Následovat hlavního prostředníka božského panství
1. a) Proč rozhodnutí, které učinili přirození Židé u hory Sinaj, neplatilo již pro jejich potomky, když přišel čas pro novou smlouvu? b) Koho museli tito Židé napodobovat a jak?
KDYŽ Ježíš Kristus vystoupil do nebe k Jehovovi Bohu a předložil mu cennou zásluhu své lidské oběti, nebyli již přirození, obřezaní Židé ve stejné situaci jako dříve. Stará, mojžíšská smlouva tím byla zrušena a nová smlouva byla uvedena v platnost krví Božího Syna, který byl prostředníkem této smlouvy. Příležitost k přijetí do této nové smlouvy byla nejprve nabídnuta přirozeným Židům. Jejich předkové řekli o patnáct století dříve prostředníku Mojžíšovi: „Jsme ochotni dělat všechno, co Jehova mluvil.“ To však již neplatilo pro jejich potomky v souvislosti s novou smlouvou. Tato nová smlouva měla nového prostředníka, který byl větší než Mojžíš, totiž Ježíše Krista. Aby mohli být pojati do nové smlouvy, museli odpovědět tomuto lepšímu a většímu prostředníku slova: „Všechno, co mluvil Jehova, jsme ochotni činit a budeme poslušní.“ Tito přirození Židé museli stejně jako hlavní prostředník božského panství, prostředník Ježíš Kristus, předstoupit před Jehovu, aby konali jeho vůli, kterou poznali skrze tohoto nového a většího prostředníka.
2. Co učinil Bůh s Ježíšem podle slov, která řekl Petr o letnicích roku 33 n. l., čímž se změnila situace pro přirozené Židy?
2 Pro přirozené Židy skutečně nastala nová situace a každý sám se jí osobně musel přizpůsobit. Křesťanský apoštol Petr jim poukázal na tuto skutečnost o letnicích roku 33 n. l. poté, kdy Jehova Bůh vylil prostřednictvím Ježíše Krista svatého ducha na věrné následovníky hlavního prostředníka božského panství. Když Petr vysvětlil, co se zázrakem stalo a proč, řekl oněm tisícům shromážděných Židů: „David skutečně nevystoupil do nebes, ale on sám říká: ‚Jehova řekl mému Pánu: „Seď po mé pravici, dokud neučiním tvé nepřátele podnoží tvých nohou.“‘ Nechť proto celý dům izraelský pozná s jistotou, že Bůh jej učinil i Pánem i Kristem, toho Ježíše, kterého jste přibili na kůl.“ — Skut. 2:34–36.
3. a) Jak mohli tito Židé — podobně jako jejich otcové u hory Sinaj — dokázat, že jsou hodni toho, aby byli přijati do nové smlouvy? b) Z čeho bylo patrné, že tito Židé byli přijati do nové smlouvy, když učinili to, co jim řekl Petr spolu s ostatními apoštoly?
3 Jak tedy mohli Židé, kteří naslouchali, říci za těchto nových okolností slova: „Jsme ochotni dělat všechno, co Jehova mluvil,“ aby tak ukázali, že jsou hodni přijetí do nové smlouvy? Stalo se to tím, že Ježíše, který byl kdysi přibit na kůl, uznali jako svého Pána a jako Jehovova Krista neboli Mesiáše a též jako svého prostředníka, kterého předpověděl a předstínil prorok Mojžíš. Žádným jiným způsobem nemohli získat záchranu. Tisíce oněch Židů pocítily jakoby bodnutí do srdce při Petrových slovech. Když se potom ptali Petra a ostatních apoštolů: „Bratři, co máme dělat?“, poukázal jim Petr na Božího hlavního prostředníka života, neboť řekl: Čiňte pokání a nechť je každý z vás pokřtěn ve jménu Ježíše Krista k odpuštění svých hříchů a obdržíte volný dar svatého ducha. Neboť slib byl dán vám a vašim dětem a všem těm, kteří jsou vzdáleni, tolika, kolik jich Jehova, náš Bůh, k sobě povolá . . . Zachraňte se z této pokřivené generace.“ (Skut. 2:37–40) Jestliže se dali ponořit ve vodě a potom obdrželi zdarma dar Božího svatého ducha prostřednictvím Krista, znamenalo to, že byli přijati do nové smlouvy.
4. Co tedy symbolizoval křest ve vodě oněch Židů?
4 Co tedy symbolizoval jejich křest ve vodě? Protože jejich křest byl „ve jménu Ježíše Krista“ a protože předtím činili pokání vůči Jehovovi Bohu, symbolizoval křest, že předstupují před Boha, aby konali jeho vůli. Konání jeho vůle také znamenalo, že přijali Ježíše Krista jako „Pána“, kterého jim dal Bůh, a jako Bohem daného „Krista“ neboli Mesiáše.
5, 6. a) Prostřednictvím koho měli získat odpuštění hříchů a které hříchy jim nyní musely být odpuštěny? b) Čeho dosáhli podle Židům 9:14 tím, že jim byly odpuštěny jejich hříchy?
5 Pokud nepřijali Ježíše Krista jako ‚Pána i Krista‘, nemohli získat „odpuštění hříchů“. Hříchy, které nyní Bůh odpouštěl prostřednictvím Ježíše Krista, nebyly hříchy, kterých se dopouštěli proti mojžíšské smlouvě zákona. Tato smlouva s přirozeným izraelským lidem již nyní patřila minulosti; byla odstraněna, a zaslíbená nová smlouva byla nyní zprostředkována skrze lepšího prostředníka, Ježíše Krista. Proto hříchy, jichž měli před Bohem litovat, byly v první řadě hříchy, jichž se proti Bohu dopustili tím, že přivedli na kůl jeho Syna, Ježíše Krista, a kromě toho jejich hříchy všeobecně. Tím, že jim Bůh skrze Krista odpustil jejich hříchy, získali dobré svědomí. Čteme o tom:
6 „Oč více krev Krista, který se skrze věčného ducha obětoval bez poskvrny Bohu, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli konat svatou službu živému Bohu?“ — Žid. 9:14.
7. Co bylo zaslíbeno v ustanoveních nové smlouvy vzhledem k hříchům a prostřednictvím koho byli tito pokřtění Židé přijati do oné smlouvy?
7 Toto odpuštění hříchů, které vede k dobrému svědomí vůči Bohu, bylo zaslíbeno v ustanoveních nové smlouvy. Když Jehova předpovídal novou smlouvu prostřednictvím proroka Jeremiáše, ukončil toto proroctví slovy: „Odpustím jejich provinění a nebudu vzpomínat na jejich hřích.“ (Jer. 31:31–34) O staletí později, když apoštol Pavel psal křesťanům z Hebrejců, kteří byli přirozenými potomky Abrahama, ‚Jehovova přítele‘, citoval z Jeremiášova proroctví a potom řekl: „‚Neboť budu milosrdný k jejich nespravedlivým skutkům a rozhodně již nebudu připomínat jejich hříchy.‘ Když říká ‚nová smlouva‘, činí tu dřívější zastaralou. Co tedy je učiněno zastaralým a co stárne, je blízké zániku.“ (Žid. 8:12, 13) Z toho logicky vyplývá, že tři tisíce Židů, kteří projevili pokání a dali se pokřtít ve jménu Ježíše Krista a obdrželi volný dar svatého ducha, byli skrze „lepšího prostředníka“, Ježíše Krista, přijati do nové smlouvy. — Skut. 2:41.
8, 9. Na koho Petr poukázal Židům o několik dnů později v chrámu, k čemu je vybídl a jak to na ně mělo působit?
8 Několik dní po onom zážitku o letnicích byl Petr a Jan v jeruzalémském chrámě. Když se Petr obrátil k zástupu lidu, který se shromáždil kolem nich, poukázal opět Židům na hlavního prostředníka božského panství. Petr jim také ukázal, že je nutné činit pokání, obrátit se a hledat osvěžení, které vyplyne z toho, že jim Bůh skrze Krista odpustí jejich hříchy. Petr dále řekl:
9 „Bůh Abrahamův a Izákův a Jákobův, Bůh našich předků, oslavil svého služebníka Ježíše, jehož jste vy vydali a zapřeli před Pilátovou tváří, když se rozhodl jej propustit. Ano, vy jste zapřeli toho svatého a spravedlivého a žádali jste za muže vraha, aby vám byl volně vydán, zatímco jste zabili hlavního prostředníka života [vůdce k životu, Žilka]. Bůh jej však vzkřísil z mrtvých, čehož my jsme svědkové . . . Čiňte proto pokání a obraťte se, aby byly vymazány vaše hříchy, aby přišly doby osvěžení od osoby Jehovovy a aby poslal Krista, určeného pro vás . . . Vám nejprve poslal Bůh svého služebníka, když jej vzkřísil, aby vám požehnal tím, že každého z vás odvrátí od jeho špatných skutků.“ — Skut. 3:13–26.
10. Proč při této příležitosti nedošlo ke křtu kajících se Židů a které jméno uvedli Petr a Jan před soudem jako jediné, skrze něž je možné získat záchranu?
10 Nežli Petr a Jan mohli učinit opatření, aby někteří ze Židů, kteří činili pokání, byli pokřtěni tam v chrámě, situace se změnila, neboť čteme: „Nyní, zatímco ti dva mluvili k lidu, přišli na ně přední kněží a chrámový setník a saduceové, znepokojeni tím, že učí lid a jasně prohlašují vzkříšení z mrtvých v případu Ježíšově.“ (Skut. 4:1, 2) Petr a Jan byli té noci vzati do vazby a příští den byli vyslýcháni a pak propuštěni. Před soudem prohlásili, že neexistuje žádné jiné jméno pod nebem, které by bylo dáno mezi lidi, skrze něž by bylo možno získat záchranu, kromě jména hlavního prostředníka Jehovova božského panství. (Skut. 4:3–23) Apoštolové prohlásili, že nepřestanou následovat toho, který má tak drahocenné jméno.
11. a) Jak se stalo, že evangelista Filip kázal v Samaří? b) V čím jménu byli pokřtěni věřící Samaritáni a učedníky koho se tak stali?
11 Později v Jeruzalémě propuklo zlomyslné pronásledování a věrný židovský křesťan byl ukamenován k smrti. Kristovi učedníci se rozptýlili z Jeruzaléma, vyjma dvanácti apoštolů. K těm, kteří byli rozptýleni, patřil evangelista Filip. Odešel na sever k městu Samaří a „začal jim kázat Krista“. Tím, co Filip kázal, a zázračnými znameními, způsobil městu velkou radost. Samaritáni se drželi Pentateuchu neboli pěti knih Mojžíšových a vykonávali obřízku. Mnozí z nich proto přijali Ježíše Krista jako ‚lepšího prostředníka‘, kterého předstiňoval Mojžíš. U těchto samaritánských věřících vykonal Filip to, co přikázal Ježíš, neboť čteme: „Ale když uvěřili Filipovi, který oznamoval dobré poselství o Božím království a o jménu Ježíše Krista, dali se pokřtít, jak muži, tak i ženy.“ (Skut. 8:1–13; Mat. 28:19, 20; Skut. 1:8) Tito Samaritáni byli pokřtěni ve jménu Ježíšově. Stali se jeho věřícími, pokřtěnými učedníky.
12. a) Jak se stalo, že Filip kázal etiopskému eunuchovi na jeho voze a v čím jménu jej pokřtil? b) Co znamenal tento křest pro Etiopce?
12 Když Filip učinil mnoho učedníků mezi těmito obřezanými Samaritány, přivedl jej Boží anděl k obřezanému proselytovi, který přistoupil k judaismu. Tento muž, etiopský eunuch, se vracel z Jeruzaléma, kde se účastnil uctívání. Když se Filip přiblížil k vozu a pozdravil Etiopce, četl onen muž právě Izaiášovo proroctví, a to část, která je dnes padesátá třetí kapitola. Etiopec se ptal Filipa, koho zde Izaiáš popisuje. Ve Skutcích 8:35 dále čteme, že „Filip otevřel ústa, začal tímto textem Písma a oznámil mu dobré poselství o Ježíši“. Filip také řekl Etiopci o křtu ve vodě, a jakmile se dostali ke vhodné vodě, onen muž požádal, aby byl pokřtěn. Filip jej ovšem pokřtil v Ježíšově jménu. (Skut. 8:36–39) Stejně jako věřící Samaritáni, předstoupil i tento obřezaný Etiopec před Jehovu Boha, aby činil jeho vůli jako učedník Ježíše Krista.
„OBRÁCENÍ LIDÍ Z NÁRODŮ“
13. a) Jaký byl rozdíl mezi pohany a Židy, pokud jde o odpovědnost za smrt Ježíšovu a o zlořečení zákona? b) Kdo byl první z pohanů, komu Jehova poskytl příležitost k pokání, a kdy to bylo?
13 Na rozdíl od obřezaných Židů, kteří nesli společnou odpovědnost za to, že za městem Jeruzalémem usmrtili Ježíše Krista, nemuseli lidé z pohanských národů činit pokání proto, že by měli nějakou účast na usmrcení nevinného Božího Syna na kůlu. Nebyli pod zlořečením mojžíšské smlouvy zákona. (Gal. 3:13) Přece však byli hříšníci, neboť pocházeli od hříšné lidské dvojice, Adama a Evy, a jako pohané se provinili mnoha hříchy, které byly hodny pokání a za které je Bůh odsoudil k smrti. Apoštol Pavel o nich řekl, že byli „bez Krista, odcizeni izraelskému státu a cizinci vůči smlouvám zaslíbení a neměli . . . žádnou naději a byli . . . bez Boha ve světě“. (Efez. 2:12) Jako celek byli neobřezaní. Ale v roce 36 n. l. začal Jehova Bůh skrze Ježíše Krista milosrdně poskytovat příležitost k ‚pokání vedoucímu k životu i lidem z národů‘. (Skut. 11:18) První, komu Bůh poskytl tuto příležitost, byl Kornelius z Césareje. Toto město bylo sídlem Pontia Piláta, římského místodržitele Judské provincie.
14. Věděli Kornelius a ti, kteří se shromáždili v jeho domě, již něco o Ježíši? A co jim řekl Petr o odpuštění hříchů?
14 Italský setník Kornelius a ti, kteří se shromáždili v jeho domě, již něco věděli o Ježíši Kristu. Apoštol Petr, který byl poslán, aby jim kázal, jim proto řekl: „Vy znáte námět, o němž se mluvilo po celém Judsku, počínaje od Galileje, po křtu, který kázal Jan; totiž o Ježíši, který byl z Nazaretu, jak jej Bůh pomazal svatým duchem a mocí, a on procházel zemí a činil dobře a uzdravoval všechny, které utiskoval ďábel, protože Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho toho, co činil.“ Petr pokračoval a nakonec řekl: „O něm svědčí všichni proroci, že každý, kdo v něj uvěří, obdrží odpuštění hříchů skrze jeho jméno.“ — Skut. 10:37–43.
15. Co ukazuje, zda pohanům, kteří naslouchali, byly odpuštěny hříchy nebo ne, a čím se stali na základě toho, co přikázal Petr?
15 Kornelius a pohané, kteří se shromáždili spolu s ním, tiše ve svých srdcích uvěřili v Ježíše Krista a obdrželi odpuštění hříchů skrze jeho jméno a tudíž také dobré svědomí vůči Bohu. Zpráva nám říká: „Když Petr ještě mluvil o těchto věcech, padl duch na všechny, kteří naslouchali slovu. A věrní, kteří přišli s Petrem . . ., je slyšeli mluvit jazyky a oslavovat Boha. Pak Petr odpověděl: ‚Může někdo zakázat vodu, aby nebyli pokřtěni ti, kdo obdrželi svatého ducha jako my?‘ A přikázal, aby byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista.“ (Skut. 10:44–48) Tito lidé se stali věřícími, pokřtěnými Kristovými učedníky.
16. Proč se Pavel a Sílas dostali ve Filippi v Makedonii do vězení a co se tam stalo okolo půlnoci?
16 To byl začátek, a potom, během času, došlo k obrácení jiných neobřezaných lidí z národů a ti byli pokřtěni v Ježíšově jménu. Vzpomeňme si na případ ve Filippi (Makedonie) asi v roce 50 n. l. Když apoštol Pavel uzdravil dívku posedlou démony, která věštila, byl on a jeho druh Sílas uvězněn na základě falešné obžaloby. Asi o půlnoci, když se nahlas modlili a chválili Boha, nastalo velké zemětřesení a všichni vězňové viděli, že jsou zázračně zproštěni svých pout. Pavel volal na ustrašeného žalářníka, aby si nebral život, protože nikdo z vězňů neuprchl. Co se potom stalo? Čtěme:
17. Co měl učinit podle slov Pavla a Síly žalářník i se svou domácností, aby byli zachráněni, a co potom udělali?
17 „S třesením padl před Pavlem a Sílou. A vyvedl je ven a řekl: ‚Pánové, co mám dělat, abych byl zachráněn?‘ Řekli: ‚Věř v Pána Ježíše a budeš zachráněn ty i tvá domácnost.‘ A mluvili Jehovovo slovo jemu i všem v jeho domě. A vzal je v tu noční hodinu s sebou a omyl jejich podlitiny; a všichni do jednoho, on i jeho lidé, byli bez odkladu pokřtěni. A přivedl je do svého domu a prostřel pro ně stůl a velmi se radoval s celou svou domácností nyní, když uvěřil v Boha.“ — Skut. 16:29–34.
18. a) Členy které skupiny se stal žalářník a ti, kteří patřili k jeho domácnosti? b) Znamenal příkaz: „Věř v Pána Ježíše“, že by hlavní krok k záchraně měl být učiněn vzhledem k Ježíši, a proč odpověď vyplývá z toho, co se potom stalo v této souvislosti?
18 Tento neobřezaný filippský žalářník a členové jeho rodiny se stali pokřtěnými členy křesťanského sboru ve Filippi a nepochybně obdrželi svatého ducha, když na ně apoštol Pavel vložil ruce. (Filip. 1:1) „Věř v Pána Ježíše a budeš zachráněn,“ bylo jim řečeno. Jednoduchým výrazem „věř v Pána Ježíše“ je míněno velmi mnoho. Tento výrok spolu se skutečností, že neobřezaní pohané, Kornelius a spoluvěřící v jeho domácnosti, byli „pokřtěni ve jménu Ježíše Krista“, vyvolává otázku: Se zřetelem na koho měl být učiněn nejdůležitější krok k záchraně — se zřetelem na Ježíše Krista, nebo na Jehovu Boha? Odpověď vyplývá z následující skutečnosti: Když apoštol Pavel a Sílas jasně řekli žalářníkovi ve Filippi, co má dělat, aby ‚byl zachráněn‘, mluvili jemu i všem v jeho domě Jehovovo slovo, a on se velmi radoval „nyní, když uvěřil v Boha“.
19. V jakém stavu byli podle slov apoštola Pavla neobřezaní pohané v náboženském a duchovním ohledu a komu se museli oddat, aby byli zachráněni?
19 Musíme pamatovat na to, že tito neobřezaní pohané byli nejen „bez Krista“, ale že byli také „odcizeni izraelskému státu a cizinci vůči smlouvám zaslíbení, . . . a byli . . . bez Boha ve světě“. (Efez. 2:12) Patřili k té třídě pohanů, jimž Pavel napsal slova: „Víte, že když jste byli lidmi z národů, byli jste odváděni k bezhlasým modlám, jak jste byli právě vedeni.“ Dále: „Obrátili jste se k Bohu od svých model, abyste byli otroky živého a pravého Boha.“ (1. Kor. 12:2; 1. Tess. 1:9) Byli oddáni oněm modlám, to znamená falešným bohům, které tyto modly znázorňovaly. Snad i na svém těle nesli znamení, která ukazovala navenek, kterému bohu byli zvláště zasvěceni. (Srovnej Ezechiela 9:4–6; Ozeáše 9:10.) Základní věc pro tyto nevědomé, neobřezané pohany tedy byla, aby něco slyšeli o „živém a pravém Bohu“, totiž o Jehovovi. Aby mohli dosáhnout záchrany, museli se mu pak oddat, aby činili jeho vůli. Tento Bůh je poučí, prostřednictvím koho se mu mohou oddat. Jestliže jej poslechnou, mohou být pokřtěni.
20, 21. Která Mojžíšova slova Izraelitům cituje Pavel v desáté kapitole Římanům, když mluví o dosažitelnosti Božího přikázání?
20 Tento postup velmi jasně popisuje apoštol Pavel v desáté kapitole Římanům. Ve verších pátém až desátém zde používá slov, k jejichž pronesení inspiroval Jehova Bůh Mojžíše v 5. Mojžíšově 30:11–14. Zde uvedený text zní:
21 „Neboť toto přikázání, které ti dnes přikazuji, není pro tebe příliš těžké ani není příliš vzdálené. Není v nebesích, takže by se řeklo: ‚Kdo pro nás vystoupí do nebes a dostane je pro nás, aby nám je dal slyšet, abychom je mohli činit?‘ Ani není na druhé straně moře, takže by se řeklo: ‚Kdo pro nás přejde na druhou stranu moře a dostane je pro nás, aby nám je dal slyšet, abychom je mohli činit?‘ To slovo je totiž velmi blízko tebe, ve tvých vlastních ústech a ve tvém vlastním srdci, abys je mohl činit.“
22. a) Jak to, že Boží přikázání bylo oněm Izraelitům na moabských rovinách velmi blízko, že bylo dokonce v jejich ústech a v jejich srdci? b) Co tedy ještě museli dělat tito Izraelité? c) Co tehdy uzavřeli s Bohem, čímž ukázali, že to udělali?
22 Povšimněme si, že inspirovaný Mojžíš to nazývá „přikázání“, něco, co máme dělat vůči Bohu. Na hoře Sinaj a později bylo jim toto „přikázání“ zjeveno velmi zevrubně. Během čtyřicet let opětovně slýchali slova tohoto psaného zákoníku, a proto jej znali a mohli o něm mluvit svými ústy, jakoby jej měli na špičce jazyka. Také byl vštěpován do jejich srdcí, aby mohli pochopit a ocenit jeho smysl. Nyní museli učinit jen jedno: rozhodnout se, že budou konat Boží vůli, která jim byla tímto způsobem zjevena. Právě k tomu zřejmě Jehova pomohl oněm Izraelitům, když s nimi prostřednictvím Mojžíše uzavřel dodatečnou smlouvu. 5. Mojžíšova 29:1 o tom říká: „To jsou slova smlouvy, o které Jehova přikázal Mojžíšovi, aby ji uzavřel s izraelskými syny v moabské zemi vedle smlouvy, kterou s nimi uzavřel na Orebě.“
23. a) Kdo nám vysvětluje protiobrazný význam těchto slov a kde? b) Jak Bůh přiblížil Židům své opatření k dosažení spravedlnosti? Proč však tohoto opatření nepoužili?
23 To všechno mělo předobrazný význam a předstiňovalo to něco ve spojení s větším Mojžíšem, „lepším prostředníkem“, Ježíšem Kristem. Křesťanský apoštol Pavel nám vysvětluje protiobrazný smysl ve svém dopise Římanům, v desáté kapitole, a ukazuje, jak můžeme dosáhnout spravedlnosti před Bohem a dobrého svědomí vůči němu. Vyžaduje to víru v Boha, protože spravedlnosti nelze dosáhnout tím, že by se někdo sám snažil dodržovat mojžíšský zákon. Židé se spoléhali na to, že mohou dosáhnout spravedlnosti před Bohem na základě svých vlastních skutků, a proto nepochopili, jak je nutné projevovat víru v opatření, které pro ně Bůh učinil, když jim je přiblížil, uvedl je do jejich středu, kde je mohli dosáhnout. K získání záchrany musí křesťané jednat zcela jinak než tito nevěřící Židé.
VYZNÁNÍ ÚSTY
24. a) Co řekl Mojžíš o zákonu a o získání života? Co však říká spravedlnost, jež vyžaduje víru, o dosažitelnosti Božího přikázání? b) Jakou úlohu má srdce a ústa ve spojení se spravedlností a záchranou?
24 V souladu s tímto požadavkem, který odpovídá Božímu příkazu, apoštol Pavel dále říká: „Mojžíš totiž píše, že člověk, který činil spravedlnost Zákona, bude z ní žít. Ale spravedlnost, která vyplývá z víry, mluví tímto způsobem: ‚Neříkej ve svém srdci: „Kdo vystoupí do nebe?“, to jest, aby přivedl Krista dolů; nebo: „Kdo sestoupí do propasti?“, to jest, aby přivedl Krista z mrtvých.‘ Ale co říká? ‚To slovo je blízko u tebe, ve tvých vlastních ústech a ve tvém vlastním srdci‘; to jest, ‚slovo‘ víry, které kážeme. Neboť jestliže veřejně prohlašuješ ono ‚slovo ve svých vlastních ústech‘, že Ježíš je Pánem, a věříš ve svém srdci, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Neboť srdcem se věří ke spravedlnosti, ale ústy se činí veřejné prohlášení k záchraně.“ — Řím. 10:5–10.
25. a) Jak dalece Pavel přiblížil pohanům ono „slovo“ a jak nám Pán Ježíš zvlášť umožnil získat toto poučení? b) Jestliže toto „slovo“ bylo tak blízko, která otázka nyní nastala vzhledem k těm, kteří si přáli záchranu?
25 Zvláště prostřednictvím apoštola Pavla, který byl ‚ve skutečnosti apoštolem pro národy‘, a prostřednictvím jeho spolumisionářů přiblížilo se „slovo“ o Bohu a o jeho Kristu lidem z pohanských národů, takže je mohli opakovat svými ústy a s plným oceněním je mohli chovat ve svém srdci. Také Ježíš Kristus jim umožnil, aby dostali toto poučení, když sestoupil z nebe a vydal svědectví o Bohu a o jeho předsevzetí; a všemohoucí Bůh jej také vzkřísil z mrtvých, aby se tak Ježíš stal živým svědectvím o provedení a uskutečnění Božího předsevzetí. Tím byl také podán neklamný důkaz o tom, že Ježíš byl „Pán“, hlavní prostředník Jehovova božského panství. „Slovo“ zachraňující život bylo tedy tam, kde je tito pohané mohli dostat; bylo jim tak blízko, jako v jejich ústech a v jejich srdci. Otázka však byla, co s ním budou dělat. Pokud si budou přát věčnou záchranu, mohli v tomto ohledu dělat jen jedno. Bůh sám jim také přikázal, co s ním mají dělat, aby získali záchranu. Pamatujme na to, že Mojžíš byl inspirován, aby označil toto „slovo“ jako „přikázání, které ti dnes přikazuji“. (5. Mojž. 30:11–14) Abychom byli zachráněni, musíme poslouchat.
26, 27. a) Které „slovo“ máme ve víře přijmout podle Božího příkazu? b) Co Ježíš řekl Židům o „Božím díle“, na které se ho ptali, a jak Pavel řekl Řekům na areopágu v Athénách, že to je ono „dílo“, které Bůh přikazuje?
26 Ano, Jehova Bůh, který určuje všechny podmínky k záchraně, nám přikazuje, abychom ve víře přijali to slovo, totiž, že Ježíš Kristus je Pán a že Bůh jej vzkřísil z mrtvých. Právě to řekl Ježíš Židům v odpovědi na jejich otázku: „Co máme dělat, abychom činili dílo Boží?“ Ježíš odpověděl: „To je dílo Boží, abyste projevovali víru v toho, jehož On vyslal.“ (Jan 6:28, 29) To se vztahuje také na lidi, kteří nejsou Židy a jsou tedy neobřezanými pohany. Pokud pohané, kterým se dostalo poučení, chtějí činit Boží dílo, nezbývá jim nic jiného, než aby se oddali Bohu, aby činili jeho vůli. Musí se odvrátit od falešných bohů, od svých model, kterým byli oddáni až dosud. To je v souladu se slovy, jež řekl apoštol Pavel pohanským Řekům, kteří se shromáždili na areopágu v Athénách:
27 „Bůh sice přehlédl časy takové nevědomosti, ale nyní říká lidstvu [oznamuje lidem, Škrabal], aby všichni všude činili pokání. Neboť ustanovil den, v němž má v úmyslu soudit obydlenou zemi ve spravedlnosti skrze muže, kterého ustanovil, a dal záruku všem lidem tím, že jej vzkřísil z mrtvých.“ — Skut. 17:30, 31.
„VEŘEJNÉ PROHLÁŠENÍ K ZÁCHRANĚ“
28. a) Co musíme podle Božího příkazu dělat se svým srdcem? b) Které „slovo“ musíme přijmout vírou? c) Jak podpoříme takovou víru ve svém srdci a k čemu nás podnítí?
28 V souladu se svou oddaností Jehovovi Bohu a se svým rozhodnutím konat jeho vůli poslušností jeho přikázání, musíme poslušně plnit jeho příkaz, totiž ‚věřit ve svém srdci‘. Víme, že ze srdce vychází náklonnost či láska a že srdce má sílu podněcovat svého majitele k činnosti. Srdcem pociťujeme ocenění. V co tedy ‚máme věřit ve svém srdci‘? Ve „slovo“, které nám Jehova Bůh přiblížil prostřednictvím Ježíše Krista. Apoštol Pavel říká doslova, že to je „‚slovo‘ víry, které kážeme“. Jestliže přijímáme „slovo“, které kázal apoštol Pavel, musíme věřit, a to musíme činit svým srdcem. Musíme zaměřit své srdce na toto kázané „slovo“. Ve svém srdci musíme rozvíjet lásku k tomuto „slovu“ a upřímné ocenění pro ně. Takový stav srdce nás podnítí, abychom v toto slovo „věřili“, abychom je přijímali a jednali podle něho.
29. Čemu musíme ve svém srdci věřit a vzhledem ke komu musíme podniknout nejdůležitější krok k záchraně?
29 Čemu máme ‚věřit ve svém srdci‘? Skutečnosti, „že jej Bůh vzkřísil z mrtvých“. Z toho tedy vidíme, že k záchraně nestačí pouze ‚věřit v Pána Ježíše‘. (Skut. 16:31) Především musíme věřit v Boha. Stále zůstává pravdivé to, co nám připomíná apoštol Pavel, totiž že „každý, kdo vzývá Jehovovo jméno, bude zachráněn“. (Řím. 10:13) Je to Jehova, jehož musíme milovat celým srdcem a celou myslí, celou duší a celou silou. On je ten Všemohoucí, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých k nesmrtelnému životu. Je to tudíž Jehova, ve spojení s nímž musíme podniknout svůj nejdůležitější krok. Jemu se musíme oddat, abychom plnili jeho vůli a zachovávali jeho přikázání. — Řím. 10:8, 9.
30. a) Kterému Božímu skutku s Ježíšem Kristem musíme ve svém srdci věřit? b) Ve kterém smyslu nám Bůh učinil přístupným závažné „slovo“?
30 Srdce, jímž jsme se oddali Bohu a jež je plné lásky a ocenění, musí nás tedy podněcovat k víře, že Jehova Bůh způsobil úžasný zázrak a vzkřísil z mrtvých Ježíše Krista, který byl usmrcen na kůlu. Tak Bůh Ježíši Kristu umožnil, aby vystoupil do nebe, do Boží přítomnosti, a tam předložil hodnotu své smírčí oběti ve prospěch všech lidí, aby je tak všechny vykoupil. Ježíš Kristus zemřel mučednickou smrtí a tak sestoupil do „propasti“, ale Jehovův duch, jeho účinná síla, sestoupil do oné „propasti“, aby přivedl Krista z mrtvých. Tak mohl všemohoucí Jehova Bůh způsobit prostřednictvím živého Krista, aby pro nás toto „slovo“ bylo dosažitelné; mohl dát tomuto „slovu“ obsah nebo hodnotu, neboť mohl způsobit, aby toto „slovo“ obsahovalo pro nás životodárné poselství. Vezmeme-li v úvahu všechny tyto věci, je Jehova hlavní osobností, ke které bychom měli podniknout kroky tím, že se mu oddáme. Musíme to však učinit skrze jeho hlavního prostředníka Ježíše Krista. — Řím. 10:6, 7; Žid. 2:9, 10; 5:8, 9.
31. Čí jméno tedy musíme vzývat, abychom byli zachráněni? Proč však musíme svými ústy vyznávat také Ježíše Krista?
31 Z toho nevyhnutelně vyplývá, že musíme ‚vzývat Jehovovo jméno‘, abychom byli zachráněni. (Řím. 10:13; Skut. 2:21; Joel 2:32) Z toho vyplývá, aby ústa, podněcovaná srdcem, něco dělala. Ústy musíme vzývat Jehovovo jméno. Ale nyní, když Bůh přivedl Krista z mrtvých, nemůžeme to činit bez Ježíše Krista. Svými ústy musíme také vyznávat Ježíše Krista. Proto apoštol Pavel při své rozpravě o „slovu“ víry, které kázal, dále pokračuje slovy: „Neboť jestliže veřejně prohlašuješ ono ‚slovo ve svých ústech‘, že Ježíš je Pán, a věříš ve svém srdci, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Neboť (1) srdcem se věří ke spravedlnosti, ale (2) ústy se činí veřejné prohlášení k záchraně.“ — Řím. 10:9, 10.
32. a) Jak je v jiných biblických překladech označováno toto veřejné prohlášení, které činíme svými ústy? b) Kdy je vyjadřováno toto ústní vyznání k záchraně?
32 Kdy se „ústy . . . činí veřejné prohlášení k záchraně“? To se musí stát dříve, než je Bohu oddaný věřící pokřtěn „ve jménu Otce a Syna a svatého ducha“. (Mat. 28:19, 20; Skut. 16:31–33; 17:33; 19:1–7) Toto veřejné prohlášení je vyznání, jak to ukazuje Meziřádkový překlad království (anglický) a jiné biblické překlady (Kralická bible, Žilka, Škrabal). Anglický překlad Byingtonův a Americký překlad zde uvádějí slovo „uznání“. Toto vyznání nebo uznání jsou slova, která ústně vyjádříme před křesťanským kazatelem, jenž vede křest (Žid. 10:23), dále před vládními nebo soudními úřady, které snad požadují prohlášení o naší křesťanské naději (1. Petra 3:15), kromě toho při své kazatelské činnosti a při dodatečných návštěvách v soukromých bytech lidí, kteří projevili zájem, když jsme s nimi mluvili. Toto vyznání však nutně začíná před křtem. Pokud se někdo neoddal Bohu, pouhé ústní vydávání svědectví před křtem nepůsobí záchranu.
33. Co to je vyznání a co musíme vyznat před druhými, abychom byli zachráněni?
33 Vyznáním rozumíme prohlášení, odhalení, připuštění nebo uznání něčeho vůči někomu jinému nebo vůči většímu počtu jiných lidí. Co tedy musíme prohlašovat nebo slovem svých úst uznávat vůči druhým? Je to ovšem ono „slovo“. Pavel říká: „Neboť jestliže veřejně prohlašuješ ono ‚slovo ve svých vlastních ústech‘, že Ježíš je Pán, a věříš ve svém srdci, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn.“ (Řím. 10:9) Proto nemůžeme přehlížet Ježíše v Božím předsevzetí a opatření, neboť Ježíš je „hlavní prostředník jejich záchrany“. (Žid. 2:10) Musíme ústně prohlašovat, vyznávat, připouštět neboli uznávat, že Ježíš není pouze ‚Pánem krále Davida‘, ale také naším vlastním ‚Pánem‘. (Žalm 110:1; Skut. 2:34–46) Musíme to prohlašovat podle „slova“, které bylo inspirováno Božím duchem.
34. Pod vedením koho vyznáváme podle slov v 1. Korintským 12:2, 3, že Ježíš je Pán, a jak dlouho musíme lpět na tomto vyznání k záchraně?
34 Proto apoštol Pavel řekl: „Proto bych chtěl, abyste [vy, kteří jste byli dříve oddáni modlám] věděli, že když někdo mluví Božím duchem, neříká: ‚Ježíš je prokletý!‘, a nikdo nemůže říci: ‚Ježíš je Pán!‘, jedině svatým duchem.“ (1. Kor. 12:2, 3) Boží duch v nás nám poskytuje vedení, abychom před druhými vyjadřovali pravé vyznání, pravé uznání neboli prohlášení, totiž, že Ježíš je na základě Božího jmenování „Pán“. Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých, a proto je živým Pánem. Bůh posadil vzkříšeného Ježíše na svou pravici a učinil jej „Pánem“, který stojí nad veškerým ostatním stvořením. Toužíme-li po věčné záchraně, musíme se držet veřejného vyznání neboli uznání, které jsme učinili před svým křtem ve vodě, totiž, že Ježíš Kristus je Pánem, jehož Jehova Bůh dosadil do jeho postavení nad námi a jehož s láskou uznáváme.
ZAPŘÍT SÁM SEBE
35. Co by měl podle Ježíšových slov jeho apoštolům činit ten, kdo by jej chtěl následovat?
35 Ústní vyznání, že Ježíš je náš Pán, nám ukládá určitou povinnost. Ježíš o tom mluvil poté, kdy pokáral Petra, který jej chtěl přemluvit, aby nepokračoval v cestě do Jeruzaléma, kde jej čekal mučednický kůl. Čteme: „Potom Ježíš řekl svým učedníkům: ‚Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe a vezme svůj mučednický kůl a neustále mne následuje.‘“ (Mat. 16:24) Žilkův překlad zní: „Chce-li někdo přijít za mnou, zapři se, vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne.“ Ve výkladu slova „zapřít“ je v americkém slovníku The American College Dictionary řečeno: „4. nechtít poznat nebo uznat; zříci se nebo popřít; zapudit.“
36. a) Kdy Petr třikrát zapřel Ježíše a koho tím uznal? b) Komu Petr přiznal vlastnické právo na svou osobu, když se zřekl Ježíše?
36 V noci, kdy Jidáš Iškariotský zradil Ježíše, zapřel apoštol Petr Ježíše třikrát. Když lidé, kteří Petra podezřívali, jej třikrát obvinili, že je Ježíšovým druhem, je nám u Matouše 26:74 řečeno: „Potom [Petr] začal proklínat a přísahat: ‚Neznám toho člověka!‘“ Když Petr takovým způsobem zapřel Ježíše, oddělil se sám od druhů neboli následovníků Ježíšových. Ale neoddělil se tím od všech ostatních. Nikoli, místo toho se připojil k těm, nebo se postavil na stranu těch, kteří Ježíše nenásledovali, ale domnívali se, že by Ježíš měl být postaven před soud a odsouzen k smrti. Nebo jinými slovy: Petr se zřekl Ježíše jako svého vůdce a učitele a tím prohlásil, že má za vůdce a učitele někoho jiného. Petr se Ježíše zřekl neboli vzdal, ale tím nezaujal ve sporné otázce neutrální postavení, v němž by nevyjadřoval přízeň žádné straně nebo by stál sám o sobě bez spojení s někým jiným. Tím, že se Petr Ježíše zřekl, bezděčně připustil, že má někdo jiný vůči němu vlastnické právo.
37. Co tedy znamená zapřít sám sebe a následovat Ježíše a podle čí vůle se to děje?
37 Totéž platí o slovech, která řekl Ježíš svým učedníkům u Matouše 16:24. Jestliže někdo zapře sám sebe a vezme na sebe mučednický kůl a potom neustále následuje Ježíše, znamená to, že si nejen občas odepře nějaké osobní přání, ale ve skutečnosti říká sám sobě Ne, pokud jde o jeho zbývající život, který by prožil jako sobecký člověk, jenž nenásleduje Krista. Tím, že zapře sám sebe, odvrací se od takového sobeckého, hmotařského života a stává se následovníkem Ježíšovým, který nese mučednický kůl smrti stejně jako Ježíš. Zřekne se toho, že by byl sám sobě vůdcem, který by všechno rozhodoval sám, a uzná jako svého vůdce a učitele Ježíše Krista. Tento krok je ovšem učiněn podle Boží vůle.
38. Co znamená vzdát se sám sebe a následovat Ježíše a otroky koho se stáváme jako on?
38 V překladu Otto Karrera slova u Matouše 16:24 zní: „Kdo mne chce následovat, musí se vzdát sám sebe, vzít na sebe svůj kříž [svůj mučednický kůl, NS] a následovat mne.“ Co v tomto případě znamená vzdát se sám sebe? Jistě to znamená, že si již nečiníme nároky na to, že bychom patřili sami sobě. Zříkáme se v tomto případě vlastnického práva sami na sebe, přenecháváme je někomu jinému a uznáváme, že někdo jiný má vlastnické právo vzhledem k nám. Neznamená to, že bychom prostě nepatřili nikomu. Kdo se tedy stává naším vlastníkem, jestliže se vzdáváme sami sebe, stáváme se nositeli mučednického kůlu a neustále následujeme Ježíše Krista? Ježíš se bezpochyby vzdal sám sebe. To znamenalo, že uznal, že patří Jehovovi a je Jehovovým otrokem. Jestliže se vzdáváme sami sebe, abychom se stali následovníky Ježíšovými, přenecháváme vlastnické právo na sebe Jehovovi a stáváme se jeho křesťanskými otroky. Nepatříme již sami sobě.
39. a) Co tedy musí učinit všichni, kteří si volí tuto cestu? b) Jak je symbolizován tento krok? Které vyznání mu však předchází?
39 Co tedy musíme činit, jestliže si zvolíme tuto cestu? Musíme se bezvýhradně oddat Jehovovi Bohu, abychom konali jeho vůli tím, že napodobujeme jeho Syna, Ježíše Krista. Jeho vůle vzhledem k nám tkví v tom, abychom byli věrnými učedníky Ježíše Krista a abychom oznamovali, vyznávali neboli uznávali Ježíše Krista jako svého Pána, kterého jmenoval Bůh. Tak se Ježíš stane naším Mistrem, který má moc dávat nám příkazy a určovat naše povinnosti. Tato oddanost Jehovovi Bohu následuje ovšem teprve potom, kdy jsme projevili pokání a obrátili se k němu. Vlastního cíle svého obrácení, svého změněného způsobu života, dosáhneme tím, že se oddáme Jehovovi Bohu skrze jeho hlavního prostředníka Ježíše Krista. Tuto oddanost pak symbolizujeme, když se dáme ponořit ve vodě. To je Boží vůle, k jejímuž vykonávání jsme se mu oddali. Před svým křtem ve vodě musíme svými ústy učinit veřejné prohlášení neboli vyznání k záchraně a musíme to učinit jako veřejný projev své víry, kterou máme v srdci. Jedině takovým způsobem nastoupíme na cestu věčné záchrany, která pochází od Boha skrze Krista.