem mírné povahy a pokorný v srdci a naleznete občerstvení pro své duše. Neboť mé jho je jemné a mé břímě je lehké. — Mat. 11:28–30, NS.
23. a) Jak se můžeme chránit v těchto kritických časech? b) Proč chceme dále vynakládat úsilí a tvrdě pracovat?
23 Je zřejmé, že dnes žijeme v ‚kritických časech, jimž je těžko odolávat‘, a lidé všeobecně milují více zábavy než Boha a skutky, které se líbí Bohu. (2. Tim. 3:1, 4, 5, NS) Chraň se tím, že zůstaneš činný v kazatelském díle. „Vskutku, který člověk vám uškodí, budete-li nadšení pro to, co je dobré. Ale i kdybyste trpěli pro spravedlnost, jste šťastni. Nebojte se však toho, čeho se oni bojí, ani se nevzrušujte.“ (1. Petra 3:13, 14, NS) Nevyhýbej se svým povinnostem; vynakládej mocné úsilí. „Neboť k tomu usilovně pracujeme a namáháme se, protože jsme složili svou naději v živého Boha, který je zachráncem lidí všech druhů, obzvláště věrných.“ — 1. Tim. 4:10, NS.