Druhý dopis Korintským — Pavel se vyjadřuje „velmi volně“
PAVEL napsal svůj první dopis křesťanům v Korintu zřejmě začátkem roku 55. n. l. Potom se však velmi zajímal o to, jak jeho rady a přísné pokárání zapůsobily na jeho duchovní děti. Vezmou si je k srdci, nebo jich nebudou dbát? Zatímco Pavel čekal na jejich odpověď, cestoval dále do Troady a pak do Macedonie, než k němu přišel Titus s příznivou odpovědí.
Ale mezi korintskými křesťany stále ještě panovala situace, která Pavla velmi znepokojovala. Někteří jednotlivci, kteří se mezi nimi těšili značné vážnosti, znevažovali Pavlovu službu. Pavlův druhý dopis, který jim psal, je proto velmi osobní. Téměř v každé kapitole se zmiňuje o své službě, poukazuje na svůj bezúhonný způsob jednání a na pronásledování, které vytrpěl. Velmi je miluje — „jste v našich srdcích, abyste s námi zemřeli, i žili“ —, a proto cítí, že k nim může ‚mluvit . . . velmi volně‘. Je možné říci, že to vše odpovídá přísloví: „Rány zasazené milujícím jsou věrně míněné.“ — 2. Kor. 7:3, 4; Přísl. 27:6.
Svůj druhý dopis začíná Pavel tím, že žehná Bohu za útěchu, kterou poskytuje svým služebníkům. Potom Pavel mluví o pronásledování, které musel vytrpět on (i jeho druhové), a o tom, že se mezi nimi ‚choval . . . se svatostí a zbožnou upřímností‘. Ve druhé kapitole píše o tom, že měl velkou radost, když o nich slyšel dobrou zprávu, a potom poznamenává, že on (i jeho druhové) jsou dostatečně způsobilí, protože nejsou podomními obchodníky s Božím slovem, ale mluví upřímně. Dále poukazuje na to, že nepotřebuje pro ně doporučující dopisy, protože oni sami jsou jeho dopisy, napsané na srdcích.
Ve čtvrté kapitole Pavel říká, že nejednal úskočně ani nefalšoval Boží slovo, ale jednal tak, aby se doporučoval každému lidskému svědomí před Božím zrakem. Opět jim připomíná pronásledování, které vytrpěl. Dále jim říká: „Jsme všemožně podrobeni tlaku, nejsme však souženi tak, že bychom se nemohli pohnout.“ Je však schopen přestát všechny tyto věci, protože upíná svůj zrak k neviditelným věcem, které jsou věčné. Ano, „chodíme vírou, nikoli tím, že se díváme“. Obrací se na ně slovy: „Doufám, že jsme se stali zjevnými i vašemu svědomí.“
Šestou kapitolu začíná Pavel tím, že je snažně prosí: „Ne abyste přijímali Boží nezaslouženou laskavost a opomíjeli její účel.“ Potom uvádí jednotlivosti o tom, jak bedlivě dával pozor na to, aby jeho službě „nebyly vytýkány chyby“. Když je znovu ujistil svou láskou a řekl jim, aby rozšířili svou náklonnost k němu, varuje je, aby se nedali zapřáhnout do nerovného jha s nevěřícími. Dále radí: „Očišťujme se od každého poskvrnění těla a ducha a zdokonalujme svatost s Boží bázní.“ Potom Pavel opět obhajuje svůj způsob jednání: „Nikomu jsme neukřivdili, . . . nikoho jsme nevyužívali.“
V osmé a deváté kapitole se Pavel dotýká příspěvků pro potřebné bratry v Jeruzalémě a potom moudře a utěšujícím způsobem ujišťuje, že to, co člověk dává, „je obzvláště přijatelné podle toho, co . . . má, a ne podle toho, co nemá“. „Kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo hojně rozsévá, bude také hojně sklízet. Ať každý činí právě tak, jak se rozhodl ve svém srdci, . . . neboť Bůh miluje radostného dárce.“ — 2. Kor. 8:12; 9:6, 7.
Pavel dále říká, že ve svém křesťanském válčení nepoužíval tělesných způsobů a „zbraní“, ale přece byly jeho „zbraně“ mocné k vyvracení rozumování a k tomu, aby každá myšlenka byla podřizována Kristu. Kárá je, protože si stěžují, že jeho dopisy jsou mocné, ale jeho ‚řeč a osobní přítomnost je slabá‘. Všechny své rady jim však dává ze zájmu o jejich duchovní blaho, protože je slíbil k manželství jako panenskou nevěstu Kristu. Proto kárá jejich „velejemné apoštoly“, uvádí své vlastnosti a potom vypočítává, co vše vytrpěl jako Kristův služebník. Ano, jestliže někdo byl oddaným služebníkem Kristovým, pak jím byl Pavel tím více. — 2. Kor. 11:1–33.
Druhý dopis Korintským je skutečně výrazem Pavlova velkého milujícího zájmu o jeho duchovní děti v Korintu. Mluvil k nim skutečně „velmi volně“, a bezesporu to odpovídalo přísloví, že ‚rány od přítele jsou věrné‘.