Jak se pozná pravé pokání?

„TVRDÍME-LI: ‚Nemáme žádný hřích‘, svodíme sami sebe a není v nás pravdy.“ Tato slova napsal apoštol Jan v prvním století. Obracel se jimi na spolukřesťany, ale výrazem „my“ zahrnoval i sám sebe. — 1. Jana 1:8.

Jsme praví křesťané? Jestliže jsme, pak dříve, než jsme se dali pokřtít jako učedníci Božího Syna, jsme ‚činili pokání‘ a „obrátili“ jsme se od špatné cesty, po níž jsme šli. To nám umožnilo vznést „žádost k Bohu o dobré svědomí“ a usmířit se s ním prostřednictvím smírčí oběti jeho Syna neboli „oběti za hřích“. (Skut. 3:19, 26; 1. Petra 3:21; 2. Kor. 5:19–21) To však neznamená, že pak již není třeba činit pokání. Janova slova ukazují, že pro svou nedokonalost a zděděný hřích děláme dále chyby. Ve většině případů jsou pouze nevýznamné. Ale křesťan může udělat i závažnou chybu. V každém případě musí činit pokání a prosit Boha o odpuštění.

POKÁNÍ PO VÁŽNÉM HŘÍCHU

Křesťan se může stát sebejistým a zapomínat, že je psáno: „Kdo si myslí, že stojí pevně, dej pozor, aby nepadl.“ (1. Kor. 10:12) Nebo může zeslábnout a podlehnout pokušení, protože správně neoceňuje opatření, které nám dal Bůh k udržení duchovní síly a zdraví a k ochraně před satanovými útoky. Může se provinit těžkým proviněním. Co potom?

Bylo by dobré, kdyby myslel na Davidovo jednání. Ve třicátém druhém žalmu, který asi David napsal po tom, co se dopustil hříchu ve spojení s Betsabé a Uriášem, říká: „Když jsem byl zticha, mé kosti byly vyčerpané celodenním úpěním. Svůj hřích jsem ti konečně vyznal a své provinění jsem neskrýval. Řekl jsem: ‚Učiním Jehovovi přiznání svých přestoupení.‘ A ty sám jsi odpustil provinění mých hříchů. Proto se každý věrný člověk bude k tobě modlit pouze tehdy, kdy můžeš být nalezen.“ (Žalm 32:3, 5, 6) Odkládáme-li prosbu k Jehovovi o odpuštění, trpíme jen déle svým špatným svědomím. Přísloví 28:13 říkají: „Kdo přikrývá svá přestoupení, nebude mít úspěch, ale ten, kdo se přizná a upustí [je], dosáhne milosrdenství.“ Ano, náš vztah k Bohu je tak cenný, že nikdy nemáme zameškat příležitost prosit jej o odpuštění a milosrdenství. Měli bychom to učinit ihned prostřednictvím jeho Syna, našeho „pomocníka u Otce“. — 1. Jana 2:1.

Kajícný člověk ale může učinit ještě více. Bylo by dobře, kdyby se obrátil na duchovně „starší muže“ sboru. Proč? Přijali od Boha moc odpouštět hříchy, nebo mohou působit jako prostředníci mezi hříšníkem a Bohem? Ne; odpouštět může pouze ten, proti komu se zhřešilo. Proto může pouze Bůh odpustit hřích proti svému zákonu a naším prostředníkem je jeho Syn. — 1. Jana 1:9; 2:1; Žid. 4:14–16.

Nemluvil však Pavel o tom, že bratři v Korintu odpustili jednomu členu jejich sboru, který se dopustil těžkého hříchu, ale pak činil pokání? Ano; neodpustili mu však přestoupení Božího zákona, ale nepříjemnosti, hanbu a lítost, které svým činem způsobil sboru. (Srovnej 2. Kor. 2:5–10; 7:11.) Stejně tak můžeme jako jednotlivci ‚odpustit druhým jejich provinění vůči nám‘. — Mat. 6:14, 15.

Proč tedy jít ke starším? Aby je, jakožto jmenované pastýře, požádal o pomoc. Kdo se dopustil provinění, dokazuje, že je duchovně nemocný. Učedník Jakub ukazuje, co se má v takovém případě udělat; říká: „Proto si vzájemně otevřeně vyznávejte hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. Prosba spravedlivého, jestliže je uskutečněna, má mnoho síly.“ — Jak. 5:16.

Proto se doporučuje obrátit se na „starší“ bratry a dát si od nich pomoci, aby byl člověk „uzdraven“ neboli opět duchovně zdravý a silný. Takový způsob pomoci náleží k jejich pastýřské práci. (Srovnej Ezechiela 34:4, 16; Žid. 12:12, 13.) Ale je pro to ještě jeden důvod.

Tito bratři dbají na to, aby bylo chráněno duchovní zdraví celého sboru a aby byl sbor chráněn před škodami. Dbají také velice na to, aby pomáhali sboru, aby měl vždy před Bohem i lidmi dobrou pověst a nikdy nepřinesl potupu Jehovovu jménu. Právem se snažíme spolupracovat s těmito muži a pomáhat jim, aby mohli plnit svou odpovědnost.

Viník ukáže své pravé smýšlení, když dobrovolně přizná své provinění a nenechá dojít k tomu, aby starší, kteří tvoří právní výbor, se to dozvěděli z jiných pramenů a pak byli nuceni se jej ptát, lituje-li upřímně a chce-li se vzdát svého špatného způsobu jednání. „Neboť oni bdí nad vašimi dušemi, jako ti, kteří budou [Bohu] vydávat počet.“ Proto se můžeme těmto mužům s důvěrou podřídit. — Žid. 13:17; Skut. 20:28–30, 35; 1. Tess. 5:12–15, 23.

Starším zřejmě záleží na tom, aby viník ve svém vlastním zájmu i v zájmu ostatních členů sboru šel rovnou cestou. Jen zřejmý důkaz pravého pokání může jim dát jistotu, že Bůh viníkovi odpustil a ‚nezapočítává mu jeho hřích‘. (Řím. 4:8) Kdyby tomu tak nebylo, museli by mu odejmout pospolitost, protože by ohrožoval duchovní zdraví sboru a mohl by způsobit, že sbor ztratí své dobré jméno u Boha.

Ano, odejme-li sbor někomu pospolitost nebo neodejme, nezáleží na velikosti hříchu ani na hanbě, která byla způsobena sboru, ale na upřímném pokání. Projeví-li pravé pokání, sbor jej nikdy nevyloučí jen proto, aby uspokojil city jednotlivce nebo všech. Při těžkém provinění bude však pravděpodobně považovat za nutné viníka přísně a veřejně pokárat a jistě mu nebude dána po dlouhou dobu, snad po léta, žádná odpovědnost ve sboru. Ten, kdo činí upřímně pokání, nebude zapuzen, stejně jako Bůh nezapudil Davida, když pokorně litoval svého velkého provinění. Tím se napodobuje Boží věrná láska, jeho milující dobrotivost. — 2. Sam. 22:50, 51; 1. Král. 8:22–26; Žalm 51:17.

Jak se mohou starší právního výboru ujistit, zda ten, kdo se provinil těžkým proviněním, činí upřímné pokání? A jak se můžeme sami ujistit, je-li naše pokání pravé, je-li to pokání, které se líbí Bohu?

ZÁRMUTEK SVĚTA NEBO BOHULIBÝ ZÁRMUTEK?

Každý křesťan, který zhřešil, by jistě měl být smutný, zkrušený a lítostivý. Avšak tyto pocity samy o sobě ještě nejsou jisté měřítko pro pravé pokání. Člověk by se měl ptát: „Proč je viník smutný, zkrušený a lítostivý? Jaké jsou pohnutky pro tyto pocity?“

Apoštol říká, proč je důležité to zjistit: „Protože bohulibý zármutek působí pokání k záchraně, které není třeba litovat; ale zármutek světa způsobuje smrt.“ (2. Kor. 7:10) Protože jde o život, musíme tedy mít správné pohnutky. Zármutek světa není vyvolán vírou a láskou k Bohu a k spravedlnosti. Je způsoben lítostí vyvolanou neúspěchem, zklamáním, hmotnou škodou nebo ztrátou vážnosti či vyhlídkou na trest nebo hanbu. Zármutek světa je smutek nad nepříjemnými následky, které s sebou přináší provinění, ale nikoli nad nespravedlností nebo potupou, která je tím učiněna Bohu. (Srovnej Jer. 6:13–15, 22–26.)

Kain projevil tento druh zármutku. Když Bůh nad ním oznamoval rozsudek, cítil politování — lítost sám se sebou, pro bezútěšnou budoucnost, která před ním stála. Ale neprojevil lítost nad vraždou, které se dopustil na svém bratru. — 1. Mojž. 4:5–14.

Ezau si nevážil prvorozeneckého práva, a proto je prodal svému bratru Jákobovi. Když se později dozvěděl, že Jákob přijal od svého otce Izáka prorocké požehnání, určené pro prvorozeného, „začal [Ezau] hlasitě a hořce plakat“. Nevyhledával se slzami své pokání, ale pokání svého otce Izáka, protože chtěl, aby ten litoval, že požehnal Jákobovi, nebo aby v tom ohledu ‚změnil svůj názor‘. Ezau tedy nelitoval svůj hmotařský postoj, který jej přiměl, aby ‚pohrdl svým prvorozeneckým právem‘. Litoval ztrátu výhod, kterou tím utrpěl. Bůh řekl: „Jákoba jsem miloval, ale Ezaua jsem nenáviděl.“ — 1. Mojž. 25:29–34; 27:34; Žid. 12:16, 17; Řím. 9:13.

Z Ozeášova proroctví jasně vysvítá, že Bůh nikdy nebude mít zalíbení v postoji, který prozrazuje nestálost. Řekl o Izraelitech: „Když jsou v bolestných nesnázích, budou mne hledat.“ Ale jejich projevy pokání netrvaly dlouho. „Milující dobrotivost vás, lidí, je jako ranní oblaka a jako rosa, která brzy sejde.“ — Ozeáš 5:15; 6:1–4.

Z Ozeáše 7:14–16 se dozvídáme, co i dnes především chybí v mnohých projevech pokání: „Nevolali ke mně ze srdce o pomoc, ačkoli na svých lůžkách ustavičně naříkali; pro své zrní a sladké víno se stále toulali; . . . a navraceli se ne k něčemu vyššímu.“ „Naříkali“ o pomoc v dobách nouze, a když jim bylo pomoženo, nevyužili této příležitosti, aby zlepšili a upevnili svůj vztah k Bohu tím, že by se pevněji drželi jeho vysokých měřítek. (Jak. 4:3) Ozeáš je srovnává s ‚uvolněným lukem‘, s kterým nikdy nelze zasáhnout cíl. (Oz. 7:16; Žalm 78:57) Jejich pokání nevycházelo ze srdce. — Joel 2:12, 13.

POHNUTKY PRAVÉHO POKÁNÍ

Zármutek spojený s pravým pokáním vychází ze zcela jiných pohnutek než zármutek světa. Spočívá na vřelém přání dostat se z lásky k Bohu opět do jeho přízně, protože známe jej, jeho vynikající vlastnosti i jeho spravedlivé předsevzetí. Upřímně kajícný viník, který oceňuje Boží dobrotu a uznává jeho vznešenost, je zkrušen potupou, kterou uvrhl na jeho jméno. Miluje své bližní, a proto i lituje, že uškodil druhým, dal špatný příklad, způsobil hoře nebo přivedl Boží lid do špatné pověsti u lidí ve světě a tím zabránil jiným, aby poznali pravý Boží sbor. Tito činitelé — nejen pocit hanby při odhalení nebo trestu — způsobují, že jsou ‚zlomeného srdce‘ a ‚zkrušeného ducha‘. — Žalm 34:18.

Pokání (řecky: metanoia) musí však být též spojeno se změnou smýšlení nebo se změnou vůle. Ke správné změně smýšlení náleží, že rozhodně odmítáme špatný způsob jednání jako něco, co si zasluhuje zavržení a nenávist. (Žalm 97:10; Řím. 12:9) S tím ruku v ruce jde láska ke spravedlnosti, která přiměje kajícného křesťana, aby šel dále pevně rozhodnut po cestě spravedlnosti. Bez nenávisti ke zlému a lásky k spravedlnosti by naše pokání nemělo sílu, kterou potřebujeme, abychom — jak říká apoštol Pavel — „činili skutky, které náleží k pokání“. (Skut. 26:20) Král Roboám je pro to vhodný příklad. Nejprve se pokořil před Božím hněvem, ale pak opět začal dělat to, co je zlé. Proč? „Protože pevně neobrátil své srdce, aby hledal Jehovu.“ — 2. Par. 12:12–14.

Korintský sbor to dokazuje, protože byl ‚bohulibým způsobem zarmoucený‘. Když jej Pavel napomenul, protože ve svém středu trpěl někoho, kdo se provinil nemravným jednáním, přijal napomenutí a věc urovnal. Dokázal svůj zármutek nad špatným jednáním nejen bázní, ale ‚velkou vážností, očištěním se, rozhořčením‘ nad hanbou, kterou způsobilo jednání viníka, svou ‚touhou, horlivostí, ano, napravením špatného‘. (2. Kor. 7:11) I dnes se mohou starší ujišťovat, zda lidé, kteří před nimi projevují pokání nad svým proviněním, mají podobné vlastnosti.

NEDOKONALOST BY NEMĚLA BRÁNIT RADOSTI

Hříchy ovšem mohou být různě těžké. Snad se nedopouštíme žádného těžkého hříchu, jako je smilstvo, cizoložství nebo krádež, ale jsme si vědomi toho, že máme „povýšené oči“ nebo jsme „straničtí“, což se také Bohu velice nelíbí. (Přísl. 6:16, 17; Jak. 2:9) A pokud jde o jazyk, ‚všichni často klopýtáme‘, když říkáme věci, které později uznáváme jako nerozumné, nepřívětivé, nelaskavé nebo nekřesťanské. (Jak. 3:2, 8–13) Záleží nám na tom, aby náš vztah k Bohu nebyl kalen? Jestliže ano, musíme ‚činit pokání a obrátit se‘ a prosit jej o odpuštění.

Měli bychom však být stále smutní a zkrušení, protože se naše nedokonalost denně projevuje v té nebo oné formě? Nikoli.

Ve svém výpočtu ovoce Božího svatého ducha uvádí apoštol Pavel „radost“ hned po „lásce“. (Gal. 5:22) Žalmista říká: „Kdybys ty, Jah, se díval na chyby, kdo by, Jehovo, mohl obstát?“ (Žalm 130:3) Můžeme se však radovat z myšlenky, že „Jehova je milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a oplývající milující dobrotivostí. . . Protože on sám dobře ví, jak jsme utvořeni, a pamatuje na to, že jsme prach.“ (Žalm 103:8–14) Je sice správné, že pociťujeme lítost nad svým proviněním, ale neměli bychom se trápit pro každou nepatrnou chybu nebo pro každé bezmyšlenkovité vyjádření.

Avšak vědomí, že jsme udělali takovou chybu, by nás mělo učinit pokornými a pomoci nám, abychom zůstali skromní a byli k jiným milosrdní. Pak se budou Bohu líbit naše modlitby, v nichž ho prosíme, aby nám odpustil naše denní provinění. Když jdeme svědomitě po jeho cestách a pravidelně se k němu obracíme v modlitbě, můžeme se radovat a být přesvědčeni, že máme k němu dobrý vztah. — Fil. 4:4–7.