Služ Jehovovi s radostí!

„Služte Jehovovi s jásáním. Přicházejte před něj s radostným voláním.“ — Žalm 100:2.

1, 2. Jak lidé často hledají štěstí a jaký byl Ježíšův názor na to, co přináší štěstí?

CHTĚL bys být šťastný? „Samozřejmě,“ řekneš, „kdo by nechtěl být šťastný?“ Ano, většina lidí se celý svůj život snaží o štěstí, ale jen velmi málo lidí skutečně najde hluboký vnitřní pokoj, radost a spokojenost, což jsou charakteristické projevy pravého, trvalého štěstí. Mnozí lidé se domnívají, že získají štěstí z hmotného majetku, a proto si stále opatřují nové věci. Vede však takové úsilí o hmotné věci k trvalému štěstí? Jestliže ne, jak je možno štěstí najít?

² Není obtížné odpovědět na tyto otázky, jestliže si uvědomíme, že trvalé štěstí nezávisí v prvé řadě na vnějších okolnostech. Ve svém Kázání na hoře, v „blahoslaveních“ neboli „prohlášeních za šťastné“, se Ježíš ani slovem nezmínil o hmotném majetku. Řekl: „Šťastni jsou ti, kteří jsou si vědomi svých duchovních potřeb. . . Šťastni jsou ti, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti. . . Šťastni jsou milosrdní. . . Šťastni jsou pokojní.“ — Mat. 5:3–9.

3. Je skutečně obtížné najít cestu k pravé spokojenosti a štěstí?

³ Ačkoli si někteří lidé myslí, že pravé štěstí a skutečná spokojenost jsou něčím nedosažitelným, přece však nejsou daleko, protože pravé štěstí je těsně spjato s čistým uctíváním stvořitele, Jehovy Boha. On je označován jako „šťastný Bůh“, a protože stvořil člověka ke svému obrazu, vyplývá z toho, že si přeje, abychom také byli šťastní. (1. Tim. 1:11; 1. Mojž. 1:27) Umožňuje nám, abychom snadno zjistili, jaký má s námi záměr a co bychom měli dělat. Apoštol Pavel řekl skupině aténských filozofů, že Bůh stvořil člověka a že si přeje, aby lidé „hledali Boha, zda by jej snad mohli nahmatat a skutečně najít, ačkoli ve skutečnosti není daleko od nikoho z nás“. — Sk. 17:26, 27.

CO PODLE JEŽÍŠOVA NÁZORU PŘINÁŠÍ RADOST

4. Proč se můžeme spolehnout na Ježíšovu radu, že člověk nemá mít úzkostlivou starost o hmotné věci?

⁴ V tomto světě mnozí lidé cítí, že získávání životních potřeb je bojem. Ale musí to tak být? Je skutečně zapotřebí pracovat, abychom si vydělali na obživu. Ale Ježíš Kristus ukázal, že si nemáme dělat zbytečné starosti a že nemáme být úzkostliví při opatřování své obživy. (Mat. 6:25) Ježíš věděl, o čem mluví, protože již na začátku sloužil svému Otci jako nástroj při tvoření člověka. (Kol. 1:15, 16) Věděl také, jak se Bůh staral o své služebníky a pečoval o ně. Mohl souhlasit s Davidovými slovy: „Byl jsem mladý a též jsem zestárnul, ale přece jsem neviděl spravedlivého, aby byl úplně opuštěn, ani jeho potomky, aby hledali chleba.“ — Žalm 37:25.

5. Byla snad hospodářská situace v době Ježíšovy pozemské služby a později snadnější než v naší době, takže by jeho slova dnes neměla takovou sílu?

⁵ Ježíš přišel k židovskému národu v rušné době. Věděl, že za několik let přijdou ještě horší časy. Jako Boží nejvyšší zástupce dal lidu vážnou a jistě spolehlivou radu, když řekl: „Nikdy tedy nebuďte úzkostliví a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo ‚Co budeme pít?‘ nebo ‚Co si oblékneme?‘ O to všechno totiž dychtivě usilují národy. Neboť váš nebeský Otec ví, že toto všechno potřebujete. Neustále tedy hledejte nejdříve království a jeho spravedlnost a všechny tyto ostatní věci vám budou přidány.“ — Mat. 6:31–33.

6. Může ten, který důvěřuje, že Bůh ví o jeho potřebách, prostě sedět a čekat, že se o něj Bůh postará?

⁶ Ježíš věděl, že jeho Otec je živý Bůh, který je schopen a ochoten použít své nejvyšší moci a postarat se o toho, který mu slouží a řídí se jeho Slovem pravdy. To neznamená, že jeho služebník od něho dostane obživu a oděv, aniž musí něco dělat. Boží služebník musí být vyrovnaný, musí pracovat, aby se uživil, ale nesmí se to pro něj stát jediným smyslem života. Musí se dívat do Božího slova, aby se dověděl, co by měl dělat podle Božího přání. Ano, musí středem svého života učinit víru. Potom Bůh vykoná svůj díl tím, že mu umožní opatřit si věci nutné k životu. — Fil. 4:19.

NEJVÝZNAMNĚJŠÍ PŘÍČINY PRAVÉ RADOSTI

7. Co je pravděpodobně největším štěstím pro toho, kdo poznává pravdu?

⁷ Tento slib a důkaz, že jej Bůh plní, nás obšťastňuje. Co nás však ještě více obšťastňuje a působí nám ještě větší radost, je především porozumění ohledně Božího předsevzetí se zemí a s jejími obyvateli a také poznání o tom, jakou úlohu v tomto předsevzetí má každý z nás. To poskytuje životu smysl a účel, což je pro štěstí daleko důležitější než vlastnictví hmotných věcí.

8. Jak slova apoštola Pavla v 1. Timoteovi 4:8 platí pro nás dnes?

⁸ Život podle Božích požadavků nás také oprošťuje od různých obav a nebezpečí. Ti, kteří se správně starají o své rodiny, v hmotném i v duchovním ohledu, mají radost, protože obvykle mají šťastnější rodinné vztahy. Jejich děti rostou s vědomím smyslu života. Pro členy takové rodiny je snadnější pochopit, že nemá smysl užívat pro potěšení drogy, pěstovat styky s nemravnými osobami nebo usilovat o věci, které nemají trvalou hodnotu. To je uchrání před tělesnými i duševními nemocemi, které s sebou přináší bezuzdný, poživačný a nerealistický způsob života, jakým dnes žije mnoho lidí. Pavel o tom řekl: „Zbožná oddanost je užitečná ke všemu, protože má zaslíbení života nynějšího a toho, který má přijít.“ — 1. Tim. 4:8.

9. Kromě radostí, o nichž se zde již mluvilo, jakou další radost získá ten, kdo pozná pravdu a řídí se jí?

⁹ Mezi Božími služebníky také panuje pravé bratrství. Jejich příbuzní jim snad nejsou vždy příznivě nakloněni. Snad ztratí některé přátele. Ale Ježíš slíbil: „Nikdo nezanechal dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro dobré poselství, aby se mu nedostalo nyní v tomto časovém období stonásobně domů a bratrů a sester a matek a dětí a polí s pronásledováním a v budoucím systému věcí věčného života.“ — Mar. 10:29, 30.

10. Co je největší štěstí, které mají kazatelé dobrého poselství?

¹⁰ Ale největším štěstím, které přináší život podle Bible, je radost z pomoci druhým. Na rozdíl od všeobecného názoru, že přijímání přináší radost, Boží Syn řekl: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Sk. 20:35) Lidé, kteří zasvětili svůj život pomoci druhým lidem, ať již jako lékaři, vychovatelé, nebo v nějakém jiném postavení, kdy mohou pomáhat, získávají sice určité uspokojení a radost, ale ta se nedá srovnat s radostí a uspokojením z toho, že můžeme pomoci někomu z lidí ve svém okolí poznat Boha. Poznání Božích cest a jeho pokynů pomáhá totiž nejen na nějaký čas, ale po celý nynější život, a dává naději na život v budoucnosti. Když lidé poznávají pravdu, dovídají se, jak si mohou s Boží pomocí zařídit svůj život a řešit nebo překonávat své problémy. Mohou zase pomáhat jiným a poučovat je o cestě k životu, kterou je možno poznat z Bible. To vše ještě více přispívá k radosti toho, kdo učí dobrému poselství, protože takový člověk vidí, že jeho práce přináší ovoce, když se dobré poselství takovým způsobem rozšiřuje v daleko větším rozsahu, než v jakém by mohl působit on sám. Příkladem toho je raný křesťanský sbor v Tessalonice. — 1. Tess. 1:8, 9.

11. Popiš radost, kterou měli Pavel a Sílas, když vytrpěli pronásledování ve Filippech.

¹¹ Můžeme-li působit radost jiným, přináší to uspokojující radost i nám. Pavel a Sílas byli jistě překvapeni a šťastni, když Jehova zázračným způsobem otevřel dveře žaláře, v němž byli vězněni v makedonském městě Filippech. Ale představme si jejich radost, když je žalářník, který si uvědomil, že tito muži zastupují nejvyššího Boha, vyvedl z jejich cely a zeptal se: „Pánové, co mám dělat, abych byl zachráněn?“ Pavel a Sílas potom mohli vysvětlit, jaká předsevzetí má Bůh prostřednictvím Kristovým, a to vedlo k tomu, že „všichni do jednoho, on i jeho lidé, byli bez odkladu pokřtěni. . . a velmi se radoval s celou svou domácností, nyní, když uvěřil v Boha“. — Sk. 16:25–34.

KŘESŤANÉ NEPŘIPUSTÍ, ABY JE ODPOR PŘIPRAVIL O JEJICH RADOST

12. Proč bychom neměli být znechuceni tím, že někteří odporují pravdě a potupují nás?

¹² Někteří lidé však nejsou rádi, že mají možnost přijmout pravdu, a takoví lidé mívají sklon kazit radost těch, kteří oznamují dobré poselství. Snad dokonce bojují proti rozšiřování dobrého poselství a snaží se ztěžovat zvěstovateli práci tím, že uvádějí do špatného světla jej i jeho pohnutky. To se stalo apoštolu Pavlovi. Ale když byl Pavel v Římě ve vězení, napsal sboru ve Filippech: „Je pravda, že někteří káží Krista ze závisti a řevnivosti, ale jiní z dobré vůle. Tito druzí veřejně oznamují Krista z lásky, neboť vědí, že jsem zde postaven k obraně dobrého poselství; ale ti první to činí ze svárlivosti, ne z čisté pohnutky, neboť se domnívají, že mi v mých vězeňských poutech způsobí soužení. Co tedy? Nic, jedině že každým způsobem, ať předstíráním nebo pravdou, je veřejně oznamován Kristus, a z toho se raduji. Opravdu se také chci radovat dále.“ A dodal: „V žádném ohledu [se nenechte] zastrašit svými protivníky. Právě to je pro ně důkazem zničení, pro vás však záchrany; a tento příznak pochází od Boha.“ — Fil. 1:15–18, 28.

13. Jak apoštolové v Jeruzalémě reagovali na pronásledování?

¹³ Při jedné dřívější příležitosti, krátce po letnicích roku 33 n. l. , velekněz a saduceové „byli naplněni žárlivosti“, když apoštolové vydávali veřejné svědectví, a zvláště pro to, že je slyšelo mnoho lidí a uvěřili. Anděl způsobil jejich osvobození a později byli uvězněni znovu. Když náboženští vůdci slyšeli jejich obhajobu, „cítili se hluboce zraněni a chtěli je odstranit“. Když je však jeden velice vážený farizeus, Gamaliel, varoval: „Nechte je na pokoji. . . , jinak by snad o vás mohlo být shledáno, že ve skutečnosti bojujete proti Bohu“, dali apoštoly pouze zmrskat a přikázali jim, aby přestali se svým kázáním. Byli snad apoštolové sklíčeni a ztratili svou radost? Právě naopak, „odešli od sanhedrinu a radovali se, protože byli uznáni za hodné toho, aby nesli pohanu pro jeho jméno. A dále každý den bez přestání učili v chrámě i dům od domu a oznamovali dobré poselství o Kristu Ježíši.“ — Sk. 5:12–42.

14. Můžeme se spoléhat, že nám Bůh bude stejnou měrou pomáhat, jako kdysi pomáhal křesťanskému sboru v prvním století?

¹⁴ Při této příležitosti a také při jiných Bůh zázračně zasáhl, aby ukázal, že podporuje dílo, při němž je oznamováno dobré poselství. (Sk. 12:1–11) Neméně je podporuje dnes, kdy nad tímto dílem dohlíží Kristus a jeho andělé. V dnešní době Jehovovi svědkové prožili podivuhodné případy osvobození. Zažili, jak dílo oznamování dobrého poselství proniklo do území, která byla až do té doby nepřístupná. Bůh přivedl svým duchem k pravdě osoby, které dříve byly rozhořčenými odpůrci, což nám připomíná obrácení Saula, který se stal apoštolem Pavlem. (Sk. 9:1–16) Novodobé příklady nejsou tak nápadně zázračné jako ty, které se staly v raném sboru. Boží služebníci však za nimi vidí všemohoucí sílu — Jehovovy „mocné skutky“. — Gal. 3:5.

15. Vyhledávají snad křesťané pronásledování, nebo jak mu čelí?

¹⁵ Tito lidé, kteří skutečně slouží Jehovovi a cítí, že je podporuje svou mocnou silou, nejsou ochromeni strachem ani zbaveni odvahy tak, že by přestali, protože ti, jimž mluví, jsou lhostejní. Boží služebníci jsou si vědomi slov, která Ježíš řekl svým následovníkům: „Budete předmětem nenávisti všech lidí pro mé jméno.“ Také si připomínají varovná slova apoštola Pavla, že „všichni ti, kteří si přejí žít ve zbožné oddanosti ve společenství s Kristem Ježíšem, budou rovněž pronásledováni“. (Mat. 10:22; 2. Tim. 3:12) Křesťané nevyhledávají pronásledování ani po něm netouží a nemají je rádi, ale jestliže je postihne, pak mu čelí s vědomím, že vytrvalost ve zkouškách se obrátí k jejich dobru. Zaujímají stejný postoj jako křesťané rané doby: „Jásejme, když jsme v souženích, neboť víme, že soužení vyvolává vytrvalost; vytrvalost pak stav schválení, stav schválení pak naději [to jest naději na dosažení odměny] a naděje nevede ke zklamaní.“ — Řím. 5:3, 4.

16, 17. a) Co bylo očekáváno od vojáků v Izraeli, když bojovali proti pohanským národům? b) Můžeme se spoléhat, že budeme mít stejnou podporu, když se věnujeme vydávání svědectví lidem?

¹⁶ Žalmista ve starověku povzbuzoval izraelský lid: „Služte Jehovovi s jásáním. Přicházejte před něj s radostným voláním.“ (Žalm 100:2) Toužil po tom, aby se celý Izrael shromáždil ke chrámu do Jeruzaléma a účastnil se tam čistého uctívání. Uvažujeme-li o situaci a víře těch, kteří sloužili Jehovovi v tehdejší době, získáme tím posilu a povzbuzení. Museli zůstat poslušni Zákona, který znamenal nejvyšší měřítko morálky a jehož zdravotní a dietní zákony vedly k tomu, aby věrní lidé nepěstovali společenství s těmi, kteří neuctívali pravého Boha. Byli obklopeni pohanskými národy, které pěstovaly všechny druhy nemravnosti, často ve spojení se svým nečistým uctíváním model. Někdy museli bojovat proti těmto lidem, kteří obvykle chtěli Izrael zničit a vzít jim jejich zemi.

¹⁷ Představ si, jakou víru a odvahu potřebovali ti, kteří měli vyjít do bitvy proti těmto národům, jejichž vojáci byli otužilí bojovníci, zatímco Izraelité věnovali většinu svého času pokojné práci v zemědělství. Představ si, že bys ty musel jít a bezprostředně bojovat proti takovým silným bojovníkům. Nebyla to osobní síla, ale víra v Jehovu, která Izraelitům umožňovala získat vítězství. Jestliže ztratili víru v Boha, nemohli tyto národy přemoci. Je velmi povzbuzující číst takové zprávy, jako například ve 2. Samuelově 23:8–22. Při čtení si musíme uvědomit, že ačkoli muži, kteří jsou zde jmenováni, byli bezpochyby silní a činní, byla to jejich víra v Boha, která jim propůjčila energii a sílu k vytrvalosti. Stejnou posilu máme dnes i my. (Mat. 28:20; Zjev. 14:6) Proto bychom neměli cítit únavu z činění dobra a neměli bychom také ze strachu ustoupit zpět. Vždyť Jehova „dává unavenému sílu a působí, že ten, který nemá dynamickou energii, překypuje plnou silou. Chlapci budou unavení a ochablí a samotní mladí muži budou jistě klopýtat, ale ti, kteří doufají v Jehovu, opět získají sílu. Budou stoupat na křídlech jako orli. Poběží a neochabnou; půjdou a neunaví se.“ — Iz. 40:29–31.

18. Proč může být na základě naší víry naše radost ve skutečnosti větší než radost, kterou prožívali věrní muži ve starověku?

¹⁸ Při oznamování dobrého poselství nemusíme čelit každou hodinu okamžité smrti, jako kdysi tito bojovníci. A máme pokojné poselství, které působí přitažlivě pro srdce těch, kteří mu skutečně naslouchají. Proto může být naše radost tím větší. Nebojujeme ničivými zbraněmi těla, ale máme zbraně spravedlnosti, které odstraňují nikoli lidi, ale nesprávné nauky a myšlenky, a přinášejí uzdravení. Radost, jež tak vniká do srdce lidí, kteří slyší a věří, zvětšuje i naši radost a posiluje naši naději, že získáme znamenitou odměnu, která je před námi. — 2. Kor. 6:4, 7; Kol. 3:23, 24.