Otázky čtenářů

● Jaký význam má Kazatel 9:5, 6: „Neboť živí jsou si vědomi toho, že zemřou, mrtví však si nejsou vědomi naprosto ničeho a nemají více odměny, neboť vzpomínka na ně byla zapomenuta. Též již zanikla jejich láska a jejich nenávist a jejich žárlivost, a na neurčitý čas již nemají podíl na ničem, co se má dělat pod sluncem.“

Čteme-li text v souvislosti, poznáváme, že Šalomoun, který napsal knihu Kazatel, mluví o životě z hlediska, jak se dnes jeví zde na zemi, „pod sluncem“. Můžeme říci, že mluví z čistě lidského hlediska, které je výsledkem objektivního pohledu pozorovatele. Nebere zde v úvahu Boží záměr, podle něhož má nastat vzkříšení. Zabývá se postavením člověka, které apoštol Pavel popisuje v Římanům 8:20 slovy: „Neboť tvorstvo bylo podrobeno marnosti.“ Šalomoun říká: „Všechno je marnost!“ a „Jedna možnost je pro spravedlivé a zlé.“ — Kaz. 1:2; 9:2, 3.

V tomto postavení je celé lidstvo. Chudí i bohatí, velcí a malí, dobří a zlí — všichni umírají. Apoštol Pavel řekl, že „v Adamovi všichni umírají“. (1. Kor. 15:22) Spravedliví lidé na tom v podstatě nejsou lépe než zlí lidé, pokud jde o délku jejich života. Tím však není popřeno, že Bůh posuzuje spravedlivé jinak a že jim poskytuje naději, která jim je nyní oporou a v budoucnu jim dá život. Apoštol Pavel, jehož slova jsme již částečně citovali, řekl: „Neboť tvorstvo bylo podrobeno marnosti, ne ze své vlastní vůle, ale skrze toho, který je podrobil, na základě naděje, že tvorstvo bude též osvobozeno z otroctví zkázy k slavné svobodě Božích dětí.“ — Řím. 8:20, 21.

Šalomoun, který zaujímá místo pozorovatele, ukazuje, že „průměrný“ člověk — někdo ze světa — ví, že zemře jako všichni ostatní lidé, které vidí umírat. Jak je možné pozorovat, takový mrtvý nevnímá nic kolem sebe. Lidé již pro něj nemohou nic udělat, peníze již pro něj nemají žádnou cenu. Život ve světě jde dále a ani jeho příbuzní nebo přátelé s ním nemohou počítat v tom, co denně plánují nebo činí, a nakonec jsou nuceni na něj zapomenout. To neznamená, že si již nevzpomenou na to, že žil, ale již na ně nemá vliv — již nehraje v jejich životě žádnou roli. Velká část jeho osobnosti je zapomenuta a další generace již jej vůbec nezná.

Mrtvý již nemůže vyjádřit lásku, nenávist nebo žárlivost. Kromě toho, ať měl ve svém životě jakoukoli moc, oprávnění nebo vliv, vše přechází do jiných rukou a on do toho nemůže mluvit. (Kaz. 2:21) V tomto světě nemá na nedohledný čas na ničem žádnou účast a skutečně by navždy beze stopy zmizel, kdyby se Bůh nepostaral o nový svět a o vzkříšení mrtvých.

Šalomoun tedy pouze předkládá situaci tak, jak by vypadala, kdyby nebylo nic jiného než tento přítomný svět. Ukazuje marnost života lidí, kteří neslouží Bohu. Apoštol Pavel však napsal křesťanům v Tessalonice: „Bratři, nechceme, abyste byli v nevědomosti o těch, kteří spí v smrti, abyste truchlili jako ti ostatní, kteří nemají žádnou naději. Neboť máme-li víru, že Ježíš zemřel a opět vstal, tak i ty, kteří usnuli v smrti, skrze Ježíše Bůh přivede s ním.“ — 1. Tess. 4:13, 14.

Šalomoun byl „shromažďovatel“ (hebrejsky: Qoheleth, název Šalomounovy knihy). Snažil se shromáždit lid k Jehovově uctívání. Proto kreslil obraz bezvýchodného postavení tohoto světa. Když učinil přehled jeho naprosté marnosti a beznadějnosti, poukázal na pravý pramen naděje slovy: „Když bylo všechno vyslechnuto, závěr věci je: Boj se pravého Boha a zachovávej jeho přikázání. Neboť to je všechna povinnost člověka. Neboť pravý Bůh sám přivede každý druh díla na soud, pokud jde o jakoukoli skrytou věc, ať je dobrá nebo zlá.“ — Kaz. 12:13, 14.