Prokažte se jako praví Kristovi učedníci
„Můj Otec je oslaven tím, že neustále přinášíte mnoho ovoce a prokazujete se jako moji učedníci.“ — Jan 15:8.
1. Kdo je učedník a jak se můžeme stát učedníky Ježíše Krista?
UČEDNÍK je ten, který „se učí“, nebo „ten, kdo je poučován“. Učedníci Ježíše Krista jsou tedy lidé, kteří přijali učení Kristovo a řídí se příkladem, který dal, když byl na zemi. Chceme-li tedy být pravými učedníky Božího Syna, musíme zjistit, jak tehdy jednal, abychom poznali, co je od nás vyžadováno.
2. Jak je patrné z Bible, co bylo hlavním cílem Ježíše Krista?
2 Ježíšův celý život se soustřeďoval kolem služby. Svým učedníkům řekl: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal, a abych dokončil jeho dílo.“ (Jan 4:34) „Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné výměnou za mnohé.“ (Mat. 20:28) Co tím chtěl říci?
3. Jak poznáváme z Ježíšovy rozmluvy se samaritánskou ženou, že jeho „pokrm“ bylo konání vůle jeho Otce?
3 Když se Ježíš posadil u Jákobova pramene blízko samaritánského města Sichar, byl unavený, hladový a žíznivý. Ale když se přiblížila samaritánská žena, aby načerpala vodu, využil příležitosti a vykonal dobro. Zapomněl na svou únavu i na hlad a našel radost a sílu v tom, že konal dílo svého Otce, že totiž pomohl této ženě, aby se poučila o tom, co je přijatelné uctívání. (Jan 4:6–34) Ano, pro Ježíše bylo konání vůle jeho Otce jako pokrm. Poskytovalo mu sílu. Jeho hlavním cílem v životě bylo duchovně pomáhat jiným. Jeho vlastní hmotné potřeby byly na druhém místě. Ježíš sám jednal podle napomenutí, které dal druhým: „Nikdy. . . nemějte úzkostlivou starost a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo ‚Co budeme pít?‘ nebo ‚Co si oblékneme?‘ O všechny tyto věci totiž dychtivě usilují národy. Neboť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Neustále tedy hledejte nejdříve království a jeho spravedlnost a všechny tyto ostatní věci vám budou přidány.“ — Mat. 6:31–33.
4. Jak máme rozumět Ježíšovým slovům, že „nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil“?
4 Ježíš přišel, aby sloužil, ale to neznamená, že odmítal jakoukoli osobní službu, kterou mu chtěl někdo prokázat. V Bibli čteme o ženách, které „mu sloužily“. (Mat. 27:55) Služby, které mu poskytovaly tyto ženy, mohly zahrnovat přípravu jídla a také šití, opravování a praní prádla. Byla to však z jejich strany naprosto dobrovolná služba. Ježíš Kristus nepřišel na zemi, „aby mu bylo slouženo“ v tom smyslu, že nepřišel s úmyslem, aby jej druzí obsluhovali. On sám sloužil nejvíce. Uzdravoval nemocné, chromé a zkřivené, slepým vracel zrak, otevíral ústa němých a uši hluchých a osvobozoval mnohé, kteří byli pod mocí démonů. Božská pravda, kterou oznamoval, přinášela útěchu těm, kdo ji přijali, přinášela jim duchovní uzdravení a propuštění z duchovního zajetí. Ježíš Kristus věrně splnil účel svého pomazání, o němž čteme u Izaiáše 61:1: „Duch Pána Jehovy je na mně, protože Jehova mě pomazal, abych oznámil radostné poselství mírným. Poslal mne, abych ovázal lidi se zlomeným srdcem, abych provolal svobodu těm, kteří jsou v zajetí, a široce otevřel oči i vězňům.“
5. Jak Ježíš reagoval, když zástupy porušily jeho soukromí?
5 Nápadný byl Ježíšův něžný soucit k těm, jimž takto sloužil. I když velké zástupy porušily jeho soukromí, nereagoval stroze ani podrážděně či nějak nepříjemně. O jeho reakci čteme: „Pocítil k nim lítost, protože byli jako ovce bez pastýře. A začal je učit mnoha věcem.“ (Mar. 6:34) „A přijímal je laskavě a začal k nim mluvit o Božím království, a uzdravoval ty, kteří potřebovali léčení.“ — Luk. 9:11.
6. Jak Ježíš splnil slova z Izaiáše 42:3?
6 Ježíš Kristus nikdy nepohrdal chudými a sklíčenými. Svým způsobem jednání s utiskovanými splnil slova Izaiáše 42:3: „Žádnou potlučenou třtinu nezlomí a neuhasí žádný doutnající lněný knot.“ (Mat. 12:20) Sklíčení lidé byli jako nalomené třtiny a jako knoty, které jsou na zhasnutí, protože v lampách není olej. Ježíš chápal jejich žalostný stav a nezhoršoval jej tím, že by s nimi jednal drsně. Naopak, projevoval jim pochopení a tak jim vléval novou sílu a naději.
7. Co dokazuje, že Ježíš byl skutečně „pokorný v srdci“?
7 Ačkoli byl Ježíš Kristus Pán a Mistr, neosoboval si nadřazeny postoj vůči těm, jimž sloužil. Jednal tak, že jeho dokonalost nevyvolávala v druhých pocit, že jsou méněcenní nebo horší, a necítili se v jeho přítomnosti nepříjemně. Ježíš byl zcela jiný než lidé, kteří sice mají vynikající schopnosti, ale často se rychle rozčílí nebo nemají trpělivost s těmi, kteří nejsou tak nadaní. Ačkoli jeho učedníci byli někdy nepozorní a zapomětliví, Boží Syn na ně nikdy nebyl příliš přísný. Protože byl „pokorný v srdci“, byl ochoten poučovat lidi, na které se jiní dívali pohrdavě jako na nevědomé. — Mat. 11:28–30; Jan 7:47–49.
8. Co Ježíš nadále cítil vůči svým krajanům, ačkoli reagovali negativně a projevovali odpor?
8 Ani lhostejnost a nepřátelský postoj mnoha krajanů neutlumil Ježíšův zájem o ně. Chtěl jim všem pomoci. Jeruzalému řekl: „Jak často jsem chtěl shromáždit tvé děti jako slepice shromažďuje svá kuřátka pod svými křídly! Ale vy jste to nechtěli.“ (Mat. 23:37) Při myšlence na hrozné zničení, které postihne město, Ježíš plakal. Bolelo jej, že všechno to utrpení, které lidi postihne z rukou římského vojska, by nemuselo přijít, kdyby činili pokání a přijali jej jako pomazaného služebníka, kterého vyslal Bůh, jako Mesiáše. — Luk. 19:41–44.
9. Co bylo největším projevem Ježíšovy lásky?
9 Ježíš dal skutečně dokonalý příklad toho, co znamená sloužit druhým. Jakou projevoval vřelost, laskavost a lásku! Nakonec projevil svou lásku nejvyšším způsobem, když dal svou duši neboli život jako výkupné za hříšné lidstvo. Proto mohl předem říci svým učedníkům: „Nikdo nemá větší lásku než tu, že by se vzdal své duše pro své přátele. Jste moji přátelé, děláte-li, co vám přikazuji.“ — Jan 15:13, 14.
MOHOU TO ČINIT I NEDOKONALÍ LIDÉ
10. Proč si můžeme být jisti, že je možno napodobovat Ježíšův dokonalý příklad?
10 Mohou však nedokonalí lidé napodobovat dokonalý příklad Ježíše Krista? Rozhodně to je možné. Apoštol Pavel to činil a činili to i mnozí jiní Ježíšovi oddaní učedníci. Pavel nabádal křesťany v Korintě: „Staňte se mými napodobiteli, jako i já jsem Kristův.“ — 1. Kor. 11:1.
11. Co cítil apoštol Pavel ke svým nevěřícím krajanům?
11 Jako Ježíš Kristus, měl i apoštol Pavel vřelý zájem o lidi a lásku k nim. Zvláště jej bolelo, že jeho krajané neprojevovali víru. V dopise Římanům apoštol napsal: „Říkám pravdu v Kristu; nelžu, poněvadž mé svědomí svědčí ve svatém duchu, že mám velký zármutek a nepřestávající bolest v srdci. Neboť bych si přál, abych já sám byl oddělen od Krista jako prokletý ve prospěch svých bratrů, svých příbuzných podle těla.“ — Řím. 9:1–3.
12. Proč byl obzvláště pozoruhodný zájem apoštola Pavla o Židy?
12 Na základě toho, co Pavel kázal, jej jeho krajané považovali za odpadlíka, za člověka, který je nemiluje. To však rozhodně nebyla pravda. Jeho svědomí, osvícené svatým duchem, svědčilo o jeho velké lásce k nim. Byl ochoten učinit všechno, co bylo možné, aby pomohl svým krajanům získat záchranu. To je velmi pozoruhodné, uvědomíme-li si, že nesli odpovědnost za většinu utrpení, které prožil. V dopise Korinťanům apoštol řekl: „Od Židů jsem dostal pětkrát čtyřicet ran bez jedné. Třikrát jsem byl bit pruty, jednou jsem byl kamenován.“ — 2. Kor. 11:24, 25.
13. Kam až byl Pavel ochoten jít, aby pomohl svým židovským bratrům?
13 Povšimněme si však, kam až byl ochoten Pavel jít, aby jim pomohl. Řekl: „Neboť bych si přál, abych já sám byl oddělen od Krista jako prokletý ve prospěch svých bratrů.“ (Řím. 9:3) Tak apoštol vyjádřil, že je ochoten vzít na sebe prokletí, které spočívalo na jeho nevěřících krajanech za to, že nepřijali Boží prostředek k záchraně, čímž mohli získat naději na nebeský život. (Srovnej Galatským 3:13.) Z jeho slov je patrné, jak hluboká byla jeho nesobecká láska. Pavel byl ochoten učinit všechno, co bylo v jeho moci, aby pomohl Židům.
14. Jak bychom se měli chovat k lidem, kteří jsou lhostejní nebo odporují „dobrému poselství“? Proč?
14 Jako učedníci Ježíše Krista měli bychom mít stejný zájem o nevěřící. Neměli bychom připustit, aby jejich odpor nebo lhostejnost v nás vyvolaly záporné pocity. Tito lidé jsou členové lidské rodiny, za kterou zemřel Kristus. (Řím. 5:6–8) A Jehovova vůle je, aby jim byla stále poskytována příležitost dojít k pokání, pokud žijí nebo až do doby, kdy on zničí všechnu nespravedlnost. (2. Petra 3:9) Jestliže to ze srdce oceňujeme, budeme bedlivě a s modlitbami uvažovat o tom, jak bychom mohli jiným duchovně pomoci. Potom se budeme řídit Ježíšovým napomenutím: „Neustále milujte své nepřátele a modlete se za ty, kteří vás pronásledují.“ — Mat. 5:44.
15. Co ukazuje, že nejlepším způsobem života dnes je žít jako Kristův učedník?
15 Také učiníme dobře, budeme-li myslet na to, co pro nás osobně znamená „dobré poselství“. Být učedníkem Ježíše Krista je jistě nejlepší způsob života. Chrání nás to, abychom nepromarnili svou energii ve zbytečném úsilí o udržení světských systémů, jež je odsouzeno k nezdaru. Jsme chráněni také před tím, abychom nejednali nemravně nebo nezákonně jako tento svět. Proto jsme ušetřeni bolesti srdce a starostí, k nimž vede porušování Božích příkazů. (Kol. 3:5–10, 12–14) Kromě těchto dnešních požehnání máme ještě nádhernou naději na věčný život ve spravedlivých poměrech. (2. Petra 3:13) Jak by to bylo nádherné, kdyby bylo možno většímu počtu lidí pomoci, aby měli tutéž naději jako učedníci Ježíše Krista!
16. Proč je důležité, aby lidé měli příležitost co nejdříve poznat pravdu?
16 Lidé dnes potřebují „dobré poselství“. Zítra by mohlo být příliš pozdě. Jeden důvod spočívá v tom, že v nevědomosti o „dobrém poselství“ může někdo zničit svůj život. Jediný nemravný skutek, jeden násilný projev hněvu, zneužití drog nebo jiné věci mohou vést k nenapravitelné škodě. Kromě toho není známý den ani hodina, kdy Jehova Bůh zasáhne proti bezbožnému světu. (Mat. 24:36–44) Proto chceme moudře využít zbývajícího času a snažit se pomoci druhým, aby získali záchranu. (Sk. 18:6) Měli bychom cítit totéž, co cítil apoštol Pavel: „Běda mi, kdybych neoznamoval dobré poselství!“ — 1. Kor. 9:16.
NEOMEZOVAT SE JEN NA ÚSTNÍ OZNAMOVÁNÍ
17. Co ještě kromě kázání musíme dělat, abychom dokázali, že jsme učedníci Ježíše Krista?
17 Máme-li se však prokázat jako Kristovi učedníci, nesmíme se omezovat jen na oznamování „dobrého poselství“. Zahrnuje to pomoc lidem, kteří ji skutečně potřebují, musíme s nimi jednat laskavě bez ohledu na to, jak snad jednali oni s námi. (Řím. 12:17–20) Ale tak jako jsme povinni starat se nejprve o potřeby členů své rodiny, a teprve pak o potřeby lidí, kteří jsou vně, tak jsme také povinni pomoci nejprve svým bratrům ve víře, a teprve potom nevěřícím. (1. Tim. 5:8) Bible dává radu: „A tak skutečně, pokud k tomu máme příhodný čas, čiňme dobro všem, ale zvláště těm, kteří jsou nám příbuzní ve víře.“ — Gal. 6:10.
18. a) Jakou máme odpovědnost ke svým duchovním bratrům, kteří jsou tělesně v nouzi? b) Kdy křesťan není povinen poskytovat hmotnou pomoc tomu, kdo je v nouzi?
18 Máme mnoho příležitostí činit dobro svým bratrům ve víře. Nehoda, přírodní katastrofa nebo nějaké jiné neštěstí může někoho uvést do stavu, kdy něco potřebuje. Měli bychom napodobovat Ježíše Krista a chtít dělat skutečně všechno, co je v naší moci, abychom pomohli svým duchovním bratrům. Apoštol Jan napsal: „Tím jsme poznali lásku, protože on se své duše za nás vzdal, a my jsme povinni se vzdávat svých duší za své bratry. Kdokoli však má prostředky tohoto světa k živobytí a spatří svého bratra, který má nouzi, a přece před ním zavře dveře svého něžného soucitu, jak v něm zůstává Boží láska? Děťátka, nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ (1. Jana 3:16–18) Jestliže je ovšem někdo nezodpovědný, líný nebo nechce přijmout práci, která se mu nabízí a kterou je schopen dělat, pak křesťan není povinen takovému člověku finančně pomáhat. Biblické pravidlo zní: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí.“ — 2. Tess. 3:10.
19. Jak bychom mohli podle slov apoštola Pavla duchovně pomáhat svým bratrům ve víře?
19 Daleko častěji se však stává, že bratři ve víře potřebují duchovní pomoc. Podle 1. Tessalonicenským 5:14 jsou všichni členové sboru povinni učinit všechno, co je v jejich silách, aby mu v tomto ohledu pomohli. Čteme: „Kárejte nepořádné, utěšujícím způsobem mluvte ke sklíčeným duším, podporujte slabé, buďte shovívaví ke všem.“ Někteří snad byli nedbalí vzhledem ke svým křesťanským povinnostem, a proto potřebují pokárání. Starší ženy mají například připomínat ‚mladým ženám, aby milovaly své manžely, milovaly své děti, aby byly zdravé mysli, cudné, doma pracovité, dobré a podřizovaly se vlastním manželům‘. (Tit. 2:4, 5) Ti, kteří jsou sklíčení nebo zkroušení, protože mají problémy nebo zkoušky, potřebují povzbuzení. Nemohlo by je povzbudit, kdyby slyšeli, které biblické myšlenky pomohly tobě? Nebylo by pro ně posilující, kdyby věděli, že se o ně staráš? Někteří možná mají slabé svědomí. Proto by měli ti, jejichž svědomí je silné, nést slabosti svých bratrů a být ochotni tu a tam se vzdát něčeho, na co by měli právo. (Řím. 15:1–3) Protože všichni ve sboru jsou nedokonalí, musíme být ochotni navzájem se snášet v lásce i při svých chybách a ochotně si ze srdce navzájem odpouštět. (Kol. 3:13) Jestliže si takto navzájem pomáháme, jistě to posílí pouta lásky.
20. a) Podle čeho se pozná, že jsme skutečně Kristovi učedníci? b) K čemu to vede, jestliže se vydáváme ve prospěch druhých?
20 Svou obětavou láskou k věřícím i nevěřícím dokazujeme, že jsme Kristovi učedníci. (Jan 13:34, 35) To znamená, že věnujeme svou sílu, čas, hmotné prostředky, ano celé své bytí, abychom podporovali duchovní blaho druhých. Jestliže ze sebe takto vydáváme, rozhodně nechudneme. Naopak, jsme stále šťastnější, protože „více štěstí je v dávání než v přijímání“. (Sk. 20:35) Proto dále prohlubujme svou radost tím, že budeme ještě lépe napodobovat Ježíše Krista a stále budeme dokazovat, že jsme jeho oddanými učedníky.