Jednáš podle zásady „Kdo to našel, ať si to ponechá“?
CO cítíš, když najdeš něco cenného, co někdo jiný ztratil?
Pocítíš ihned touhu, abys to měl, a zapudíš myšlenku na vrácení a tak jednáš podle zásady „Kdo to našel, ať si to ponechá“?
Snad nemáš tak bezcitný názor. Když však uvažuješ o navrácení předmětu, myslíš si: „Měl být opatrnější, aby to neztratil“, nebo: „Nevím, komu to patří. Není mou povinností hledat toho člověka a kromě toho by to bylo nepohodlné.“?
Každému mohou napadnout takové myšlenky. Avšak jak smýšlí Bůh o vrácení nalezených předmětů?
Můžeme to zjistit, když se podíváme do zákona, který dal prostřednictvím Mojžíše a jenž právě řeší tuto otázku: „Jestliže bys uzřel vola nebo dobytče bratra svého, ani bloudí, nepomineš jich, ale přivedeš jich až k bratru svému. Byť pak nebyl blízký bratr tvůj a neznal bys ho, uvedeš je však do domu svého, a bude u tebe, dokudž by se po něm neptal bratr tvůj, a navrátíš mu je. Tolikéž učiníš s oslem jeho, s oděvem jeho, také i se všelikou věcí ztracenou bratra svého, kteráž by mu zhynula, když bys ji nalezl, nepomineš ji.“ — 5. Mojž. 22:1–3, KB.
Jestliže někdo našel zvíře, musel je na své útraty tak dlouho živit, dokud se neobjevil vlastník. Avšak tato okolnost nebyla pro nálezce omluvou, aby si zvíře ponechal nebo je nechal bloudit, takže mohlo být ukradeno či napadeno psy nebo divokými zvířaty.
Co by se na druhé straně stalo, kdyby si někdo nalezenou věc přivlastnil a nevrátil ji? Jestliže by byl chycen a prohlášen za viníka, platil by za zloděje. Zákon říkal: „Vzhledem k jakémukoli případu přestupku, pokud jde o býka, osla, ovci, část oděvu, o něco ztraceného, o čem může říci: ‚To je ono!‘, má případ obou přijít před pravého Boha. Koho Bůh prohlásí za zlého, ten má dát svému bližnímu dvojnásobnou náhradu.“ — 2. Mojž. 22:9; srovnej 2. Mojž. 22:1, 4.
Takový případ přišel před starší města, kteří takové záležitosti soudili jako Boží zástupci. Vyšetřováním zjistili skutečnosti a pak použili zákona. Obyčejně mohla být totožnost ztraceného předmětu, jenž byl v majetku někoho jiného, zjištěna pomocí určitých známek, zvláštností nebo svědky, kteří předmět znali. Tak tomu bylo zvláště v malých izraelských obcích.
Jak mohl být někdo právem obviněn jako zloděj, když se u něho našel předmět, který si ponechal? Jak mohli soudci vědět, že si jej nechtěl nechat pouze tak dlouho, dokud se vlastník nepřihlásí? Na základě toho, že nález okamžitě neoznámil a dosti se nesnažil najít majitele. Kdyby byl poctivý, byl by oznámil starším města i druhým, že určitý předmět našel a schovává jej pro jeho majitele. Potom by byl bez obžaloby.
Jestliže se nálezce řádně snažil nalézt vlastníka a počkal určitý rozumný čas, mohl potom předmět prodat nebo s ním jinak naložit.
CHRAŇ SE POKUŠENÍ
Ten, kdo běžně nekrade, mohl by přijít do pokušení, kdyby něco našel, co druhý ztratil. Mohl by pěstovat žádost, aby to měl, a tím se opravdu stát zlodějem. Z Božího hlediska pak nehřeší pouze proti majiteli předmětu, nýbrž také proti samotnému Bohu. Když mu svědomí řekne, co učinil, měl by okamžitě upravit záležitost s poškozeným člověkem a Boha prosit o odpuštění. — Mat. 5:23, 24.
Co je to za osobní rys, jenž působí, že člověk, který něco najde, sobecky si to ponechá, aniž se snaží navrátit to majiteli, či snad vyžaduje odměnu? CHAMTIVOST. A chamtivci nedostanou od Boha věčný život. — 1. Kor. 6:10.
SNAŽ SE NALÉZT MAJITELE
Někdo se může zeptat: „Jak dalece se musím snažit, abych našel majitele ztraceného předmětu?“ Povšimni si následující zkušenosti, kterou učinil jeden svědek Jehovův a jež je dobrým příkladem.
Jakýsi muž ze San Franciska ztratil v New Yorku při vystupování z taxi náprsní tašku s 395 dolary. Našel ji jeden svědek Jehovův. Zavolal do newyorského hotelu, kde měl být muž podle informací nalezených v náprsní tašce ubytován. Ten však již mezitím odcestoval do Londýna. Podle nalezených písemných dokladů mohl svědek Jehovův dostihnout onoho muže v Londýně pomocí mezistátního telefonu. Po rozmluvě, v níž muž vyjádřil svou vděčnost, šla náprsní taška s obsahem, zmenšeným pouze o poštovní poplatky, poštou na mužovu obchodní adresu do San Franciska.
Zřídkakdy jsou nalezené předměty tak cenné, jako byl tento. Přesto platí zásada vyjádřená Ježíšem: „Kdo je věrný v nejmenším, je také věrný v mnohém, a kdo je nespravedlivý v nejmenším, je nespravedlivý i v mnohém. Proto, jestliže jste nebyli věrni ve spojení s nespravedlivým bohatstvím, kdo vám svěří to, co je pravé? A jestliže jste nebyli věrní ve spojení s tím, co patří druhému, kdo vám dá něco, co je pro vás? Žádný domácí služebník nemůže být otrokem dvou pánů, neboť buď bude nenávidět jednoho a milovat druhého, nebo se přidrží jednoho a druhým pohrdne. Nemůžete být otroky Božími i bohatství.“ — Luk. 16:10–13.
Všeobecně je vrácení nalezeného předmětu pouze nepatrná věc, ale ve skutečnosti jde o otázky: Kdo nebo co je Bůh, kterému sloužím? Jednám s lidmi tak, jako chci, aby oni jednali se mnou? — Mat. 7:12.
Poctivý člověk nechce mít nic, co patří druhému, a proto nepočítá s odměnou. Mít dobré svědomí a být šťastný je pro něj větší odměnou než nálezné. „Šťastní jsou ti, kteří zachovávají právo a činí v každém čase spravedlnost.“ (Žalm 106:3) Kromě toho můžeme svou poctivostí — pokud přitom nepěstujeme ducha samospravedlnosti — doporučovat druhým pravdu Božího slova a jeho vynikající zásady. Je to jedna z možností, jak můžeme ‚oznamovat pravdu‘ a ‚doporučovat se každému lidskému svědomí před Božím zrakem‘ jako Boží služebníci. — 2. Kor. 4:2.