Proč Bůh lásky udílí kárání
„Šťastný je tělesně schopný muž, kterého ty napravuješ, ó Jah, a kterého vyučuješ ze svého vlastního zákona.“ — Žalm 94:12.
JEHOVA Bůh si přeje, aby lidé žili a aby se radovali z života. Nemá zalíbení ani ve smrti zlého člověka, ale přeje si, aby se raději „zlý odvrátil od své cesty a skutečně zůstal živ“. — Ezech. 33:11.
Bůh se velmi zajímá o lidstvo, a proto opatřil výkupné tím, že jeho milovaný Syn obětoval svůj dokonalý život. „Neboť tak velice Bůh miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna, aby každý, kdo projevuje víru v něj, nebyl zničen, ale měl věčný život.“ — Jan 3:16.
Bůh se o lidi zajímá, a proto je kárá a vede je ke kázni. Je naprosto zřejmé, že nikdo z nás se nevyznačuje dokonalostí. Stále se dopouštíme chyb, nebo jinými slovy: nedaří se nám dosáhnout cíle našeho úsilí, totiž jednat přesně tak, jak bychom jednat měli. To je také význam hebrejského a řeckého slova pro výraz „zhřešit“, totiž „minout se cíle“. Proto všichni potřebujeme vedení ke kázni a musíme se napravovat. V takovém vedení ke kázni měli bychom vidět projev Boží lásky, protože ukázňování není míněno pouze jako trest, ale měli bychom tak být vychováváni ke spravedlnosti, jako otec vychovává své syny. — Žid. 12:5–11.
Představme si například muže, který se plaví sám ve člunu na širém moři a jemuž dochází potrava a voda. Kdyby se z nevědomosti nebo vinou špatného úsudku velmi odchýlil od správného směru, nepodařilo by se mu dosáhnout pevniny a jistě by zahynul. Jistě by však byl vděčný, kdyby mu někdo nějakým způsobem dal znamení, jak má změnit směr, zachránil by si tak život. Bylo by pošetilé, kdyby cítil odpor k výzvě, aby opravil svůj směr, nebo kdyby takovou pomoc k nápravě odmítl.
Všichni jsme zdědili hříšnost, a proto se musíme stejným způsobem pravidelně napravovat, abychom se dostali na úzkou cestu, která vede k životu, nebo abychom na ní zůstali. Bez napravování se od ní nevyhnutelně odchýlíme a dostaneme se na širokou cestu, která vede do zničení. — Mat. 7:13, 14.
Již od dětství je patrné, že lidé jsou nedokonalí a potřebují nápravu. Všichni rodiče mohou dosvědčit, že je proto zapotřebí velké lásky, aby dítě mohlo být správně vychováváno a aby mu byla do srdce a do mysli vštípena úcta k biblickým zásadám. Ne nadarmo je v Přísloví 22:15 řečeno, že „pošetilost je přivázána k srdci“ dítěte a že je třeba vedení ke kázni, aby dítě dospělo k tomu, že se bude řídit skutečnými věcmi života a pravdou, a ne pošetilými, krátkozrakými dětinskými představami.
Pro rodiče je to zkouška trpělivosti a také toho, zda touží a jsou rozhodnuti poučovat a vychovávat dítě soucitně a shovívavě, aby mu jeho způsob života v budoucnosti přinesl štěstí. Jestliže dítě reaguje pomalu nebo nechce naslouchat nebo poslouchat, mohou mít rodiče pocit, že se musí vzdát, nebo začnou považovat situaci za beznadějnou. Snadno by se mohlo stát, že by se cítili uraženi nebo že by se nechali přemoci hněvem. Láska však nepřipustí, abychom se vzdali pouze proto, že nastala nepříjemná situace. Kdybychom neposkytli dítěti potřebné poučení a trpělivou, dobře míněnou kázeň, neprokázali bychom mu tím lásku, ale nedostatek lásky, protože láska vede k tomu, abychom se stále starali o nynější i budoucí nejlepší zájmy milovaného člověka a abychom v tom směru pracovali. (Viz Přísloví 13:24.) Láska se kromě toho „nedá. . . podráždit. Nevypočítává bezpráví.“ „Ve vše doufá.“ — 1. Kor. 13:5, 7.
Milující otec a milující matka se proto vzhledem ke svému dítěti nevzdávají naděje, pokud pro ni vůbec ještě existuje důvod. Rodiče, kteří se skutečně starají o své děti, nevzdávají se snadno. Nedají se odradit a rozumně a s láskou poskytují svým dětem potřebné vedení a kárání. Projevují jim shovívavost.
‚JAKO OTEC KÁRÁ SYNA‘
Jak osvěžující je pomyšlení, že rodiče takovým jednáním napodobují nádherný příklad, který nám dává Bůh! On se nevzdává snadno svých služebníků, naopak, je k nim úžasně shovívavý. Když se levité v době Nehemiášově modlili k Bohu, zmínili se o tom, co se stalo Izraelitům v pustině Sinaj, a řekli:
„Oni sami, totiž naši předkové, jednali opovážlivě a. . . odmítli naslouchat a nepřipomínali si tvé podivuhodné skutky, které jsi vykonal vůči nim, ale zatvrdili svou šíji a ustanovili si hlavu, aby se vrátili do svého zotročení v Egyptě. Ty však jsi Bůh odpouštějící, milostivý a milosrdný, pomalý k hněvu, hojný v milující laskavosti, a neopustil jsi je.“ — Neh. 9:16, 17.
Můžeme si povšimnout, že Bůh je nejen trpělivý, ale že jeho otcovské ukázňování a kárání má vždy kladnou stránku — i když může být bolestné pro toho, kdo je kárán. Bůh tím sleduje užitečný účel. Proto nás Přísloví 3:11, 12 nabádá: „Nezamítej Jehovovu kázeň, můj synu, a neodporuj jeho kárání, neboť koho Jehova miluje, toho kárá, jak to činí otec synu, v němž má zalíbení.“ — Srovnej Židům 12:5–11.
Bůh se nechová jako nějaký pomstychtivý panovník, který se rozhorlí a rozhněvá, protože někdo neprojevil náležitý respekt před jeho zákony. Je pravda, že závažné hříchy skutečně vyvolají Boží hněv, a to právem. (4. Mojž. 25:1–3) Jeho hněv však není projevem sobectví nebo osobní pýchy. Lépe než kdokoli jiný zná hrozné následky takového hříchu, ví, jak škodlivý může být jeho jedovatý vliv a jak tím může být zničeno lidské štěstí. Neúcta k jeho svrchovanosti nemůže nikdy vést k něčemu dobrému, může jedině způsobit škodu. Poškodí toho, kdo se jí dopouští, a nevyhnutelně škodí i jiným. Proto milující Bůh může ke hříchu pociťovat jedině odpor, nemůže jej lhostejně přehlížet. Bůh je sice „pomalý k hněvu“, ale když vystupuje proti hříchu, činí to proto, aby odvrátil další škody, k nimž by takový hřích mohl vést. — 2. Mojž. 34:6; srovnej Žalm 106:36–40.
Při vyměřování přísného (nebo mírného) pokárání se Jehova také neřídí nějakým strnulým pravidlem, ale skutečnou potřebou. Jehova to znázorňuje na příkladu zemědělce, když říká u Izaiáše 28:23–29 (Nová anglická bible):
„Naslouchejte a poslyšte, co říkám, dejte pozor a slyšte má slova. Bude oráč stále orat, aby zasel, [bude stále] kypřit svou půdu a vláčet branami? Když ji urovná, což nebude rozhazovat kopr a rozsypávat kmín? Nezasévá pšenici a ječmen do řad a špaldu po okraji? Nepoučuje jej jeho Bůh a necvičí jej v tom, co je správné? Kopr se nemlátí sáněmi a nad kmínem se neotáčí velkým kolem, kopr se vytlouká prutem a kmín cepem. Zrní se drtí, ale ne až do nejvyšší hranice, ne aby se úplně rozdrtilo, rachotí nad ním jeho velká kola a drtí je, ale nerozemílají je jemně. Také toto poselství přichází od PANA Zástupů, jehož předsevzetí jsou podivuhodná a jehož moc je veliká.“
Rolník neoře půdu stále, ale jenom tak dlouho, dokud je to třeba. Izraelští rolníci rozhazovali nebo rozsypávali některá menší semena, ale jiná cennější zrna zasévali do řad. A při mlácení nebyla menší jemnější zrnka mlácena těžkým nástrojem, který by je rozdrtil, ale prutem nebo cepem. Ani větší, tvrdší zrna, která byla mlácena těžším nástrojem, jako byly například dřevěné sáně nebo velké kolo, nebyla mlácena až do té míry, že by byla zcela rozdrcena. Stejně Jehova také moudře, spravedlivě a milujícím způsobem odměřuje kárání, ukázňování a vedení k nápravě — jemně, mírně, těžce nebo dokonce přísně — podle toho, jak to kdo potřebuje. Jedině ti, kteří úmyslně odporují jeho trpělivým snahám, když jim chce pomoci, poznají sílu jeho ničivé moci.
PASTÝŘI, KTEŘÍ MAJÍ SLOUŽIT K OSVĚŽENÍ A OCHRANĚ STÁDA
Je také velmi užitečné, povšimneme-li si příkladu Božího Syna, „znamenitého pastýře“ Božích ovcí. (Jan 10:11) Když byl na zemi, zrcadlil Boží vlastnosti a dal příklad všem těm, kteří budou působit jako pastýři v křesťanském sboru. Jak jednal se svými učedníky v minulosti a jak s nimi jedná dnes? On sám vyjádřil vřelé pozvání:
„Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a staňte se mými učedníky, neboť já jsem mírné povahy a pokorný v srdci, a naleznete občerstvení pro své duše. Neboť mé jho je jemné a můj náklad je lehký.“ — Mat. 11:28–30.
Jeho povzbuzující postoj k hříšníkům, kteří činí pokání, je patrný z podobenství o muži, kterému se ztratila jedna ze sta ovcí a on opouští těch devadesát devět, aby mohl hledat ztracenou. Když našel ztracenou ovci, neokřikuje ji a nekope ji za to, že se zatoulala, ale Ježíš řekl, že si ji „položí na ramena a raduje se. A když přijde domů, svolá své přátele a své sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, neboť jsem nalezl svou ovci, která se ztratila.‘ “ Ježíš dále řekl, že „tak bude více radosti v nebi nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří potřebu pokání nemají“. — Luk. 15:1–7.
Apoštol Pavel řekl, že každý křesťanský starší se musí ‚pevně přidržovat věrného slova při svém umění vyučovat, aby byl schopný jak napomínat zdravým učením, tak i kárat ty, kteří odporují‘. (Tit. 1:9) Ano, starší někdy musí kárat určité osoby ve sboru, kterému slouží. Pro starší to není příjemné ani lehké. Ale vědí, že „kárání kázně jsou cestou života“, a že „koho Jehova miluje, toho kárá“ — a to také je, starší. (Přísl. 6:23; 3:11, 12; Žid. 12:6) Zjišťují, že platí slova: „Kdo kárá nějakého člověka, najde později více přízně než ten, kdo lichotí svým jazykem.“ (Přísl. 28:23) Jestliže to tedy okolnosti vyžadují, nezdrží se a přímo ukáží těm, kteří jdou špatnou cestou, jak mohou a mají změnit své jednání. (Přísl. 27:5) Sledují kladný cíl, stejně jako Bůh.
S jakým postojem by se měl starší obrátit na člověka, který jedná nesprávně? Jestliže se starší chová povýšeně, jako policejní úředník, který jedná s provinilcem, nebo jako státní zástupce, který vyslýchá podezřelého, pak se jistě nesetká s příznivou odezvou. (1. Petra 5:2, 3, 5) Jestliže však starší projeví soucit a uvědomí si, že sám je nedokonalý a může se také dopustit chyby, pak může projevit bratrského ducha. (Gal. 6:1) Není zde v první řadě proto, aby odsuzoval, ale aby pomáhal, a ten, který se dopouští chybného jednání, bude velmi pravděpodobně reagovat na takový přístup příznivě. (1. Petra 3:8) Každý případ je jiný, a moudrý člověk se proto bude snažit poznat a pochopit okolnosti a nebude chtít činit předčasné závěry. — Přísl. 18:15; 21:11.
Ten, kdo se dopustil chybného jednání, nebude možná chtít o tom mluvit nebo bude jednat vyhýbavě, ale trpělivostí a laskavostí je možno dosáhnout dobrých výsledků. (Přísl. 25:15; 2. Tim. 2:24–26) Měl by být přesvědčen, že starší skutečně mají zájem o jeho blaho, že to jsou jeho bratři. I když okolnosti vyžadují důraznou radu nebo snad dokonce přísné pokárání, měl by starší vždy pamatovat na to, že je nutno nenávidět a odsoudit nesprávné jednání, a ne osobu. (Juda 23) Lidé, kteří nechtějí přijmout žádnou pomoc, chovají se vzdorovitě a nelitují vážného hříchu, dávají tím ovšem najevo, že jsou nebezpečím pro sbor, a v zájmu sboru by bylo zapotřebí, aby jim byla odňata pospolitost. A přece i v takovém případě může a má být poskytnuta biblická rada, aby takoví lidé poznali, že později mohou být opět přijati do sboru, projeví-li upřímné pokání.
Co to však znamená někoho „kárat“? Je v křesťanském sboru hlavním účelem kárání někoho zahanbit nebo mu udělit výtku? Bylo by to „pokárání“, kdyby bylo pouze oznámeno, že se určitá osoba provinila nesprávným jednáním a kdyby bylo takové jednání odsouzeno? Nyní uvidíme, co o tom říká Bible.