Poskytují církve ochranu před Božím hněvem?

DNES sotva někdo pochybuje o tom, že světu hrozí krize. Existuje nějaké místo, kam by bylo možné utéci, kdyby nastala obávaná třetí světová válka? Ano, ještě důležitější je, zda existuje nějaké místo, kde by člověk mohl být v bezpečí, až Bůh vykoná svůj rozsudek nad tímto světem? Můžeme podniknout něco, co způsobí, že se budeme těšit z Boží ochrany, až nad celou zemí zavládne jeho panství?

Poskytuje příslušnost k některé církvi záruku bezpečí? Dívá se Bůh na církve takzvaných křesťanských národů jako na svaté útočiště, jak se to dříve dělalo v křesťanstvu?

Nebo může člověk, který vystoupil z některé církve křesťanstva a nyní navštěvuje shromáždění svědků Jehovových, počítat s tím, že je proto v bezpečí? Nebo může se spolehnout, že bude ochráněn proto, že má lepší poznání Bible než většina údajných křesťanů?

Uvážíme-li, co Bůh učinil v minulosti ve spojení se svým izraelským lidem, potom odpověď na tyto otázky zní: „Nikoli; k tomu, aby člověk mohl mít Boží ochranu, patří víc.“ Stanovisko božského vládce můžeme poznat, jestliže se poučíme o tom, co učinil s městem Jeruzalémem a s jeho chrámem, který byl nazván podle jeho jména.

V roce 612 př. n. l. byla Judská země a její hlavní město Jeruzalém v podobné situaci jako dnes křesťanstvo. Země byla doslovně i mravně znečištěná. Všude panovala bezzákonnost a násilí. Mezi obyvateli, kteří předstírali, že slouží Bohu, byla rozšířena modloslužba a jiné zkažené pohanské způsoby uctívání. Dokonce i v samotném chrámu se děly ty nejodpornější věci. Lidé také stále ještě žili ve strachu a hrůze z hrozící války s pohanskou světovou velmocí Babylónem. Podobné problémy má dnes křesťanstvo.

DÍLO OZNAČOVÁNÍ A POBÍJENÍ

Jehova, neviditelný božský vládce Izraele, byl proto povinen jednat. Považoval snad Jeruzalém a jeho chrám za nedotknutelné, za útočiště pro ty, kteří v něm pobývali? Podle svého zvyku Jehova předem zjevil, co má v úmyslu udělat. Zatímco jeho prorok Jeremiáš varoval obyvatele Jeruzaléma před Boží nelibostí, dostal prorok Ezechiel, který byl v zajetí v Babylóně, Boží mocí vidění, v nichž viděl Jeruzalém. Ezechiel ve své prorocké knize píše:

„A pak [Jehova] hlasitě volal k mým uším a řekl: ‚Ať přijdou blíže ti, kteří obracejí svou pozornost k městu, každý se svou zbraní v ruce, aby přinesli záhubu!‘“ — Ezech. 9:1.

Těmi, o nichž je zde řečeno, že „obracejí svou pozornost k městu“, aby „přinesli záhubu“, nebyl míněn tehdejší judský král Sedechiáš ani jeho knížata, protože ti prosili egyptského faraóna, aby jim pomohl odvrátit babylónský útok. Koho to Jehova volal? Ezechiel je viděl a popsal:

„A hle, šest mužů přicházelo směrem od horní brány obrácené k severu, každý se svou ničivou zbraní v ruce; a mezi nimi byl jeden muž oblečený do plátna, s kalamářem zapisovatele [sekretáře, NS, rev. vyd. 1971] u boku a přišli a postavili se vedle měděného oltáře.“ — Ezech. 9:2.

Těchto mužů bylo celkem sedm a byl to dokonalý pracovní celek. Přicházeli ze směru, odkud měli proti Jeruzalému přijít Babylóňané, ale nebylo řečeno, že oněch „šest mužů“ se zbraněmi k pobíjení by byli babylónští vojáci. Spíše představovali nebeská vojska, která mohou použít babylónské vojáky jako pozemské nástroje.

Byl onen sedmý „muž“ voják? Nebyl, ale byl to sekretář, který byl pověřen mírovým posláním. Ezechiel nám dále říká:

„A pokud jde o slávu Boha Izraele, byla vyzdvižena od cherubínů, nad nimiž pobývala, až k prahu domu, a začal volat na muže, který byl oblečen do plátna a u jehož boku byl kalamář zapisovatele [sekretáře]. A Jehova mu dále řekl: ‚Projdi středem města, středem Jeruzaléma, a označíš na čele lidi, kteří vzdychají a sténají nad všemi odpornými věcmi, které se dějí uprostřed něho.‘“ — Ezech. 9:3, 4.

Muž ‚oblečený do plátna‘ byl tedy zřejmě vyslán s mírovým posláním zachraňujícím život. Předtím, než byl pověřen, pohnula se božská přítomnost z nebeského vozu, který byl ve vidění popsán již dříve, k „prahu domu“, čímž je zřejmě míněn práh nejsvětější svatyně uvnitř chrámu. Odtud udělil Jehova muži ‚oblečenému do plátna‘ a vyzbrojenému perem a inkoustem příkaz, aby vykonal dílo označování.

Kteří lidé měli dostat znamení, jež by je odlišovalo od ostatních obyvatel Jeruzaléma? Ti, kteří nesouhlasili s modlářstvím, nemravností a jinými odpornými věcmi, kterými byl Bůh urážen a jež vyvolávaly jeho hněv. ‚Vzdychali a sténali‘ pro znevažování a hanobení spravedlnosti i Božího jména.

Symbolický „muž oblečený do plátna“ měl jít do Jeruzaléma a zjistit, kdo v každé rodině si zaslouží, aby dostal znamení. Tito lidé museli být označeni, aby mohli být poznáni jako praví ctitelé Jehovovi.

PRVNÍ, KTEŘÍ MĚLI BÝT POBITI

Jakou cenu mělo toto označování? Je to patrné z příkazu, který dal Jehova oněm ‚šesti mužům‘, vyzbrojeným zbraněmi k pobíjení.

„Projděte městem za ním a bijte. Ať vaše oko nelituje a nemějte soucit. Starce, mládence i pannu a děťátko i ženy pobijete — až do zahubení. Ale nepřibližujte se k nikomu, na kom je znamení, a začnete od mé svatyně.“ — Ezech. 9:5, 6.

Povšimněme si, kde mělo začít pobíjení: u Jehovovy svatyně! Modlářští Izraelité se snad cítili v chrámu bezpeční; snad si mysleli, že těla pobitých by znečistila svatyni, ale jejich falešné uctívání, jejich modloslužba, že ji neznečišťuje. Jehova se však velmi vzdálil od své údajné svatyně a na důkaz toho ji chtěl dát znečistit mrtvými těly pobitých, kteří ji zneuctili svou modloslužbou. Proto začali „od starců, kteří byli před domem. A dále jim řekl: ‚Znečistěte dům a naplňte nádvoří pobitými. Jděte!‘ A vyšli a bili ve městě.“ — Ezech. 9:6, 7.

Kdo se neřídí Božími spravedlivými zásadami, nebude tedy uchráněn před Jehovovou zlobou, ať již je v nějaké církevní budově, v nějakém chrámu či v sále království svědků Jehovových. Nebudou před tím uchráněny ani děti, jejichž rodiče je nevychovávali „v kázni a v autoritativní radě Jehovově“, v čistém uctívání. Když tehdy v Jeruzalémě vzplanula zloba božského vládce proti tomuto městu, nebyl nikdo z lidí, kteří páchali zlo, uchráněn pro svůj věk nebo pohlaví. Rodiče, kteří dnes nemají „znamení“, ponesou odpovědnost za smrt svých malých dětí. — Efez. 6:4; 2. Mojž. 20:5.

Když Ezechiel viděl, jak tito modláři byli pobiti přímo v Boží svatyni, mohla mu vyvstat otázka: Jestliže nezůstanou naživu ti, kteří jsou v chrámu, na takovém svatém místě, jaké vyhlídky na záchranu má potom ten, kdo je venku, v městě Jeruzalémě? To, co Ezechiel viděl, na něho hluboce zapůsobilo; říká: „A stalo se, zatím co oni bili a já sem byl ponechán, že jsem padl na tvář a křičel jsem a říkal: ‚Běda, [svrchovaný] Pane Jehovo! Přivedeš do záhuby všechny zbývající z Izraele, když vyléváš svou zlobu na Jeruzalém?‘“ — Ezech. 9:8.

Na Ezechielovu otázku Jehova odpověděl: „Provinění izraelského a judského domu je velmi, velmi veliké, a země je naplněna proléváním krve a město je plné převrácenosti; neboť řekli: ‚Jehova opustil zemi a Jehova nevidí.‘ A též pokud jde o mne, mé oko se neslituje ani neprojevím soucit. Jejich cesty jistě uvedu na jejich vlastní hlavu.“ — Ezech. 9:9, 10.

Když Babylóňané o pět let později zničili Jeruzalém, ukázalo se, že Jehovova slova byla pravdivá.

CO POSKYTUJE OCHRANU

O těchto věcech bychom měli uvažovat ve světle práva a spravedlnosti a náš úsudek by neměla ovlivňovat sentimentalita. Můžeme si být jisti, že Jehova zničil ty, kteří znečišťovali zemi a násilností vytvořili poměry, jež činily život nesnesitelným pro všechny lidi, kteří si přáli činit správné věci. (Žalm 89:15; 2. Petra 2:9) Vykonavatelé jeho rozsudku také usmrtili všechny lhostejné, kteří mlčky opomíjeli odporné věci, jež se děly.

Uchráněni byli pouze ti, kteří se skutečně trápili ne proto, že by byla poškozována jejich „práva“ nebo zájmy, ale především proto, že viděli, kolik se děje nespravedlností a jaká hanba je tím uváděna na Boží jméno.

Žádný člověk, který je ve věku, kdy může nést odpovědnost, by si proto neměl myslet, že bude uchráněn pro spravedlnost svého otce nebo své matky. Ani příslušnost k nějaké církvi nebo skutečnost, že se schází s jinými, kteří uctívají Boha, ani určité poznání Bible jej nezachrání. Bůh nemůže být oklamán. (Gal. 6:7) Jeho andělé uchrání jen ty, kteří jsou „označeni“ jako Boží ctitelé, to jest ty, kteří uctívají Boha slovem i skutkem, „duchem a pravdou“. — Jan 4:24.

V Jeruzalémě tehdy nechodil žádný doslovný muž do domů a nedával tam určitým osobám na čelo doslovné znamení. Toto dílo označování bylo dílo symbolické. Ale podle Božího příslibu a pod jeho ochranou unikli určití lidé vykonání rozsudku, například Báruch, sekretář Jeremiášův, Ebedmelech, Rechabité a bezpochyby ještě někteří jiní. Bůh je dal symbolicky tak zřetelně „označit“, jako by jim bylo dáno na čelo doslovné znamení, aby je mohlo vidět oněch „šest mužů“, jeho nebeské bojové síly, a aby se k nim nepřibližovali.

Křesťanstvo, v němž podle jeho tvrzení má převládat křesťanství, je dnes, ve dvacátém století, naplněno násilím jako kdysi Jeruzalém. Každým dnem je uváděna větší a větší potupa na Boha a na jeho zákony. Kde najít ochranu? Je dnes vykonáváno dílo, jež by odpovídalo dílu označování, které bylo vykonáváno tehdy? Jestliže ano, kdo vykonává toto dílo? Co je dnes oním ‚označením‘ a kdo si zaslouží, aby mu bylo dáno? Odpovědi na tyto otázky budou v příštím vydání Strážné věže.