Kázání na hoře — čtvrté a páté „prohlášení za šťastné“
O ČTVRTÉM štěstí ve svém Kázání na hoře Ježíš prohlásil: Šťastní jsou ti, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti, protože budou nasyceni.“ (Mat. 5:6) V Lukášové zprávě toto prohlášení zní: „Šťastní jste, kteří nyní hladovíte, protože budete nasyceni.“ — Luk. 6:21.
Ze samotného Lukášova evangelia by si někdo mohl myslet, že Ježíš mluvil výhradně o lidech, kteří hladovějí po hmotném pokrmu. Ale Matouš objasňuje, že myslel na lidi, kteří silně touží po spravedlnosti. Obě myšlenky jsou však v souladu. Lidé, kteří postrádají doslovný pokrm a pití, si často ostřeji uvědomují všeobecně rozšířenou nespravedlnost v přítomném světě. Jejich hlad či touha uvidět, že převládá spravedlnost, může tudíž být naléhavější.
„Spravedlnost“, o které Ježíš mluvil, znamená něco správného, co plně souhlasí s Boží vůlí a přikázáními. Podobnou myšlenku, jako měl Ježíš, vyjádřil žalmista, když o sobě mluvil, že je jako by „drcen touhou“ po Božích spravedlivých soudcovských rozhodnutích. — Žalm 119:20; srovnej Izaiáš 26:9, 10.
V protikladu ke svému prohlášení o štěstí Ježíš řekl: „Běda vám, kteří jste nyní sytí, protože budete hladovět.“ (Luk. 6:25) Ti, kteří jsou „sytí“, se cítí spokojeni s tím, co nabízí tento svět. Ačkoli snad tvrdí, že věří v Boha, ani si neuvědomují, jak hluboce jej potřebují, ani netouží po jeho měřítkách spravedlnosti. (Zjev. 3:17) Při nějaké pohromě se však může přechodně probudit takový hlad po božském vedení. To bude platit zvláště tehdy, až Bůh ukončí přítomný svět v přicházejícím „velkém soužení“. (Mat. 24:21; Zjev. 7:14) Pak takoví kdysi samolibí lidé budou „hladovět“. Bůh přejde bez povšimnutí jejich zoufalé volání o pomoc a vedení. (Srovnej 1. Samuelova 28:4–6;Žalm 18:41; 18:42, KB; Přísl. 1:28–32) Pokud jde o slyšení Jehovova slova, tehdy zakusí beznadějný ‚hlad a žízeň‘. — Amos 8:11, 12.
Ale Ježíš považuje za „šťastné“ ty, kteří nyní hladovějí a žízní po spravedlnosti. Proč? Protože „budou nasyceni“, to znamená plně uspokojeni. Ježíš sám k tomu velice přispíval. Když odhaloval pokrytectví zdánlivě zbožných náboženských vůdců, „kteří důvěřovali sami v sebe, že jsou spravedliví“, Ježíš učil, že všichni, kteří uznali svůj hříšný stav a kajícně hledali odpuštění, mohli dosáhnout před Bohem spravedlivého postavení. — Luk. 18:9–14; srovnej Mat. 5:20 ;23:23, 24.
Další ukojení hladu a žízně po spravedlnosti bylo umožněno Ježíšovou smrtí a vzkříšením. Čteme o tom: „Protože všichni zhřešili a nedostává se jim Boží slávy a je to jako volný dar, že jsou prohlášeni za spravedlivé z jeho nezasloužené laskavosti skrze osvobození výkupným, které zaplatil Kristus Ježíš.“ — Řím. 3:23, 24; srovnej Iz. 53:11; Dan. 9:24–27; Zjev. 7:9–14.
Dodatečné ‚nasycení‘ tohoto životně důležitého hladu a žízně bylo umožněno po letnicích roku 33 n. l. , neboť potom svatý duch začal „dávat světu přesvědčivé důkazy o . . . spravedlnosti.“. (Jan 16:8) Byla to pravda, protože Boží duch byl odpovědný za napsání Křesťanských řeckých Písem, nepostradatelného nástroje k „výchově ve spravedlnosti“. Tatáž účinná Boží síla umožňuje lidem, aby si oblékli „novou osobnost“, která „pravou spravedlností“ nahrazuje zlozvyky a pokrytectví. (Ef. 4:24) Konečné a úplné ukojení hladu a žízně po spravedlnosti zažijí věrní Boží ctitelé, až získají věčný život v dokonale spravedlivých podmínkách. — 2. Petra 3:13; Zjev. 21:3, 4.
MILOSRDENSTVÍ „MILOSRDNÝM“
Ježíš v Kázání na hoře dále řekl: „Šťastní jsou milosrdní, protože jim bude prokázáno milosrdenství.“ — Mat. 5:7.
Milosrdenství naznamená dělat jenom dobročinné skutky, protože by to někdo mohl činit pokrytecky. (Mat. 6:1, 2) „Milosrdní“ jsou ti, kteří mají ryzí pohnutky vyplývající z něžného soucitu a citlivé účasti s nešťastnými lidmi, v jejichž prospěch pak jednají. Ježíš dal v tomto ohledu dokonalý příklad. Písmo několikrát uvádí, že Ježíši „bylo líto“nebo jej „pojal soucit“. dříve než provedl zázraky, aby zbavil lidi utrpení a tísně. — Mat. 14:14; 15:32–38; 20:34; Mar. 1:40–42; Luk. 7:13–15.
Milosrdenství se projevuje dvěma způsoby: 1. v právním smyslu, když lidé odpouštějí těm, kteří proti nim hřeší, a 2. opravdovými skutky laskavosti, ohleduplnosti a soucitu, jež přinášejí úlevu těm, kteří jsou v nepříznivém postavení.
Křesťané jsou vedeni k tomu, aby „se stali napodobiteli Boha“, toho, který jako první odpouští kajícným hříšníkům. (2. Mojž. 34:6, 7; Žalm 103:10; Přísl. 28:13; Ef. 4:31 až 5:2) Lidé, kteří si přejí líbit se Bohu, musí být ochotni poskytnout jakoukoli pomoc, jež je v jejich silách, těm, kteří by se mohli stát obětí nešťastných okolností. (Luk. 10:29, 37) Když se s druhými dělíme o biblickou pravdu, je to zvlášť znamenitý způsob, jakým projevujeme milosrdenství. Všimněme si, že když se zástup lidí setkal s Ježíšem, který si šel odpočinout, „pocítil k nim lítost, protože byli jako ovce bez pastýře. A začal je učit mnoha věcem.“ — Marek 6:34.
Milosrdní jsou „šťastní“, protože je jim „prokázáno milosrdenství“. Určitě to prožívají při každodenním jednání s lidmi. Milosrdné zacházení s druhými podněcuje k laskavé reakci. (Luk. 6:38) Nejdůležitější je, že milosrdným prokáže milosrdenství Bůh. Jakub o tom napsal: „Neboť ten, kdo nejedná milosrdně, bude souzen bez milosrdenství. Milosrdenství vítězně jásá nad soudem.“ (Jak. 2:13) Až budou Bohem souzeni opravdu soucitní lidé, shledají, že milosrdenství, jež poskytovali druhým, vskutku zvítězí nad jakýmkoli nepříznivým soudem, který by jinak Bůh mohl vůči nim uplatnit. (2. Tim. 1:16–18) Příležitost k odpuštění hříchů a věčný život je pouze pro milosrdné. „Jestliže však lidem neodpustíte jejich přestupky,“ prohlásil Ježíš, „ani váš Otec neodpustí vaše přestupky.“ — Mat. 6:15;18:25.