Mučil by Bůh lásky duše?
NEJVÝZNAČNĚJŠÍ vlastností stvořitele člověka je láska. Je dokonce zosobněnou láskou. Proto Bible říká: „Bůh je láska.“ (1. Jana 4:16) O tomto láskyplném Bohu zpíval žalmista David: „Být pod jeho hněvem, to je na chvíli, být v jeho dobré vůli, to je na celý život.“ — Žalm 30:5; 30:6, KB.
Hloubka Boží lásky k lidstvu je vyjádřena způsobem, jakým Bůh posuzuje osoby, které přestupují jeho zákony. Přesto že ho jejich jednání ‚uráží‘ a ‚způsobuje mu bolest‘, nevzkypí proti nim ihned hněvem. (Žalm 78:38–41) Poskytuje jim milosrdně příležitost, aby změnili své cesty, protože mu nečiní radost vynášet rozsudek, který by je odsoudil. Prostřednictvím svého proroka Ezechiele řekl neposlušnému izraelskému lidu: „Mám zalíbení ne ve smrti zlého, ale v tom, aby se zlý odvrátil od své cesty a skutečně zůstal živ. Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest, neboť proč byste měli zemřít, izraelský dome?“ (Ezech. 33:11) Protože považuje život za něco velmi cenného, stará se Jehova Bůh o to, aby byli varováni ti, kteří porušují jeho spravedlivé zákony.
Takovým příkladem je Ninive, hlavní město starověké Asýrie. Podle biblické zprávy se obyvatelé tohoto města stali tak zlí, že je Jehova zamýšlel zničit. Ve své vše převyšující lásce a milosrdenství k nim poslal proroka Jonáše. „Ještě jenom čtyřicet dnů, a Ninive bude rozvráceno“, znělo burcující oznamování Jehovova proroka. — Jonáš 3:4.
Obyvatelé Ninive věděli, že si udělali špatnou pověst. Odsuzovalo je svědomí, které jim Bůh propůjčil. Neuctívali sice Jehovu Boha, ale přesto ještě měli bázeň před božstvy. Když tedy zaslechli, že jim statečně oznamoval jejich nadcházející zničení nějaký cizinec, který na nich pochopitelně neměl žádný osobní zájem, byli hluboce otřeseni. Celé město i s králem se kálo v pytlovině a popeli.
Bůh lásky milosrdně uchránil kajícné obyvatele před neštěstím, které rozhlašoval jeho prorok. Jonáš tomu prostě nemohl porozumět. Dokonce ho popadla zlost. Opustil město a vystavěl si na východ od Ninive chatrč. Zůstal tam, aby viděl, co se s městem stane. — Jonáš 4:1–5.
Aby Jonáš poznal, že Bůh jednal správně, když ušetřil kajícné Ninivany, rozhodl se Jehova, že Jonáše poučí názornou lekcí. Dal zázračně vyrůst tykvové rostlině a postaral se, aby Jonášovi v jeho chatrči poskytovala vítaný stín. Pak Jehova zařídil, aby rostlinu napadl červ a způsobil, že uschla. Tak byl Jonáš připraven o rostlinu, která mu poskytovala stín, a byl vystaven spalujícímu východnímu větru a horkému slunci, které prožilo na jeho hlavu. Začal se nepochybně ptát sám sebe, proč rostlina odumřela, zvláště když pro něj znamenala takové požehnání. Jonáš ji ani nezasadil, ani ji nepěstoval, ale přesto ji litoval; připadalo mu to jako velké neštěstí, že odumřela tak brzy. — Jonáš 4:6–10.
Jehova měl však mnohem závažnější důvod, aby litoval Ninive. Jeho obyvatelé a jejich domácí zvířata měli mnohem větší cenu než nějaká tykvová rostlina. Když Jehova udělil Jonášovi názornou lekci, zeptal se ho: „A neměl bych se já slitovat nad velkým městem Ninive, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří vůbec neznají rozdíl mezi svou pravicí a levicí, a k tomu mnoho domácích zvířat?“ — Jonáš 4:11.
Je z toho rozumné uzavírat, že Bůh, který vůči lidem projevuje tolik něžného soucitu, by je po smrti mučil po celou věčnost v ohnivém pekle? Když Jehova Bůh nemá zalíbení ve smrti zlého, proč by měl mít radost z toho, kdyby viděl, jak lidé po celou věčnost trpí největší muka?
Když Izraelité přijali odporný zvyk obětovat děti, řekl Jehova svému proroku Jeremiášovi: „A postavili výšiny Tofet, které je v údolí synů Hinnom, aby spalovali své syny a dcery v ohni, což jsem nepřikázal a což nevyvstalo v mém srdci.“ (Jer. 7:31) Když tento ohavný zvyk obětovat děti nemohl Bohu lásky nikdy přijít na mysl, jak by bylo možné, aby ho napadlo věčně mučit lidi, kteří přestupují jeho zákony?
BŮH NEZADRŽUJE TREST
To vše neznamená, že Jehova Bůh netrestá zlé skutky a že přimhouří oko při hrubých porušeních svých přikázání. V jeho Slově je napsáno: „Jehova je Bůh, který vyžaduje výlučnou oddanost a vykonává pomstu; Jehova vykonává pomstu a je nakloněn ke zlobě. Jehova vykonává pomstu nad svými odpůrci a projevuje nelibost vůči svým nepřátelům. Jehova je pomalý k hněvu a velký v moci a Jehova se rozhodně nezdrží potrestání.“ (Nah. 1:2, 3) „On je moudrý v srdci a silný v moci. Kdo může být předním tvrdošíjný a vyváznout nezraněn? (Job 9:4) Dokonce ani ti, kteří předstírají, že jsou jeho lidem, ale něčím se proviňují, nebudou uchráněni před škodami nebo dokonce mukami.
Kdyby se někdo pokoušel skrývat svůj hřích, Bůh ho neušetří, aby ho nemučilo jeho svědomí. Davidovi se to stalo. Napsal: „Když jsem mlčel, mé kosti byly vyčerpané celodenním úpěním. Protože ve dne i v noci na mně těžce spočívala tvá ruka. Má životní vláha se změnila jako v suchém letním horku.“ — Žalm 32:3, 4.
David byl sžírán svou snahou, aby potlačil svědomí, které bylo obtíženo vinou. To, co udělal, v něm vzbuzovalo takovou úzkost, že jeho síla byla rovněž sžírána, jako když strom ve velkém vedru suchého léta ztrácí svou životodárnou mízu. Muka, která David pociťoval, přinesla s sebou také něco dobrého. Přiměla ho, aby přiznal svůj hřích a tím opět nabyl správný vztah ke svému Bohu.
I tehdy, když Jehova podrobuje lidi nejpřísnější kázni, sleduje tím nějaký účel. může to sloužit k tomu, aby se zlepšili. Jehova nikdy nikoho nezarmucuje proto, že by mu to dělalo potěšení. Raduje se stejně málo z toho, když někoho trestá, jako když se má milující otec ujmout neposlušného dítěte a potrestat je. Aby znázornil účel své kázně, prohlásil Jehova prostřednictvím svého proroka Izaiáše:
„Oře snad oráč po celý den, aby zasel semeno, kypří svou půdu a vláčí branami? Když urovnal její povrch, nerozhazuje pak černuchu a nerozsýpá kmín a nemusí zasít pšenici, proso a ječmen na určené místo a špaldu jako svou hranici? A je opraven podle toho, co je správné. Jeho vlastní Bůh ho poučuje. Protože černucha se nešlape nástrojem na mlácení a nad kmínem se neotáčí žádné kolo vozu. Neboť černucha se obyčejně vytlouká prutem a kmín holí. Je vymleté zrno obvykle drceno? Nikdy nikdo je totiž nešlape bez ustání. Musí uvést do pohybu válec svého vozu a své vlastní koně, avšak nerozdrtí je. Tak je to s tím, co vyšlo od samotného Jehovy vojsk, který byl podivuhodný v radě, který si velkolepě počínal při účinné práci.“ — Iz. 28:24–29.
Orba i žně mají své hranice. Tvrdost půdy určuje, kolik síly bude třeba vynaložit při orání. Záleží na druhu obilí, jak budou muset být silné nebo těžké nástroje, které se používají při mlácení. Podobným způsobem Jehova ukázňuje nebo trestá osoby, které přestupují jeho zákon; není to vždy totéž. Ukázňuje je v prvé řadě proto, aby je obměkčil, takže budou přístupnější vůči jeho radě a vedení. To ukazuje, s jakou moudrostí Bůh přečišťuje lidi; jedná s nimi tak, jak to nejlépe odpovídá jejich potřebám, a tak se mohou zbavit nežádoucích charakterových vlastností.
Někdy se může stát, že to, co Jehova připouští, aby přišlo na lidi, je skutečně mučivé. Třeba jim to mučivým způsobem odhalí jejich falešné jednání. (Srovnej Zjevení 11:10)
Osoby, jež nevěnují pozornost obviněním, která Jehova oznamoval ústy svých služebníků, budou takovým poselstvím mučeni. Unikají jim požehnání, z kterých by se mohli těšit, kdyby se káli a kdyby změnili své cesty. I v jejich případě bude však tímto mučením dosažen určitý cíl. Bude zřejmé, že si nezaslouží, aby byli ušetřeni před vykonáním Božího rozsudku.
Mohl by ale někdo říci, že věčná muka slouží k nějakému rozumnému účelu? Měli by lidé z mučení nějaký užitek, kdyby je měl Jehova věčně mučit? Zřejmě nikoli. Nemohli by se — i kdyby chtěli — ani zlepšit, ani si přivodit nějaké zvýhodnění své situace. Ani stvořiteli by to nakonec nic neprospělo, kdyby je věčně mučil. Byl by nucen dělat to, co nikdy nechtěl dělat, totiž přihlížet, jak někdo trvale snáší utrpení, utrpení, které nevede k ničemu dobrému pro toho, kdo je musí snášet a kdo nemá žádnou možnost se z něho osvobodit. Prorok Abakuk napsal o Bohu: „Máš příliš čisté oči, abys viděl, co je špatné; a nemůžeš se dívat na nesnáze.“ (Abak. 1:13) Jak by potom mohl Bůh přihlížet po celou věčnost na muka lidí, kteří porušili jeho zákon?
Skutečně si nelze představit, že Bůh lásky by udělal to, co by plně odporovalo jeho osobnosti a způsobu jeho chování a jednání.
Můžeme se ale zeptat: Je to jediný důkaz proti nauce o věčném mučení? Nejsou snad důvody k domněnce, že něco žije dále, když tělo je mrtvé? Je nějaké vědomá existence po smrti? Jsou tedy muka možná pro to, co přežije smrt těla? Abys obdržel odpověď na tyto otázky, jsi zván přečíst si následující článek.