‚Jíst a pít k Boží slávě‘

I V KAŽDODENNÍM běhu života můžeme a měli bychom brát v úvahu Jehovu Boha, svého stvořitele. Inspirovaná rada křesťanům zní: „Ať jíte nebo pijete nebo činíte cokoli jiného, všechno čiňte k Boží slávě.“ (1. Kor. 10:31) Ale jak je možno oslavovat Boha v tak obyčejných životních záležitostech jako je jídlo a pití?

Především by křesťanovo jídlo a pití nemělo zraňovat svědomí druhých a poskytovat příležitost ke klopýtání. Například v některých zemích se lidé dívají svrchu na ty, kteří jedí určitá jídla nebo pijí alkoholické nápoje. Křesťan by neměl zcela nedbat na svědomí lidí, mezi nimiž žije. Měl by také brát velký ohled na svědomí svých bratrů ve víře. Jistě nechce druhým ztěžovat přijetí pravého uctívání nebo zachování věrnosti Bohu. Proto apoštol Pavel doporučil: „Je dobré nejíst maso nebo nepít víno nebo nečinit cokoli, pro co se tvůj bratr uráží.“ — Řím. 14:21.

Křesťan oslavuje Boha tím, že se zdrží a neudělá něco, nač má právo. Jak to? Projeví lásku k bližním a upřímný zájem o ně, když nevyhledává svůj vlastní užitek, ale užitek druhých. (1. Kor. 10:24) Ukazuje, že v souladu s Božím předsevzetím je celý jeho život zaměřen k tomu, aby pomáhal druhým získat Boží schválení. Přání oslavovat Boha zdržuje také křesťana, aby nebyl v jídle a pití nestřídmý. Jinak by se mohlo stát, že se jeho smysly otupí a on ztratí jak svou duchovní bdělost, tak i přání něco vykonat. Mohlo by se snadno stát, že by nemírným pitím ze sebe učinil blázna. V biblické knize Přísloví čteme: „Víno je posměvač, opojný nápoj je bouřlivý, a každý, kdo se jím dostane na scestí, není moudrý.“ (Přísl. 20:1) Kdo se dá ovládnout alkoholem, neoslavuje Boha, nýbrž má sklon k bezuzdnému povyku, nesmyslným řečem a nerozumným skutkům. To vede k tomu, že se na něho pohlíží s nevážností. Přináší potupu Bohu, protože tvrdí, že jej zastupuje jako jeho služebník.

Střídmost je však jen jedno hledisko Božího zákona o jídle a pití. Snad se někdo neoddává nemírnému jídlu a pití, a přece neoslavuje Boha. To je zřejmé ze slov apoštola Pavla Timoteovi: „Inspirovaný výrok však rozhodně říká, že v pozdějších časových obdobích někteří odpadnou od víry tím, že budou věnovat pozornost inspirovaným výrokům a démonským učením, pokrytectví lidí, kteří mluví lži, kteří jsou označeni ve svém svědomí jako cejchem. . . přikazují zdržovat se pokrmů, jež Bůh stvořil, aby je požívali s díkuvzdáním ti, kteří mají víru a přesně znají pravdu. Důvodem je to, že každé Boží stvoření je znamenité a nic nemá být odmítnuto, je-li to přijato s díkuvzdáním, neboť je to posvěceno Božím slovem a modlitbou.“ — 1. Tim. 4:1–5.

Všimněme si, že náboženská pravidla zakazující určité pokrmy jsou vlastně důkazem odpadnutí od pravého křesťanství. To znamená, že lidé, kteří tvrdí, že jsou křesťané, a přece nařizují, že je třeba zdržovat se určitých pokrmů, chce-li člověk získat Boží přízeň, ve skutečnosti zneuctívají Boha. Jak to? Neodsuzoval zákon, který Bůh dal izraelskému národu, používání určitých pokrmů?

Je pravda, že Izraelitům byly dány zákony, které zakazovaly požívat některé savce, ptáky, hmyz a ryby. (3. Mojž. 11. kap.) Avšak tato omezení odpadla, když byla v roce 33 n. l. smlouva Zákona nahražena novou smlouvou. Později, když apoštol Petr ve vytržení odmítl jíst zvířata, která byla nečistá podle mojžíšovského zákona, bylo mu řečeno: „Přestaň nazývat nečistým to, co Bůh očistil.“ (Skut. 10:15) Ano, Božím „slovem“, jeho schválením neboli povolením byl zrušen rozdíl mezi „čistými“ a „nečistými“ zvířaty. Nebylo tedy nutné pro záchranu dbát na zákazy pokrmů z Mojžíšova zákona. Proto napsal inspirovaný apoštol Pavel: „Ať vás nikdo nesoudí pro jídlo a pití nebo pokud jde o nějaký svátek nebo zachovávání novoluní či sabatu; ty věci jsou totiž stínem věcí budoucích, ale skutečnost patří Kristu.“ — Kol. 2:16, 17.

Náboženské organizace křesťanstva, které trvají na dodržování všech nebo některých předpisů mojžíšovského zákona o pokrmech, popírají tím vlastně, že „skutečnost patří Kristu“. Jednají v odporu k Božímu „slovu“, které vše, co je jedlé, „posvětilo“ nebo „oddělilo“ k požívání. Také jiné náboženské zákazy než ty z mojžíšovského zákona odporují božskému zjevení, že „každé Boží stvoření je znamenité“, a proto vhodné za pokrm.

Ukládat někomu zákazy pokrmů jako náboženské přikázání není malicherná věc. Znamená to vzdát se křesťanské víry a zavrhnout přesné poznání. Také je tím vzbuzen dojem, že Boží „slovo“ je nedostatečné a nedává dokonalý obraz toho, co je nutné k získání Božího schválení, a že je proto třeba lidských pravidel. Zatímco je snižován význam Božího „slova“, jsou vyvyšována lidská nařízení. Špatným porozuměním Bible, jediného měřítka k posouzení toho, co je pravda, otevírají se dveře dalším falešným naukám. Jestliže se poslušnost lidmi stanovených zákazů něco jíst vyvyšuje na náboženské přikázání, zneuctívá se tím Bůh. Avšak pravý křesťan jedná ohleduplně, když se dnes zdržuje určitých jídel, aby nezpůsobil klopýtnutí nebo neporanil svědomí člověka, který se cítí vázán takovými předpisy, myslí na to, aby toho člověka osvobodil a zachránil. — 1. Kor. 9:19.

Jehova je dále zneuctíván i tím, když se požívá pokrm bez vyjádření díků. To proto, že pokrm je posvěcen nejen Božím „slovem“, ale také modlitbou. Kdo se modlí, uznává, že Bůh opatřuje potravu, a přijímá ji od něho jako dar. Uznává pravdu vyjádřenou v žalmu 145:15, 16: „Oči všech k tobě vzhlížejí s nadějí a ty jim dáváš jejich pokrm v určený čas. Otevíráš svou ruku a uspokojuješ přání všeho živého.“

Vděčný postoj má blahodárné účinky na pravého křesťana. Je pro něho pobídkou, aby nezneužíval Boží opatření buď tím, že by se přejídal, nebo tím, že by byl rozmařilý, kdyby si bral více, než může sníst. Velmi pravděpodobně také nebude v jídle příliš vybíravý. Jeho vděčný postoj způsobí, že jej k sobě pozvou i lidé, kteří žijí ve skromnějších poměrech. Ať je jídlo sebejednodušší, hostitelé se potom nemusí bát, že pokrm neodpovídá jeho požadavkům.

Jistě jsou dobré důvody pro oslavování Boha při jídle a pití. Kdo to činí, zdržuje se od přílišného jídla a pití a zachovává si důstojnost. Tím, že se odvolává na svědomí druhých, nezpůsobí jim klopýtnutí. Ale především, jedná-li v souladu s Božím „slovem“ a požívá pokrm s díkuvzdáním, nalézá pravé uspokojení, protože ví, že jeho způsob jednání vede k trvalému požehnání.