Sebeovládání — ochrana před neštěstím
MUŽ a žena byli sami v domě. Muž se v jejím domě po několik dnů zabýval opravami. Oba byli členy křesťanského sboru. Žena byla nešťastná v manželství. Otevřeně s tímto mužem mluvila o svých pocitech a problémech. Muž s ní měl soucit, a když se ji snažil potěšit a radit jí, položil jí ruce na ramena. Následovaly další intimnosti a zanedlouho se oba dopustili cizoložství.
Tato dvojice neměla předem v úmyslu dopustit se takového hříchu. Až do té chvíle oba žili mravně bezúhonným životem a jednali tak, jak se sluší na křesťany. Projevil se snad u nich nedostatek lásky k Božímu slovu nebo ke správným mravním zásadám? Nemuselo to tak být. Projevili však nedostatek SEBEOVLÁDÁNÍ.
Sebeovládání patří mezi ovoce Božího ducha. Křesťanské sebeovládání není řízeno vrozenou schopností, ale poznáním Boha a jeho Slova. Proto apoštol Petr radil, abychom k poznání připojili sebeovládání. — 2. Petra 1:5, 6.
Ve výčtu devíti plodů ducha je láska uvedena na prvním místě, před sebeovládáním. (Gal. 5:22, 23) Kdyby se křesťan dával dokonale a neustále vést láskou, pak by ovšem také stále projevoval sebeovládání. Protože však jsme všichni — také křesťané — nedokonalí, je sebeovládání částí křesťanské osobnosti, jež stále vyžaduje bdělou pozornost.
Nedostatek sebeovládání může vést k neštěstí. Člověk může mít radost, pokoj, může projevovat shovívavost, laskavost, dobrotu, víru i mírnost. Snad pěstoval všechny tyto vlastnosti. Ale jakmile ztratí sebeovládání, může dočasně ztratit také všechny tyto ostatní vlastnosti. V té době může nenapravitelně poškodit svůj vlastní život i život druhých.
Křesťané se proto modlí o sebeovládání. Jinak mohou upadnout do léčky. V těle každého z nás působí hřích, takže ‚co si přejeme, to neděláme, nýbrž děláme to, co nenávidíme‘. (Řím. 7:15) Vzhledem k těmto smutným okolnostem apoštol Pavel řekl: „Podmaňuji své tělo a vedu je jako otroka, abych potom, když jsem kázal jiným, sám nebyl nějak neschválen.“ — 1. Kor. 9:27.
Proto v modlitbě, kterou Ježíš učil své učedníky, zahrnul též prosbu: „Neuveď nás do pokušení.“ (Mat. 6:13) Bůh nikoho nepokouší ke zlému. Ale ví, že když křesťan učiní něco zlého, zřídka je to proto, že by si vůbec nebyl vědom nesprávnosti svého jednání. Obvykle člověk ví, že to, co dělá, se Bohu nelíbí. Když je křesťan pokoušen ke hříchu, pravděpodobně si pomyslí: „Jak se na to bude dívat Bůh? Jak to zapůsobí na můj vztah k Bohu a ke křesťanskému sboru? Jak to zapůsobí na mou rodinu? Přivede mé jednání potupu na jméno Boží a Kristovo, nebo na mne jako na křesťana a na sbor?“ Buď bude dbát těchto varovných myšlenek, nebo je odvrhne a dopustí se hříchu.
Když se tedy křesťan modlí: „Neuveď nás do pokušení“, prosí Boha, aby si na něho v dobách zkoušek vzpomněl a aby mu připomněl důrazné biblické výstrahy — jako by mu podél cesty postavil neklamná výstražná znamení „Zastav!“. Prosí Boha, aby mu dal možnost vzpamatovat se, kdyby snad začal slábnout, a aby jej upozornil, že se má zastavit. Bůh však člověka nezastaví násilím a nebude zasahovat do jeho svobodného rozhodování, ale posiluje mysl člověka správnými myšlenkami, jež pocházejí z Boží moudrosti; tak Bůh ‚způsobí také východisko, aby bylo možno vydržet‘ pokušení. — 1. Kor. 10:13.
Jestliže křesťan přestane vzhlížet k Bohu s vroucí prosbou v srdci, uplatní se zásada: „Každý je zkoušen tím, že je přitahován a lákán svou vlastní žádostí. Když se pak žádost stane plodnou, porodí hřích.“ (Jak. 1:14, 15) Člověk, který je v pokušení, bude pak neodolatelným způsobem sváděn až do okamžiku, kdy přestane dbát jakékoli opatrnosti a jakýchkoli zásad a začne přímo hříšně jednat; přitom se podobá příslovečnému ‚býku, který přichází i na porážku‘. (Přísl. 7:22) Právě to si přeje ďábel. (1. Petra 5:8) Jestliže se však křesťan v čase tísně modlí, Bůh bude stát při něm a propůjčí mu sílu, aby mohl projevit sebeovládání.
Při jedné příležitosti Bůh uchránil Davida před velkým neštěstím, neboť Davidovi pomohl, aby opět získal sebeovládání. V tom případě Bůh použil člověka, ženy, která Davida úpěnlivě prosila, aby nejednal ukvapeně. Tato žena byla Abigail. David a jeho muži, kterými zlý král Saul opovrhoval, chránili pastýře a stáda bohatého Nábala, Abigailina manžela. Když David poslal k Nábalovi posly a žádal jej o zásobu potravin, Nábal těmto mužům nadával. David se nad nerozumným a hanebným Nábalovým jednáním velice rozhorlil a rozhodl se vyhladit celou Nábalovu domácnost. Abigail mu však vyšla vstříc a úpěnlivě jej prosila, aby ponechal věc Jehovovi a nechtěl se sám pomstít vlastní rukou.
David pochopil, do jakého neštěstí by jej vehnal jeho hněv, a odpověděl: „Požehnaný buď Jehova, Bůh Izraele, který tě dnes poslal, abys mne potkala! A požehnaná buď tvá moudrost a požehnaná buď i ty, která jsi mne dnes zadržela, abych se neprovinil vinou krve.“ — 1. Sam. 25:2–35.
Představme si, jaké neštěstí by si byl David přivodil, kdyby mu Bůh nepomohl, aby opět získal sebeovládání a aby nepobil muže z Nábalovy domácnosti. V dnešním světě, který je morálně zkažený, je sebeovládání pro křesťana stejně životně důležité. Mladí lidé, kteří se chtějí ve svém životě řídit křesťanskými zásadami, přicházejí nutně neustále do styku s lidmi, kteří jsou ve svém každodenním životě zvyklí na špatné jednání. Tito lidé, kteří se neumějí ovládat, mohou působit na mladé křesťany silným nátlakem, aby je přiměli k užívání drog, k nemravnosti, ke vzpurnosti, k vandalismu nebo k násilí. Ano, kdyby křesťan — ať mladý nebo starý — ztratil sebeovládání, mohl by svým jednáním zničit svůj vlastní život a mohl by také vážně uškodit jiným. V jediném okamžiku by mohl poskvrnit svou dobrou křesťanskou pověst a zatížit své svědomí.
Jako ostatní plody ducha, musí být i sebeovládání rozvíjeno studiem Božího slova a uplatňováním jeho příkazů. Sebeovládání přispívá k vyrovnanosti a podporuje ostatní křesťanské vlastnosti. Působením „žádosti těla a žádosti očí a okázalého vystavování vlastních prostředků, které někdo má k životu,“ tento svět silně působí na „starou osobnost, která odpovídá [našemu] dřívějšímu způsobu chování a která se kazí podle svých klamných žádostí“. (1. Jana 2:16; Ef. 4:22) Proto si praví křesťané uvědomují, jak velice důležité je rozvíjet sebeovládání, které je spolehlivou ochranou.