Vážíš si svého soukromí?

BYL to mladý muž, který si vážil svého soukromí. Nežil jako poustevník ani se neuzavřel do nějakého kláštera. Naopak, vystupoval na veřejnosti. Téměř denně stál před zástupy lidí. Byl učitelem. Zprávy, které o něm máme, se shodují v tom, že byl největším učitelem všech dob. Žil proto, aby ze sebe stále vydával. Zároveň se však staral o to, aby měl trochu času sám pro sebe.

Věděl, že k tomu, aby byl člověk hluboce založen a aby si sám dostačoval, potřebuje mít pro sebe čas — čas přemýšlet, uvažovat a hloubat. Protože to byl navíc muž velmi zbožný, znal a cítil potřebu modlit se. Vzdálit se na chvíli od ostatních lidí znamenalo pro něho příležitost zkoumat sám sebe až do nejhlubšího nitra v přítomnosti svého Boha a přibližovat se ke svému nebeskému Otci.

Jeho vnitřní bohatství, včetně jeho dokonalé znalosti Písma, by mu umožnilo zachovat si rovnováhu a soběstačnost v duchovním ohledu i tehdy, kdyby musel strávit delší dobu v samovazbě. Různé překladya zpráv o něm nám říkají, že „se . . . uchyloval na osamělá místa a tam se modlil“. Jiné zprávy říkají, že „časně zrána, dokud byla ještě tma, vyšel, odebral se na osamělé místo a tam se modlil“. — Luk. 5:16; Mar. 1:35.

Tento mladý muž byl Ježíš Kristus. Ačkoli se stále k němu hrnuly zástupy a jeho druhové s ním byli úzce spjati, Ježíš nějak dokázal získat si trochu soukromí.

MÁŠ RÁD SOUKROMÍ?

A co ty? Vážíš si toho, máš-li trochu času pro sebe? Hledáš soukromí, jsi-li rozrušen? Umíš ‚promluvit ve svém srdci na svém lůžku a zůstat zticha‘? (Žalm 4:4; 4:5, „KB“) Jedna mladá manželka a matka, jež prožila těžkou rodinnou krizi, oddálila se na nějaký čas od některých svých přátel. To se jich dotklo. Ale její manžel jim vysvětlil: „Marie má velmi ráda soukromí. Dopřejte jí čas. Podaří se jí citově a myšlenkově se opět vyrovnat.“

Bylo nesprávné, že Marie ‚měla ráda soukromí‘ a potřebovala čas, aby si vše promyslela? Nikoli, pokud neužívala svého soukromého času k tomu, aby chovala a pěstovala rozmrzelost vůči druhým, nebo pokud nezůstávala sama tak dlouho, až by se z ní stal jednostranný a uzavřený člověk. „Ten, kdo se odlučuje, bude hledat svou sobeckou žádost, bude vybuchovat proti každé skutečné moudrosti.“ (Přísl. 18:1) Ale pro člověka, který se ve svých myšlenkách a citech řídí zdravými zásadami, bude čas strávený v soukromí znamenat blahodárnou příležitost k vytříbení myšlenek a vyrovnání citů.

Jak ty máš rád soukromí? Jsi někdy rád sám se sebou? Jestliže tě trápí svědomí, umíš se v soukromí poctivě nad věcí zamyslet a pak se snažit ji napravit? Využíváš soukromí k tomu, abys uvažoval o věcech, jež jsi nedávno poznal? Snažíš se ze všech sil, abys jim lépe rozuměl? Uvažuješ rád o konstruktivních otázkách a problémech?

Nebo patříš k lidem, kterým se zdá obtížné samostatně přemýšlet nebo dokonce i prožívat city? Takoví lidé nechtějí, nebo snad nemohou, radovat se z toho, že jsou sami v soukromí. Zdá se, že chtějí být co nejvíce ve společnosti druhých. Jako by ani nemohli přemýšlet, kdyby nemohli s někým mluvit. Z úst se jim line bez úvahy všechno, co jim přijde na mysl a na srdce. Co by se stalo s takovým člověkem, kdyby byl uvězněn v samovazbě? Co by se stalo s tebou?

VNITŘNÍ VÝVOJ

O čem přemýšlíš, když se probudíš brzy ráno? Oddáváš se snům? Žalmista David poznal, jak je možno prospěšně využít dobu, kdy nespí: „Skutečně během nocí mě napravují mé ledviny.“ — Žalm 16:7.

Mnozí lidé se domnívají, že zkoumají-li dlouho a hluboce sami sebe, objeví nakonec nějaký poklad hlubokých pravd a poznatků. Je možné, že hluboké a soustavné „sebezkoumání“ nám pomůže lépe porozumět našim názorům, sklonům, postojům, citům, přáním, tužbám a podobně. Dáváme-li se však vést Biblí, poučí nás o tom, že mnohé z toho, co najdeme sami v sobě, je nutné napravit nebo dokonce odstranit, ano, že to musíme nahradit novou osobností. Poučuje nás o tom, že se vnitřně spíše podobáme nějaké nádobě nebo schránce — je obsažná, ale z velké části prázdná a nevyužitá. Můžeme přijímat, vstřebávat, trávit a uplatňovat poznání a moudrost, a tak může růst naše rozlišovací schopnost. Ale všechny tyto stavební materiály rozumu je nutno čerpat ze zdroje mimo naši osobu. „Když moudrost vstoupí do tvého srdce a poznání zalíbí se tvé duši, schopnost přemýšlet bude nad tebou bdít, rozlišovací schopnost tě bude chránit,“ říká jedno inspirované přísloví. A jiné poukazuje na jediný jistý a bezpečný vnější zdroj poznání: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a nespoléhej se na své vlastní porozumění. Všímej si ho na všech svých cestách a on sám urovná tvé stezky.“ — Přísl. 2:10, 11; 3:5, 6.

ROZVÍJEJME SCHOPNOSTI PŘEMÝŠLET

Chvíle, kdy jsme sami, mohou být časem k přemýšlení, studiu, úvahám, k rozvíjení schopnosti přemýšlet. Ano, narodili jsme se možná s talentem pro hudbu nebo atletiku. Co by se však stalo, kdybychom tyto schopnosti nikdy necvičili? Bylo by to stejné, jako kdybychom je vůbec neměli. Totéž platí o schopnosti přemýšlet. Ta se rozvíjí jen do té míry, jak ji sytíme poučováním, zkušeností a cvikem.

Rozvíjet schopnost přemýšlet není snadné. Je to skutečně myšlenková práce. Řekněme, že bychom chtěli rozvinout nějakou určitou myšlenkovou schopnost, například schopnost spolehlivě posuzovat typy lidí. Mysleme nejdříve na někoho, koho známe. Takového člověka můžeme vidět, slyšet, můžeme se jej dotýkat a vnímat jej svými smysly. Je však takovéto rozlišování totožné s přemýšlením? Není.

Jakmile začneme o tomto člověku přemýšlet, nezačínají nás okamžitě ovlivňovat pocity, které k němu chováme? Než začneme skutečně přemýšlet, nezačneme nejdříve vůči tomuto člověku něco cítit — libost nebo nelibost, úctu, neúctu, důvěru, nedůvěru — nezačínáme reagovat citově dříve, než dojdeme k rozumovému ohodnocení?

Řekněme však, že se přinutíme o tomto člověku pouze PŘEMÝŠLET. Přemýšlet o jeho názorech, postojích, chování, schopnostech, dosažených výsledcích a podobně. Jak dalece rozumíme těmto vlastnostem v lidech? Můžeme logicky předem říci, jak by mohl za daných okolností tento člověk jednat? Chceme-li hodnotit něčí myšlenkové, citové a duchovní vlastnosti, potřebujeme k tomu schopnost přemýšlet. Dostáváme se do oblasti, která je nehmatatelná a kterou nemůžeme rozlišovat pouhými tělesnými smysly, zrakem, sluchem nebo hmatem. Současně se musíme ujistit, zda se nám pod záminkou myšlenek nevetřely city, které by zmařily naše myšlenkové pochody.

VYŘEŠIT KONFLIKT MEZI SRDCEM A HLAVOU

Srdce, sídlo citů, má sklon ovládat hlavu, sídlo rozumu. Sexuální přitažlivost může například úplně znemožnit zdravou soudnost, dokonce i svědomí. Mysl se může mimořádně usilovně zabývat plánováním a shovívavým uvažováním s cílem uspokojit smyslnou žádost. Proto Bible radí: „Chraň své srdce více než všechno ostatní co má být chráněno, neboť z něho jsou prameny života.“ (Přísl. 4:23) Srdce musíme více než co jiné vést ke kázni a školit, aby reagovalo na biblické vedení. Musíme je učit oceňovat duchovní vlastnosti. Tyto vlastnosti pramení ze srdce Božího. Lidské srdce by k nim mělo mít vřelý vztah, protože člověk byl vytvořen k obrazu svého stvořitele. (1. Mojž. 1:26) „Láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrota, víra, mírnost, sebeovládání“ jsou v Galatským 5:22, 23 vypočítány jako ovoce Božího ducha.

Sleduj na základě konkordance v celé Bibli tato slova — „láska“, „radost“, „pokoj“. Pak si začneš uvědomovat, kolik času a soukromého uvažování je možno užitečně využít, hledáme-li rozlišovací schopnost. Snažíš se porozumět osobním vlastnostem svého stvořitele, abys je učinil součástí vlastní osobnosti. Chceš-li jej napodobovat, potřebuješ jeho pomoc. Proto je k získání duchovní rozlišovací schopnosti podle studia nezbytně nutná modlitba. K tomu všemu je nutné určité soukromí.

POTŘEBA BÝT SÁM

Když Jozue dostal příkaz, aby uvedl izraelský národ do Zaslíbené země, Jehova mu dal pokyn, aby se přesně držel „knihy Zákona“, jež jim byla dána prostřednictvím Mojžíše. „Budeš v ní číst tlumeným hlasem ve dne i v noci.“ (Jozue 1:8) Jozue musel trávit čas soukromým studiem spojeným s modlitbami. Jiné překlady zde říkají „pamatovat na ni dnem i nocí“, „studovat ji dnem i nocí“.

Žalmista Azaf došel k závěru: „V noci budu vzpomínat na to, jak jsem hrál na svůj strunný nástroj, svým srdcem projevím starost a můj duch bude pečlivě pátrat.“ „V srdci přemítám“, „v noci připomínám si“, „duch můj hloubá“. — Žalm 77:6; 77:7, „Bič“.

„Uvažuj o těchto věcech, zaber se do nich,“ zdůraznil apoštol Pavel, když radil mladému Timoteovi. (1. Tim. 4:15) A jindy napsal: „Přemýšlej o tom, co říkám.“ — 2. Tim. 2:7.

Abychom mohli činit tyto důležité věci, musíme si — podobně jako Ježíš — vyhradit ve svém životě rozumné místo pro své osobní soukromí; abychom mohli soukromě přemýšlet, studovat a uvažovat ve spojení s modlitbami.

[Poznámka pod čarou]