Co tím moudrý muž myslel?

Vlastnictví, jehož lidé nemohou spokojeně užívat

KDYŽ moudrý král Šalomoun pozoroval lidské záležitosti, neponechal bez povšimnutí okolnosti, které často znemožňují lidem spokojeně užívat toho, co mají.

O jedné takové situaci napsal: „Je neštěstí, které jsem viděl pod sluncem, a je časté mezi lidmi: muž, kterému Bůh dává bohatství, hmotné vlastnictví a slávu a který pro svou duši nemá nedostatek v ničem, po čem touží, a přece mu pravý Bůh neumožňuje z toho jíst, ačkoli to může jíst pouhý cizinec. To je marnost a je to těžká nemoc.“ — Kaz. 6:1, 2.

Všemohoucí dovoluje, aby kterýkoli člověk užíval svých schopností, jež dostal od Boha, aby získal vlastnictví a dosáhl uznání a slávy, mezi svými současníky. V tomto smyslu mohl Šalomoun právem říci, že Bůh takovému člověku „dává“ bohatství, hmotné vlastnictví a slávu. Naneštěstí se však může stát, že člověk má sice všechno, ale v důsledku okolností nemůže svého vlastnictví spokojeně užívat.

Může sice mít chutné pokrmy, ale nemůže je s potěšením jíst, protože trpí nějakými žaludečními nebo zažívacími potížemi. Zajímavým příkladem je v tomto směru Nabuchodonozor. Dosáhl postavení světového vládce v Babylóně. Potom jej Jehova Bůh pro jeho pýchu ponížil a zbavil jej zdravého rozumu. Krásný palác, dobré jídlo a vynikající víno, to vše ztratilo pro Nabuchodonozora přitažlivost. Představoval si, že je zvířetem, opustil přepychový palác a živil se trávou jako býk. Zatím co Nabuchodonozorovi unikaly rozkoše palácového života, těžili ‚pouzí cizinci‘ užitek z jeho bohatství. Ano, Nabuchodonozora postihla skutečně vážná choroba, „těžká nemoc“, a to na sedm let. — Dan. 4:28–37; 4:25–34, KB.

Šalomoun dále poukázal na to, že dlouhý život a velká rodina samy o sobě nestačí ke spokojenému životu. Pokračuje: „Kdyby se snad nějaký muž stal stokrát otcem a žil by mnoho let, i kdyby dnů jeho let bylo mnoho, a přece by jeho vlastní duše nebyla nasycena dobrými věcmi a ani hrob by se nestal jeho [což snad znamená, že by toužil po hrobu, jako kdysi po něm toužil sklíčený Job (Job 3:11–22)], musím říci, že předčasně narozený je na tom lépe nežli on. Ten [předčasně narozený] totiž přišel marně a odchází do tmy a tmou bude přikryto jeho vlastní jméno. Neviděl a nepoznal ani samotné slunce. Ten odpočívá spíš než ten předcházející. I kdyby, dejme tomu, prožil dvakrát tisíc let, a přece neviděl, co je dobré — což nejde každý vlastně jen na jedno místo?

Opravdu, jestliže někdo nemůže vůbec spokojeně užívat života, jakou cenu pro něj má dlouhý život a mnoho dětí? Bohatí a chudí, mladí a staří, všichni jdou při smrti na jediné místo — do hrobu. Pro člověka, který již nemá skutečnou radost ze života, znamená dlouhý život více problémů a těžkostí, než kolik jich má člověk, který umírá mladý. Dítě, které se narodilo předčasně, mrtvé, je na tom lépe v tom smyslu, že nikdy nemuselo prožívat těžkosti prázdného života, který přinesl zklamání.

Šalomoun dále píše: „Všechna ta tvrdá práce lidstva je pro jejich ústa, ale ani jejich vlastní duše se nenasytí. Jakou výhodu má totiž moudrý před hloupým? Co má sklíčený z toho, že ví, jak má chodit před živými? Lepší je vidět očima než bloumat duší. Také to je marnost a honění za větrem.“ — Kaz. 6:7–9.

Lidé těžce pracují, aby získali to, co potřebují k zachování života ; pracují ‚pro svá ústa‘. Ale to málokdy uspokojí jejich přání a jejich nejhlubší tužby. Moudrý člověk, který je nespokojený, může se snad pokusit potlačit přání, jež jej znepokojují, zatímco pošetilý člověk se jim neomezeně poddává. Proto se zřejmě Šalomoun ptá: „Jakou výhodu má totiž moudrý před hloupým? Co má sklíčený z toho, že ví, jak má chodit před živými?“ Jak moudrý, tak i hloupý má tužby, které jej trápí, a v tom smyslu nemá moudrý člověk žádnou výhodu. Stejně tak může sklíčený člověk vědět, jak skrýt před druhými touhy, které jej znepokojují, ale tím je přece neodstraní. Zůstávají neuspokojeny, a to jej stále znepokojuje. Ani on na tom není lépe než pošetilý člověk. Člověk je tedy skutečně moudrý tehdy, jestliže je spokojen s tím, co má, s tím, co může vidět očima, místo aby toužebně vzhlížel ještě po něčem jiném, a tak aby se dal svou silnou tužbou oloupit o pokoj.

Člověk může být nespokojený také tehdy, jestliže nepoznává, že mnhé věci se prostě nemohou změnit. Šalomoun řekl: „Ať se stalo cokoli, , jméno toho již bylo vysloveno, a stalo se známým, co je člověk; a on není schopen vést svou právní při s někým, kdo je mocnější než on.“ (Kaz. 6:10) Člověk může dosáhnout bohatství a postavení. Není však přitom ničím jiným, než čím byl první člověk, totiž pozemským člověkem, adám (hebrejské označení, které je odvozeno od kořene znamenajícího „červený“ nebo „načervenalý“). Ano, stále je pozemským smrtelným člověkem. Nemůže tedy uzavřít žádnou dohodu, aby zůstal naživu navždy. Žalmista to vyjádřil slovy: „Žádný z nich nemůže ani vykoupit bratra, ani za něho dát Bohu nějaké výkupné (a výkupní cena jejich duše je tak cenná, že přestala na neurčitý čas), aby dále žil navždy a neviděl jámu.“ — Žalm 49:7–9; 49:8–10,KB.

I v nejlepším případě je život v tomto světě velmi nejistý. Všechny postihuje čas a okolnosti, což přispívá k nejistotě. Proto se Šalomoun ptal: „Protože existuje mnoho věcí, které působí mnoho marností, jakou má člověk výhodu?. Kdo totiž ví, co dobrého má člověk ze života, v počtu dnů svého marného života, když je stráví jako stín? Kdo může člověku říci, co se po něm stane pod sluncem?“ — Kaz. 6:11, 12.

Vzhledem k tomu, že smrtí končí všechno lidské usilování a snažení, jakou skutečnou výhodu získá člověk tím, že dosáhne hmotného vlastnictví nebo vynikajícího postavení? Kdo může skutečně říci, který ze světských cílů — bohatství, vynikající postavení nebo moc — skutečně stojí za námahu? Jak často si lidé myslí, že něco je žádoucí, a když to nakonec získají, jsou zklamáni a dokonce snad zahořknou. Skutečnost, že život je tak krátký a ‚pomíjí jako stín‘, situaci ještě zhoršuje. Nijak není možno získat zpět čas a zaměřit své úsilí k nějakému cíli. A protože člověk nemůže určit co, se stane po jeho smrti, nepřináší skutečné uspokojení ani úsilí o hmotné cíle ve prospěch dětí a vnuků, jestliže jsou přitom opomíjeny duchovní zájmy.

Jak důrazná slova moudrého muže znázorňují, že je nutné být spokojený a rozumně a zdravě užívat života! Skutečně moudrý člověk připustí, aby v něm vyrostla žádost po hmotných věcech, ale soustředí se raději na to, aby si zachoval dobrý vztah k Bohu.