Zprávy a jejich hlubší význam

Financovat jejich „zábavy“?

● Nejvyšší federální soud Spojených států nedávno rozhodl, že jednotlivé státy nemusí financovat dobrovolné potraty, které si nechají provést osoby méně majetné. Prezident Carter podpořil rozhodnutí soudu, a to vzhledem k mnoha výtkám, že je to rozhodnutí „nesprávné“, a poukázal na to, že v životě je mnoho věcí, které jsou nesprávné. Řekl: „Nedomnívám se, že je vláda povinna starat se o absolutní rovnost, zejména jde-li v této otázce o mravní faktory.“

Na tyto „mravní faktory“ lidé často zapomínají při prosazování toho, co nazývají „správné“. Pro srovnání: Jsi toho názoru, že vlády, aby jednaly správně, mají platit ošetření nemajetných lidí, kteří oslepli, nebo ztratili prst, protože si lehkomyslně hráli s výbušninami? Nebo by bylo rozumnější vyjádřit se proti hře s výbušninami?

Oč větší je mravní škoda a nebezpečí, když si lidé „zahrávají“ se smilstvem, hlavní příčinou potratů! Kdo vyžaduje od státu ve jménu„správnosti“, aby platil následky takového „zahrávání“, chce — když bohatí si mohou dovolit tuto hru s hříchem —, aby bylo umožněno i chudým. Oč by bylo moudřejší pro svobodné, ať bohaté nebo chudé, aby se zdržovali takové „hry“. A osoby v manželství by měly nést odpovědnost za své jednání!

Nové cesty výchovy?

● Zklamaní rodiče, kteří se pokoušeli všemi moderními způsoby vychovat děti k poslušnosti, obyčejně zanedbají to, co prakticky vždy vede k cíli. „Je to tak jednoduché, “ píše časopis „Psychology Today“, „že se to až často přehlédne.“ Jde o zcela nové poznání v oblasti dětské psychologie? Ne, jde pouze o prastarou moudrost. V časopise se poukazuje na to, že rodiče, místo aby vyžadovali poslušnost, často „řeknou: ‚Už to podruhé nechci vidět.‘ To je jasný příkaz dítěti, aby si dále dělalo, co chce, ale aby dávalo pozor a nebylo přistiženo“. Rodiče také říkají: „Chtěl bych, abys dělal domácí úkoly“ nebo podobně; ale to pouze vyjadřuje rodičovské přání, které „dítě může porovnat s tím, co by SAMO rádo dělalo“.

Jestliže rodiče chtějí, aby je děti poslouchaly, „je rozhodující,“ říká časopis, „aby požadavky byly vyjadřovány v jednoznačných výrazech, aby dítě vědělo, že rodiče skutečně myslí to, co říkají. NEŽÁDÁTE je, aby něco udělalo, NEPŘEJETE si, aby něco udělalo, ale ŘEKNETE mu, aby něco udělalo. . . .

Když jednou dítě pozná, že rodiče skutečně myslí to, co říkají, nebude se ani pokoušet přemlouvat je, aby mu nechali činit jeho vlastní vůli.“ Rodiče, kteří projeví pevnost a trvají i přes tvrdošíjnou neposlušnost ne svých požadavcích, zjistí, že se jejich námaha později vyplatí. Jestliže se dítě naučí rychle vykonávat rozumné příkazy, vyžaduje to ve skutečnosti menší námahu, jak také říká moudré biblické přísloví: „Trestej svého syna a přinese ti pokoj a tvé duši poskytne mnoho rozkoše.“ — Přísl. 29:17.

Vynucené vlastenectví

● Slouží se nejlépe zájmům demokracie a vlastenectví nařízenými ceremoniemi? Zákonodárství státu Massachusetts (USA) má zřejmě tento názor, protože nedávno zrušilo guvernérovo veto zákona, který byl pohrůžkou peněžitého trestu od učitelů vyžaduje, aby denně prováděli obřad zdravení vlajky.

Jeden senátor vyzval své kolegy, aby hlasovali pro zákon „ve jménu všeho, co je svaté a dobré“. Jiný senátor souhlasil a dodal: „První, co jsme se po modlitbě učili, na klíně své matky, to byl projev oddanosti vlajce.“

S takovým druhem „logiky“ vystoupili senátoři proti svému nejvyššímu soudu, který citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států z roku 1943, že takové zákony jsou neústavní. Ve svém rozhodnutí národní nejvyšší soud uvedl: „Kdybychom vyžadovali povinný pozdrav vlajky, tvrdili bychom, že Ústava, která chrání právo jedince na svobodné mínění, přenechává veřejným úřadům, aby někoho nutily k projevu, který odporuje jeho smýšlení.“ Ve společném odůvodnění rozsudku soudcové Murphy a Black prohlásili: „Násilím vynucená slova nedokazují věrnost ničemu jinému než vlastnímu zájmu. Láska k zemi musí vyvěrat z ochotného srdce a svobodné mysli a být vdechnuta správným uplatňováním moudrých zákonů.“