Je moje Bible úplná?

VYDÁNÍ Bible je úplné, když se pokud možno přesně shoduje s původními rukopisy a obsahuje všechno, co „je inspirované Bohem a je užitečné k učení, ke kárání, k napravování věcí, k výchově ve spravedlnosti“. (2. Tim. 3:16). Ale snad bys rád věděl: Jak si mohu být jistý, že moje Bible odpovídá těmto požadavkům?

Možná, že jsi shledal, že některé překlad Bible obsahují „deuterokanonické“ neboli „apokryfní“ knihy, jako je Tobiáš, Judit, Moudrost, Baruch a 1, a 3, kniha Makkabejských. Znamená to, že tato vydání Bible jsou úplná, zatímco překlady, v nichž jsou vynechány deuterokanonické knihy, jsou neúplné? Kdyby tyto knihy byly skutečně částmi inspirovaných Písem, bylo by ovšem neúplné to vydání Bible, které je neobsahuje. Avšak patří k inspirovaným Písmům?

Jsou jasné důkazy, že apokryfy nebyly v době založení křesťanského sboru uznávány jako část inspirovaných Písem. Kánon Hebrejských písem byl již tehdy ustaven a neobsahoval apokryfní knihy. Židovský dějepisec Josephus, žijící v prvním století, napsal: „U nás nejsou nespočetné knihy, které se vzájemné odlišují a odporují si, nýbrž jen dvaadvacet [odpovídající třiceti devíti knihám Hebrejských písem podle dnešního rozdělení], které líčí celé dějiny a právem jsou považovány za božské“. Věděl, že existují apokryfy, a proto pokračuje: „Od doby Artaxerxa až do našich dnů bylo vše zapisováno, tyto zápisy se však nepovažují za stejně důvěryhodné jako zápisy dřívější, protože skončila přesná posloupnost proroků“. — Proti Apionovi, kniha I., odst.8.

Za pozornost také stojí poznámka učence Jeronýma, překladatele latinské Vulgáty. Ve svém Prologus Galeatus k Vulgátě vypočítává inspirované knihy Hebrejských písem v souladu s hebrejským kánonem (v němž je třicet devět knih rozděleno do dvaadvaceti) a potom říká: „Je to dvaadvacet knih . . . Tato předmluva k Písmům může posloužit jako seznámení se všemi knihami, které překládáme z hebrejštiny do latiny, abychom poznali, že všechno nadbytečné musí být považováno za apokryfy“. Jeroným dal jednou písemnou radu ženě jménem Laeta pro výchovu její dcery: „Ať se vyvaruje všech apokryfních knih, jestliže by je však chtěla číst — nikoli k odůvodnění nauk, ale z úcty k pravdám, které obsahují,mělo by se jí říci, že to nejsou díla pisatelů, jejichž jména nesou, že obsahují mnoho chybného a že je to úkol, který vyžaduje mnoho opatrnosti, má-li se najít zlato uprostřed hlíny“.

Apokryfní knihy zřejmě nepatří k inspirovaným Písmům a v prvních stoletích n. l. nebyly jednoznačně jako takové uznávány. Překlad Bible tedy není úplný, když neobsahuje tyto knihy.

Další důvod, proč by bylo možno pochybovat o úplnosti Bible, je skutečnost, že určitá slova, věty a dokonce celé verše, které jsou v některých starších překladech, se v mnohých novodobých překladech nevyskytují. Povšimněme si například citátů z Kralické bible: „Přišel zajisté Syn člověka, aby spasil to, což bylo zahynulo“. (Mat. 18:11) „Musel pak propouštívati jím jednoho v svátek“. (Luk. 23:17) „Nebo tří jsou, kteříž svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo a Duch svatý, a ti tři jedno jsou“. (1. Jana 5:7) Kdybychom hledali tyto verše v moderních překladech nebo v Překladu nového světa, nenašli bychom první dva citáty a podtrženou část třetího. Proč ne?

Bibličtí vědci zjistili, že tato slova nebyla zřejmě nikdy částí původních rukopisů. Chybí ve starých rukopisech, které pocházejí z doby před 4. stoletím. Proti všemu očekávání měli opisovači spíš sklon něco přidat, než něco vynechat. To je zřejmé ze skutečnosti, že nejstarší a nejspolehlivější biblické rukopisy jsou nejkratší.

Když tedy nemůžeš určitá slova nebo texty najít v moderním překladu, nemusíš se znepokojovat. Novodobé překlady Bible se pevněji drží původních textů než starší verze, jejichž překladatelé neměli ani takové cenné rukopisy ze 4. století jako je Codex Vaticanus a Codex Sinaiticus.