Leviticus vyzdvihuje Boží svatost
„MÁTE se prokázat svatými, protože já, Jehova, váš Bůh, jsem svatý.“ Příkaz stvořitele, opakovaně dávaný jeho izraelskému lidu na poušti jasně vytyčuje námět biblické knihy Levitikus. (3. Mojž. 19:2) Výraz „svatý“ se ve skutečnosti objevuje v této knize více než stokrát, mnohem častěji než v kterékoli jiné biblické knize.
Název „Levitikus“ je zcela na místě, neboť kniha převážně pojednává o způsobu, jakým kněží z kmene Levi uctívali Jehovu Boha, a o jejich úloze uchovat izraelský národ jako svatý.
Kdo napsal Levitikus? V některých jazycích jako je čeština nebo němčina, se kniha jednoduše nazývá „Třetí kniha Mojžíšova“. Tento název je v souladu s tím, že v Křesťanských řeckých písmech jsou odkazy na Levitikus často přisuzovány Mojžíšovi.a Navíc je částí Pentateuchu, což znamená „pět svitků“ neboli „pětidílného svazku“. Všechny odkazy v Křesťanských řeckých písmech, které připisují jiné části Pentateuchu Mojžíšovi, slouží tedy jako podpora toho, že Mojžíš napsal i Levitikus. Sama skutečnost, že 3. Mojžíšova začíná slovem „A“, ji svazuje úzce s předešlou knihou Exodus.
Kdy byla 3. Mojžíšova napsána? Vzhledem k předchozímu dojdeme k logickému závěru, že Mojžíš napsal Levitikus na poušti právě v době, kdy se odehrály zaznamenané události. Je to podpořeno skutečností, že jeho určité příkazy platily jen v pouštních podmínkách. A kniha opravdu dýchá atmosférou života v táboře na poušti.
Jaké období kniha zahrnuje? Předchozí kniha Exodus vypráví o událostech, jež se odehrály v prvním dnu prvního měsíce druhého roku. (2. Mojž. 40:17) A úvodní verš následující knihy Numeri popisuje události, ke kterým došlo v prvním dnu druhého měsíce téhož roku. To tedy znamená, že časové období zahrnuté ve 3. Mojžíšově nemohlo být delší než jeden lunární měsíc. A nemohlo být kratší než osm dnů, neboť tak dlouho trvalo popisované zasvěcení kněžstva. — 3. Mojž. 9:1
Proč byla 3. Mojžíšova napsána? Jakou cenu měla pro Izraelity v dávných dobách? Kniha obsahuje podrobný souhrn nařízení s význačnými rysy, jež byly již součástí pravého uctívání. Například jsou v ní stanoveny zvířecí oběti, které byly Jehovovi obětovány již předtím Ábelem, Noemem, Abrahámem a Jákobem. (1. Mojž. 4:4; 8:20, 21;22:13; 31:54) Levitikus také podává zprávu o dosazení Áróna a jeho synů (a jejich mužských potomků) za zvláštní kněžstvo, aby dohlíželo na běžné uctívání a každodenní život Izraelitů. Předtím sloužily jako kněží při obětování obětí hlavy rodin. — 1. Mojž. 46:1; Job 1:5.
Jehova Bůh vtiskl prostřednictvím 3. Mojžíšovy knihy do myslí Izraelitů, že je nutné aby byli svatým lidem, a jakými mají být také po náboženské a mravní stránce. Bůh rovněž sdělil Izraelitům v knize svou vůli vzhledem ke každoročním svátkům, týdenním a ročním sabatům, k vhodným a nevhodným pohlavním stykům, ke stravě a dalším záležitostem. Mezi nejznámější zákazy patří zákaz jíst krev. A jak bychom měli jednat jeden s druhým, shrnul Bůh v příkazu: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (3. Mojž. 17:10–14; 19:18) Levitikus Izraelitům opravdu podrobně vysvětlil, jak mohou být svatým lidem pro Jehovu Boha.
Cena obsahu 3. Mojžíšovy knihy je dnešním křesťanům objasněna zvláště v dopise Židům. Dozvídáme se z něho, že levitské kněžství se svými oběťmi znázorňovalo věci daleko vznešenější — kněžství a oběť Ježíše Krista i jiné dobré věci, které z toho vyplývaly. Křesťané posilují svou víru, když věnují pozornost božské moudrosti, která se projevuje v zákonech, jež se týkají tělesného zdraví. Tyto zákony zrcadlí znalost skutečností, které byly světskými lékaři uznány teprve po tisíciletích. Víru rovněž posiluje, když si všímáme splnění určitých proroctví v 3. Mojžíšově, jako jsou ta, jež pojednávají o odpadnutí Izraelitů a o jejich návratu do Boží přízně. — 3. Mojž. 26:29, 41–44; Pláč 4:10; Neh. 9:31.
DOBROVOLNÉ A PŘEDEPSANÉ OBĚTI
Kapitoly první až sedmá a kapitola šestnáctá 4. knihy Mojžíšovy pojednávají o různých druzích obětí, které Izraelité mohli v zájmu svatosti přinášet, nebo které byly požadovány. Zápalné oběti a oběti společenství byly dobrovolné. Při zápalné oběti bylo celé zvíře nebo pták, kromě jeho kůže nebo peří, spáleno na oltáři. Při oběti společenství byla na oltáři obětována určitá část. Ta představovala Boží podíl na oběti; část byla snědena knězem a část tím, kdo obětoval. — 3. Mojž. 1:1–17; 3:1–17; 5:8; 7:11–36.
Oběť za hřích a oběť za vinu byly povinné. První měla odčinit hříchy spáchané neúmyslně nebo nedopatřením. Druh obětovaného závisel v tom případě na tom, čí hřích měl být odčiněn, zda velekněze nebo náčelníka, celého lidu, či jednotlivce z prostého lidu. — 3. Mojž. 4:1–35; 6:24–30.
Hříchy vyžadující oběť za vinu byly vážnější. Oběti měly přikrýt osobní vinu způsobenou nevěrností, podvodem nebo loupeží a naznačovaly míru úmyslnosti. Od zloděje byly požadovány tři věci: zvířecí oběť, náhrada ukradeného předmětu a v určitých případech pokuta ve výši 20 procent její hodnoty. Pravidla, podle kterých se řídily tyto oběti odhalují znamenitý smysl Jehovy Boha pro právo. V úvahu bylo bráno postavení, prostředky a závažnost provinění každého. (3. Mojž.5:1 až 6:7; 7:1–7) Ve spojitosti s těmito obětmi bylo Izraelitům dvakrát připomenuto, aby nejedli krev. — 3. Mojž. 3:17; 7:26, 27.
Šestnáctá kapitola pojednává o nejdůležitějších obětech Zákona obětovaných v Den smíření, kdy byly obětovány oběti za hříchy lidu a pak byl kozel vypuštěn do pouště. Důležitost tohoto dne byla podtržena tím, že Izraelité neměli ten den vůbec pracovat a měli ‚trápit své duše‘, což zjevně znamenalo, že se postili. — Žalm 35:13.
Spolu s obětmi zvířat mohly být obětovány také určité nekrvavé oběti. Sestávaly buď z praženého obilí nebo z jemné mouky, jež byl pečena na pánvi či smažena ve vrstvě oleje. — 3. Mojž. 2:1–16.
USTANOVENÍ PRO KNĚZE
Bůh přikázal Mojžíšovi, aby provedl obřad zasvěcení, aby Árón mohl sloužit jako velekněz a jeho čtyři synové jako nižší kněží. To zahrnovalo obětování některých zvířat, jejichž částmi „pohybovali“ Árón a jeho synové před Jehovou sem a tam. Vlastní obřad trval osm dnů. Aby bylo dokázáno, že se všechno dělo na Boží příkaz a s jeho schválením „Jehovova sláva se zjevila všemu lidu a vyšel oheň od Jehovy, který začal stravovat zápalnou oběť. . . Když to všechen lid spatřil, propukl křik a padali na své tváře“. — 3. Mojž., kapitoly 8 a 9.
Jehova Bůh považoval úlohu, kterou hráli kněží, za velmi vážnou. Vždy znovu varoval před tím, aby si nepřivodili trest smrti, kdyby opomíjeli přizpůsobit se všem požadavkům. Když se dva Árónovi synové, Nádab a Abiu, nepatřičně chovali při uctívání ve svatostánku, „vyšel od Jehovy oheň a strávil je.“ Možná, že oba jednali pod vlivem alkoholu, neboť okamžitě po tom Jehova Bůh zakázal kněžím pít víno nebo lihoviny, když slouží v svatostánku. Po vlivem lihovin nemohli prostě správně posoudit své povinnosti, stejně jako by to nemohli udělat dnešní odpovědní služebníci Boha. — 3. Mojž. 10:1–10.
Aby mohl mužský potomek Áróna sloužit jako kněz, musel být svatý v tom smyslu, že neměl žádnou tělesnou vadu. Nesměl být chromý, slepý, hrbatý nebo mít nějakou kožní chorobu. Kněz byl také omezen v naříkání pro mrtvého a v tom, s kým se mohl oženit. Existovala také omezení vzhledem k tomu, kdo z kněžské rodiny smí jíst ze svatých věcí obětovaných ve svatostánku. — 3. Mojžíšova, kapitoly 21 a 22.
ZÁKONY URČUJÍ, CO JE ČISTÉ A NEČISTÉ
Aby mohli být svatým lidem, dal Jehova Bůh Izraelitům zákony ohledně toho, co je v jeho očích čisté a co nečisté. Pod trestem smrti bylo zakázáno takové nečisté morální jednání, jako je krvesmilství, cizoložství a obcování se zvířaty. Jehova se rozhodl vyhladit obyvatele Kanaánu právě pro takové zvrhlé jednání. Podobný trest si zasloužilo odpadnutí jakékoli provádění falešného náboženství, cokoli spojeného se spiritismem a jakékoli rouhání svatému jménu Jehovy Boha. — Kapitoly 18 a 20.
Podle 3. Mojžíšovy nesměli Izraelité jíst maso některých zvířat jak domácích tak divokých. Zákazy sloužily dvěma účelům. Na jedné straně zakazovaly různé druhy masa, které mohly být pravděpodobně nakaženy škodlivými organismy. A na druhé straně tato nařízení pomáhala zesilovat hradbu mezi Izraelity a okolními národy. Tím byli odděleni jako svatý lid pro Jehovu Boha a s menší pravděpodobností se mohli stýkat s jinými lidmi a naučit se od nich špatným způsobům. (Srovnej 1. Kor. 15:33) Lidé i nádoby na vaření byli nečistí, jestliže se dotkli mrtvého těla člověka nebo zvířete. Moudrost těchto omezení byla lékařským světem oceněna teprve o tisíciletí později, když se lidé poučili o bakteriích. Zcela podrobné zákony týkající se malomocenství obsahovaly karanténu. Jiné zákony se týkaly i takových záležitostí, jako je nečistota při výtoku z pohlavních orgánů a pří porodu. — Kapitoly 11–15.
Ve spojitosti s těmito zákony nebylo Izraelitům pouze přikázáno, aby ‚milovali své bližní jako sebe‘, ale bylo jim také řečeno, co je v tomto příkazu také zahrnuto. Byli povinni pokárat hříšníka a mít ohled na slepé, chromé a hluché a také na chudé, na něž nesměli uvalit úroky. Nesměli ani pomlouvat a šidit při vážení a měření. Kdo záměrně ublížil svému bližnímu, musel přijmout spravedlivou odplatu. — 3. Mojž. 19:9–18, 26, 32–37.
SABATY A SVÁTKY
Izraelitům bylo v podstatě nařízeno, aby zachovávali tři druhy sabatů. První byl týdenní sabat, ne v neděli, první den v týdnu, ale sedmý den v týdnu. Zadruhé měl být zachováván první den každého měsíce. Zatřetí existoval sabatní rok, kdy nemělo být po celý rok nic pěstováno ani sklízeno a země měla odpočívat. Aby Izraelité mohli slavit rok sabat, Jehova slíbil, že úroda v šestém roce bude stačit, aby vydržela až do osmého roku, kdy budou mít užitek ze sklizně toho, co v osmém roce vypěstovali. Velký jubilejní padesátý rok přišel po sedmi sabatních rocích. V tomto roce byl každému vrácen jeho majetek, ať jej ztratil během předchozích čtyřiceti devíti let pro nemoc, různé okolnosti nebo špatné hospodaření. Nikdy tedy nemohly existovat rodiny, které by nekonečně bohatly, zatímco jiné by byly stále chudší. — Kapitoly 23 a 25.
Třetí Mojžíšova kniha také obsahuje Jehovovy požadavky na oslavy tří ročních svátků. Sloužily jako příležitosti k ‚radosti před Jehovou‘ a pomáhaly posilovat vztah Izraelitů k Bohu, když jej společně uctívali. (3. Mojž. 23:40) Časně zjara přišel Pasach s týdenním svátkem nekvašených chlebů. Později na jaře následoval svátek týdnů neboli letnice, který trval pouze jeden den. Třetí svátek připadl na podzim po dokončení žní. Byl nazýván svátkem sklizně nebo stánků, neboť během něj museli Izraelité bydlet celý týden ve stanech. Připomínali si dobu. kdy bydleli ve stanech v pustině.
O 3. knize Mojžíšově lze říci, že dosahuje svého vyvrcholení ve 26. kapitole, která se zmiňuje o odměně za poslušnost a o následcích neposlušnosti. Co bude následovat, „když,“ jak řekl Jehova Izraelitům „budete chodit v mých ustanoveních“? Budou mít blahobyt, bohatou úrodu a pokoj, porazí své nepřátele a velmi se rozmnoží. Jestliže však zavrhnou Jehovova ustanovení‘, budou hladovět, onemocní, budou poraženi v boji a dokonce odvedeni do cizí země. Ale konec kapitoly je nadějný, zaslibuje obnovu, ke které ve skutečnosti došlo, když se Izraelité vrátili z Babylóna v roce 537 př. n. l. Kapitola 27 konečně pojednává o určitých slibech a knihu uzavírá.
Třetí kniha Mojžíšova má opravdu velkou cenu pro dnešní Boží služebníky, stejně jako ji měla v dávných dobách. Mimo jiné zdůrazňuje bezmeznou hříšnost hříchu a nutnost usmiřující oběti, svatost krve a důležitost spravedlnosti a lásky. Ale především nás přivádí k tomu, abychom si uvědomili význam Jehovovy svrchovanosti jako velkého Zákonodárce a důrazně si připomněli jeho jméno a jeho svatost.
[Poznámka pod čarou]