Chtěl jsem být nejlepší — měla má námaha smysl?

Úvahy olympijského vítěze

PO léta jsem snil o tom, abych se směl účastnit olympijských her. Nyní přišel ten velký okamžik: sobota 17. října 1964 — osmý den olympijských her v Tokiu.

Národní stadion byl plný, všech 75 000 míst bylo vyprodáno. Ulice Tokia byly liduprázdné. Téměř každý seděl před obrazovkou. Přišel čas pro závěrečný běh na 200 metrů.

Spolu se sedmi jinými sprintery jsem čekal na povel ke startu. V předcházejících dnech jsme všichni absolvovali vyřazovací běhy. Na vzdálenost 200 metrů jsme byli nejrychlejšími lidmi na světě.

Napětí bylo téměř nesnesitelné, nejen proto, že na nás byly upřeny oči miliónů diváků. Šlo také o národnostní hrdost. Olympiáda se stala velkou soutěží. Světová veřejnost byla denně informována o počtu medailí, které získaly jednotlivé země. Dostali jsme telegramy z našich vysokých škol, od starostů měst, guvernérů a dokonce i od prezidenta, a ti všichni nám připomínali, že bojujeme za svou zemi a že naše země má být nejlepší.

K našemu napětí přispíval do jisté míry také tisk, protože uváděl, kolik se od nás očekává medailí. Vyvolávalo to dojem, jako by na vítězství závisel život a jako by naše země ztratila čest, kdybychom byli poraženi. Ano, japonský maratónský běžec Kokiči Cuburaja skutečně spáchal sebevraždu, když byl poražen. Zanechal po sobě několik slov, v nichž se omlouval za to, že „zklamal“ svou vlast.

A tak jsem si myslel: „Rozhodně nesmím zklamat svou vlast. Kdybych byl poražen, nemohl bych se doma na nikoho podívat.“ Byl jsem držitelem světového rekordu na 200 metrů, a proto se očekávalo, že zvítězím.

Tlak působil také ze strany černochů, kteří usilují o rovnoprávnost. Často jsem slýchával o jiných černoších, kteří prohráli, a tak zklamali naše lidi. Proto jsem nyní musel zvítězit ve prospěch amerických černochů. Na druhé straně jiní černoši podněcovali barevné účastníky olympijských her, aby hry bojkotovali, a tak aby ukázali Americe, že by bez černochů nemohla vyhrát.

Nejvíce jsem však myslel na svou rodinu a na své přátele. Nechtěl jsem je zklamat. Byl jsem jejich hrdinou. Podporovali mě a povzbuzovali. Moje vítězství bylo jejich vítězstvím. Kdybych byl poražen, byli by poraženi i oni. Snad tomu budete lépe rozumět, dám-li vám nahlédnout do své minulosti.

MŮJ VZESTUP

Vyrostl jsem v Detroitu ve státě Michigan a byl jsem devátým z jedenácti dětí. Pokud si vzpomínám, moje matka nežila s otcem. Pracovala dlouho do noci jako domácí pracovnice, aby nás uživila.

Sport se mi vždy líbil. Čtení a psaní mi sice dělalo potíže, ale velice mi záleželo na tom, abych byl nejrychlejším běžcem nebo nejlepším hráčem; to mne pohánělo.

Na střední škole jsem hned od začátku vynikal ve sportovních výkonech. Po tři roky — 1959, 1960, 1961 — jsem patřil k celoamerickému středoškolskému sprinterskému mužstvu. Mou speciální disciplínou byl běh na 220 yardů. Po dva roky jsem byl také členem vybraných celostátních fotbalových a basketbalových družstev.

Za normální situace by pro mne vůbec nepřicházelo v úvahu vysokoškolské studium. Nyní se však univerzity předháněly v nabídkách. Projel jsem Spojenými státy a navštívil jsem několik univerzit, které se snažily získat mne dary. Ačkoli má rodina byla chudá, měl jsem nakonec dost peněz, abych mohl jezdit i v Cadillacu! Řidičský průkaz jsem dostal v jídelně jednoho baru, bez jakékoli řidičské zkoušky. Postarala se o to jedna ze sousedních univerzit, která se mne snažila získat.

Rozhodl jsem se však vstoupit na univerzitu ve státě Arizona a brzy jsem získal světové jméno jako sprinter. Ve druhém roce jsem dosáhl nového světového rekordu na 220 yardů. Přijímali mě vedoucí státníci, kteří mi chtěli stisknout ruku. V Moskvě jsem se sešel s Nikitou Chruščevem. Ale všechna ta sláva a cestování po světě na závody v běhu byly pro mne něčím neskutečným.

Ve státě Arizona jsem měl mnoho výhod prostě proto, že jsem byl dobrým běžcem. Lidé, kterým atleti říkají „štědří strýčkové“, mne zahrnovali dary. Měl jsem proto stále peníze, nové šaty i auto. Často jsem posílal peníze domů, abych pomohl členům své rodiny. Samozřejmě, že se mi líbily všechny ty výhody i pozornosti, které mi lidé věnovali. Věděl jsem však, že to není v pořádku, protože jako amatéři bychom vlastně neměli být placeni. Ale už tomu tak bylo.

NESPRAVEDLIVÉ SKUTEČNOSTI

Mé schopnosti mi sice přinesly slávu, ale měsíc před tím, než jsem přijel do Tokia, mne na jihu Spojených států vyhodili z jednoho motelu, protože jsem černoch. Majitelka na mne křičela: „Takovým, jako jsi ty, nesloužíme.“ Bylo pozdě a nechtěl jsem nic než nocleh.

Přibližně v téže době zavraždili běloši v Mississippi tři pracovníky pro občanská práva. Na jihu Spojených států lidé posílali na černochy psy jen proto, že černoši usilovali o lepší vzdělání. Ale při svých cestách po světě jsem se přesvědčil, že nespravedlnosti existují všude. V jiných zemích byly často velmi omezeny osobní svobody, které jsem ve Spojených státech považoval za samozřejmé.

Srdcem jsem tíhl k trpícím lidem. Ale co jsem pro ně mohl dělat? Uvědomoval jsem si, že problémem Spojených států není pouze rasová otázka. Kde měli černoši moc, často jednali s jinými černochy stejně špatně jako běloši. Prostý rozum mi říkal, že ve skutečnosti nemohu nic dělat, a proto jsem se také nechtěl angažovat, abych neohrozil svou budoucnost.

V té době se mi ve škole dařilo dobře. Když jsem byl malý, často jsme byli tak chudí, že jsme šli večer hladoví spát, a nechtěl jsem, aby se to opakovalo. Proto jsem se naučil dobrým způsobům, abych byl mírný a takový, jak se to systému líbí. Lidé mi často říkali: „Jestliže vyhraješ na olympiádě zlatou, nemusíš se o nic starat. Jako olympijský vítěz můžeš uzavřít smlouvu s kteroukoli velkou firmou.“ Chtěl jsem se proto vyhnout těžkostem a v Tokiu zvítězit.

Někteří říkají, že jsem byl „přirozený talent“, „nejlehčí sprinter od doby, kdy byl v rozkvětu své slávy Jesse Owens“. Ale mohu jen říci, že jsem tuto schopnost získal tvrdým tréninkem. Musel jsem zápasit, abych se stal nejlepším. Ale jestliže vítězství na olympiádě mi přinese to, co lidé říkají, pak to stálo za námahu.

Nikdy v životě jsem necítil takové napětí, jako ve chvíli, kdy jsme stáli na startu při finále olympiády.

VÝSLEDEK ZÁVODU

Sklonil jsem se u startu dráhy 7. Mojí strategií bylo dostat se dopředu před zatáčkou a přimět ostatní, aby se snažili mne dostihnout a aby museli vynaložit větší úsilí, neboť kdo neběží uvolněně, nemůže podat vrcholný výkon.

Je slyšet oznámení: „Připravit ke startu! Pozor!“ A výstřel ke startu. Start se mi podařil. Když jsem se blížil k zatáčce, říkal jsem si: „Vyšlo to, jsem před ostatními. Zvítězím.“ Nyní jsem již viděl jen cílovou pásku. Vysoko jsem zvedl nohy, vypjal jsem se a pak se to stalo. Zvítězil jsem.

Byl jsem jako v jiném světě. Všechno kolem mne jako by bylo nehybné; měl jsem vynikající náladu. Byl to nový olympijský rekord a říkalo se, že bych byl pravděpodobně překonal svůj vlastní světový rekord, kdyby nebyl nepříznivý vítr.

Stál jsem na stupni vítězů, hrála se americká národní hymna a já jsem chtěl být pyšný na to, co jsem vykonal pro svou zemi. A skutečně se mi líbilo jednání tisíců lidí. Ale současně jsem si uvědomoval, že to je klam. Protože nespravedlnost, která doléhala na lidi předtím, než jsem se postavil na stupeň vítězů, existovala dále.

Byl jsem zvědav, co se se mnou stane, když teď mám všechno za sebou. Co udělají ti, kteří mne podporovali? Opustí mne? Jakou najdu práci? Byl jsem šťastný, ale zároveň jsem měl strach a cítil jsem hněv.

Na cestě zpět do olympijské vesnice jsem se poprvé skutečně dobře podíval na zlatou medaili. Nebyla taková, jakou jsem si ji představoval; vypadala jen jako velký stříbrný dolar. Říkal jsem si: „Pro všechno na světě, to je ta cena, pro kterou jsem po celá léta tak tvrdě trénoval?“ Teď, když jsem měl být šťastný, cítil jsem vztek. Bylo to skutečné zklamání.

Za několik dnů jsem běžel jako poslední běžec ve štafetě na 1 600 metrů. Dosáhl jsem nového olympijského rekordu, který byl zároveň novým světovým rekordem a dostal jsem další zlatou medaili. Po cestě do Austrálie, kde jsem startoval v několika závodech, jsem se vrátil domů.

JAKÉ BYLY SKUTEČNOSTI A DŮSLEDKY

Na zpáteční cestě jsem přemýšlel o novém životním úseku, který ležel přede mnou. Jak najdu zaměstnání a postarám se o rodinu. Nejprve jsem však s ostatními členy olympijského mužstva jel do Bílého domu a přijal blahopřání prezidenta Johnsona.

Očekával jsem, že mi budou nabídnuta různá zaměstnání a že si z nich některé vyberu. Po léta jsem slýchal, že tomu tak bude, jestliže zvítězím za svou zemi na olympijských hrách. Ale nebyla to pravda. Komkoli jsem přišel, zřejmě nikoho nezajímalo, že jsem olympijským vítězem. Ano, rádi o tom mluvili. Ale jakmile došlo na otázku zaměstnání, dívali se na mne jako na kteréhokoli jiného černocha, jako na člověka, který se jim nehodí. Cítil jsem přirozeně stále větší hořkost.

Po několika měsících jsem byl telefonicky dotázán, zda bych se zajímal o profesionální rugby. Nehrál jsem sice rugby již více než dva roky, kdy jsem se soustředil na sprint, ale souhlasil jsem, protože jsem zoufale hledal práci. Uzavřel se mnou smlouvu klub New York Giants, protože počítali s tím, že moje rychlost bude užitečná.

Byl jsem zoufalý a pustil jsem se proto do tvrdé práce v mužstvu. Po tři roky jsem s nimi úspěšně hrál a nějaký čas jsem byl kapitánem obrany. Jeden sportovní novinář řekl: „Z Carra, který se připojil ke klubu New York Giants, se stal jeden z nejlepších obránců v lize.“

Ve třetí sezóně mi zbývaly již jen tři hry, když jsem si zranil koleno a trenér mi řekl, že pro mne již tento rok skončil. Později mne však zavolal lékař a řekl, že trenéři chtějí, abych hrál. Na začátku roku jsem se zapletl do rasového sporu uvnitř mužstva, a proto nyní nastal spor o to, zda je moje zranění vážné.

Na konci sezóny jsem byl proto prodán. Říkalo se, že působím těžkosti a nemohu hrát, když jsem byl zraněn. V mužstvu, jemuž jsem byl prodán, se mnou jednali stejně. Proto jsem se rozhodl, že se s nimi rozejdu, ačkoli jsem v uplynulém roce vydělal 27 000 dolarů.

SELHAL JSEM

Snažil jsem se najít řádnou práci, ale nepodařilo se mi to. Nakonec jsem investoval peníze do firmy, která měla stánky s osvěžením a o tyto peníze jsem přišel. Cítil jsem hněv a rozhořčení. Lidé jako by si o mně mysleli, že jsem člověk, který prostě neumí využít svých možností.

To na mne duchovně a duševně velmi působilo. Ztratil jsem zájem o život. Denně jsem kouřil marihuanu a snil jsem o tom, jak bych se opět dostal na výši. Manželka mi chtěla pomoci, ale nemohla. Měl jsem dojem, že se mé rodině (měli jsme tehdy dvě děti) bude beze mne dařit lépe. Proto jsem opustil domov.

Ve společnosti obchodníků s drogami a prostitutek jsem se časem dostal na nejnižší mravní úroveň. Hrál jsem hazardní hry a šňupal jsem kokain. Vyrostl jsem v detroitském ghettu, a proto jsem znal mnohé z lidí, s nimiž jsem se nyní stýkal. Brzy mne považovali za svého a pomohli mi, abych se stal obchodníkem s drogami.

Za několik měsíců jsem se pozastavil a začal jsem se důkladně zkoumat. Zjistil jsem, že se zabývám právě těmi věcmi, které jsem vždy nenáviděl. Všechno mluvilo proti mně, nic nesvědčilo v můj prospěch. Neviděl jsem východisko. Měl jsem Bibli a začal jsem si v ní číst, ale nechápal jsem smysl. Opět jsem se vrátil ke své rodině.

ŽIVOT, KTERÝ MÁ SMYSL

Manželka projevila pochopení. A v očích dětí jsem viděl, že se jim po mně skutečně stýskalo. Přijal jsem místo v okresní správě a zabýval jsem se mladistvými zločinci. Zanedlouho však bylo oznámeno snížení rozpočtu, což znamenalo, že budu propuštěn. Ve své hrdosti jsem byl opět zoufalý.

Se souhlasem manželky jsem prodal něco z našeho majetku a peněz jsem použil k založení reklamní agentury. Mým společníkem byl velmi nadaný reklamní grafik a já jsem převzal práci pro veřejnost. Lidé mne znali a uznávali mne, a brzy jsem jezdil za svými klienty do New Yorku. Obchod vzkvétal.

Když jsem se jednoho dne vrátil domů, požádala mne manželka, zda by směla studovat Bibli pod vedením svědků Jehovových. Ptal jsem se: „Proč?“ Odpověděla, že od rodičů jednoho ze žáků (vyučovala na základní škole) dostala knihu Pravda, která vede k věčnému životu. A jedna učitelka jí doporučila, aby se obrátila na svědky Jehovovy, jestliže se chce něco dovědět o Bibli.

Krátce před tím jsme spolu hovořili o různých náboženstvích, protože náš chlapec již dospěl do školního věku a domnívali jsme se, že je důležité, aby dostal náboženskou výchovu. Ale o svědcích Jehovových se nemluvilo. Jenom jsem věděl, že jejich náboženství je považováno za podivné. Neměl jsem však nic proti tomu, aby moje manželka s nimi studovala, jestliže si to přeje.

Pracoval jsem celý den, ale manželka mi při vhodných příležitostech vyprávěla, čemu se naučila. Asi za týden mne navštívil manžel ženy, která s ní studovala.

VĚC, O KTERÉ JE NUTNO PŘEMÝŠLET

Mluvil o tom, jak nádherným bydlištěm by mohla být země, kdyby lidé na ní žili v pokoji. Souhlasil jsem s tím. Potom řekl: „Nepoznáváme zcela jasně, že všemohoucí Bůh nenese odpovědnost za dnešní světové poměry?“

To mne překvapilo. „Jestliže za to nenese odpovědnost Bůh, kdo tedy?“ — To jsem chtěl vědět.

„Satan, ďábel,“ řekl. A byl jsem překvapen, když otevřel Bibli a ukázal mi to. Ve 2. Korintským 4:4 je řečeno; že „bůh tohoto světa oslepil mysl nevěrců, aby do ní nezářilo osvícení evangelia v slávě Krista, jenž jest obraz Boží“. (Žilka)

Svědek mi vysvětlil, že satan je „bůh tohoto světa“. To jsem skutečně pochopil, když mne upozornil na nespravedlnosti světa. Zdůraznil, že to je svět satanův a že satan ovlivňuje lidi. A tak jsem mohl porozumět dalšímu textu, který mi ukázal. Ježíš Kristus předpověděl: „Vládce tohoto světa [bude] vyvržen.“ — Jan 12:31.

Je zřejmé, že lidé sami se nemohou zbavit této mocné duchovní osoby, satana, ďábla. Ale Bůh je toho schopen, jak mi svědek vysvětlil. A také to učiní, aby mohlo být uskutečněno jeho předsevzetí stvořit pokojnou zemi pod vládou Božího království. To znělo rozumně. Skutečně to bylo něco, co podněcovalo k přemýšlení.

POMOC KE SPRÁVNÉMU ROZHODNUTÍ

Svědek přišel ještě několikrát a kdykoli mě našel doma, mluvili jsme spolu o Bibli. Postupně jsem skutečně začal věřit tomu, co jsem poznával, protože mi to ukazoval přímo z Božího slova. Nevěděl jsem například, že Bůh má jméno. A přece Bible v Žalmu 83:19 (Van Ess) říká, že jeho jméno je JEHOVA. Radoval jsem se, že jsem se to dověděl.

Začalo mě však znepokojovat, že Bible mluví o satanovi jako bohu tohoto světa, obzvláště, když jsem si uvědomil, že Kristovi následovníci nemají být částí světa. (Jan 17:14–16) Jedním důvodem bylo, že jsem měl co dělat s politikou, protože jeden z nejdůležitějších zákazníků mé reklamní agentury byl černošský důležitý kandidát na úřad starosty Detroitu.

Jednoho dne jsem tedy řekl svědkovi: „Vím, že to myslíte vážně; snažíte se mi pomoci. Ale mám prostě příliš mnoho práce se svou novou reklamní agenturou a nechtěl bych vám působit potíže tím, že byste sem chodil a nenašel mne doma.“

Krátce na to jsem si způsobil úraz páteře. Byl jsem na tom zdravotně velmi špatně a nakonec jsem byl převezen do nemocnice. Svědkové mě tam navštěvovali a skutečně o mně měli starost. Říkal jsem si: „Tito lidé mě přece vůbec neznají. Pouze vědí, že jsem Glendin manžel, a přece jsou ke mně tak milí.“ Ale líbilo se mi to.

Mezitím jsem pozoroval změny u své manželky. Když například zemřela jedné ze svědků Jehovových dceruška, pečovala moje manželka o tuto matku.

Pozoroval jsem to a myslel jsem si: „Nikdy předtím tak nejednala. Proč se tak o tuto paní stará, vaří jí a navštěvuje ji, aby jí pomohla?“ O tom všem jsem přemýšlel v nemocnici.

V té době naše reklamní kancelář velmi upadala. Rozrostla se v podnik se čtyřmi lidmi a bylo nutné, abych tam vše udržoval v chodu. Než jsem se vrátil z nemocnice, došlo tam k takovému úpadku, že všichni z této společnosti odešli. Opět jsem utrpěl finanční ztrátu.

Věděl jsem, že chci být člověkem, který umí milovat a který chce být milovaný a šťastný. Viděl jsem, že se moje manželka změnila, a chtěl jsem se také změnit. A nešlo mi z mysli, že satan je bohem tohoto světa a že potřebuji pomoc, abych mohl bojovat proti jeho vlivu. Když jsem byl propuštěn z nemocnice, zavolal jsem proto svědka Jehovova a řekl jsem mu, že si přeji biblické studium.

JAK NASTALY ZMĚNY

Po prvním studiu v prosinci 1972 jsem šel do sálu království. Všichni mne zdravili a radovali se, že mne vidí. A pozoroval jsem, jak moje manželka zářila štěstím, že tam jsem. Pamatuji se, že jeden z řečníků poukázal na to, že muž je hlavou rodiny a že by měl rodinu vést. Myslel jsem si: „Až do této chvíle to činila moje manželka — studovala s dětmi, brala je na shromáždění, modlila se s nimi —, a já jsem nedělal vůbec nic.“

Příští týden byly děti nemocné a manželka řekla: „Zůstaň doma s dětmi, já půjdu na shromáždění.“ Nevěděla, že bych tam také rád šel. Podíval jsem se však na ni a řekl jsem: „Ode mne se očekává, že převezmu vedení. Zůstaň tedy doma s dětmi.“

Překvapeně se na mě podívala — ale myslím, že byla ráda. Já jsem měl také dobrý pocit, byl jsem poněkud hrdý, že začínám přejímat vedení. Od té doby bych mohl spočítat případy, kdy jsem vynechal shromáždění. Skutečně mi pomáhala ke změnám, které přinesly naší rodině štěstí.

Mezitím jsem našel takový druh zaměstnání, po jakém jsem vždy toužil, totiž jako reklamní odborník v jedněch novinách. Měl jsem hodně práce a byl jsem stále na cestách. Lidé mne znali a já jsem znal je a začal jsem pozorovat, jak mohu v zaměstnání postupovat kupředu. Dokonce mi bylo nabídnuto několik dalších míst. Ale dále jsem chodil na shromáždění a to bylo dobré, protože to, co jsem se tam naučil, skutečně ovlivnilo můj život.

Věděl jsem na příklad, že tvrdé drogy jsou škodlivé. A přestal jsem je užívat. Ale stále jsem kouřil marihuanu. Neviděl jsem v tom nic špatného, protože to je naprosto běžné. Ale při shromáždění bylo poukázáno na to, že kouření odporuje Bibli. Bible říká, že bychom ‚se měli očistit od každého poskvrnění těla a ducha‘. Bylo zřejmé, že se budu muset vzdát marihuany, jestliže se chci líbit Jehovovi Bohu. — 2. Kor. 7:1.

Při jiném shromáždění bylo zdůrazněno, že je nesprávné cizoložství. Bible říká: „Manželství ať je u všech počestné a manželské lože ať je neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky.“ (Žid. 13:4) Viděl jsem, že budu muset podniknout pronikavější změny.

Chtěl jsem se líbit Bohu, a proto jsem mu tyto věci předkládal v modlitbě. Ale potom jsem ve Strážné věži četl, že musíme být vůči Jehovovi vždy pravdiví. Proto jsem mu ze srdce řekl, že jsem měl tyto špatné věci skutečně rád — a že jsem se na ně dokonce i těšil —, ale že nyní se chci především líbit jemu. Byl jsem vůči Bohu pravdivý a skutečně jsem se spoléhal, že mi pomůže, a proto jsem se mohl zbavit těchto špatných zvyků. Nebylo dokonce ani tak těžké přestat kouřit marihuanu, jak jsem si to dříve myslel.

Bylo úžasné, oč jsem byl šťastnější. Můj život začal mít smysl, měl jsem před očima cíl. Moje děti začaly u mne hledat vedení. Všichni jsme byli Jehovovi vděčni a vážili jsme si shromáždění. Bylo to prostě nádherné. Z událostí a změn, které se staly se mnou a s naší rodinou, jsem měl větší radost než z čehokoli na světě.

Byl jsem přesvědčen, že jsem našel pravdu. A domníval jsem se, že se o tom jistě budou chtít dovědět všichni moji přátelé, kteří žili v pocitu beznaděje, měli mnoho problémů a žili nemravným životem. Ale nikdo z nich o tom nechtěl nic vědět, opravdu, ani jediný. Ve skutečnosti se mi vysmáli a nazývali mě „kazatel“. „Zde přichází kazatel,“ říkali.

Poznal jsem tedy, že tito lidé ve světě ve skutečnosti nejsou mými přáteli. Chtěl jsem mít jako přátele lidi, kteří milují Boha. Abychom tedy symbolizovali, že jsme oddali svůj život, abychom sloužili Jehovovi Bohu, dali jsme se s manželkou 20. května 1973 pokřtít.

Od té doby si nade všechno vážím těch dobrých věcí, které se mi staly: „Dobrého vztahu k Bohu, k rodině i ke spolukřesťanům. Ačkoli jsem měl zajímavé a dobře placené zaměstnání, přece to nenaplňovalo mé zájmy a přicházel jsem do špatné společnosti s různými pokušeními. Stále jsem myslel na biblický text: „Špatné společenství kazí užitečné zvyky.“ (1. Kor. 15:33) A tak jsem zanechal svého zaměstnání jako odborník v oboru reklamy, ačkoli to kdysi byla práce, po které jsem dlouho toužil.

HMOTNĚ CHUDŠÍ, A PŘECE BOHATŠÍ

Jeden svědek Jehovův v našem sboru mne najal jako malířského pomocníka. Nevydělal jsem mnoho peněz, ale byl jsem šťastný. Nezáleželo mi na tom, zda si mne lidé budou dále vážit. Chtěl jsem prostě sloužit Jehovovi. Věděl jsem, že on je skutečná osoba, jediná osoba, která může napravit všechny nespravedlnosti. Přesvědčily mne o tom biblické důkazy — splňování proroctví a moc Bible způsobit změny v lidském životě.

Když jsme se v roce 1973 vraceli z velkého sjezdu svědků Jehovových, řekl jsem manželce: „Chtěl bych působit jako průkopník (kázat plným časem).“ Mohli jsme prodat ještě další majetek, a proto mi v tom nic nebránilo. Ujal jsem se průkopnické služby.

Po čase jsem si myslel, že bychom mohli být užitečnější v některém území, kde je více třeba zvěstovatelů království. Náhodou mne z Georgie zavolal Fred Cooper, se kterým jsem chodil na střední školu. Je starším v tamějším sboru a slyšel, že jsem se stal svědkem Jehovovým. Vyprávěl jsem mu, že se zabývám myšlenkou jít tam, kde je naléhavěji třeba pomoci. Nakonec jsem prodal svůj dům a přestěhovali jsme se do Georgie.

Průkopnická služba mi působila skutečně radost, ale pro mé potíže s páteří a protože jsem musel najít práci, abych uživil rodinu, musel jsem se nakonec v květnu 1975 průkopnické služby vzdát. Ale v září jsem byl jmenován jako starší v místním sboru. Od té doby s manželkou vyučujeme na základní škole, abychom mohli krýt své výlohy. Po hmotné stránce nemáme mnoho, ale jsme bohatí v daleko důležitějším ohledu.

Můj syn se například zajímá o duchovní věci: čte Bibli a naše biblické pomůcky. Asi před jedním a půl rokem, když mu bylo sedm let, ptal se mne, zda by mohl chodit do teokratické školy ve sboru. V nitru jsem překypoval radostí. V jeho věku jsem myslel jedině na sport, abych se stal velkou sportovní hvězdou. A věděl jsem, že mne Peyton mohl stejně dobře požádat, zda může vstoupit do školního sportovního mužstva.

CO DÁVÁ ŽIVOTU SPORT

Myslím si, že sport je dobrý, jestliže se mu vyhradí správné místo. Ale již od samého začátku může být klamem. Atleti jsou zbožňováni jako zvláštní lidé, ačkoli jsou ve skutečnosti jen z masa a krve, jako všichni ostatní. A děti jsou vybízeny, aby vynikaly ve sportu —, ano, to ve skutečnosti není sport, ale obchod. A je nutno si uvědomit, jaké škody jsou napáchány na mladistvých, na které je činěn nátlak, aby ukázali ty nejlepší výkony, ačkoli většina z nich prostě nemůže.

I když člověk dosáhne vrcholných výkonů, stane se obětí klamu. Proč? Protože to není nic trvalého a nepřináší to skutečné uspokojení. Vrcholní sportovci jsou brzy nahrazeni jinými a obvykle upadnou v zapomenutí. Zůstává většinou jen zklamání, sklíčenost a tělesné poškození. Vyplatí se potom taková námaha?

Skutečné uspokojení nezískáme tím, že soutěžíme s ostatními, abychom dokázali, že jsme nejlepší, ale v tom, že jiným pomáháme a sloužíme jim. To činil Kristus. „Nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil.“ (Mat. 20:28) Ano, právě vřelé společenství, k němuž vede tento duch nesobeckosti a lásky v rodině i ve sboru, působí, že skutečně stojí za to žít, zatím co boj o nejlepší místo k tomu nevede. (Zasláno.)