Zachovat si vyrovnaný názor na čas

„Ukaž nám, jak jen máme počítat své dny, abychom získali moudré srdce.“ — Žalm 90:12.

1, 2. Jakou zkušenost všichni máme s plynutím času?

ŽIVOT je náš nejcennější majetek. Bez života nic nemá smysl. (Mat. 6:25–27; 16:26) Ale i v dnešním světě plném pokroku zůstává lidský život krátký a často končí příliš brzo. Je tomu tak, jak to dávno vyjádřil pisatel 90. žalmu: „Let našich úhrnem bývá sedmdesát, a je-li při síle kdo, osmdesát, většina jich jest lopota a bolest, přikvačí slabost a — odlétáme.“ — Žalm 89:10, Hejčl; 90:10, KB.

² V mnoha zemích je ve třiceti letech člověk „v rozkvětu života“. Protože však lidský život je tak krátký, přichází již tehdy čas, kdy člověk začíná tělesně upadat a zpomalují se tělesné schopnosti a funkce. Ano, jak rychle léta utíkají!

3. Proč se lidé stávají netrpělivými vzhledem ke splnění svých tužeb?

³ Proto není divu, že my lidé si obvykle velmi uvědomujeme čas. Není také divu, že lidé jsou jedinými živými tvory na zemi, kteří mají vědomě zájem o budoucnost, aktivně plánují do budoucnosti a mají zájem o to, co přinese. (Kaz. 3:11) Protože mají před sebou jen omezený čas, než skončí jejich život, snadno podléhají netrpělivosti a touží po uskutečnění svých přání.

4, 5. a) Proč se Jehova Bůh dívá na čas z jiného hlediska než člověk? b) Proč je lepší, jestliže Bůh pro něco zvolí určitý čas, než kdyby to činili lidé?

⁴ Nedokonalý člověk je tedy ve zcela jiné situaci než jeho stvořitel, věčný Bůh, který nemá začátek ani konec. Pisatel 90. žalmu o něm napsal: „Dříve než se zrodily samotné hory a než jsi přistoupil k tomu, abys jako v porodních bolestech zrodil zemi a úrodnou půdu, ano od neurčitého času do neurčitého času ty jsi Bůh. . . Neboť tisíc let je v tvých očích jen jako včerejší den.“ — Žalm 90:2–4.

⁵ Znamená to však, že Jehova Bůh nemá zájem o čas? Nikoli, také to neznamená, že nemá živý zájem o budoucnost a o to, co přinese. Protože však Jehova Bůh je schopen dívat se na věci nikoli z hlediska nedokonalého, krátkou dobu žijícího člověka, ale z hlediska věčnosti, nikdy se nemusí bát, že neuvidí uskutečnění něčeho, protože by dříve uplynul jeho čas. (Žalm 90:2; 2. Petra 3:8) Je schopen mít přehled o celém proudu času a určit, kdy bude jednat, a je schopen způsobit, aby se jeho neselhávající předsevzetí uskutečnilo přesně v pravý čas, v nejlepší čas pro všechny, jichž se týká, ani příliš brzo, ani příliš pozdě.

6. Ačkoli má Bůh věčný čas, proč mu to nebrání, aby se nezavázal vykonat určitou věc ve stanoveném čase?

⁶ Bůh je všemohoucí a zná budoucnost, a proto se může zavázat, že v určeném čase přivodí určité věci, a občas to lidem oznamoval. Abramovi (Abrahámovi) například řekl: „Ať jistě víš, že tvé semeno se stane cizím usedlíkem v zemi, která není jejich, a budou jim muset sloužit, a ti je jistě budou čtyři sta let utiskovat.“ (1. Mojž. 15:13; Sk. 7:6, 7) Jak bylo předpověděno, Jehova Bůh osvobodil Abrahámovy potomky, Izraelity, na konci čtyř set let z otroctví a vyšli z Egypta.

7. a) Co ukazuje, že Bůh přesně dodržel čas, který stanovil ve spojení se zajetím Židů v Babylónu? b) Jak se to ukázalo ve spojení s vystoupením Mesiáše?

⁷ Později Bůh předpověděl, že judská země bude zpustošena po sedmdesát let, a když uplynula tato doba, Židé byli přesně v pravý čas propuštěni. (Jer. 25:8–11; Dan. 9:2) Podobně bylo předpověděno, že Mesiáš se objeví 483 let (69 „týdnů“ let) od vydání rozkazu k obnovení jeruzalémských hradeb, a přesně v době, kdy se naplnilo toto období, totiž v roce 29 n. l. , byl Ježíš Kristus pokřtěn a pomazán jako zaslíbený Mesiáš. — Dan. 9:24–27.

8. Jestliže Bůh neoznámil určitý čas, můžeme my vědět, kdy nastane určitá událost ve spojení s Božím předsevzetím?

⁸ Když tedy Jehova Bůh oznamuje určitý čas pro nějakou událost, která je ve spojení s uskutečněním jeho předsevzetí, mohou se jeho věrní služebníci spolehnout, že tato událost nastane přesně v oznámeném čase. Jestliže to však neučinil, pak není možné, aby určili čas, kdy se toto předsevzetí uskuteční. To platí například o okamžiku, kdy má vypuknout „velké soužení“, jež předpověděl Boží Syn, je to doba božského soudu, který přijde před začátkem tisíciletého panství jeho království, jež přinese této zemi a jeho obyvatelům nevýslovná požehnání. — Mat. 24:21, 22; Zjev. 7:14–17.

VĚCI UTAJENÉ A VĚCI ZJEVENÉ

9. Co ukazuje Boží výrok, který čteme v 5. Mojžíšově 29:29 o tom, jak můžeme rozumět jeho předsevzetím?

⁹ Mělo by nás překvapovat, že Bůh si tak ponechává určité vědomosti pro sebe? V minulosti, když se Izraelité blížili k Zaslíbené zemi, zapsal Mojžíš inspirovaná slova, která čteme v 5. Mojžíšově 29:29: „Utajené věci náležejí Jehovovi, našemu Bohu, ale věci zjevené náležejí nám a našim synům na neurčitý čas, abychom konali všechna slova tohoto zákona.“ Ano, všechno, co skutečně potřebujeme vědět, abychom mohli Jehovovi Bohu věrně sloužit, a co potřebujeme, abychom si mohli zachovat živou naději a přesvědčení, to nám Bůh zjevuje. Kde to však jeho předsevzetí slouží lépe, tam může také věci utajit, aniž to jeho služebníkům škodí nebo chybí.

10. a) Co se dovídáme z Ježíšových slov, jež pronesl krátce před vstupem do nebe, ohledně poznání určitých časů a období? b) Co apoštol Pavel napsal tehdejším učedníkům, kteří se dopustili chyby vzhledem k časovému určení jistých událostí?

¹⁰ Krátce předtím, než Kristus Ježíš, větší Mojžíš, vystoupil do nebe, řekl svým učedníkům: „Není vaše věc poznat časy nebo období, která Otec ustanovil ve své vlastní pravomoci.“ Tak odpověděl na jejich otázku o tom, kdy obnoví království, po čemž jistě dychtivě toužili. Potom jim řekl: „Ale přijmete [nikoli poznání o ‚časech nebo obdobích, která Otec ustanovil ve své vlastní pravomoci‘] moc, až na vás přijde duch svatý.“ (Sk. 1:6–8; 3:20–23) Bůh je zmocní, a skutečně je zmocnil, aby mohli vykonat určené dílo a službu v souladu s tím, jak jim zjevil svou vůli. Byly však věci, které neznali, a někteří učedníci začali později vyvozovat ukvapené závěry vzhledem k určitým zaslíbeným událostem, to znamená, že je chtěli do jisté míry urychlit. (Srovnej 2. Tess. 2:1–5.) Ale Bůh jim dal vědět všechno, co skutečně potřebovali vědět, aby měli pevnou víru, přesvědčení a odvahu a aby jednali moudře.

11. Znali učedníci přesně datum, kdy měl být zničen Jeruzalém? Co věděli?

¹¹ Tak tomu bylo se zničením Jeruzaléma v prvním století našeho letopočtu. Kristus Ježíš zjevil svým učedníkům, jaké poměry tomu budou předcházet a povedou ke zkáze tohoto nevěrného města, střediska tehdejšího židovského uctívání. Až jeho učedníci uvidí tyto poměry, které tvoří „znamení“, mají ‚rozumět, že se přiblížilo jeho zničení [Jeruzaléma]‘. (Luk. 21:10–20) Řekl jim, že „v žádném případě nepomine tato generace, dokud se nestanou všechny tyto věci“. (Mar. 13:30) Bylo to tedy něco, co se jich bezprostředně týkalo, něco pro jejich generaci. Ale nebylo jim přesně řečeno, kdy to přijde.

12. a) Když křesťané v Jeruzalémě neznali datum, jak mohli uniknout, dříve než bylo město zničeno? b) Jaké zkoušce byli podrobeni ti, kteří vyšli z Jeruzaléma, jakmile přestalo obklíčení?

¹² Nadešla doba, kdy viděli rysy znamení: obklíčení Jeruzaléma římským vojskem. Okolnosti (dočasný a neočekávaný odchod římských vojsk) jim potom dovolily utéci z odsouzeného města a hledat útočiště v hornaté krajině. Stále ještě nevěděli, kdy nastane skutečné zničení. Ve skutečnosti uplynuly asi čtyři roky mezi dobou jejich útěku a zničením Jeruzaléma. Mohli snadno polevit v bdělosti nebo mohli přijít na myšlenku, že znamení špatně rozuměli. Tak by se mohlo stát, že by nedávali bedlivý pozor na Ježíšovu výstrahu: „[Ti], kteří jsou uprostřed něj, nechť odejdou, a ti, kteří jsou v okolí, nechť do něj nevcházejí.“ — Luk. 21:20, 21.

13. a) Které Ježíšovo proroctví, v němž mluvil o určitém čase, se splnilo zničením Jeruzaléma? b) Bylo toto prorocké varování užitečné pro křesťany, ačkoli neuvádělo přesné datum?

¹³ Jedno je jisté: jejich generace skutečně zažila splnění toho, před čím Boží Syn varoval. Těm, kteří tomu věnovali pozornost a zůstali bdělí, se podařilo uniknout katastrofálnímu neštěstí, jímž byl Jeruzalém zpustošen. Ale dějiny ukazují, že statisíce jiných lidí přišlo o život. Ti v určitém smyslu spali a nepoznali vážnost doby, v níž žili. Když Řím nakonec v roce 70 n. l. poslal svá vojska zpět do Jeruzaléma a město bylo úplně obklíčeno, byly tisíce návštěvníků, kteří se v tom roce účastnili slavnosti pasach, uzavřeny ve vojenské pasti. Během pouhých asi pěti měsíců zemřely statisíce těchto lidí a místních obyvatel. Neprojevili víru v božskou výstrahu, kterou dal Boží Syn, ‚nepoznali čas, kdy byli zkoumáni‘. — Luk. 19:41–44.

14, 15. Co ukazuje, že varovná slova, která tehdy řekl Ježíš svým učedníkům, se splní také ve světaširém měřítku?

¹⁴ Od té pamětihodné doby uplynulo 1 900 let. Dnes však žijeme v době daleko kritičtější. Apoštol Jan, který žil na konci prvního století — tedy desetiletí po zničení Jeruzaléma —, popisoval tytéž věci, které Ježíš dal jako „znamení“ svým učedníkům ve svém proroctví, jež zahrnovalo zničení Jeruzaléma. Ale Zjevení, které Jan dostal od Ježíše, se vztahovalo na budoucí věci, které se teprve měly stát. (Zjev. 1:1) A věci, které zapsal Jan, ukazují, že „znamení“, jež dal Ježíš, budou mít celosvětový rozsah: války, hlad, vysoké náklady na potravu a epidemické nemoci, které postihnou velké části obyvatelstva na mnoha místech po celé zemi. (Zjev. 6:3–8) Potom se zmiňuje o „velkém soužení“, které v bezpečí přežije „velký zástup“ Božích služebníků, lidí ze všech národů, kmenů a jazyků. (Zjev. 7:9–15) Toto soužení tehdy také patřilo k věcem, jež se teprve měly stát.

¹⁵ „Zjevení Ježíše Krista“ proto ukazuje, že Ježíšovo proroctví zaznamenané u Matouše 24, Marka 13 a Lukáše 21 o „velkém soužení“ se neomezovalo pouze na první století. Ukazuje, že soužení, jež postihlo Jeruzalém, bylo pouze miniaturní splnění tohoto proroctví a že při jeho větším splnění v celosvětovém měřítku se bude soužení Jeruzaléma zdát ve srovnání s tím skutečně malé. Stejně jako generace, která žila v prvním století a slyšela Ježíšovu výstrahu, byla generací, jež zažila splnění jeho slov, tak jistě i tato generace — generace, jež prožívá větší splnění jeho „znamení“, označujícího poslední dny tohoto systému věcí — bude generací, která zažije nadcházející celosvětové soužení. — Mat. 24:34.

16. Měli bychom být lhostejní, protože nevíme, kterého dne nebo kterého roku začne „velké soužení“?

¹⁶ Co nám tedy Bůh o tom zjevil? Jistě nás neponechal bez vedení. Na základě proroctví, jako jsou ta, o nichž jsme právě uvažovali, pomáhá nám poznat, kde stojíme v proudu času. Splňování jeho prorockého slova nás přesvědčuje, že Bůh nespí ani není pomalý. Apoštol Petr řekl o lidech, kteří jednají zle: „Pokud jde o ně, soud ze starých dob nepostupuje pomalu a jejich zničení nedříme.“ (2. Petra 2:3) Máme dosti informací a důkazů, jež nás vedou k přesvědčení, že žijeme v „čase konce“ nynějšího nespravedlivého systému věcí. Vedle toho však jsou věci, které nám Bůh nezjevil. Jednou z těchto věcí je čas, kdy vypukne nad celou zemí „velké soužení“, jež bylo předstíněno soužením, které postihlo Jeruzalém.

ČASOVÉ FAKTORY, KTERÉ BŮH NEZJEVIL

17. Víme, že jsme na konci šesti tisíc let lidských dějin, ale jaký to má vztah k Božímu dni odpočinku?

¹⁷ Jsou určité důvody, proč to nemůžeme vědět. Jedním z nich je, že biblická chronologie sice jasně ukazuje, že nyní uplynulo šest tisíc let od stvoření prvního člověka Adama, ale neříká nám, jak dlouho po této události skončil šestý stvořitelský den a začalo sedmé stvořitelské období neboli „den“, Boží velký den odpočinku. V 1. Mojžíšově 2:3 je řečeno, že Jehova požehnal a posvětil tento „den“. Proto se zdá rozumné usuzovat, že ještě před uplynutím tohoto „dne“ bude odstraněn zkažený starý pořádek a prostřednictvím tisíciletého panství Božího Syna bude zaveden Boží spravedlivý nový pořádek. Existuje tedy důvod, proč můžeme věřit, že toto tisícileté období bude tvořit závěrečnou část velkého dne odpočinku a že v té době bude obnoven dokonalý stav země i jejích obyvatel. Potom by Bůh mohl o tomto sedmém dni a jeho výsledcích říci totéž, co řekl o ostatních stvořitelských dnech, totiž, že „to bylo dobré“. — 1. Mojž. 1:4, 10, 12, 18, 21, 25, 31.

18, 19. a) Co se stalo po stvoření Adama, než začal Boží den odpočinku? b) Jak se Adam při svém stvoření naprosto lišil od novorozeného dítěte?

¹⁸ Ale velký den odpočinku nezačal bezprostředně po stvoření Adama. Po Adamově stvoření, ale před koncem šestého stvořitelského dne, se staly ještě jiné věci. Jednou z nich, jež je pro nás všechny mimořádně důležitá, bylo stvoření první ženy, Evy. Bez ní by nikdo z nás nebyl dnes naživu, jak to říká apoštol Pavel v 1. Korintským 11:12: „Stejně jako žena je z muže, tak i muž je skrze ženu.“ (Škrabal) Všichni jsme se museli narodit z lidské matky.

¹⁹ Kolik času uplynulo mezi stvořením muže a stvořením ženy? Bible to nezjevuje. Mohla to být poměrně krátká doba. Adam byl stvořen nikoli jako dítě nebo jako dospívající člověk, ale jako dorostlý, naprosto zralý muž, jak tělesně, tak i duševně. Nemusel nejprve lézt po zemi, než se naučil chodit, a nemusel také žvatlat, než se naučil mluvit. Byl stvořen s těmito schopnostmi a mohl se dorozumívat se svým nebeským stvořitelem a mohla mu být přidělena práce, aby pěstoval svůj rajský domov a staral se o něj. Mohl pochopit božské pokyny a také zákaz, který se vztahoval na zakázaný strom poznání dobrého a zlého. (1. Mojž. 2:15–17) Byl tedy naprosto schopen ve kterékoli době přijmout manželku.

20. V jakém ohledu však může být Adam při svém stvoření srovnán s novorozeným dítětem?

²⁰ A přece byl Adam v určitém ohledu jako novorozené dítě. Proč? Protože pro něj, dospělého muže, byl den jeho stvoření přece prvním dnem jeho života. Všechno, co viděl — každý strom, každou květinu a každý keř, každý potok, každé jezero, řeku, každého ptáka, každé suchozemské zvíře a každou rybu, to vše viděl poprvé. Také všechno, co činil, činil poprvé. Když chodil, učinil svůj první krok, a totéž platilo o všech zážitcích, ať běhal, šplhal se, dotýkal se něčeho, čichal, ochutnával, jedl — to vše pro něj byly naprosto nové zkušenosti. Jak musel být zvědavý, když zkoumal to úžasné dílo Jehovy Boha a poznával svůj rajský domov! Kolik času mu bylo dopřáno, aby uspokojil tuto zvědavost, než dostal další odpovědnost jako hlava rodiny?

21, 22. Proč se zdá možné, že Adam byl určitý čas v Edenu, než byla stvořena Eva?

²¹ Zdá se, že zahrada Eden nebyla jen malým kouskem země. Byly v ní všechny druhy stromů, jak to vyplývá z 1. Mojžíšovy, 2. kapitoly. Byla tam „řeka, která vycházela z Edenu, aby zavlažovala zahradu“, a byla dosti velká, aby se mohla rozdělit a vytvořit čtyři hlavní řeky, z nichž některé existují dodnes. (1. Mojž. 2:8–10) Adam tedy potřeboval čas, aby mohl to vše prozkoumat a správně poznat území, které měl obdělávat a o něž měl pečovat.

²² Někdo se však může zeptat: „Nebylo by krásné, kdyby byl Adam ihned dostal manželku jako pomocnici, aby s ní společně prožíval a poznával všechno to nové?“ Snad. Nebylo však vhodnější, jestliže nejprve získal potřebné vědomosti a zkušenosti? Potom, až se k němu připojí jeho družka, bude schopen odpovídat na její otázky a vysvětlovat jí věci, a tak si získá její úctu jako dobře poučená hlava. (Ef. 5:22, 23) Bůh přímo varoval Adama a řekl mu, jaké by to mělo následky, kdyby neposlušně jedl ze zakázaného stromu; tak byl Adam uveden do postavení Božího proroka vzhledem k družce, kterou mu Bůh později vytvořil. — 1. Mojž. 2:16, 17.

23, 24. Co ohledně času je naznačeno tím, že Adam pojmenoval zvířata?

²³ Jediná informace, kterou nám Bible poskytuje, je, že dřív, než Bůh stvořil Evu, začal k Adamovi přivádět všechny tvory, které vytvořil, a „člověk pojmenoval všechna domácí zvířata a létající tvory nebes a každé divoce žijící polní zvíře, ale pro člověka se nenašla pomocnice jako jeho doplněk“. (1. Mojž. 2:18–20) To vše je popsáno několika slovy. Ale kolik času k tomu bylo třeba?

²⁴ Z této stručné zprávy 1. knihy Mojžíšovy jistě nemusíme usuzovat, že Bůh prostě shromáždil všechna zvířata a ptáky do jedné skupiny a že je pak nechal defilovat před Adamem, který by rychle vyvolával jejich jména. Je pravda, že se musel pravděpodobně zabývat jen základními druhy, a ne všemi těmi rozmanitými tvory, kteří se z těchto druhů vyvinuli. A přece to nevylučuje možnost, že Bůh „přivedl“ tato zvířata k Adamovi tak blízko, že je mohl nějakou dobu pozorovat a poznat jejich zvyky a jejich vzezření a potom pro ně vybrat jméno, které by se na každého zvlášť hodilo. To si mohlo vyžádat dosti času. A měli bychom si také povšimnout, že když Adam nakonec viděl svou nově stvořenou manželku, jeho první slova byla: „Je to konečně kost mých kostí a tělo z mého těla.“ (1. Mojž. 2:23) Také to by mohlo naznačovat, že musel nějaký čas čekat, než dostal svůj rozkošný lidský protějšek.

25. Co tedy víme o čase, který uplynul mezi začátkem lidských dějin a stvořením Evy, a co víme o Božím dnu odpočinku?

²⁵ Co to tedy znamená? Zcela jednoduše, že tyto činitele a také možnosti, které z nich vyplývají, nám znemožňují říci s jistotou, kolik času uplynulo mezi stvořením Adama a stvořením první ženy. Nevíme, zda to byl krátký čas, jako měsíc nebo několik měsíců, rok nebo ještě více. Rozhodně bychom museli tento čas odečíst od času, který uplynul od stvoření Adama, abychom zjistili, kolik let již uplynulo z Božího sedmého „dne“, z jeho velkého dne odpočinku. Šest tisíc let lidských dějin tedy probíhá od jiného okamžiku než šest tisíc let sedmého božského stvořitelského „dne“. Prostě nevíme, kolik času již uplynulo ze sedmého dne.

26, 27. Znamená to všechno, že bychom se neměli zajímat o chronologii?

²⁶ To však neznamená, že bychom se neměli zajímat o chronologii. Je přirozené, že se o ni zajímáme, protože Bůh považoval za vhodné učinit ji nedílnou součástí svého inspirovaného Slova. O starověkých prorocích apoštol Petr říká, že „neustále zkoumali, jaké zvláštní období nebo jaký druh období duch v nich naznačoval. . . , když předem svědčil o utrpeních určených pro Krista a o slávě, jež má po nich následovat“. — 1. Petra 1:10, 11.

²⁷ Dnes se právem zajímáme o to, abychom poznali, ve kterém „období“ nyní jsme, a Bůh nám poskytuje potřebné informace. Boží proroci ve staré době měli absolutní víru, že se naprosto jistě splní všechno, co Bůh řekl. Ačkoli neznáme určité podrobnosti nebo časové faktory, můžeme mít a měli bychom mít stejně pevnou víru v nezměnitelnost Božího předsevzetí. Boží Syn nám poskytl mocné důvody, abychom zůstali bdělí a pozorně sledovali splňování tohoto předsevzetí, jak to bude ukázáno v dalším článku.