Poznat Boha
„Poznali jste Boha, nebo spíše . . . jste byli poznáni Bohem.“ — Galatským 4:9.
1. Jestliže něco víme o Bohu, znamená to, že Boha známe?
MNOZÍ lidé něco vědí o Bohu. Snad žijí v zemi, kde většina občanů tvrdí, že věří v Boha. Znamená to však, že skutečně znají Boha? Je rozdíl, víme-li něco o vládci země, v níž žijeme, nebo známe-li se s ním osobně. Totéž platí i v otázce, zda známe Boha. Lidé, kteří skutečně Boha znají, mají k němu dobrý vztah.
2, 3. Proč někteří lidé nevěří, že existuje Bůh?
2 Někteří lidé se však naprosto nezajímají o to, aby se něco dověděli o Bohu. Dokonce ani nevědí, že existuje. Proč? Snad cítí, že je odpuzuje pokrytectví mnohých, kteří tvrdí, že v Boha věří. Snad poukazují na hrozné krutosti a na ohromné krveprolévání, jehož se někteří dopouštěli ve jménu Boha a náboženství. Je však rozumné popírat existenci Boha pro to, čeho se dopustili lidé? Nebylo by to stejné, jako kdyby někdo popíral existenci vládce nějaké země jen proto, že lidé, kteří neprávem tvrdili, že jsou jeho věrnými poddanými, jej uvedli do nesprávného světla? Bylo by rozumné připustit, aby nesprávný způsob, jak jiní lidé představují Boha, zabránil vytvoření vztahu, který by mohl přispět k našemu věčnému štěstí a blahu?
3 Jiní lidé prostě nechtějí mít před Bohem žádnou odpovědnost. Určují si vlastní měřítka pro život. Snad vymýšlejí nejrůznější důvody, aby dokázali, že Bůh neexistuje. Jejich důvody však velmi často vedou pouze k sebeklamu. Vyplývá to jasně ze slov známého spisovatele Aldouse Huxleye: „Měl jsem důvody, proč jsem nechtěl, aby svět měl smysl; proto jsem předpokládal, že smysl nemá, a bez potíží jsem mohl pro tuto domněnku najít uspokojující důvody.“ Ale člověk neodstraní Boha tím, že popírá jeho existenci, aby mohl žít takzvaným volným životem. Bůh trvá dále; existuje.
4. Který důkaz přesvědčil většinu lidí o tom, že musí existovat Bůh?
4 Většina lidí po hlubší úvaze připustí, že skutečně musí existovat Bůh. Celý vesmír — jeho krása a pořádek i bezmezná rozmanitost živočišného a rostlinného světa — to všechno svědčí o existenci mistrného původce a tvůrce života i hmoty. Miliony přemýšlivých lidí v celém světě poznaly určité Boží vlastnosti z toho, co mohou vidět. Souhlasí s inspirovaným apoštolem Pavlem, který řekl: „Jeho [Boží] neviditelné vlastnosti jsou totiž od stvoření světa jasně patrné, protože je lze postřehnout z vytvořených věcí.“ — Řím. 1:20; Skut. 14:16, 17.
5. a) Jak dokazuje svědomí člověka, že existuje Bůh? b) Co dokazuje o Bohu skutečnost, že člověk má schopnost svědomí?
5 Příkladem, který potvrzuje tuto pravdu, je lidské svědomí. Bible ukazuje, že svědomí — toto vnitřní vědomí nebo tento smysl pro to, co je správné a co nesprávné — je důkazem ‚zákona vepsaného do srdce‘. (Řím. 2:14, 15) Tento „zákon“ člověk zřejmě nezískal od nerozumných zvířat, neboť u těch není patrné jeho působení. Existence tohoto vnitřního „zákona“ dokazuje, že musí existovat inteligentní zákonodárce — Bůh. Svědomí je také zřejmým důkazem o stvořitelově moudrosti a o tom, že se upřímně zajímá o člověka a velmi jej miluje. Svědomí již mnoha lidem zabránilo v provedení skutků, které by ohrožovaly život, blaho a bezpečí jiných lidí. Hlas svědomí v podstatě odsuzuje tytéž nesprávné skutky v každé době a všude. I když neexistoval „psaný zákon“, považovali lidé v každé době vraždu, krádež, cizoložství a zvrácenost za něco nesprávného. Toto vrozené vědomí poskytlo lidské společnosti určitou míru soudržnosti, obzvláště v rodinném uspořádání. (1. Mojž. 34:7; 39:9; Job kap. 31; 2. Petra 2:6, 7) Svědomí je skutečně darem absolutně moudrého a milujícího Boha.
JAK MŮŽEME POZNAT BOHA
6. Jestliže chceme poznat Boha, proč je nezbytně nutné uznat, že je osobností?
6 Ale jak můžeme skutečně poznat neviditelného Boha, který se zjevil svými stvořitelskými skutky? Především je nutno uznat, že je osobností. Pouze osobnost můžeme důvěrně poznat a získat k ní pevný vztah. (Žid. 11:6) Často se stává, že lidé, kteří tvrdí, že věří ve všemohoucího Boha, neuznávají jej jako osobu. Životopisec R. W. Clark napsal o jednom slavném vědci slova: „Einsteinovi jako by fyzikální svět sám o sobě byl Bohem.“ Nesvědčí však fyzikální svět o pořádku? A není pořádek známkou inteligence? Není inteligence vždy spjata s nějakou osobou? Bůh, který nese odpovědnost za pořádek ve vesmíru, musí tedy být osobností.
7. Na které otázky nám neodpovídá stvoření ani rozum?
7 Logickými závěry a pozorováními nejen jednoznačně poznáváme, že Bůh existuje, ale také, že to je osobnost s obdivuhodnými vlastnostmi. Ale k tomu, abychom Boha poznali a abychom k němu mohli mít důvěrný vztah, nestačí logické závěry spočívající na pozorováních. Proč ne? Protože takové závěry ponechávají ještě mnoho otázek o Bohu bez odpovědi. Logickými závěry můžeme například poznat, že existuje Bůh. Poznáme tím však také příčinu, proč je ve světě zlo? Logickými závěry můžeme poznat, že dobrý Bůh nebude navždy trpět zlo. Poznáváme tím však také, kdy skončí tyto poměry?
8. Co člověk potřebuje, aby osobně poznal Boha?
8 Co tedy ještě potřebujeme? Zjevení od samotného Boha. Jedno starověké přísloví říká: „Kde není vidění [nebo zjevení], lidé se stávají bezuzdnými.“ (Přísl. 29:18) Ano, bez směrnic božského zjevení se mnozí lidé stávají bezuzdnými, zvláště pokud si myslí, že vyváznou beztrestně. (Kaz. 8:11) Jejich nedokonalé svědomí je neumí držet na uzdě. Bůh nám proto poskytl ve svém psaném Slovu, v Bibli, zjevení, jež nám má sloužit jako směrnice. Bible ukazuje, že jeho jméno je Jehova, a podává zprávu o jeho skutcích, předsevzetích, citech a myšlenkách, takovým způsobem, abychom jej skutečně mohli poznat. (Žalm 83:18) Neponechává nás na pochybách o tom, co se Bohu líbí a co se mu nelíbí.
9. Proč můžeme říci, že Bible pochází od Boha?
9 Proč však můžeme říci, že Bible pochází od Boha? Protože poskytuje poznatky, které nemohou pocházet od člověka. Lidé nemohou předpovědět budoucí události ani na několik měsíců předem. Bible však obsahuje mnohá proroctví, jež byla zapsána dlouho předem a přesně se splnila nebo se právě plní. Ačkoli Bible byla napsána v průběhu více než 1 600 let, není plná odporujících si a překonaných filozofií, jak by to bylo možno očekávat u díla pocházejícího od člověka. Její vnitřní soulad je zřejmým důkazem jejího božského původu. Zákony a zásady obsažené v Bibli daleko převyšují jakékoli lidské směrnice pro život. Líbí se správně reagujícímu svědomí a pomáhají mu ke správnému rozhodování. Z Bible můžeme dále také poznat vysoká měřítka zákonodárce, Boha. Povšimněme si nyní, jak nám jedna určitá část Bible, totiž Zákon daný prostřednictvím Mojžíše a zapsaný ve druhé, třetí a páté knize Mojžíšově, pomáhá poznat Boha jako spravedlivého a milosrdného zákonodárce. Budeme přitom srovnávat tento Zákon s lidskými zákony a jejich uplatněním.
POZNAT BOŽÍ MILOSRDENSTVÍ
10, 11. a) Jak se lidé snažili vypořádat se s takovými sociálními zly, jako je zlodějství? b) Proč ze slov mojžíšovského zákona o krádežích poznáváme, že Bůh je milosrdný?
10 Zákony většiny národů odsuzují takové zločiny, jako je krádež. Co však, jestliže někdo skutečně krade? Jak by se vůči němu mělo postupovat? Lidé se již po staletí zabývají takovými problémy, ale většinou neúspěšně. Nedokonalé lidské svědomí neposkytuje definitivní odpověď. Chammurabiho kodex ve starověkém Babylónu byl drsný, neboť například přikazoval, aby zloděj, který něco ukradl při požáru, byl uvržen do ohně. Zloděj musel být veřejně oběšen na místě činu. Dnes se muži a ženy po odsouzení za krádež dostávají do vězení, kde se z nich stanou většinou ještě zatvrzelejší zločinci. Lidé, kteří se stali jejich obětí, musí naproti tomu trpět ztrátu.
11 Jak se mělo podle Božího zjevení postupovat ve starověkém izraelském národě v případě krádeže? Milosrdně, ale spravedlivě. Ve 2. Mojžíšově 22:1–4 čteme: „Kdyby snad nějaký muž ukradl býka nebo ovci a skutečně je porazil nebo prodal, má nahradit býka pěti kusy ze stáda a ovci čtyřmi kusy ze stáda drobného dobytka . . . Bezpodmínečně má poskytnout náhradu . . . Kdyby snad to, co ukradl, od býka po osla a po ovci, bylo nepochybně nalezeno živé v jeho ruce, má poskytnout dvojnásobnou náhradu.“ Zloděj byl tedy potrestán tak, že musel ukradené nahradit a ještě přidat pokutu. Tak si měl uvědomit v plném rozsahu následky svého nesprávného skutku. Kromě toho musel přinést určité oběti a tím dát najevo, že zhřešil také proti Bohu. (3. Mojž. 6:2–7) Okradenému byla jeho ztráta nahrazena. Dodatečná pokuta, kterou musel zloděj zaplatit, byla pro poškozeného dostatečným odškodným za to, že nemohl užívat svého majetku, a za problémy, které z toho vznikly.
12. Co se stalo, jestliže zloděj nemohl nahradit to, co ukradl?
12 Co se však stalo, jestliže byl zloděj chudý a nemohl poskytnout takovou náhradu? Musel být prodán, aby pracoval jako otrok nebo nevolník, dokud nesplatil svůj dluh. (2. Mojž. 22:3) Kdo může popřít, že toto opatření bylo jak spravedlivé, tak i milosrdné? Poškozený netrpěl ztrátou navždy. Zloděj nebyl zabit; jeho životu nebyla přisouzena stejná hodnota, jakou měl ukradený majetek. Také nebyl skličován dlouhým vězněním a nebyla podlamována jeho energie. Tím, že se stal na přechodnou dobu otrokem, mohl napravit škodu. Takové moudré a milosrdné rozhodnutí při řešení takového případu bylo jistě od Boha.
ZÁKON ZJEVUJE BOŽÍ SMYSL PRO PRÁVO
13. a) Jaký argument bývá někdy vznášen proti zprávě z 5. Mojžíšovy 21:18–21? b) Proč je možno říci, že je tím ve skutečnosti vyjádřen Boží smysl pro právo?
13 Ze Zákona také poznáváme, že Boží milosrdenství má hranice. Znamená to, že Zákon také někdy určoval nemilosrdné nebo kruté tresty? Povšimněme si výroku v 5. Mojžíšově 21:18–21:
„Kdyby se stalo, že by nějak muž měl zatvrzelého a vzpurného syna, který nenaslouchá hlasu svého otce nebo hlasu své matky, a oni jej napravovali, ale on jim nebude naslouchat, pak jej jeho otec a matka také uchopí a vyvedou jej ke starším mužům jeho města a k bráně jeho místa a řeknou starším mužům města: ‚Tento náš syn je zatvrzelý a vzpurný; nenaslouchá našemu hlasu, je nenasytný a pijan.‘ Pak jej všichni muži jeho města ukamenují a zemře. Tak odstraníš ze svého středu to, co je zlé, a celý Izrael to uslyší a opravdu se bude bát.“
Je to skutečně příklad krajní krutosti vůči dětem, jak to říkají někteří lidé? Rozhodně ne. Tato zpráva ve skutečnosti jasně ukazuje, že Bůh jedná podle práva vůči nepolepšitelným lidem, kteří nereagovali na milosrdné zacházení. „Syn“ v tomto případě nebyl malým dítětem, ale byl dosti starý, aby mohl být „nenasytný a pijan“. Jeho rodiče jej také znovu a znovu varovali, ale on ‚jim nenaslouchal‘. A velmi důležité je, že syn nebyl usmrcen, dokud nebyl přiveden k výslechu před „starší muže jeho města“. Tento postup podle práva je naprostým opakem zvyků v některých patriarchálních společnostech. Rafael Patai píše o určitých kmenech, jež žily na pouštích na Středním východě. Říká o nich:
„Absolutní patriarchova moc nad životem a smrtí členů jeho rodiny zahrnovala dokonce i právo rozhodnout při narození dítěte, zda bude ponecháno naživu nebo odsouzeno k smrti. Z historických dokladů z arabského světa od doby před islámem až po devatenácté století víme, že otcové často docházeli k rozhodnutí, že usmrtí dceru buď ihned po narození nebo někdy později. Obvyklý způsob, jak usmrtili novorozenou dceru, byl takový, že ji zaživa pohřbili v písku na poušti.“ — Rodina, láska a Bible, str. 122, angl.
V některých národech tedy členové rodiny neměli možnost dovolat se spravedlivého zacházení, jestliže hlava rodu proti nim vynesla despotický rozsudek. Mojžíšovský zákon naproti tomu chránil obviněného člena rodiny, neboť vyžadoval spravedlivý výslech před „staršími muži města“. To svědčí nikoli o drsném Bohu, ale o Bohu s absolutním smyslem pro právo. V jeho Zákoně byla naprostá rovnováha mezi jeho milosrdenstvím a právem.
POZNAT BOHA PROSTŘEDNICTVÍM JEHO SYNA
14. Jak dalece nám Ježíšův život pomáhá poznat Boha?
14 Jak ze Zákona, tak i z ostatního obsahu Bible můžeme skutečně poznat Boží podivuhodné vlastnosti, zvláště ty, které byly zjeveny prostřednictvím jeho Syna, Ježíše Krista. Syn žil před svým příchodem na zemi nesčetná tisíciletí u svého Otce v nebi. (Jan 17:5; Kol. 1:13–17) Měl ke svému Otci tak důvěrný vztah a byl s ním v takovém souladu, že mohl říci: „Kdo viděl mne, viděl také Otce.“ (Jan 14:9; 1:18) Při své službě na zemi Ježíš zdůrazňoval zásady, na nichž byl založen mojžíšovský zákon a ostatní obsah Hebrejských písem. Žil podle těchto zásad a vysvětloval skutečný význam Zákona. Jeho prostřednictvím lépe poznáváme Boží podivuhodné vlastnosti. — Srovnej například Matouše 5:21–48; 19:3–9; 23:23.
15, 16. a) Co mínil Ježíš, když řekl, že bychom měli „přijímat poznání“ neboli „znát“ Otce a Syna? Znázorni to. b) Chceme-li „poznat“ Ježíše Krista, proč nestačí uznávat jej pouze jako Pána, který za nás zemřel?
15 Poznat Boha tedy znamená, abychom poznali jej i jeho Syna. Ježíš Kristus to zdůraznil, když se modlil ke svému Otci: „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ (Jan 17:3) „Poznat“ Boha tímto způsobem znamená více než mít jen nějaké poznatky v hlavě. Ve skutečnosti to znamená uznávat autoritu Boha a jeho Syna a podřídit se jí. Znázorněme si to na příkladu. Představme si, že pracovník dostal od ředitele podniku určitý úkol. Potom by přišel nějaký nižší představený a dal by mu opačný úkol. Pracovník by asi řekl: „Jiného ředitele neznám.“ Tím by však nechtěl říci, že nižší představený pro něj neexistuje nebo že jej neuznává jako osobu. Chce tím říci, že „zná“ neboli uznává jako ředitele jen toho, pod nímž pracuje a který má autoritu neboli plnou moc udělovat mu úkoly.
16 Podobně může někdo uznat, že Ježíš Kristus existuje a že je Božím Synem, který obětoval svůj život za lidstvo. To ale není všechno, co musíme vědět, abychom „znali“ Božího Syna. Podle jeho vlastních slov mu byla dána „moc... nad veškerým tělem“. (Jan 17:2) Člověk, který tedy skutečně „zná“ Ježíše Krista jako osobnost, jež má tuto plnou moc neboli autoritu, ukáže to tím, že poslouchá jeho příkazy. (Jan 14:15; 15:10) Apoštol Jan na to upozornil své bratry ve víře slovy: „Podle toho víme, že jsme jej poznali, jestliže totiž stále dodržujeme jeho přikázání. Kdo říká: ‚Poznal jsem jej‘, a přece nezachovává jeho přikázání, je lhář, a v takovém není pravda.“ (1. Jana 2:3, 4) Ježíšovy příkazy pocházely ve skutečnosti od jeho Otce. Znát neboli uznávat Syna jako autoritu, kterou bychom měli poslouchat, to také znamená, že musíme znát neboli uznávat Otce jako autoritu, které bychom se měli plně podřizovat. — Jan 7:16–18; 14:10.
BÝT „POZNÁNI“ BOHEM A KRISTEM
17. Jak poznáváme z příkladu Abrahámova, co je míněno označením, že je někdo „poznán“ neboli uznán Bohem?
17 Jestliže jsme poznali Boha jako osobu a jestliže jsme uznali jeho autoritu, pak budeme i my od něho „poznáni“ neboli uznáni. Tak tomu bylo u věrného muže Abraháma. Jehova Bůh řekl, že Abraháma „znal“, a tím nemyslel, že pouze věděl o Abrahámově existenci, ale že jej znal dobře. Všemohoucí po dlouhá léta pozoroval Abrahámovu poslušnost a zájem o pravé uctívání a tak jej poznal jako muže, který měl víru a správně poučoval své potomky. (1. Mojž. 18:19; 22:12) Bůh také znal neboli uznával Abraháma jako svého schváleného služebníka, jako svého přítele. — Jak. 2:23.
18, 19. Z čeho je patrné, že pouhé poznání o skutečnostech zapsaných v Bibli a o Ježíši Kristu jako o vykupiteli, který zemřel za hříchy lidstva, nestačí k tomu, aby nás Bůh a Kristus uznali za služebníky, které schvalují?
18 Chceme-li být Bohem uznáni, jako byl uznán Abrahám, nestačí, abychom znali pouze skutečnosti zapsané v Bibli. Jsou lidé, kteří umějí odpovědět na biblické otázky, a někteří umějí číst Bibli v původních jazycích. Snad také uznávají Ježíše Krista jako Pána, který za ně zemřel. Jestliže však nedokazují, že jsou poslušnými služebníky, pak je ani Jehova Bůh ani Ježíš Kristus neuznají jako osoby, které jim patří. (2. Tim. 2:19; Tit. 1:16) Ježíš Kristus varoval: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme neprorokovali v tvém jménu a v tvém jménu nevyháněli démony a v tvém jménu nekonali mnoho mocných skutků?‘ A přece jim pak vyznám: Nikdy jsem vás neznal! Odstupte ode mne, činitelé bezzákonnosti.“ — Mat. 7:21–23.
19 Ježíši Kristu musí být zřejmě známy osoby, které zavrhuje, jinak by o nich nemohl mluvit jako o „činitelích bezzákonnosti“. Ale nezná je neboli neuznává je jako osoby, které by byly ve schváleném vztahu k němu; neuznává je jako své zplnomocněné zástupce. Proto je nanejvýš důležité, abychom žili způsobem, který je v souladu s Boží osobností, s jeho cestami a způsobem jednání, aby nás tak Bůh i jeho Syn uznali jako schválené. (Gal. 4:9) Jenom tehdy můžeme doufat, že unikneme zničení, jež postihne ty, kteří nedbají příkazu Jehovy Boha a Krista Ježíše a kteří nechtějí „znát“ neboli uznávat jejich autoritu. — 2. Tes. 1:6–9.
20. Z čeho je patrně, že člověk, kterého Bůh uznává, je v osobním vztahu k němu?
20 Kdo je Bohem „poznán“ neboli uznán, těší se z osobního vztahu ke svému stvořiteli, pociťuje ve svém životě Boží vedení a pomoc. Kdo skutečně zná Jehovu jako absolutně moudrého, všemohoucího Boha, nebude se spoléhat na svůj vlastní rozum, když v jeho životě vznikne situace, která vyžaduje závažné rozhodnutí. (Přísl. 3:5, 6) Obrátí se na Jehovu Boha v modlitbě a bude jej prosit o pomoc a o vedení. Působením svého ducha Jehova Bůh připomene takovému člověku správné zásady ze svého Slova a pomůže mu, aby jich správně použil. (Srovnej Jana 14:26.) Ať jsou okolnosti nebo problémy jakkoli obtížné, bude se takový člověk vždy znovu přesvědčovat o tom, že i pro něho platí slova učedníka Jakuba: „Jestliže... někdo z vás nemá dost moudrosti, ať neustále žádá Boha, neboť on dává štědře všem a bez výčitek; a bude mu dána.“ — Jak. 1:5.
21. K čemu to vede, jestliže jsme poznali Boha a dále jednáme tak, abychom získali jeho schválení?
21 K čemu to povede, budeme-li dále jednat v souladu s Boží moudrostí, která je vyjádřena v jeho Slově, a v souladu se svými modlitbami? Jehova Bůh nám bude dále pomáhat svým duchem, abychom činili pokroky v rozvíjení osobnosti, která se líbí Bohu. „Síla“ neboli povzbuzující činitel „podněcující naši mysl“ nás povede k tomu, abychom se stále více přizpůsobovali Božím spravedlivým měřítkům. (Efez. 4:20–24) Boží příkazy nebudou pouze slovy, jež jsou vytištěna v knize. Budou spíše částí naší osobnosti, neboť budou vštípeny do naší mysli a do srdce. Budeme vědět, co znamenají, a oceníme jejich nesmírně vysokou hodnotu, neboť jsme poznali, jak je to užitečné, jestliže je posloucháme. (Žalm 119:1–16, 74–77, 164–168) Budeme se moci podle slov apoštola Pavla ‚přesvědčit, co je dobrá a přijatelná a dokonalá Boží vůle‘. — Řím. 12:2.