„Doporučujeme se každému lidskému svědomí před Božím zrakem“
1. Proč není dar svědomí sám o sobě jistým vůdcem?
NESTAČÍ, má-li někdo dar svědomí. Svědomí samo o sobě není jistým vůdcem v životě. Je totiž částí nás, pevně spojeno s naším srdcem, a je ovlivňováno spolupůsobením srdce a mysli. Podle toho, jací jsme, co máme v srdci a mysli, bude hlas toho, co v nás svědčí, buď tlumený, nebo jasný, jeho výpověď bude buď rozumná, spolehlivá a pravdivá, nebo chybná, scestná nebo přímo falešná.
2. Které příklady znázorňují, jak může svědomí falešně svědčit?
2 Ježíš Kristus řekl například varovně svým učedníkům, že „přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabíjí, bude se domnívat, že prokazuje svatou službu Bohu“. (Jan 16:2) Saul z Tarsu byl takovým člověkem. V horlivosti pro to, v co s dobrým svědomím věřil, že je správné, ‚činil mnoho v odporu proti jménu Ježíše‘, pronásledoval jeho učedníky a ‚když měli být popraveni, dal svůj hlas proti nim‘. (Skut. 26:9, 10; srovnej Gal. 1:13, 14.) Ale později, když sám jako křesťanský apoštol Pavel zakusil pronásledování, mohl říci před soudem: „Choval jsem se před Bohem až do dnešního dne s dokonale čistým svědomím.“ Ačkoli jeho svědomí bylo „čisté“ v době, kdy bojoval proti křesťanům, svědčilo chybně, ba naprosto falešně a vedlo ho k boji proti Bohu. Jaká byla chyba?
JE ZAPOTŘEBÍ POZNÁNÍ A BOŽÍHO DUCHA
3. Proč je nezbytně nutné biblické poznání, aby svědomí mohlo správně svědčit?
3 „Byl jsem nevědomý a jednal jsem z nedostatku víry,“ odpovídá Pavel. (1. Tim. 1:13) Má-li nám svědomí pomoci na cestě k věčnému životu, musíme pilně studovat Boží slovo, Svatá písma. Proč? Protože poznáním a uplatňováním Bible v životě můžeme poznat Jehovu Boha, jeho osobnost, způsoby jednání a záměr. Nemáme-li o něm jasný obraz, nemůžeme zrcadlit jeho vlastnosti a měřítka a pak je hlas našeho svědomí zatemnělý, nejasný a zmatený.
4. a) Která další pomoc je nutná? b) Znázorni to. c) Čemu se naučíme z biblických textů uvedených na konci tohoto odstavce?
4 Musíme také ustavičně hledat Jehovova ducha a stále se o něj modlit. Apoštol mluvit o tom, že ‚jeho svědomí svědčí s ním ve svatém duchu‘; a je to právě účinek Božího ducha, který působí na naši mysl a naše srdce, zbavené předsudků a biblicky vyškolené, že můžeme mít jistotu, že je správná výpověď toho, co v nás svědčí. (Řím. 9:1) Abychom si to znázornili, můžeme pozorovat dítě, jež je vychováváno laskavým otcem, který je pečlivě poučuje o určitých zásadách a měřítkách, nejen ústně, ale i svým příkladem. Dejme tomu, že — když dítě jednou nebude u otce — někdo je bude nutit, aby dělalo něco, co odporuje otcovým zásadám. Možná, že právě o tom otec nikdy nemluvil. Ten, kdo chce dítě svést k takovému činu, snad řekne: „Zakázal ti otec výslovně, že to nemáš dělat?“ Odpověď může znít: „Ne, nezakázal.“ A přece může dítě odmítnout návrh slovy: „I když se otec o tom nezmínil, prostě vím, že to nemám dělat. Vím, že něco takového nechce!“ I bez výslovného příkazu dítě ví, co má dělat. Proč? Protože má ducha svého otce, zná postoj svého otce v té záležitosti. Stejně tak můžeme poznat Jehovův postoj, a sice pomocí jeho Slova a jeho Syna a jeho svatého ducha. (Srovnej 1. Korintským 2:16, i příklad, jak Pavlův „duch“ vedl sbor v Korintu, jak je zaznamenáno v 1. Korintským 5:3–5.)
5, 6. a) Proč nejsou křesťané, kteří jsou vedeni Božím duchem, „pod zákonem“? b) Co tedy náleží k ‚zákonu, který byl vepsán do srdce křesťana‘?
5 O těch, kteří se dávají vést Božím duchem, řekl apoštol: „Jste-li vedeni duchem, nejste pod zákonem . . . ovoce ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrota, víra, mírnost, sebeovládání. Proti takovým věcem není zákona.“ (Gal. 5:18, 22, 23) Proč nejsou „pod zákonem“?
6 Ježíš Kristus ukázal, že celá sbírka zákona daná Izraeli spočívá na dvou základních přikázáních: Milovat Boha celým srdcem, myslí, duší a silou a milovat bližního jako sebe sama. (Mat. 22:36–40) Apoštol Pavel také říká, že zákony proti cizoložství, vraždě, krádeži, žádostivosti „a jakýkoli jiný příkaz je zahrnut v tomto slově: ‚Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.‘ Láska nezpůsobí bližnímu nic zlého; proto je láska naplnění zákona.“ (Řím. 13:9, 10) Dáváme se vést takovou láskou k Bohu a k bližnímu a máme přesné poznání Božího slova a silnou víru? Pak můžeme i bez obsáhlé sbírky ustanovení, pravidel a zákazů zůstat na cestě spravedlnosti, protože máme Boží zákon ‚zapsán do srdce‘. (Žid. 10:16) Slovo „zákon“ znamená vlastně ‚pravidlo chování‘. Všechno, čemu se učíme o Bohu studiem a jeho jednáním s námi, stává se naším pravidlem chování neboli „zákonem“. Je-li tomu tak, pak naše svědomí dává dobré, spolehlivé svědectví, podle něhož se můžeme řídit.
SLABÉ A SILNÉ SVĚDOMÍ
7, 8. V jakém ohledu bylo svědomí některých křesťanů v Korintu ‚slabé‘ a jaká toho byla příčina?
7 Ale není tomu tak vždy ani u pokřtěných křesťanů. Někteří mají ‚silné‘ svědomí, někteří ‚slabé‘, jak vidíme z prvního Pavlova dopisu sboru v Korintu. V tomto městě bylo všeobecně prodáváno na městském trhu maso, které bylo pohanskými Korinťany obětováno modlám. Svědomí některých křesťanů jim nedovolovalo jíst takové maso, aniž by se cítili vinni. Bylo svědectví jejich svědomí správné? Jestliže nebylo, tak proč ne?
8 Tito křesťané neměli přesné poznání a rozlišovací schopnost spravedlivých zásad. Pavel vysvětlil, že pohanské modly ve skutečnosti nejsou „nic“, protože je „jen jeden Bůh“, stvořitel. Proto maso ve skutečnosti nemohlo náležet modlám, které nebyly živými bytostmi, a proto nemohly maso přijímat nebo mít. Maso zůstává v majetku Jehovy Boha, který právem ‚vlastní zemi a všechno, co je na ní‘. — 1. Kor. 8:1–6; srovnej 10:25, 26.
9. a) Které další činitele mohou mít za následek slabé svědomí? b) Proč je svědomí takových lidí „poskvrněno“, když jedí maso, které bylo obětováno modlám?
9 Ale ještě něco jiného působilo, že jejich svědomí špatně svědčilo. Když Pavel řekl: „Nicméně ne ve všech je toto poznání,“ dodal: „Někteří, protože jsou až dosud zvyklí na modlu, jedí pokrm jako něco, co bylo obětováno modle, a jejich svědomí, protože je slabé, se poskvrňuje.“ (1. Kor. 8:7) To ukazuje, že naše minulost, naše okolí, zvyky, názory a postoj lidí, mezi nimiž jsme vyrostli, mohou také ovlivňovat svědectví našeho svědomí. Mnozí Korinťané pěstovali modloslužbu dříve, než se stali křesťany. Zřejmě měli stále ještě silou zvyku pocit, že je uctívání spojeno s masem, které bylo přinášeno při obětování modlám. Jak Pavel vysvětluje, znamenalo tedy pro ně jídlo z tohoto masa ‚poskvrnění jejich svědomí‘. Během času mohlo mít poznání zdravé, osvětlující působení na jejich svědomí a ‚upravit‘ jejich rozhled a pomoci jim překonat jejich minulé předsudky, strach, špatné názory a hlediska. — 2. Kor. 13:11.
‚NEMĚLI BYCHOM SE LÍBIT SAMI SOBĚ‘
10. Jak by mohli lidé se silným svědomím ‚budovat‘ špatným způsobem svědomí druhých?
10 Co by však měli dělat křesťané, jejichž svědomí není slabé a kteří znají správné zásady a mají správné stanovisko v té záležitosti? Měli by podceňovat pochybnosti lidí se slabým svědomím? Měli by bez zábran a bez ohledu na slabé svědomí druhých dělat vše, co jim jejich svědomí dovoluje, a vycházet z předpokladu, že jejich vlastní smělost posílí slabé svědomí druhých? Pavel říká, že je pro nás rozhodující láska, protože „poznání nadýmá, ale láska buduje“ ty, kteří ji projevují. (1. Kor. 8:1) Měli by dávat pozor, aby uplatnění jejich „moci“ nebo práva (jíst takové maso, protože již nemá nic společného s uctíváním) „se nestalo kamenem úrazu pro ty, kteří jsou slabí“. Ano, kdyby jedli maso, o němž je známo, že bylo obětováno, mohlo by to mít za následek, že by svědomí slabých ‚bylo budováno‘ nikoli zdravým způsobem, ale tak, že by se naopak přiklonilo k opačnému extrému. K jakému? Že by skutečně jedli maso při náboženském obřadu spojeném s modloslužbou nebo navzdory vědomí, že to může být spojeno s modloslužbou. A tu vedoucí sbor křesťanského sboru pod vedením Božího ducha odsoudil. — 1. Kor. 8:9, 10; Skut. 15:28, 29.
11. Proč „již je odsouzen“ ten, kdo nejedná ve víře?
11 I když má někdo svědomí příliš omezující, jiný by se neměl domnívat, že zruší takové svědomí, ani by se neměl snažit přimět jej, aby jednal proti svému svědomí. Jak ukazuje příslušná úvaha apoštola Pavla v dopise Římanům, ten, kdo jí maso, „má-li však pochybnosti, již je odsouzen, . . . protože nejí z víry“. Křesťan, který jedná ve víře, má čisté svědomí; jedná-li ale bez víry, že to, co dělá, je správné, pak není jeho svědomí čisté, protože má sice pocit, že jeho jednání odporuje Boží vůli, ale přece tak jedná. — Řím. 14:5, 14, 23.
12. Proč je tedy pro nás víra tak důležitá, abychom měli svědomí, které nás správně povede?
12 Silná víra přispívá k dobrému svědomí, které se odvážně hlásí a mluví správně a nezapomene v kritických dobách vydat potřebné svědectví. Víra nedodává člověku pouze důvěru; působí věrnost pravdě a spravedlnosti. Křesťan, který si vypěstoval silnou víru poznáním a jeho upřímným uplatňováním, správným oceněním a důvěrou, bude věrný. Když mu snad jeho svědomí dovolí dělat něco, o čem mají lidé se slabým svědomím pochybnosti, nebude hledat žádné omluvy, že se dopustil něčeho špatného. — Gal. 5:13.
13. Proč je tak nesmírně důležité, abychom projevovali lásku tím, že bereme ohled na svědomí druhých a řídíme podle toho své jednání?
13 Vždy však musí být směrodatná láska. Vedoucí zásadu zdůraznil Pavel slovy: „My však, kteří jsme silní, měli bychom nést slabosti těch, kteří nejsou silní, a ne se líbit sami sobě. Ať každý z nás se líbí svému bližnímu v tom, co je dobré k jeho budování.“ (Řím. 15:1, 2) Pavel ukazuje, jak je závažné, když někdo, kdo má silnou víru, nebere ohled na ty, kteří jsou slabí ve věcech svědomí, a varuje: „Trápí-li se tvůj bratr pro tvůj pokrm, nechodíš již více ve shodě s láskou. Nenič svým pokrmem toho, pro něhož zemřel Kristus.“ „Hřešíte-li tak proti svým bratrům a zraňujete jejich svědomí, které je slabé, hřešíte proti Kristu.“ (Řím. 14:15; 1. Kor. 8:11, 12) Co je řečeno o jídle a pití, může být řečeno i o věcech týkajících se oblékání, zábavy, zaměstnání a všech ostatních stránek lidského života. — Řím. 14:21.
14. Proč musí být rovnováha v postoji těch, kteří mají svědomí, jež je velmi omezuje, a těch, jejichž svědomí není takové? Jaké zásady by měly mít obě skupiny těchto lidí neustále na mysli?
14 Tak jako je špatné, když ten, kdo má silnou víru, znevažuje ty, kteří jsou příliš úzkostliví, nebo se snaží vnutit jim své svědomí, právě tak je špatné, když příliš úzkostliví soudí nebo kritizují ty, kteří užívají křesťanskou svobodu. „Všichni budeme stát před Boží soudnou stolicí,“ říká Pavel a „každý z nás bude za sebe vydávat účet Bohu“. „Proč by měla být má svoboda souzena svědomím jiného?“ (Řím. 14:3–12; 1. Kor. 10:29, 30) Křesťan, který se dává vést láskou, i když je přesvědčen podle Božího slova o určitých ‚právech‘ nebo ‚moci‘, nebude ‚hledat své zájmy‘, setrvávat na svých právech a líbit se sám sobě ke škodě druhých, nýbrž bude napodobovat Krista, který „se nelíbil sám sobě“ sobeckým, bezohledným způsobem. — 1. Kor. 8:9; 13:4, 5; Řím. 15:3.
POSKVRNĚNÉ SVĚDOMÍ
15, 16. Jaký je rozdíl mezi slabým svědomím a svědomím, které je poskvrněno? Znázorni to podle Božího slova.
15 Někdo může mít slabé svědomí pro nedostatek poznání. Ale něco zcela jiného je, když má poskvrněné svědomí, protože zavrhl pravdu nebo nastoupil cestu, která odporuje jeho svědomí.
16 Pavel vybízel k milující ohleduplnosti vůči příliš úzkostlivým křesťanům v Římě a v Korintu, kteří projevovali ‚slabou víru‘. Ale nabádal Tita, aby ‚přísně káral‘ na Krétě lidi, kteří nebyli „zdraví ve víře“. Proč? Protože nebyli příliš úzkostliví z nedostatku poznání. Tito muži se sami povyšovali na učitele svých názorů a odporovali duchem řízenému rozhodnutí vedoucího sboru o obřízce. Jak jejich mysl, tak i jejich svědomí byly poskvrněné. Jejich skutky to dokazovaly. — Řím. 14:1; Tit. 1:9–15.
17. a) Jaké těžké následky mohou vzejít z toho, když si člověk nezachová čisté svědomí před Bohem? b) Jaká další pomoc je nám poskytnuta v Efezským 4:20, abychom mohli zrcadlit Jehovův ‚obraz a podobenství‘?
17 Když někdo vědomě nastoupí cestu bezpráví, může to vést k tomu, že jeho svědomí se stane otupělým neboli označeným „jakoby rozpáleným železem“. (1. Tim. 4:2) V Pavlových dnech někteří „odsunuli“ víru a dobré svědomí, „ztroskotali ve víře“ a rouhali se Božím věrným služebníkům a jeho pravdě. (1. Tim. 1:19, 20) Křesťan se může stát opět takovým jako lidé ze světa, kteří „myšlenkově jsou v temnotě a odcizeni životu, který patří Bohu“. Pro nevědomost a necitelnost srdce „ztratili všechen mravní smysl“ a jejich svědomí je omlouvá při jejich bezuzdném chování, nečistotě a chtivosti. Ale Pavel dodává: „Krista jste takového nepoznali.“ (Ef. 4:17–20) Boží Syn nám dal vzor a příklad, podle něhož můžeme cvičit svědomí, aby správně svědčilo.
DOVOLÁVAT SE SVĚDOMÍ DRUHÝCH
18–20. a) Popiš některé způsoby, jimiž se Pavel dovolával svědomí těch, kterým sloužil. b) Podle toho, co napsal Tessalonicenským a Korintským, byl spokojen, když prostě věřil, že Bůh ví, že jeho srdce je správné ve všech věcech, které dělá?
18 Měli bychom se jistě vyvarovat, abychom si neposkvrnili svědomí, což by bylo ke škodě nám i druhým. Měli bychom být schopni říci jako apoštol Pavel: „Naše svědomí [svědčí], že jsme se chovali ve světě, a obzvláště vůči vám, se svatostí a zbožnou upřímností, ne s tělesnou moudrostí, ale s Boží nezaslouženou dobrotivostí.“ — 2. Kor. 1:12.
19 Povšimni si některých způsobů, jak se Pavel dovolával svědomí těch, kterým sloužil. Nevyhledával ani vážnost, ani chválu, ani moc nad nimi. Žádný z apoštolů nepracoval tak těžce jako on, ale přece si nečinil žádné zvláštní nároky na přednosti a nehledal v hmotném ohledu to nejlepší, jako by ‚mu to patřilo‘. Často v mnohých případech ani nepoužil svých přiměřených práv. — 1. Kor. 9:3–18; 15:10.
20 Nemyslel si: „Já jsem apoštolem pro pohany, kterého dosadil Boží vlastní Syn, a proto se nestarám o to, co si kdo myslí. Co dělám, týká se pouze mne a Boha. Vím, že mám pravdu; druzí to tedy mají přijmout a nepochybovat o tom.“ I když měl autoritu, nebyl autoritativní. Místo aby se projevoval jako silná osobnost a přemlouval, dovolával se v lásce svědomí lidí. Připomněl Tessalonicenským, že on a jeho druhové byli ‚jemní jako kojící matka‘ a s něžnou náklonností „jsme vám mohli dát nejen dobré poselství o Bohu, ale též své duše, protože jsme si vás zamilovali“. On a jeho spolupracovníci dobrovolně pracovali ve dne v noci v světském zaměstnání, aby nevkládali na druhé nákladná břemena. Řekl, že Tessalonicenští jsou „svědky a Bůh též, jak jsme . . . osvědčovali pravou věrnost a spravedlnost a bezúhonnost“. (1. Tess. 2:5–10) Pavel byl sice přesvědčen, že jeho srdce je zjevné Bohu, ale přece napsal Korintským: „Přesto doufám, že jsme se stali zjevní i vašemu svědomí.“ — 2. Kor. 5:10–12.
21, 22. a) Stačí to, když se doporučujeme Bohu a svědomí svých bratrů? b) Proč je důležité dovolávat se svědomí těch, kterým předáváme dobré poselství o království?
21 V témže dopise Korintským řekl Pavel o sobě a svých druzích: „Zřekli jsme se postranních věcí, za které je nutno se stydět, a nechodíme v úskočnosti ani nefalšujeme Boží slovo, ale oznamováním pravdy se doporučujeme každému lidskému svědomí před Božím zrakem.“ Kromě čistého svědomí před Bohem a našimi bratry, měli bychom se snažit jako křesťané mít čisté svědomí před ‚každým lidským svědomím‘, i těch, kdo jsou ze světa. (2. Kor. 4:2) Děláme to?
22 Nikdy bychom neměli pochybovat o tom, že pokrok a úspěch v kázání dobrého poselství o Božím království závisí hlavně na tom, jak „se doporučujeme každému lidskému svědomí“ tím, že sami jako sbory nebo jednotlivci si zachováváme čisté svědomí. Nestačí kázat druhým biblické pravdy a učit je. Současně — jako část našeho kázání a učení — musíme se dovolávat jejich svědomí. Nemohou jako Bůh vidět naše srdce, ale můžeme se snažit zjevit, co je v našem srdci: upřímnost, poctivost, čistotu svých pohnutek, nesobeckou lásku. Mohli bychom to učinit, kdybychom sami nedělali to, co kážeme?
23. Co by nás mělo přimět, abychom se snažili nedat nikdy příčinu ke klopýtnutí těm, kterým kážeme a které učíme?
23 Jak nám záleží na věčném životě lidí v našem okolí, nejen příslušníků naší rodiny a duchovních bratrů, ale také našich sousedů, našich spoluobčanů ve městě i v zemi? Pavel napsal: „Říkám pravdu v Kristu; nelžu, poněvadž mé svědomí svědčí se mnou ve svatém duchu, že mám velký zármutek a nepřestávající bolest v srdci . . . ve prospěch svých bratrů, svých příbuzných podle těla, kteří sami jsou Izraelité.“ (Řím. 9:1–4) Ukázal zájem, když se snažil jednat tak, aby se dovolával jejich svědomí, a pokud možno nikdy nestál v odporu k židovskému svědomí. (Srovnej Římanům 10:1; 1. Korintským 9:20.) Jak hluboké je naše přání pomoci příslušníkům svého národa získat život? Jak daleko jsme ochotni jít, abychom druhým ‚nedávali podnět ke klopýtání‘? — 1. Kor. 10:32, 33.
24. a) Co učinilo mnoho Božích služebníků v dnešní době, aby se před Bohem doporučovali každému lidskému svědomí? b) Jaké vznikají otázky pro naši budoucí úvahu?
24 Zájem o to, zachovat si před Bohem a před všemi lidmi čisté svědomí, přimělo dnes mnoho Božích služebníků, aby podnikli ve svém životě velké změny — v denním životě a v řeči, ve svém postoji a v tom, jak jednají s druhými, ve svém zaměstnání a obchodních zvycích. ‚Stále se cvičí v tom ohledu, aby měli vědomí, že se nedopustili žádného přestupku vůči Bohu ani vůči lidem.‘ (Skut. 24:16) Děláš to? Které jsou to dnes věci, jež vzbuzují otázky ve svědomí Božích služebníků? Když dovolávání se svědomí druhých vyžaduje určité změny, potřebují výslovný zákon nebo příkaz nebo ustanovení, aby podnikli tuto změnu? Tyto otázky budou zodpovězeny v příštím vydání Strážné věže.