Otázky čtenářů
● Je správné, aby provdaná žena opustila svého manžela, jestliže ti dva spolu nemohou vycházet? Proč prvního prezidenta Biblické a traktátní společnosti Strážná věž, C. T. Russella, opustila jeho manželka?
Bible nepodporuje rozvod ani rozluku, k nimž dochází jen proto, že spolu manželé nemohou vycházet. Apoštol Pavel napsal pod inspirací: „Provdaným dávám pokyny, ale ne já, nýbrž Pán, že by žena neměla odcházet od svého manžela; ale odejde-li skutečně, pak nechť zůstane nevdaná, nebo jinak nechť se opět smíří se svým manželem; a manžel by neměl opouštět svou ženu.“ — 1. Kor. 7:10, 11.
Když tedy v manželství vzniknou obtíže, neměla by se křesťanská manželka odloučit od svého manžela, ale měla by se ze všech sil snažit o lepší, láskyplnější poměr k němu. V souladu s poznáním, že manželství je Boží uspořádání a dar, který Bůh dal člověku, měla by si přát pečovat o to, aby jejich manželství bylo Jehovovi Bohu, dárci tohoto daru, ke chvále a cti. Měla by dávat dobrý pozor, aby svému manželovi nikdy nedala důvod k tomu, aby ji opustil. Neboť nevěřící by měl vidět, že pravé křesťanství působí, že jeho manželka se stala láskyplnější, laskavější, ohleduplnější ženou s větším porozuměním. To by odpovídalo radě, kterou dal apoštol Petr: „Podobně vy, manželky, buďte podřízeny svým manželům, aby, jestliže někteří nejsou poslušni slova, byli získáni beze slova chováním svých manželek, protože se stali očitými svědky vašeho čistého chování spolu s hlubokou úctou.“ — 1. Petra 3:1, 2.
Někdy nevěřící přece trvá na tom, že opustí svou křesťanskou manželku, přestože ta se chová vynikajícím způsobem. Měla by se křesťanská manželka v takovém případě snažit manželovi bránit v odchodu? Nebo měl by křesťanský manžel bránit své nevěřící ženě, aby jej neopouštěla? Ne. Bible nám říká: „Jestliže potom nevěřící odchází, ať odejde; bratr nebo sestra nejsou za takových okolností v otroctví, ale Bůh vás povolal k pokoji.“ — 1. Kor. 7:15.
Někdy se může stát, že manželka, která tvrdí, že je křesťanka, opustí svého věřícího manžela. Manžel snad odloučení velmi lituje a právem doufá ve smíření. Co však, jestliže manželka odchází kvůli postavení, které zaujímá její muž jako hlava, nebo pro odlišné názory na nějakou jinou biblickou zásadu?
V takovém případě křesťanský manžel uznává, že nemůže usilovat o smíření tím, že by se dopustil kompromisů vzhledem ke svému postavení hlavy rodiny nebo že by učinil nějaký ústupek, který by odporoval Svatému Písmu. Pro křesťanského manžela platí božský příkaz, že má zrcadlit Boží slávu. Kdyby se vzdal svého postavení hlavy, znamenalo by to, že působí hanbu hlavě křesťanského sboru, Ježíši Kristu, a že působí potupu Jehovovi Bohu. (Srovnej 1. Korintským 11:3–7.)
C. T. Russell uznával, jaké postavení má jako manžel podle Bible, což je patrné z jeho způsobu jednání vůči jeho ženě. V dopise z 27. prosince 1899, který psal jednomu osobnímu příteli v Anglii, vysvětloval, proč odešla jeho žena, a vyjádřil také, co vzhledem k tomu cítil. Napsal:
„Naši milou sestru Russellovou postihla táž choroba, která přišla i na jiné, zvláště na ty, o nichž se mluví ve spisu ‚Odhalené spiknutí‘ (angl.). Její těžkost byla táž jako již na začátku u velkého odpůrce: ctižádost a přání všechno podkopat, jen aby byla tato ctižádost uspokojena.
Od naší svatby uplynulo již více než dvacet let a třináct let z toho byla sestra Russellová zcela taková, jak si jen člověk přeje mít laskavou, ušlechtilou, věrnou družku; a v době spiknutí měla stále ještě takový postoj do té míry, že z vlastního podnětu procestovala několik států za S. D. Rogersem a opravovala jeho pomlouvačné výroky. Ale duch ctižádosti, který již začal působit, rozhořel se plamenem, když se naší milé sestře dostávalo při výše uvedené příležitosti srdečného přijetí. Jako by zapomněla, že není přijímána jen pro svou vlastní osobu, ale také jako zástupkyně Pánova díla a jako zástupkyně svého manžela.
Z té cesty se vrátila velmi sebevědomá a v tomto ohledu zcela jiná, než byla dříve — zvláště v prvních deseti letech našeho manželského života. Tento duch zřejmě neslábl, ale sílil, až ji asi před čtyřmi lety přiměl k ‚úderu‘, aby byla uspokojena její ctižádost. Jistě si vzpomínáš, že je to nyní již téměř čtyři roky, kdy na její přání bylo vynecháno její jméno jako jméno pomocného redaktora a bylo potom připojeno k některým článkům, které napsala ve Strážné věži. Dalším krokem bylo, že si přála více možnosti k uveřejňování a větší svobodu, aby mohla psát, co chtěla, aniž by něco bylo korigováno nebo kritizováno. To trvalo nějaký čas, až jsem jí laskavě, ale důrazně řekl, že si neumím představit, že by bylo Pánovou vůlí, abych ji povzbuzoval k účasti na díle, dokud bude projevovat takového ctižádostivého ducha. Od té chvíle nebylo již uveřejněno nic z jejího pera.
Jejím dalším krokem bylo, že se snažila vynutit u mne větší možnost uveřejňování atd., nebo to, co označovala jako přiměřenou svobodu k uplatnění svých talentů. Proto požádala dva bratry, aby mne navštívili podle Matouše 18:15. Výsledkem však byla zcela zklamána, protože jí bratři jasně a důrazně řekli, jak tomu rozuměli, že v otázce, kterou vznesla, nejsou kompetentní oni ani nikdo jiný; pokud se dali vést svým úsudkem, Pán se nemýlil, jestliže vložil věci do ruky bratra Russella, a pokud on uzná za vhodné změnit opatření, je k tomu plně způsobilý a oni že jí mohou jedině poradit, aby se vzdala svých přání, ačkoli jim je velmi líto, že to je pro ni zklamání.
Další krok sestry Russellové a její (tělesné) sestry byl, že proti mně zorganizovaly ženské křižácké tažení ve sboru v Allegheny. Výsledkem bylo mnoho pomlouvání a falešného líčení, protože by bylo neposloužilo jejich cíli, kdyby byla řečena prostá, nezkrášlená pravda, že sestra Russellová je ctižádostivá atd. Jistě pochopíš moji situaci; jako muž jsem byl obvykle v nevýhodě a pomluvy pokračovaly, aniž jsem něco proti tomu mohl dělat, a jak dobře víš, nechtěl jsem říci ani slovo proti družce, kterou jsem si zvolil, kterou jsem ze srdce miloval a kterou stále ještě ze srdce miluji.
Krátce potom toto spiknutí žen vyvrcholilo a vedlo k malému prosévání; pod Pánovým vedením byla většina osvobozena z léčky a jen asi šest nebo osm z naší skupiny, v níž bylo dvě stě osob, utrpělo škodu. Dalším krokem sestry Russellové bylo, že dala zdání pravdy pomluvám, které se rozšířily, když mne totiž opustila — a doufala přitom, že za ní půjdu a učiním jakýkoli ústupek, aby se ke mně vrátila. V tom se však zmýlila, a když by se byla ráda vrátila zpět, odmítl jsem to, pokud by neslíbila, že vhodným způsobem připustí, že po celý rok jednala převráceně, a pokud by nedala určitou záruku, že bude přítelem a nikoli nepřítelem. Díval jsem se na věci tak, že mne Pán osvobodil a že by bylo nesprávné, kdybych se jí znovu vydal bez nějaké rozumné záruky. Již uplynuly dva roky. Bydlí se svou matkou a se svými sestrami ve městě a pořádá malé náboženské shromáždění, jehož se účastní kruh jejich přátel. Často ji vídám, jednám s ní laskavě a nepřeji si nic jiného než to nejlepší pro její nynější i věčné blaho.“
Souhrnem napsal C. T. Russell o své ženě slova: „Sestru Russellovou postihl duch ctižádosti, jak se to stalo i jiným, a podle Pánova řízení se nakonec před třemi lety ukázalo, že je nejlépe, jestliže již nebude uváděna do spojitosti s publikacemi [Biblické a traktátní společnosti Strážná věž], dokud neprojeví v této věci, že se její stav srdce od základu změnil.“
C. T. Russell zřejmě jednal správně, když dělal vše, co mohl, aby byl vůči své ženě laskavý a ohleduplný. Podle Bible se však nemohl vzdát svého postavení hlavy, aby dosáhl smíření.