Chronologické uspořádání biblických událostí
KROMĚ zprávy o stvoření zahrnuje Bible časové období asi 4 000 let lidských dějin. Jak je možné časově uspořádat události, uvedené v Bibli, k nimž došlo v tak dlouhém časovém období? Měli bychom se pokusit uvést různé věci, které se staly, do spojitosti s důležitými událostmi, jako je stvoření Adama, potopa světa, osvobození Izraelitů z Egypta a Kristovo narození.
Podle biblické chronologie byl Adam stvořen v roce 4026 př. n. l. V době až do potopy světa (2370 př. n. l.) žili tři muži, kteří vynikali svou vírou: Ábel, Enoch a Noe. Ábela, který byl spravedlivý, zabil jeho bratr Kain, první Adamův syn. (1. Jana 3:12) Enoch, který žil 308 let současně s Adamem, prorokoval, že Bůh vykoná rozsudek nad všemi zlými. Jeho pravnuk Noe se narodil asi 126 let po Adamově smrti. — 1. Mojž. 5:3–29; Juda 14, 15.
V době Noemově opustili mnozí andělé své vlastní místo přebývání v nebi, vtělili se, vzali si ženy a přivedli tak na svět pokolení bastardů, nefilim. (1. Mojž. 6:1–4; 1. Petra 3:19, 20; Juda 6) Když bylo Noemovi šest set let, skončil potopou svět bezbožných lidí. Když byla Země zaplavena vodou, byl Noe se svou ženou, s třemi syny (Semem, Chamem a Jáfetem) a jejich ženami v bezpečí v arše, kterou postavili na Boží příkaz. — 1. Mojž. 7:11, 17–21.
Krátce po potopě se začal Chámův vnuk Nimrod bouřit proti Bohu. Vyvýšil se jako první král a pustil se do stavby města Bábel a jeho věže. Jehova Bůh zmařil Nimrodův plán, když zmátl řeč lidí, kteří stavěli v Bábelu. (1. Mojž. 10:8–10; 11:1–4) To se stalo ve dnech Pelegových, někdy mezi lety 2269 a 2030 př. n. l. (1. Mojž. 10:25) Noe tehdy ještě žil, protože po potopě žil ještě 350 let. — 1. Mojž. 9:28.
Asi sedmdesát sedm let po Noemově smrti přišel Abrahám ve svých sedmdesáti pěti letech do Kanaánu, do země, o které Jehova Bůh slíbil, že ji dá Abrahámovým potomkům. (1. Mojž. 12:4–7) Tehdy, v roce 1943 př. n. l., uzavřel Jehova s Abrahámem smlouvu zaslíbení.
Když bylo Abrahámovi sto let, porodila mu jeho milovaná manželka Sára syna — Izáka. (1. Mojž. 21:5) Asi deset let po smrti Sema, Noemova syna, stal se Izák v šedesáti letech otcem dvojčat Ezaua a Jákoba. (1. Mojž.11:10, 11; 25:26) Jákob se stal otcem dvanácti synů. Jeden z nich, Josef, dosáhl za mimořádných okolností v Egyptě postavení správce nad potravinami. Když v Kanaánu nastal hlad, usadil se Jákob se členy své domácnosti v Egyptě, kde žili jako cizinci. Jeho potomci, Izraelité, se nakonec stali otroky. Ale 430 let po tom, kdy Jehova s jejich předkem Abrahámem uzavřel smlouvu, vysvobodil je prostřednictvím Mojžíšovým z Egypta a přivedl je k hoře Sinaj, kde s nimi uzavřel smlouvu Zákona. — 1. Mojž. 45:16; 47:1, 2; 2. Mojž. 1:8–11; 13:19–21; 19:1; Gal. 3:17.
Izraelité chodili čtyřicet let pustinou a potom, v roce 1473 př. n. l., vstoupili pod vedením Jozua do Kanaánu. (5. Mojž. 29:5; 31:1–3; Jozue 5:6, 7) Během šesti let byla dobyta větší část země. (Jozue 14:10–12) Potom asi po dobu 350 let měli soudce, které vybíral Bůh a kteří se ujímali záležitostí Izraele. Za života Samuela, posledního z těchto soudců, stal se Saul z kmene Benjamín králem. Po čtyřicetileté vládě Saulově začal v Hebronu vládnout David nad kmenem Juda, zatímco Saulův syn Izbozet z Mahanaim panoval nad ostatními kmeny Izraele. (2. Sam. 2:2, 3, 8–10; Sk. 13:20–22) Sedm a půl roku poté, kdy David začal vládnout nad Judou, stal se králem nad celým Izraelem. Vládl celkem čtyřicet let. Po něm na trůnu následoval jeho syn Šalomoun a vládl také čtyřicet let. — 2. Sam. 2:11; 1. Král. 2:11; 11:42.
V roce 997 př. n. l., za vlády Šalomounova syna Roboáma, vzbouřilo se deset kmenů a učinily svým králem Jeroboáma. Kmeny Benjamín a Juda a také Levité zůstali však věrní Davidovu domu. Král Jeroboám zavedl uctívání telat, a proto desetikmenná říše začala již za špatných předpokladů a až do doby, kdy byla poražena Asyřany v roce 740 př. n. l., neodvrátila se již od modlářství. (1. Král. 12:16–24, 28–30; 2. Král. 17:1–6) Asi o 133 let později, v roce 607 př. n. l., dobyli Babyloňané dvoukmennou říši. — 2. Král. 25:1–9.
V roce 537 př. n. l., po sedmdesátiletém zajetí v Babylóně, vrátil se ostatek Židů do Jeruzaléma, aby tam znovu postavili chrám. Jeruzalémská hradba však byla obnovena teprve v roce 455 př. n. l. pod vedením Nehemiášovým. Psaní Hebrejských písem skončilo po roce 443 př. n. l., když zapsal své proroctví prorok Malachiáš. Toto proroctví poukazovalo na příchod posla, kterého vyšle Bůh a který měl připravit lid pro „posla smlouvy“. — Mal. 3:1.
Křesťanská řecká písma opět přejímají nit biblických dějin tím, že oznamují narození obou těchto poslů. Na jaře roku 2 př. n. l. se narodil Jan Křtitel, předchůdce Mesiáše neboli Krista. O šest měsíců později se Marii narodil předpověděný Kristus, Ježíš. Tři a půl roku trvající služba Ježíšova na zemi začala na podzim roku 29 n. l. a skončila na jaře roku 33 n. l., když zemřel. Když byl vzkříšen a vystoupil na nebe, pokračovali jeho učedníci v díle, které on začal. Kolem roku 98 n. l. ukončil Jan, poslední žijící apoštol, psaní Bible. V onom roce napsal pravděpodobně svůj 1., 2. a 3. dopis a také evangelium, které nese jeho jméno. Asi dva roky předtím zapsal Zjevení.
Z toho všeho je patrné, jak můžeme chronologicky uspořádat biblické události. Při čtení Bible bychom se měli snažit uvést určitou událost do chronologické spojitosti s jinými. Tak pro nás vzroste význam biblických dějin.