Kázat Krista — ze závisti, nebo z dobré vůle?

BOŽÍ služebníci se ve své snaze pomáhat lidem stále setkávají s tvrdým odporem. Odpůrci Ježíše Krista se mu nejrůznějším způsobem posmívali, kritizovali jej a vznášeli proti němu falešné obžaloby založené na nejrůznějších bezvýznamných věcech, jaké jen mohli najít.

Ježíš Kristus jedl a pil, a proto jej obviňovali, že je poživačný jedlík a pijan vína. (Mat. 11:19) Chodil do domovů hříšníků, když jej pozvali, a kázal jim dobré poselství, a proto byl obviňován, že pěstuje společenství s hříšníky. (Mar. 2:15, 16) Když skutečně uzdravoval lidi a zbavoval je hrozného utrpení, chtěli mu v tom odpůrci bránit pod záminkou, že porušuje jejich předpisy o sabatním dnu, které si sami vytvořili. — Mat. 12:9–14.

Tito představitelé náboženství chtěli raději nechat lid trpět, jen aby mohli odstranit Ježíše, protože jeho kazatelskou činností a jeho způsobem jednání byli oni sami odhalováni jako bezcenní učitelé. (Mat. 15:14) Chtěli raději mít uznání od lidí, než aby ctili Boha a toužili po jeho uznání. — Mar. 23:5–7.

Apoštolové naráželi na stejný odpor. Když byl apoštol Pavel nespravedlivě v římském vězení, kam se dostal na podnět náboženských odpůrců za to, že rozšiřoval světlo osvobozujícího dobrého poselství, jeho odpůrci se všemožně snažili zničit dobré účinky jeho kázání. Pavel o tom řekl: „Je pravda, že někteří káží Krista ze závisti a řevnivosti, ale jiní z dobré vůle . . . ti první to činí ze svárlivosti, ne z čisté pohnutky, protože se domnívají, že mi v mých vězeňských poutech způsobí soužení.“ — Fil. 1:15–17.

Ti, kteří Pavlovi ‚působili soužení‘, byli hlavně Židé, kteří předstírali, že se stali křesťany, ale odpadli od čistého apoštolského učení, které zastával Pavel. Báli se, že budou muset trpět pohanu a pronásledování jako Kristus. (Gal. 6:12, 13) Neměli čistou pohnutku, ale snažili se vyvolávat pochybnosti spory a rozkol — zkrátka, chtěli zničit apoštolovo dílo a duchovní smýšlení těch, které se tak usilovně snažil „vybudovat“. Chtěli zlomit apoštolova ducha tím, že by k jeho vězeňským poutům ještě připojili toto břemeno.

Když Pavel psal korintskému sboru o takových odpůrcích, zmínil se o těžkostech, které musel podstoupit on i jeho druhové, a to „slávou i neúctou, špatnou pověstí i dobrou pověstí, jako podvodníci, a přece pravdiví“. (2. Kor. 6:8) Ano, tito Pavlovi nepřátelé šli dokonce tak daleko, že jej označili jako podvodníka, který svádí učedníky. Chtěli, aby se tak sbory rozpadly, a chtěli přimět pravé křesťany, aby odstoupili od sborů. Nesnažili se příliš o to, aby si sami získali své vlastní nové učedníky ze světa. Ne, byl to útok proti křesťanskému sboru, aby „odvedli učedníky“ Kristovy a aby přiměli jiné neposlouchat poselství, které oznamovali tito praví učedníci. — Sk. 20:30.

Proto je zřejmé, že tito odpůrci pravého křesťanství se nesnažili vzdělávat druhé, i když sami tvrdili, že jsou křesťané. Oni sami se nevěnovali tomu, aby činili Kristovy učedníky, ale snažili se strhnout ty, kteří by snad naslouchali dobrému poselství.

PRAVÉ KÁZÁNÍ „BUDUJE“

Jak je tomu dnes s kázáním dobrého poselství o Kristově království a o jeho nadcházejícím panství nad zemí? Jehovovi svědkové jako novodobí křesťané usilovně pracují, aby toto dobré poselství bylo kázáno každému. Netvrdí, že jsou neomylní nebo dokonalí. Také nejsou inspirovanými proroky. Ale snaží se žít čistým životem a pomáhat lidem tím, že jim káží dobré poselství. Milióny lidí ochotně naslouchají.

Je taková činnost budující dílo? Jen se podívejme na výsledky. Zkoumáme-li tuto činnost, nevidíme snad vynikající příklad celosvětové jednoty v učení, chování a v lásce? Zjišťujeme, že statisíce lidí ročně mění svou osobnost, takže se z nich stávají občané, kteří respektují zákony, zachovávají biblickou morálku, vytvářejí šťastné rodiny a pomáhají jiným, aby přijali stejná vysoká měřítka. Kde jinde můžeme najít lidi, kteří věnují svůj čas a hmotné prostředky, aby projevovali lásku druhým lidem tím, že věnují mnoho hodin, aby navštěvovali lidi doma, a ty, kteří projeví zájem, aby učili o pravdě Božího slova? Kde jinde můžeme pozorovat takový mezinárodní program, při němž ti, kteří jsou poučováni, odstraňují své rasové předsudky a přeměňují ‚své meče v pluhy a neučí se již válce‘? (Iz. 2:4) Kde jinde najdeme skupinu lidí, kteří za každou cenu podporují a hájí čistotu biblické pravdy? — 1. Tim. 3:15.

BOŘÍ, ALE NEBUDUJÍ

Svědkové Jehovovi však mají v dnešní době odpůrce, jako je měli první křesťané. Někteří vycházejí z jejich vlastních řad, jako tomu bylo u prvních křesťanů. (Sk. 20:30) Jaký cíl však sledují takoví lidé? Jejich cílem je bořit. Všechno, co říkají a píší, je téměř výlučně útokem proti svědkům Jehovovým. Vidíme, že by snad někoho budovali? Účastní se velkého shromáždění křesťanů, kteří žijí čistým životem a káží království? Jestliže skutečně odvrátí někoho, kdo je spojen se svědky Jehovovými, kam má takový člověk jít? Kde bude „duchovně budován“?

Tytéž otázky vznikly, když byl na zemi Ježíš. Někteří začali reptat a opustili Ježíše, protože řekl něco, co nemohli přijmout. Ježíš se potom zeptal svých učedníků: „Nechcete také vy odejít?“ Šimon Petr odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života.“ (Jan 6:67, 68) Kde by mohli být duchovně budováni? Mohli se obrátit k těmto rozladěným lidem a očekávat od nich pomoc? Věděli, že to není možné. Museli by se jedině vzdát toho, čemu věřili, a neměli by nic, nebo by se museli vrátit do zajetí judaismu, z něhož je Kristus osvobodil. — Gal. 4:8–11.

Mají dnešní odpůrci svědků Jehovových nějaký program, jímž by mohli budovat v lidech poznání o Bohu? Nabízejí lidem postupné duchovní školení? Ne. Obvykle se spojují s náboženskými systémy křesťanstva a často doporučují, aby se lidé připojili k denominaci, kterou si oni vybrali, nebo aby se k ní vrátili. Někdy duchovenstvo dovoluje těmto rozmrzelým lidem, aby používali jejich kazatelen, ne aby kázali dobré poselství, ale aby se pokusili svědky Jehovovy „ztrhat“. Takoví lidé se navíc vracejí k věcem, které kdysi sami odsoudili a veřejně označili za falešné — například k nauce o trojici („bůh ve třech osobách“), k nauce o nesmrtelnosti lidské duše a o pekelném ohni, kde jsou trápeni zlí, a také k jiným nebiblickým naukám. Říkají, že je svědkové Jehovovi oklamali, někdy na mnoho let — což je stejné obvinění, jaké vznesli „falešní apoštolové“ proti Pavlovi. Říkají, že jim však nyní náhle zasvitlo světlo — že totiž nauky, které kdysi zavrhli, jsou přece jen pravdivé. Činí pokání za to, že o takových naukách pochybovali a že proti nim mluvili, dokud byli spojeni se svědky Jehovovými.

Nevyvolává kolísavost těchto lidí pochybnosti o tom, zda jsou upřímní? Většinou dříve chodili do kostela. Poznali, že takové nauky jsou falešné a že pocházejí z nekřesťanských náboženství. Dokud byli spojeni se svědky Jehovovými, předkládali lidem, jimž kázali, důvody pro své přesvědčení. Když se tito lidé obracejí proti svědkům Jehovovým, řídí se snad příkladem apoštola Pavla? Ten byl kdysi přesvědčeným stoupencem judaismu a věřil, že může dosáhnout spravedlnosti skutky, které vyžaduje mojžíšovský Zákon. Zavrhl však tento názor, když se stal křesťanem. Jeho odpůrci říkali, že by se křesťané měli opět podrobit věcem Zákona a že by měli důvěřovat v takové skutky, aby byli zachráněni. Pavel odpověděl: „Jestliže . . . znovu stavím právě ty věci, které jsem strhl, ukazuji, že jsem přestupník.“ — Gal. 2:18.

Je závažná věc, jestliže určitým způsobem zastupujeme Boha a Krista, potom zjistíme, že naše porozumění důležitých a základních biblických nauk bylo mylné, a pak se přece vrátíme zpět právě k těm naukám, o nichž jsme se na základě mnoholetého studia přesvědčili, že jsou nesprávné. Křesťané nemohou nerozhodně kolísat, pokud jde o základní nauky. Jak by potom mohl někdo důvěřovat, že jsou upřímní a že mají zdravou soudnost?

Ježíš také řekl o svých učednících: „Nejsou částí světa.“ (Jan 17:16) Kdo by však mohl popřít, že církve křesťanstva jsou nedílnou součástí světa? Ti, kteří se vracejí k těmto církvím a spojují se s nimi, přehlížejí skutečnost, že duchovenstvo žehnalo válkám národů a že se členové téže církve na obou stranách modlili o vítězství své vlastní armády a o zničení druhých. Ti, kteří se vracejí zpět k církvím a podporují je, přivádějí na sebe vinu krve, které byli kdysi zproštěni. — Srovnej 4. Mojž. 35:33; Zjev. 18:24.

Jestliže někdo zavrhl nauky, které zneuctívají Boha — nauku o trojjedinosti, o pekelném trápení, o zničení naší planety Země, o podporování válečného krveprolévání a jiné nauky, které by křesťana znečistily, protože by se stal částí světa —, a potom se opět k těmto naukám vrátí, pak činí to, co apoštol Petr řekl o některých lidech ve své době. Napsal: „Jestliže potom, co unikli poskvrnám světa přesným poznáním Pána a zachránce Ježíše Krista, se opět zapletli právě do těchto věcí a jsou jimi přemoženi, jistě se pro ně stala jejich konečná situace horší než počáteční. Neboť by pro ně bylo lépe, kdyby nebyli přesně poznali stezku spravedlnosti, než aby se po jejím přesném poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo předáno. Stalo se jim to, co říká pravé přísloví: ‚Pes se vrátil ke svému vlastnímu zvratku a vykoupaná svině k válení v blátě.‘“ — 2. Petra 2:20–22.

PŘESVĚDČIT SE O SVÉM STANOVISKU

Jak se tedy někdo může ujistit, že zastává správné stanovisko, jestliže na základě studia se svědky Jehovovými v něm vyrostla víra v Jehovu Boha a v jeho království? Apoštol Pavel o tom psal Timoteovi, jenž měl co dělat s lidmi, kteří se snažili otřást jeho vírou. Pavel řekl: „Ale ty pokračuj v tom, čemu ses naučil a čemu jsi z přesvědčování uvěřil, protože víš, od jakých osob ses to naučil, a že od útlého dětství znáš svaté spisy, které tě mohou učinit moudrým k záchraně skrze víru ve spojitosti s Kristem Ježíšem.“ — 2. Tim. 3:14, 15.

V jakém ohledu byla tato rada pro Timotea velmi užitečná? Nuže, Timotea vychovala jeho matka a jeho babička a obě tyto ženy byly věřící Židovky. Věděl, co říkají Hebrejská písma. Byl přesvědčován, aby v ně věřil ‚nepokryteckou vírou‘. (2. Tim. 1:5) Když potom slyšel učení apoštola Pavla, přesvědčilo jej to (ne hladkou řečí, ale tím, že Pavel své učení dokazoval z Písma), aby přijal křesťanství. Nyní Pavel říká Timoteovi, aby si vzpomněl, od jakých lidí se učil: Učili jej snad pro nějaký sobecký zisk — aby získali peníze nebo aby si z něho učinili otroka? Nebo jej skutečně milovali? Byl snad učiněn učedníkem nějakého člověka, například Pavla, nebo učedníkem Pána Ježíše Krista? Když to věděl, mohl rozeznat špatné pohnutky každého, kdo by se pokoušel jej odvrátit.

Stejnou otázku si mohou položit dnes svědkové Jehovovi a ti, kteří se od nich učí: Co mne přesvědčilo o tom, v co jsem uvěřil? Byla to snad hladká nebo chytrá řeč lidí? Byl jsem snad nějak nucen nebo bylo na mne působeno nějakým násilím? A jací to byli lidé, kteří mne poučovali? Měli z toho snad nějaký finanční zisk? Chtěli snad peníze za čas a výdaje, spojené s tím, že mne pravidelně navštěvovali? Učinili snad ze mne svého vlastního učedníka a říkali mi snad ze své vlastní „moudrosti“, co mám dělat, nebo pro ně byla směrnicí Bible? Projevili ti, kteří mne navštěvovali, o mne zájem? Projevily takový zájem nějaké jiné náboženské organizace? Když byl Pavel v Tesalonice, řekl o sobě a o svých druzích: „Stali jsme se jemnými mezi vámi, jako když kojící matka s láskou chová své vlastní děti. Protože jsme k vám tedy měli něžnou náklonnost, byli jsme velmi potěšeni, že jsme vám mohli dát nejen Boží dobré poselství, ale také své vlastní duše, protože jste se stali našimi milovanými.“ (1. Tess. 2:7, 8)

Stal jsi se také ‚milovaným‘ pro ty, kteří k tobě chodili? Vydávali se znovu a znovu, jako by ti dávali „své vlastní duše“?

O jakém opaku se takoví křesťané přesvědčí, uvažují-li o tom, jak se projevují odpůrci! Apoštol Pavel o tom napsal sboru v Římě: „Nyní vás, bratři, vybízím, abyste dávali pozor na ty, kteří působí rozdělení a příležitosti ke klopýtání v rozporu s učením, jemuž jste se naučili, a abyste se jim vyhýbali, neboť lidé toho druhu jsou otroky nikoli našeho Pána, Krista, ale svého vlastního břicha; a hladkým mluvením a lichotivou řečí svádějí srdce nevinných.“ — Řím. 16:17, 18.

NÁSLEDKY PRO TY, KTEŘÍ BOJUJÍ PROTI BOŽÍM SLUŽEBNÍKŮM

Co tedy říci o snahách těch několika rozmrzelých osob, jež se snaží strhnout kazatelské dílo svědků Jehovových a jeho účinky? Je tomu tak, jak to napsal Pavel o lidech, kteří kázali, aby jej tak říkajíc „ztrhali“: „Co tedy [z toho budeme usuzovat]? Nic, jedině, že každým způsobem, ať předstíráním nebo pravdou, je veřejně oznamován Kristus, a z toho se raduji.“ (Fil. 1:18) Svými tvrzeními bezděčně obracejí pozornost na to, co říkají svědkové Jehovovi. Pavel poukázal na egyptské mágy v Mojžíšových dnech a ukázal, kam nakonec vedou takové pokusy a odpor. Řekl: „Jako Jannes a Jambres odporovali Mojžíšovi, zrovna tak ti dále odporují pravdě, lidé s naprosto zkaženou myslí, neschválení, pokud jde o víru. Nebudou přesto dělat žádný další pokrok, neboť jejich bláznovství bude všem zcela zřejmé, stejně jako se stalo bláznovství těch dvou mužů.“ — 2. Tim. 3:8, 9.

V dopise Židům 6:4–8 Pavel ukazuje, oč nebezpečnější je situace těch, kteří odpadnou od víry. Potom mluví o lidech, kteří byli věrní a upřímně sloužili Bohu: „Ale pokud jde o vás, milovaní, jsme přesvědčeni o lepších věcech a o věcech spojených se záchranou, ačkoli takto mluvíme. Bůh totiž není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu tím, že jste sloužili svatým a dále sloužíte. Toužíme však po tom, aby každý z vás projevoval tutéž přičinlivost, abyste tak měli plnou jistotu naděje až do konce, abyste nezlenivěli, ale abyste byli napodobiteli těch, kteří skrze víru a trpělivost zdědí zaslíbení.“ — Žid. 6:9–12.

Ať každý, kdo nese jméno Kristovo a jméno jeho Otce, Jehovy, dále ‚buduje‘ vírou a trpělivostí své křesťanské bratry a ostatní lidi, aby zdědil podivuhodný slib věčného života a aby také pomohl jiným získat věčný život. — 1. Tim. 4:15, 16.