Eliáš ‚se modlil, aby nepršelo‘

MODLITBA spravedlivého — člověka, který má Boží přízeň — má mnoho síly. Přináší výsledky. (Jak. 5:16) Tuto myšlenku chtěl zdůraznit učedník Jakub, když napsal: „Eliáš byl člověk s pocity, jsou jako naše, a přece s modlil v modlitbě, aby nepršelo; a nepršelo na zem tři roky a šest měsíců. A opět se modlil a nebe dalo déšť a země vydalo své ovoce. — Jak. 5:17, 18.

Eliáš byl sice prorok, ale jako člověk se nelišil od žádného spravedlivého člověka. Měl stejné pocity, nedostatky a nedokonalosti. A přece Jehova vyslýchal jeho modlitby. Jistě neučiní o nic méně pro své jiné služebníky, jestliže se k němu úpěnlivě modlí v souladu s jeho vůlí.

V hebrejských písmech se sice výslovně nemluví o tom, že Eliáš se modlil o tyto věci, o nichž mluvil Jakub. Jsou však známky toho, že to musel učinit. O tom, co učinil Eliáš krátce před koncem dlouhého sucha, čteme: „Vystoupil na vrchol Karmelu a začal se krčit k zemi, s obličejem mezi koleny.“ (1. Král. 18:42) Ano, Eliáš zaujal postoj, z něhož by se dalo usuzovat, že se přibližoval v modlitbě k Bohu. Je také možno předpokládat, že se modlil a že usilovně prosil Boha ve spojení s tím, co předtím řekl Achabovi, totiž: „Jako že žije Jehova, Bůh Izraele, před nímž stojím, nebude v těchto dnech ani rosa ani déšť, jen na můj příkaz!“ — 1. Král. 17:1.

Učedník Jakub psal přirozeně pod inspirací,a mohl proto uvést skutečnosti, o nichž se v Hebrejských písmech výslovně nemluví, které však byly v naprostém souladu s ostatními záznamy. Příkladem toho je Eliášova modlitba.

Jakubova slova o Eliášovi by nás měla povzbudit, abychom vytrvávali v modlitbě. Můžeme být přesvědčeni o tom, že dostaneme všechno, o co se modlíme, jestliže to odpovídá Boží vůli. — Jan 14:13, 14.