Jak velice miluješ pravdu?
STALO se to v newyorské čtvrti Queens. Jedna paní prosila řezníka, aby pro ni umlel na masovém mlýnku určitý kousek masa. Než mohl splnit její prosbu, vyměnil však jeho nadřízený, který byl odpovědný za provoz obchodu, onen kousek masa za horší a trval na tom, že jej má zákaznice dostat. Když zákaznice měla přijmout rozemleté maso, zeptala se řezníka: „Je to ten kousek masa, který jsem chtěla dát umlít?“
Co bys na to odpověděl? Byl bys řekl pravdu?
Zákaznice měla právo dovědět se pravdu. Pro řezníka však za daných okolností nebylo jednoduché říci jí pravdu, protože by tím ukázal nepoctivost nadřízeného. Přece to však učinil — a byl propuštěn.
Jednal bys stejně jako on?
TOUHA PO PRAVDĚ
Je běžné, že lidé lžou, jakmile se zdá, že to slouží jejich zájmům. Líbí se ti však, jestliže tě někdo obelhává?
Rádi bychom slyšeli pravdu. Rodiče by se rádi dověděli pravdu od svých dětí. Děti si přejí, aby jim rodiče říkali pravdu. Vláda vyžaduje, aby občané uváděli pravdivé údaje, a občané očekávají totéž od svých vlád. Zvláště by však na nás měla zapůsobit skutečnost, že všemohoucí Bůh si přeje slyšet pravdu z našich úst. V jeho Slově čteme výzvu: „Mluvte každý z vás pravdu se svým bližním.“ — Ef. 4:25.
O křesťanství se v Bibli mluví jako o ‚cestě pravdy‘ a apoštol Jan mluví o ‚spolupracovnících v pravdě‘. (2. Petra 2:2; 3. Jana 8) Je zřejmé, že lidé, kteří jsou „v pravdě“, nesmějí mít nic společného s nepravdou.
Příklad Ananiáše a Zafiry — členů prvotního křesťanského sboru — ukazuje, že Bohu je odporné úmyslné klamání. Tito lidé prodali pozemek a předstírali, že věnují celý výnos prodeje k podpoře svých spolukřesťanů; ve skutečnosti si však ponechali část peněz. Tajně se domluvili, že budou před sborem předstírat, že jsou štědřejší, než jací byli ve skutečnosti. Pro toto klamání — úmyslnou vědomou lež — Bůh nad nimi vykonal rozsudek. — Skut. 5:1–11.
Je zřejmé, že Bůh považuje lhaní za závažný přečin. Bible říká, že ‚všichni lháři‘ půjdou do ‚jezera, které hoří ohněm a sírou. To znamená druhou smrt‘. (Zjev. 21:8) Proto bychom měli být ostražití, aby se v nás nevyvinul sklon ke lhaní.
VYVARUJ SE SKLONU KE LHANÍ
Není však vždy jednoduché říci pravdu. Někdy může vzniknout silný sklon ke lhaní, zvláště tehdy, dopustí-li se někdo chyby, kterou by chtěl utajit.
V jednom křesťanském sboru například chtěli starší před nějakým časem navštívit jednoho bratra ze svého sboru, aby s ním pohovořili o něčem, co považovali za určitou nesprávnost v jeho chování. Bratr si nepřál s nimi o tom mluvit a poslal ke dveřím někoho ze své rodiny, aby bratrům řekl, že není doma. Když se později ukázalo, že to nebyla pravda, omlouval se bratr tím, že to, podle jeho slov, byla jen „malá lež“ a přece to byla lež a byl do ní vtažen ještě další člen rodiny.
Každému z nás se někdy stane, že se v nějakém ohledu vyjádří nesprávně. „Neklopýtá-li někdo v slovu, je to dokonalý muž,“ říká učedník Jakub. (Jak. 3:2) Snad jsme při vyprávění něco přehnali nebo jsme se nějak jinak vyjádřili nepravdivě. Snad se stalo, že jsme nadšeně schvalovali něco, co někdo chtěl udělat, abychom se tomu člověku zalíbili, ačkoli jsme si ve skutečnosti o věci mysleli něco zcela jiného.
Co cítíš, řekneš-li něco, o čem víš, že to není pravda? Posiluje to tvou sebeúctu, nebo ji to oslabuje? Stává se nepravdivé mluvení součástí tvého života? Snad jde o nezávažné věci, ale nepravda může mít neočekávaně vážné důsledky.
Představme si například, že nějaká žena řekne v přítomnosti svého dítěte, že se jí „skutečně líbí“ sousedčiny nové záclony. Později o tom mluví se svým mužem doma a řekne, že sousedka má nové záclony, které se jí „vůbec nelíbí“. Jestliže dítě slyší tyto výroky, nebude si myslet, že je dovoleno někoho klamat? Jistě není nesprávné jednat taktně, ale měli bychom přemýšlet o tom, zda naše slova nevedou k neúctě vůči pravdě.
Jistě jednáme moudře, dáváme-li pozor na to, abychom se drželi pravdy, a nenecháme-li bez povšimnutí hlas svého svědomí. Dávala na to pozor sekretářka jednoho kontrolora zboží v obchodním domě v Chicagu. Šéf jí řekl: „Jestliže někdo zavolá, řekněte mu, že tu nejsem.“ Svědomí některých lidí něco takového snad dovoluje. Když však sekretářka o tom přemýšlela, pohnulo se její svědomí. Vysvětlila svému nadřízenému, proč jako křesťanka nemůže říci, že tam není, jestliže ve skutečnosti je v kanceláři. Vážil si jí za to, že má takovou úctu k pravdě.
Je pravda, že mnohé výroky mohou být považovány za nezávažné nepravdy, za „malé“ lži. Nedáváme-li však pozor, abychom odporovali sklonům k „malým“ lžím, nejsme pak v nebezpečí, že se dáme svést k závažné chybě?
Každý si ovšem nebude vážit toho, že křesťan miluje pravdu. Jeden svědek Jehovův, který pracoval u firmy, jež zakládá parky v Holdenu (Massachusetts, USA) dostal předvolání do místní banky. Chtěli si prozkoumat správnost některých čísel na kupní smlouvě za investiční prostředky. Čísla na kopii, kterou měla firma, se lišila od čísel na výtisku, který měla banka.
Když se vrátil zaměstnavatel a svědek Jehovův se jej na věc ptal, zaměstnavatel se rozzuřil. Pro banku byla vyhotovena falšovaná kupní smlouva, na které byl uveden daleko vyšší obnos. Šéf vysvětlil, že to bylo učiněno proto, aby od banky dostali více peněz a také z důvodu placení daní. Nadřízený vyžadoval, aby svědek Jehovův zavolal banku a omluvil se za svou „hrubou chybu“ a falšovaná čísla aby uvedl jako správná. Svědek Jehovův vysvětlil, proč to nemůže udělat. A když viděl, že si zaměstnavatel příliš neváží pravdy, opustil toto zaměstnání.
Chceme-li se držet pravdy, je k tomu skutečně třeba síly. Jak miluješ pravdu? Říkáš pravdu jen tehdy, když se ti to hodí? Jestliže ano, v čem se pak budeš lišit od lidí, kteří jsou poctiví, jen když se jim to hodí, ale kteří klidně lžou, zdá-li se jim, že je to pro ně výhodné?
Měli bychom tedy mluvit pravdu, protože je to správné a líbí se to Bohu. Kdo skutečně miluje Jehovu Boha a chtěl by se především líbit jemu, nestane se vědomě lhářem, bez ohledu na to, jak velkým tlakem na něj může někdo působit ze sobeckých důvodů. Svými skutky dokáže, že je služebníkem Jehovy, ‚Boha pravdy‘. — Žalm 31:5; 31:6, KB.