Co tím moudrý muž myslel?

„Aby viděli, že sami jsou zvířata“

SNAD jsou lidé pyšní na své schopnosti a vědomosti. Když však život končí, nejsou na tom lépe, než nerozumná zvířata. Moudrý král Šalomoun na to upozornil, když řekl: „I já jsem řekl ve svém srdci o synech lidských, že pravý Bůh je chce vyvolit, aby viděli, že sami jsou zvířata. Neboť je možnost, pokud jde o lidské syny, a možnost, pokud jde o zvíře, a mají tutéž možnost. Jako umírá jeden, tak umírá i druhý; a všichni mají jen jednoho ducha, takže neexistuje nadřazenost člověka nad zvířetem, protože všechno je marnost. Všichni jdou k jednomu místu. Všichni povstali z prachu a všichni se vracejí do prachu.“ — Kaz. 3:18–20.

Bezprostředně před tím, než Šalomoun vyslovil tuto myšlenku, napsal: „Pravý Bůh bude soudit jak spravedlivého, tak i zlého, protože tam je čas pro každou záležitost a ke každému dílu.“ (Kaz. 3:17) Když tedy Šalomoun v 18. verši říká, že Bůh lidi ‚vyvolí‘, asi to znamená, že jim dává příležitosti a že je nechá shromažďovat zkušenosti i v problémech a nejistotě, a tím se nakonec ukáže, jsou-li spravedliví nebo zlí. Skutečnost, že život je plný těžkostí a nejistoty a nakonec končí smrtí, by lidem měla připomínat, že se vlastně podobají zvířatům, pokud jde o jejich vlastní sílu. Člověk i zvíře jsou oživeni stejným duchem neboli životní silou, která je udržována dýcháním. Člověk i zvíře se vracejí při smrti zpět do neživého prachu. — Kaz. 9:4–6.

Nikdo, kdo se opírá o lidské pozorování, nemůže zodpovědět otázku, kterou Šalomoun dále nadhazuje: „Kdo ví, zda duch lidských synů vystupuje vzhůru, a zda duch zvířat sestupuje dolů do země?“ — Kaz. 3:21.

Protože smrt člověka i zvířete ukončuje všechno konání, dochází Šalomoun k závěru: „A viděl jsem, že není nic lepšího, než aby se člověk radoval ze svých skutků, protože to je jeho úděl; neboť kdo ho přivede k tomu, aby se podíval, co bude po něm?“ (Kaz. 3:22) Moudrost přikazuje, aby člověk nalézal zdravou radost ze své tvrdé práce. Když je mrtev, nemá již podíl na lidském konání. Jako mrtvola nemůže ani pozorovat, co se děje mezi lidmi. — Kaz. 9:5, 10.

Myšlenka, že se člověk smrtí stejně jako nerozumné zvíře stává nicotou, může působit určité rozčarování. Měla by nám však připomenout, jak je důležité, přes nejistotu a problémy, vytěžit ze svého života to nejlepší. Měla by způsobit, abychom se obrátili k Bohu a uznali, že záleží na něm, budeme-li po smrti opět někdy žít.