Boží milosrdenství ukazuje hříšníkům cestu zpět
„Bude více radosti v nebi nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří nemají potřebu pokání.“ — Lukáš 15:7.
1, 2. V jakém vzájemném vztahu jsou Jehovovy vlastnosti a jak se to projevuje v opatření odnětí pospolitosti?
JEHOVA je Bůh lásky, je to milosrdný Bůh. Všechna jeho uspořádání a pokyny jsou k dobru lidí, kteří milují spravedlnost; nikdy neslouží sobeckým nebo špatným cílům. (2. Mojž. 34:6; 1. Jana 4:8) Jehova je také Bůh spravedlnosti a práva; nestrpí ani nepřehlédne nic špatného. (Žalm 33:4, 5; 50:16–21) Tyto božské vlastnosti si však neodporují. Pravá láska ve skutečnosti vyžaduje spravedlnost, lpění na spravedlivých zásadách.
2 K nařízením Božího slova patří také odnětí pospolitosti, to je, odstranění nebo vyloučení ze sboru těch, kteří — i když tvrdí, že jsou křesťané — dopustí se těžkého přestupku a neprojevují pravé pokání. Jejich vyloučení je k užitku sboru; sbor je zachován čistý a chrání své členy, které má Bůh rád, od znečištění, jež může způsobit přestupník svým vlivem, který se podobá ‚kvasu‘.
3, 4. Jaký pokyn dal Pavel o odnětí pospolitosti a jaké otázky vyžadují odpověď?
3 Proto přikázal inspirovaný apoštol Pavel křesťanům v Korintě, aby se přestali „stýkat s kýmkoli, kdo se nazývá bratr, jestliže to je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo vyděrač, a s takovým člověkem ani nejezte . . . ‚Odstraňte toho zlého člověka ze svého středu.‘ “ — 1. Kor. 5:6, 7, 11–13.
4 Znamená to však, že vůči vyloučeným se nesmí podniknout žádné pozitivní kroky, jež by přispěly k tomu, aby činili pokání, obrátili se a mohli se vrátit zpět jako schválení, čistí členové sboru? Nesmějí se opravdu učinit žádné pozitivní kroky, dokud přestupník neprojeví pokání před staršími sboru a nepožádá je o znovupřijetí? ‚Stýkal‘ by se s ním neboli pěstoval by s ním duchovní společenství ten, kdo by jej nějak povzbuzoval, aby se obrátil a usiloval o znovupřijetí? Podívejme se na odpověď, kterou dává Bible.
PŘÍKLAD NEJVYŠŠÍHO STARŠÍHO
5, 6. a) V jakém poměru byl kdysi izraelský národ k Jehovovi Bohu? b) Po jaké cestě však šel a jaké to mělo pro něj špatné následky?
5 Podívejme se na příklad, jejž nám dal Jehova Bůh svým jednáním s Izraelity, kteří byli kdysi jeho vyvoleným národem. Byli jediným národem na světě, který s ním byl ve smluvním vztahu, a jenom oni dostali jeho Slovo a zákon. (Žalm 147:19, 20; Řím. 3:1, 2) Byli mu však stále znovu nevěrní a nakonec se dostali do stavu, který je popsán v modlitbě u Daniela 9:4–19: „Hřešili jsme a činili nesprávně a jednali zle a bouřili se; a nastal odklon od tvých přikázání a od tvých soudcovských rozhodnutí. A nenaslouchali jsme tvým služebníkům, prorokům, kteří mluvili ve tvém jménu k našim králům, našim knížatům, našim předkům a ke všemu lidu země.“
6 Pro odklon a velkou neposlušnost, říká Daniel, Jehova „na nás vylil kletbu a přísahu, která je zapsána v zákoně Mojžíše, služebníka pravého Boha . . . na nás seslal velké neštěstí, jaké nebylo učiněno pod celými nebesy“. Ano, Bůh učinil proti nim přísná soudcovská rozhodnutí, když vyhnal nejprve severní a pak jižní kmeny z jejich země a nakonec připustil, aby Babylóňané rozvrátili celý stát. Jehova se jakoby ‚rozvedl‘ se svou národní organizací, svou „manželkou“ a zároveň „matkou“ jednotlivých členů národa. — Srovnej Iz. 50:1; 54:5, 6; Jer. 3:8.
7. Nepodnikl již Jehova nic, aby pomohl svému izraelskému národu, když je zbavil své přízně? Odůvodni svou odpověď.
7 Když Jehova podnikl tak přísná soudcovská opatření, zdráhal se pak učinit něco, co by jim pomohlo, aby opět získali jeho přízeň? Ne, spíše se na ně obrátil s káravými slovy a nabádal je, aby se odvrátili od špatné cesty, která je vedla do zkázy. Obyvatelům zavrženého severního izraelského království řekl Bůh prostřednictvím proroka Jeremiáše: „Navrať se přece, odpadlý Izraeli, . . . Nezůstanu rozhořčený na neurčitý čas. Jen si povšimni svého provinění, protože jsi přestupoval proti Jehovovi, svému Bohu . . . Navraťte se, odpadlí synové. Uzdravím váš odpadlý stav.“ — Jer. 3:12, 13, 22; srovnej Pláč 3:31–33; Iz. 57:16–18.
8. Jaký Jehovův výrok prostřednictvím proroka Ezechiela ukazuje, jak se dívá na lidi, kteří se něčím provinili?
8 Tento výrok souhlasí s tím, co Jehova řekl prostřednictvím proroka Ezechiela a z čeho je zřejmé, jak se díval na lidi, u nichž ještě byla určitá naděje, že budou činit pokání: „Což pak mám vůbec potěšení ve smrti někoho zlého“, . . . a ne v tom, aby se odvrátil od svých cest a skutečně zůstal naživu? . . . Odhoďte od sebe všechny své přestupky, jichž jste se dopustili, a učiňte si nové srdce a nového ducha, neboť proč byste měli umírat, izraelský dome? Nemám totiž zalíbení ve smrti toho, kdo umírá . . . Odvraťte se tedy a zůstaňte živi, lidé.“ — Ezech. 18:23, 30–32.
9. Měl Jehova Bůh tím, že takovým způsobem napomínal přestupníky, s nimi duchovní společenství?
9 Když Jehova takto napomenul přestupníky, měl s nimi duchovní společenství? Dovolil, aby měli účast na dobrých duchovních věcech, jako by byli jeho přáteli? (Srovnej 1. Jana 1:3, 6, 7.) Naopak, jak jim Jehova již dříve řekl prostřednictvím proroka Izaiáše, mohli být jeho přáteli, jen když se opět změní. Nechtěl se snížit, aby kráčel po jejich špatných cestách a přizpůsobil se jejich špatným myšlenkám. Řekl: „Hledejte Jehovu, lidé . . . Ať zlý člověk opustí svou cestu a škodlivý své myšlenky; a ať se vrátí k Jehovovi, který k němu bude milosrdný, a k našemu Bohu, protože ve velké míře odpustí. ‚Protože vaše myšlenky nejsou mými myšlenkami, ani mé cesty nejsou vašimi cestami,‘ je výrok Jehovův. ‚Neboť jako jsou nebesa vyšší než země, tak jsou mé cesty vyšší než vaše cesty a mé myšlenky než vaše myšlenky.‘ “ (Iz. 55:6–9) Aby se mohli radovat ze sladkého přátelství s Bohem, museli opět pozdvihnout své myšlenky a cesty k úrovni spravedlnosti, které se drží Bůh a kterou učí jeho Slovo. Pak by vyhověli jeho výzvě: „Pojďte nyní a urovnejte mezi sebou své záležitosti“, a Bůh by považoval jejich těžké hříchy za vymazané. — Iz. 1:18, 19.
10, 11. Jaké Jehovovy vlastnosti jsou znázorněny v podobenství o marnotratném synovi a jak?
10 Z podobenství o marnotratném synu můžeme pochopit, jak je Jehova podivuhodně milosrdný a ohleduplný. (Luk. 15:11–32) Otcova reakce na návrat svéhlavého syna nám dává působivý příklad, jaký je Jehova, nebeský Otec. V podobenství syn opustil domov, odešel daleko a promarnil čas a peníze hýřivým životem s nevěstkami. Nakonec zchudl a trpěl hladem. Když přišel k rozumu, rozhodl se, že se vrátí k otci. Nyní si všimni, co říká podobenství: „Když byl ještě daleko, otec ho zahlédl, pocítil soucit a běžel a padl mu okolo krku a něžně jej políbil.“ — Luk. 15:20.
11 Když otec viděl syna z dálky, neřekl: „Nehnu se ani o krok a neřeknu ani slovo, dokud mi hříšník nepadne k nohám a nepožádá, aby byl přijat zpět.“ Ne, když vidí, že se k němu syn blíží, a poznává jeho úmysl, jde mu sám naproti. Otec neprojeví soucit teprve tehdy, když jej syn žádá o odpuštění, ale již dříve.
12. Čím Jehova přivádí kající přestupníky k obrácení? Jak je to znázorněno v Ozeášově proroctví?
12 To nám připomíná slova apoštola Pavla, že „Boží laskavost se snaží vést tě k pokání“. (Řím. 2:4) Ano, Jehova Bůh vyjadřuje svůj spravedlivý hněv nad špatnými činy. Ale nezůstává navždy hněvivý, když špatné činy přestanou. Ví, že milosrdenství má zázračnou, přitažlivou moc pro kající přestupníky, která působí, že se obrátí a mohou být uzdraveni. — Oz. 6:1; 14:1, 2, 4.
13. a) Proč bychom neměli napodobovat staršího syna z podobenství o marnotratném synovi? b) Z koho by si měli brát příklad všichni, již slouží jako starší, dozorci a pastýři, při jednání s lidmi, kteří se dopustili provinění? c) Co se dozvídáme ze žalmů o příkladu hlavního staršího?
13 Proto se dnes nechceme podobat staršímu synovi v podobenství, který se nejdříve vůbec neradoval, když viděl, jak byl přijat jeho bloudící bratr. (Luk. 15:25–32) Raději se budeme snažit, abychom „se prokázali jako synové svého Otce, který je v nebesích“. (Mat. 5:44–48) On, jako Bůh věčnosti a „Starý na dny“, je hlavním starším, velkým pastýřem a dozorcem našich duší. (1. Petra 2:25) Vždycky je správné řídit se jeho příkladem. Ještě později uvidíme, jak nás může jeho příklad vést v mnoha ohledech. — Žalm 77:7–9; 77:8–10, KB; 103:9, 10, 13.
JE-LI NĚKDO „JAKO ČLOVĚK Z NÁRODŮ A JAKO VÝBĚRČÍ DANÍ“
14. O který dřívější záznam se opíral apoštol Pavel, když dával radu o odnětí pospolitosti?
14 Když Pavel psal svou apoštolskou radu Korintským o odnětí pospolitosti, opíral se o dříve zapsaný inspirovaný pokyn, který pocházel od samotného Ježíše Krista. U Matouše 18:15–17 je ukázáno, jak zacházet s hříchy (zřejmě ne s malými přestupky, ale opravdu těžkými hříchy), které byly spáchány proti jednotlivcům. Ježíš ukázal, že když hříšník neprojevuje pokání, může mu být odňata pospolitost. Když popsal, jaké kroky mají být podniknuty, aby byl hříšník ‚získán‘, přiznal svůj špatný čin a litoval jej, Ježíš řekl: „Nevyslechne-li ani sbor, ať je pro tebe jako člověk z národů a jako výběrčí daní.“
15. a) Na který „sbor“ se vztahovala Ježíšova slova u Matouše 18:17? b) Proč bychom se měli jako členové křesťanského sboru zajímat o jeho slova?
15 V té době (roku 32 n. l.) ještě neexistoval křesťanský sbor, a proto „sbor“, o němž mluvil Ježíš, muselo být tehdy existující židovské uspořádání s radami starších, ke kterému také patřili muži, sloužící jako soudcové, kteří v každém místě zastupovali sbor. (Ezdráš 10:14; Luk. 7:3) Nicméně Ježíšova rada se stala vůdčí zásadou, která měla pomáhat budoucímu křesťanskému sboru. Máme zvláště zájem poznat, co znamená, že se máme dívat na nekajícného hříšníka „jako na člověka z národů a výběrčího daní“. Abychom se to dozvěděli, musíme zjistit, jak se na tyto lidi díval židovský sbor. Pak také lépe porozumíme apoštolově radě v 1. Korintským 5:11–13, jak se mají křesťané chovat k lidem, kterým byla odňata pospolitost s křesťanským sborem.
16. Proč bychom se neměli spoléhat výhradně na rabínské spisy, chceme-li poznat postoj Židů k pohanům?
16 Chceme-li poznat postoj Židů k příslušníkům národů, nesmíme se dát vést pouze rabínskými spisy, které vznikly teprve po Ježíšově době. Některé z těchto spisů zrcadlí extrémní postoj, a to nenávist a pohrdání vůči „pohanům“, lidem z národů. Podle některých rabínských spisů nesměl Žid přijít pohanovi na pomoc, i když ten byl v nebezpečí života. (Maimonides, Rozeach, iv, 12; McClintockova a Strongova Cyclopaedia, sv. III. str. 789, angl.) Abychom dostali spolehlivější vysvětlení o postoji Židů prvního století, obrátíme se raději k Božím inspirovaným Písmům.
17. Jak se podle Bible dívali Židé prvního století na ‚lidi z národů‘ a proč?
17 Když byl apoštol Petr poslán do Cesareje do domu pohana Kornelia, řekl ke shromážděným: „Vy dobře víte, že je pro Žida nezákonné, aby se připojil nebo přistoupil k muži jiné rasy; a přece mně Bůh ukázal, že nemám žádného člověka nazývat poskvrněným nebo nečistým.“ (Skut. 10:27, 28) Když později Petr přišel do Jeruzaléma, „stoupenci obřízky se s ním začali přít a říkali, že vstoupil do domu lidí, kteří nebyli obřezáni, a jedl s nimi“. (Skut. 11:2, 3) Židé se tedy zásadně neměli přátelit s pohany, protože je považovali za duchovně nečisté. Protože byli „odcizeni izraelskému státu a cizinci vůči smlouvám zaslíbení“, neměli vztah k Jehovovi Bohu ani neměli jeho přízeň. (Ef. 2:11, 12) Kdyby se Židé s nimi byli přátelili a chodili do jejich domu a jedli s nimi, byli by se duchovně poskvrnili. — Srovnej Jana 18:28; Gal. 2:11–14.
18. Co dokazuje, že Ježíš nezaujímal vůči pohanům extrémní postoj, který vyjadřují některé rabínské spisy?
18 Ježíš Kristus se držel této zásady. Nepěstoval přátelství s příslušníky národů. A když dával rady svým učedníkům pro kazatelskou činnost, řekl jim: „Nevcházejte na cestu národů [pohanů] a nevstupujte do samaritánského města; ale místo toho choďte stále ke ztraceným ovcím izraelského domu.“ (Mat. 10:5, 6) Přesto nepodporoval nebo nezaujímal extrémní postoj vyjádřený v rabínských spisech, že všichni pohané jsou nepřátelé, kteří jsou hodni opovržení. Také se nedal ovládnout tímto postojem ve svém styku se Samaritány. (Jan 4:4–40) Naopak, Ježíš citoval prorocká slova svého Otce, že příslušníci národů přijmou Mesiáše, že chrám má být domem modlitby pro všechny národy a že Mesiáš bude světlem národům. (Mat. 12:18, 21; Mar. 11:17; srovnej Luk. 2:27–32; Skut. 13:47.) Když pohanský důstojník, který prokázal Židům mnoho dobrého, žádal Ježíše, aby uzdravil nemocného otroka, Ježíš to učinil. (Luk. 7:2–10) Ačkoli Ježíš nikdy nejednal proti přísnému příkazu mojžíšského zákona — nepěstoval přátelství s lidmi, kteří nepatřili do Božího sboru (s pohany) —, nikdy nebyl fanatický, extrémní nebo přepjatě přísný. Rozuměl zásadám, na nichž spočívaly božské předpisy, a řídil se jimi.
19. a) Jak se Židé všeobecně dívali na vyběrčí daní? b) Co ukazuje, že Ježíš vůči nim zaujímal vyrovnané stanovisko?
19 Tak tomu bylo i s výběrčími daní, kteří obyčejně nebyli pohané, nýbrž Židé. Protože bývali tak často nepoctiví, měli u Židů všeobecně špatnou pověst; byli srovnáváni se známými hříšníky a nevěstkami. (Mat. 9:10, 11; 21:31, 32) I když Ježíš neschvaloval jejich špatné zvyky, nezdráhal se pomoci i výběrčím daní — jako byli Matouš Lévi a Zacheus —, když projevili sklon ke spravedlnosti. Protože jim pomáhal k duchovním pokrokům. byl falešně obviněn, že je ‚přítelem výběrčích daní a hříšníků‘. Byl ovšem rozdíl mezi přátelstvím a Ježíšovým úsilím uzdravit ty, kteří byli duchovně nemocní, a vést je k pokání a na cestu spravedlnosti. — Mat. 11:19; Luk. 5:27–36; 19:2–10.
20. Jak dalece nám pomáhá vysvětlení o skutečném stanovisku Židů k ‚lidem z národů a výběrčím daní‘, abychom rozuměli apoštolovým radám, jak se chovat při odnětí pospolitosti, a k jakým závěrům to vede?
20 Když následujeme Ježíšův příklad, chráníme se před extrémním hlediskem jistých rabínských pisatelů, jak máme na někoho pohlížet jako ‚na člověka z národů a výběrčího daní. Vidíme také velikou podobnost mezi tím, jak bylo jednáno s těmito lidmi a jak se má podle rady apoštola Pavla jednat s těmi, kterým byla odňata pospolitost s křesťanským sborem a s nimiž se křesťané neměli ‚stýkat ani s nimi jíst‘. (1. Kor. 5:11) Zacházet s nekajícným hříšníkem ‚jako s člověkem z národů nebo výběrčím daní‘ tedy znamená, že by s ním nemělo být udržováno přátelství. Avšak jak ukazuje Ježíšův příklad, nutně to neznamená, že má být považován za nepřítele nebo že mu nesmí být prokázána všeobecně běžná zdvořilost a ohleduplnost. Také to neznamená, že se nesmí pomoci člověku, který by se chtěl vzdát svého špatného jednání a získat nebo znovuzískat Boží přízeň.
POCHOPIT SMYSL 2. JANA 9–11
21. Která nabádavá slova čteme v druhém dopise (9–11) apoštola Jana a k jakým otázkám dávají podnět?
21 V druhém dopise apoštola Jana čteme nabádající slova: „Každý, kdo se žene vpřed a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha [to je, není s nimi v jednotě, nemá s ním společenství; srovnej 1. Jana 1:6]. Kdo zůstává v tomto učení, ten má Otce i Syna. Jestliže k vám někdo přichází a nepřináší toto učení, nikdy jej nepřijímejte do svých domovů, ani jej nezdravte. Neboť ten, kdo jej zdraví, má podíl na jeho zlých skutcích.“ (2. Jana 9–11) Mají se tato apoštolova slova bezpodmínečně uplatňovat na všechny lidi, kteří jsou pro špatné chování vyloučeni ze sboru? Znamená to snad, že se nesmí k vyloučenému promluvit ani slovo pokárání nebo rady, aby byl přiveden k pokání a obrácení a mohl být opět přijat do sboru? Když se na apoštolova slova díváme v celé souvislosti (kontextu), můžeme lépe pochopit smysl jeho rady.
22. a) O jakých lidech mluví apoštol, jak je to patrné ze souvislosti? b) Proč by nebylo vhodné zdravit takové lidi? c) Je rozdíl mezi jednáním vůči lidem, které popsal Jan, a postojem, který měli Židé všeobecně k ‚lidem z národů a výběrčím daní‘?
22 Povšimni si, že 7. verš dopisu apoštola Jana zní: „Mnoho podvodníků totiž vyšlo do světa, lidé, kteří nevyznávají Ježíše Krista přicházejícího v těle. Takový je podvodník a antikrist.“ Potom Jan varuje, aby dávali pozor a nepřijímali takové lidi do svých domovů, protože to jsou činní šiřitelé falešného učení a podvodní zastánci špatného jednání. Neměla by se jim dát příležitost, aby se uchytili a pronikali dále svým špatným vlivem. Neměl by je nikdo ani zdravit, aby se tím nepodílel na jejich zlých činech. K tomu je nutno poznamenat, že běžný židovský pozdrav v apoštolských dobách měl význam „Pokoj s tebou“. Křesťané jistě nechtěli přát pokoj člověku, který byl podvodník a antikrist. Nemáme žádné důkazy, že by Židé, kteří měli vyvážené stanovisko a drželi se Svatých písem, nezdravili ‚člověka z národů‘ nebo výběrčího daní. To, co Ježíš řekl o zdravení, a jeho napomenutí, že máme napodobovat Boha, který prokazuje nezaslouženou laskavost „zlým i dobrým“, by odporovalo tak přísnému stanovisku. — Mat. 5:45–48.
23. Jak dalece a za jakých okolností by mohla být slova z 2. Jana 9–11 právem použita na vyloučené?
23 Jsou všichni vyloučení ze sboru podobni lidem popsaným v Janově druhém dopise? V době, kdy museli být vyloučeni, jednali zřejmě jako oni nebo přinejmenším projevovali stejné smýšlení. V knize „Organizace, jež káže a činí učedníky“ čteme: „Každý pokřtěný jednotlivec, který záměrně sleduje cestu nemravného chování, ve skutečnosti odmítá biblické nauky právě tak, jako ten, který jiné vyučuje v rozporu s Písmem o Boží totožnosti, výkupném opatření, vzkříšení apod. (Srovnej Tit. 3:10, 11; 2. Tim. 2:16–19.)“ Jestliže ten, komu byla odňata pospolitost, by vůči druhým ospravedlňoval své nemravné jednání, pak by se jistě na něj hodil popis apoštola Jana v jeho druhém dopise.
24, 25. a) Co dokazuje, že popis v 2. Jana 9–11 se nevztahuje na všechny vyloučené? b) Jakou reakci by to v nás mělo vyvolat a jakou důležitou otázku budeme ještě rozebírat?
24 Ale ne všichni, kteří byli vyloučeni, jednají jako ‚podvodníci‘ a ‚antikristi‘. Ne všichni činně podporují spáchání zlého činu, odporují pravdě a snaží se svést druhé k jednání, které by vedlo k jejich vyloučení. Je to patrné z počtu těch, kteří činí pokání a žádají, aby byli opět přijati jako členové sboru. Ve Spojených státech (kde je nyní více než půl milionu křesťanských svědků Jehovových) muselo být během deseti let (1963–1973) vyloučeno 36 671 osob pro různé těžké přečiny. V téže době bylo 14 508 osob znovu přijato do sboru, protože upřímně litovali. To je takřka 40 procent. Jistě bychom se my na zemi měli z toho radovat společně s Jehovou a jeho nebeskou rodinou. — Luk. 15:7.
25 Jak může být pomáháno ještě dalším, kteří byli vyloučeni, avšak nejednali jako ‚antikristové‘ popsaní Janem — aby byli znovu přijati do sboru? Podívejme se, jak je možné prakticky uplatnit zmíněné biblické zásady.