„Zachovávejte mezi sebou pokoj“
„Mějte sůl sami v sobě a zachovávejte mezi sebou pokoj.“ — Marek 9:50.
1. Proč je pro členy pracovní skupiny dobré, jestliže zachovávají mezi sebou pokoj?
PRO členy pracovní skupiny je vždy dobré, když mezi sebou zachovávají pokoj. Neshody, soupeření a nejednota mohou ohrozit dílo, na němž společně pracují. „Studená válka“ mezi nimi by i bez smrtonosných zbraní mohla vést k porážce všech. Ale pokoj mezi nimi způsobí, že všichni získají vítězství i radost z dobře vykonané práce.
2. Který učitel vyřkl slova: „Zachovávejte mezi sebou pokoj“?
2 Pracovníci kolektivu, členové společnosti, manželské dvojice a rodiny jistě budou mít užitek, když budou dbát slov: „Zachovávejte mezi sebou pokoj.“ Kdo tato slova řekl? Učitel staré doby, který měl představu o budoucím světovém míru. Nespokojil se s učebnou ve škole nebo na univerzitě, ale vystoupil na veřejnosti, mísil se mezi lidi a poučoval je v soukromí a na veřejných shromážděních. Za učebnici mu sloužila sbírka svatých knih, inspirovaná Písma, napsaná v jeho mateřštině, v hebrejštině. Jeho učení přetrvalo více než 19 století, až dodnes, a bylo přeloženo do více než 1 000 jazyků. Tímto věhlasným učitelem nebyl Buddha nebo Konfucius, ale Ježíš Kristus, „syn“ krále Davida a patriarchy Abraháma.
3. Které lidi vyzval Ježíš, aby zachovávali mezi sebou pokoj, a proč to překvapuje?
3 Kdo byli ti, které musel Ježíš Kristus vyzvat, aby mezi sebou zachovávali pokoj? S překvapením zjišťujeme, že to byla skupina vybraných mužů, kteří jej nejméně dva roky provázeli na jeho cestách při vyučovacím díle. Vybral si dvanáct mužů jako své apoštoly. Označení „apoštolové“ ukazuje, k jakému účelu je vyvolil, protože znamená „vyslaní“. Měli se stát učiteli jako on, a měl v úmyslu vyslat je i za hranice jejich vlasti, aby tam činili učedníky z lidí všech národů. Měl v úmyslu zorganizovat celosvětový sbor svých učedníků. Apoštolové měli být jakoby základními kameny tohoto sboru.
4. Nebyli snad apoštolové již seznámeni s Ježíšovým učením o pokoji? Proč jim tedy nyní musela být udělena tato rada?
4 Apoštolové velmi dobře znali Ježíšovo učení o pokoji. V předešlém roce slyšeli jeho proslulé Kázání na hoře, nedaleko Galilejského moře, kde mluvil o štěstí. Jedna věta zněla: „Šťastní jsou pokojní, protože budou nazváni ‚Božími syny‘ “. (Mat. 5:9) Proč však nyní v Kafarnaum, na břehu onoho jezera, pocítil Ježíš nutnost říci této vybrané skupině učedníků: „Zachovávejte mezi sebou pokoj“? (Mar. 9:50) Proč to řekl svým nejbližším druhům? Něco muselo tuto radu vyprovokovat. Něco muselo pokazit jejich dobrý vzájemný vztah, a to proti zájmům jejich společného díla. Abychom se dozvěděli důvod Ježíšových slov, musíme se vrátit zpět ve zprávě o této události, zapsané v 9. kapitole Markova evangelia. Pak budeme moci poznat, proč jsou Ježíšova slova apoštolům dobrou radou i pro nás dnes.
5. Co se stalo na vysoké hoře poblíž Cesareje Filipovy a jaký příklad posedlosti démony se potom řešil?
5 Ježíš a jeho apoštolové byli v té době na severu, poblíž Cesareje Filipovy, nedaleko horního toku Jordánu, který odtud teče na jih do Galilejského moře. Zde, na vysoké hoře, zřejmě asi na hoře Hermon, která patří k Antilibanonu, se Ježíš zázračným způsobem proměnil, aby tak znázornil slávu, kterou má mít v určeném čase v Božím království. Pouze apoštolové Petr, Jakub a Jan byli svědky proměnění svého Mistra. Když sestupoval s hory, Ježíš potkal mládence posedlého démony, kterého devět zbylých apoštolů v Ježíšově nepřítomnosti nebylo schopno vyléčit. Na prosbu otce vyhnal Ježíš z postiženého hocha zvláště tvrdošíjného démona. Tak byla otcova víra v Ježíše odměněna a posílena. — Mar. 9:14–29; 2. Petra 1:16–18.
6. Jak reagovali apoštolové na otázku, kterou jim Ježíš položil, když přišli do Kafarnaum?
6 Pak vedla jejich cesta na jih přes Galileu, do města Kafarnaum, vzdáleného asi 40 kilometrů. Klidně a sami se vydali Ježíš a dvanáct apoštolů do města, které Ježíš učinil střediskem své činnosti. Proto je také nazývali ‚jeho vlastním městem‘. (Mat. 9:1) Co se stalo za jejich pochodu k městu u Galilejského moře, se dozvídáme z Markova evangelia: „A přišli do Kafarnaum. Když byl v domě, položil jim otázku: ‚O co jste se cestou přeli?‘ Byli zticha, protože se cestou mezi sebou přeli o to, kdo je větší.“ — Mar. 9:33, 34.
7. Proč se točil jejich spor kolem zájmů souvisejících s královstvím?
7 Apoštolové zřejmě zůstali na cestě trochu pozadu za svým vůdcem Ježíšem. A přece mu neušlo, že mezi nimi vznikla pře s několika ohnivými slovy. Bylo správné, aby se postaral o zahlazení sporu mezi svými následovníky. Jeho slova prozrazovala, že věděl, o čem mluvili. Z toho, co jim Ježíš krátce předtím řekl podle Marka 9:30–32, věděli, že se blíží rozhodnutí, pokud jde o jejich vůdce. Věřili, že je Mesiášem, budoucím izraelským králem. Slyšeli, že vypravoval mnoho podobenství o království a krátce před proměněním na vysoké hoře slyšeli, jak ke všem dvanácti řekl: „Vpravdě vám říkám: Někteří z těch, kteří zde stojí, vůbec neokusí smrti, dokud nejdříve neuvidí, jak Boží království již přišlo k moci.“ — Mar. 9:1.
8. Proč se apoštolové v té souvislosti vzájemně srovnávali?
8 Protože věřili v brzké zřízení mesiášského království, měli důvod přemýšlet o případném postavení, které budou mít u svého vůdce v jeho království. Za takových okolností má politicky myslící člověk přirozený sklon vyvýšit sebe nad své protivníky nebo soky. Tak se i apoštolové začali vzájemně srovnávat. Jejich rozmluva se netočila kolem toho, kdo se pro to nebo ono postavení nejlépe hodí, ale kdo bude mít po Mesiáši nejvyšší postavení.
9. Proč žádný z apoštolů neodpověděl na Ježíšovu otázku?
9 Ani nešlo o to, kdo si nejvíce Mesiáše cení a proto mu chce být v království co nejblíže. Otázka spíše zněla, kdo zaujme druhé nejvyšší místo po něm. U nedokonalých lidí nemohlo při takové rozmluvě hrát úlohu nic jiného než sobectví. Není divu, že ctižádostiví apoštolové „byli zticha“, když se Ježíš zeptal: „O co jste se cestou přeli?“ Věděli, že jejich rozmluva si nezaslouží žádnou pochvalu. Poznali, že přitom projevili sobectví, egoismus a samochválu. Nikdo z nich tedy Ježíši neodpověděl.
10. Co ukázal Ježíš způsobem, jakým přistoupil k problému, a které důležité pravidlo ustanovil?
10 Ale Ježíš nebyl odkázán na jejich přiznání. Jejich výmluvné mlčení prozrazovalo rozpačitost. Styděli se. A Ježíš, který do určité míry mohl znát myšlenky lidí, věděl, co bylo v jejich rozmluvě předmětem sporu, co k tomu zavdalo podnět. Ukázal to způsobem, jak přistoupil k problému: „Posadil se tedy, zavolal si těch dvanáct a řekl jim: ‚Chce-li někdo být první, musí být poslední ze všech a služebníkem všech.‘ “ (Mar. 9:35) Těmito slovy Ježíš objasnil, podle jakého pravidla budou přidělována postavení v jeho království.
11. V jakém ohledu se mají ti, kteří budou s Kristem spojeni v jeho království, lišit od politiků světských království?
11 Jeho království se mělo lišit od království tohoto světa, kde se politik dá vést sobeckým úsilím a sklonem nechat si sloužit, místo aby sloužil ve svém úřadě druhým. Kdo tak jedná, dává najevo, že se sám považuje za důležitého a že mu chybí pokora. Ježíš neprojevoval takový postoj. Učedníci, kteří s ním měli být spojeni v království, museli projevovat stejný duchovní postoj jako on. Proto pozdější apoštol, Pavel, napsal budoucím dědicům nebeského království: „Zachovávejte si tento postoj mysli, jaký měl i Kristus Ježíš, který, ačkoli byl v Boží podobě, nemyslel na to, aby se něčeho zmocnil, totiž, aby byl rovný Bohu. Nikoli, ale vzdal se sám sebe a přijal podobu otroka a stal se podobným lidem. A více než to: Když se ocitl v podobě člověka, pokořil se a stal se poslušným až do smrti, ano do smrti na mučednickém kůlu.“ — Fil. 2:5–8.
12. Jak Ježíš sám poskytl příklad pro pravidlo, které ustanovil pro své apoštoly?
12 Není z toho vidět, že se Ježíš učinil „posledním ze všech a služebníkem všech“? Mohl by nějaký tvor dát krásnější příklad pokory? Ale protože zaujal tak ponížené postavení a vykonával službu, která ho stála pozemský život, byl odměněn prvním místem v celém stvoření. Tímto povýšením se dostal Boží Syn do druhého nejvyššího postavení po stvořiteli. Patřilo mu, protože „nemyslel na to, aby se něčeho zmocnil“, totiž aby byl rovný svému nebeskému Otci, nejvyššímu Bohu. Ježíš byl dost rozumný, aby věděl, že takový cíl by byl nedosažitelný. — Žalm 148:13.
13. Kdo se podle Ježíšova pravidla sám učiní nejcennějším členem organizace a proč?
13 Tím se ovšem Ježíš nestal výjimkou z pravidla, které hlásal svým apoštolům. Sám dal dokonalý příklad, jejž měli napodobovat ti, kteří s ním budou spojeni v nebeském království. Také všichni, kteří budou pozemskými poddanými království, budou muset napodobovat jeho pokoru a ochotu sloužit. Kdo tedy platí v organizaci za skutečně cenného a významného? Není to ten, kdo je pokorně ochoten ke každému druhu služby a snaží se sloužit všem ostatním? Kdo myslí sobeckým způsobem na to, aby byl první, nesnížil by se, aby druhým v organizaci prokazoval nějakou službu. Aby byl člověk ochoten vykonat pro druhého i tu nejnižší službu, musí se v organizaci považovat za „posledního ze všech“. Tím však nezmenšuje svou vnitřní cenu. Učiní se nejcennějším členem organizace, protože slouží všem bez výjimky.
14. Jak se stane takový ochotný člověk skutečně „první“ mezi všemi?
14 Takový skromný, ochotný člověk by byl velmi postrádán, jestliže by jednou nemohl být přítomen. Chyběla by tu jeho služba. Měřeno podle jeho ochoty sloužit, byl by skutečně „první“ ze všech, i kdyby takové místo nezaujímal. Jestliže se na nás takto dívá Bůh, je to daleko důležitější, než kdybychom mezi lidmi zaujímali nějaké postavení.
PŘIJÍMAT DRUHÉ NA ZÁKLADĚ KRISTOVA JMÉNA
15. Co řekl Ježíš o vzájemném přijímání, když použil malé dítě jako znázornění?
15 Abychom mohli s druhými dobře vycházet, musíme na ně brát ohled, i když se snad navenek zdají být nepatrní. Aby vštípil tuto myšlenku, Ježíš pokračoval ve znázornění. U Marka 9:36, 37 o tom čteme: „Vzal malé dítě, postavil je doprostřed, objal je a řekl jim: ‚Kdokoli přijímá jedno z takových malých dětí na základě mého jména, přijímá mne; a kdokoli přijímá mne, přijímá nejenom mne, ale i toho, který mne vyslal.‘ “
16. Jak dokázal Ježíš již ve svém domově v Nazaretu, že má rád děti?
16 Máme zprávu o příkladech toho, jak Ježíš miloval malé děti. Jako nejstarší syn své pozemské rodiny musel se v Nazaretě v Galileji hodně starat o mladší nevlastní bratry (Jakuba, Josefa, Šimona a Judu) i o dvě nebo více nevlastních sester. (Mat. 13:53–56) Nepohrdal jimi pro jejich nedokonalost a chyby. Nedával jim podnět ke klopýtání tím, že by se snad nepodílel na podpoře rodiny, nýbrž pilně pracoval jako zručný tesař. (Mar. 6:3) Naučil se oceňovat nevinné vlastnosti dětí a dětské vlastnosti dospělých. Ve svých podobenstvích se také výstižně zmiňoval o dětech.
17. Jaká se klade otázka ve spojení s lidmi, kteří se podobají dětem?
17 Když jsme zahloubáni do práce, nechceme snad být rušeni dětmi. Lidé, kteří jsou si vědomi své důležitosti a důstojnosti svého zodpovědného postavení, nepovažují možná za nutné věnovat pozornost jednoduše smýšlejícím dětem nebo dospělým, kteří se podobají dětem. A co když takoví dětem podobní lidé jsou křesťané nebo inteligentní lidé, kteří se chtějí stát křesťany? Jsme jim přístupni my, kteří jsme již Kristovými učedníky, a bereme ohled na jejich potřeby?
18. Jak ten, který takové lidi přijímá, přijímá i Ježíše?
18 Kdybychom odmítali pomáhat lidem, kteří jsou podobní dětem, ztratili bychom velkou přednost a požehnání. Kdyby zralí křesťané, jako Ježíšovi apoštolové, odmítali přijmout nově pokřtěného, který obrazně řečeno se podobá dítěti, jež vzal Ježíš do náruče a použil jako příklad —, pak by odmítali přijmout Ježíše. Proč by tomu tak bylo? Protože Ježíš řekl, že ten, kdo „přijímá jedno z takových malých dětí“, přijímá také jeho, protože to činí „na základě mého [Ježíšova] jména“. To znamená, že Ježíš se na to díval, jako by on sám, Mesiáš neboli Kristus, byl tak přijímán. Ale i opak je pravda!
19. Jaký jiný náš vztah to ovlivňuje, přijímáme-li lidi podobné dětem, a proč?
19 Když vykonáváme nějaký ponižující úkol „na základě mého [Kristova] jména“ neboli z úcty k jeho jménu, připadá nám lehčí a dělá nám více radosti. Naše jednání má ušlechtilý podnět. Kromě toho, má to vliv nejen na náš vztah k Ježíši Kristu, ale také k jeho nebeskému Otci. To je vidět z Ježíšových dalších slov: „A kdokoli přijímá mne [tím, že přijímá „jedno z takových malých dětí“], přijímá nejenom mne, ale i toho, který mne vyslal.“ (Mar. 9:37) Ten, kdo vyslal Ježíše na zemi, aby se stal Mesiášem, byl Jehova Bůh, jeho nebeský Otec. Ježíš Kristus a jeho nebeský Otec nemohou být od sebe odděleni. Patří k sobě, nerozlučně, protože jsou zajedno v předsevzetí i činnosti. Co se tedy dělá pro Božího Syna, považuje Jehova, jako by se dělalo pro něj. Svým požehnáním dokazuje, že uznává přijetí Ježíše, jako by takové přijetí patřilo jemu.
20. Jak platí tato zásada v našem styku s křesťany a jakou vlastnost musíme mít, abychom mohli mít účast na království?
20 Tuto důležitou zásadu bychom měli mít na mysli ve styku se svými bratry ve víře, zvláště s těmi, kteří jsou v biblickém poznání nebo příslušnosti ke křesťanskému sboru ještě „dětmi“. Apoštol Petr řekl těm, kterým psal svůj první inspirovaný dopis: „Jako novorozená děťátka rozvíjejte touhu po nefalšovaném mléku, které patří ke slovu, abyste jím rostli k záchraně, jestliže jste okusili, že Pán je laskavý.“ (1. Petra 2:2, 3) Můžeme se podílet o „slovo“ s lidmi, kteří jsou jako „novorozená děťátka“, aby rostli k záchraně a aby se potom jako zralí křesťané tohoto „slova“ také pevně drželi. Proto lidé, kteří jsou přístupní a ochotní přijmout „jedno z takových malých dětí na základě mého [Kristova] jména“, dokazují, že i oni jsou podobni dětem. To je základní předpoklad, aby mohli mít účast na království. — Mat. 18:2–4; Luk. 18:16.
21. Jak přispívá pokora a nepřítomnost soupeření a konkurenčních bojů k blahu sboru?
21 Jsou-li členové sboru tak pokorní jako děti, budou se těšit ze vzájemného pokoje jako v doslovné rodině. Nejsou-li sobecká soupeření a konkurenční boje, panuje uklidňující atmosféra, blahodárná pro nervy. Jsme-li ochotni převzít i nejponíženější úkoly, jen abychom mohli sloužit potřebám a blahu druhých, přispívá to k budování a posilování sboru a podněcuje to k dobrým skutkům.
22. Co pomáhá členům sboru, aby mezi sebou zachovávali pokoj?
22 Tak nebude přehlížen ani ten nejmladší, nejtěžkopádnější, nejzaostalejší v biblické pravdě a křesťanské zkušenosti. Každý z nich je ve sboru vřele přijímán „na základě mého [Kristova] jména“. V takovém sboru převládá potom duch Pána Jehovy.