Uznej Kristovo významné místo
„Byla mi dána všechna moc v nebi i na zemi.“ — Matouš 28:18.
1. Jaké otázky by si mohl položit ten, kdo vyznává, že je učedníkem Ježíše Krista? (Jan 15:8–10)
JSI učedníkem Pána Ježíše Krista? Uznáváš jeho významné místo v Božím uspořádání? Jestliže ano, je v tvém denním životě patrné, že si vážíš Božího Syna a toho, co pro tebe učinil?
Vynikající mezi Božími inteligentními tvory
2, 3. a) V jakém smyslu je Ježíš Kristus „obraz neviditelného Boha“? (Žid. 1:3) b) Jak Jehova Bůh používal svého prvorozeného Syna, a jaké místo proto tento Syn zaujímá mezi všemi inteligentními tvory? (Jan 1:1–3)
2 Apoštol Pavel nám pomáhá, abychom pochopili, jak důležité je postavení Ježíše Krista. Ve svém dopise Kolosanům Pavel napsal: „On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření; protože jeho prostřednictvím byly stvořeny všechny jiné věci v nebesích i na zemi, viditelné i neviditelné, ať již jsou to trůny nebo panstva nebo vlády nebo moci. Všechny jiné věci byly stvořeny skrze něj a pro něj. Je také přede všemi jinými věcmi a jeho prostřednictvím byly učiněny všechny jiné věci, aby existovaly.“ — Kol. 1:15–17.
3 Podle těchto inspirovaných slov prvorozený Syn, počátek Božího stvoření, vyniká mezi všemi inteligentními tvory. Je obrazem svého nebeského Otce v tom, že je duchovní osobou, která dokonale zrcadlí takové obdivuhodné božské vlastnosti, jako je láska, moudrost, spravedlnost, milosrdenství, dobrotivost a shovívavost. (2. Mojž. 34:6, 7; Žalm 33:5; Řím. 16:27; 1. Jana 4:8) Jeho prostřednictvím Jehova Bůh uvedl v existenci milióny andělských synů, ohromný vesmír a bilióny galaxií a Zemi překypující rozmanitými druhy rostlin a živočichů. Prostřednictvím tohoto Syna začaly také existovat „trůny“, „panstva“, „vlády“ nebo „moci“. Co to je?
4. Proč „trůny“, „panstva“, „vlády“ nebo „moci“ stvořené prostřednictvím Syna nemohou být světská vládní postavení nebo úřady, a co v nich proto musí být zahrnuto?
4 To nemohla být světská vládní postavení nebo úřady, protože o těch se v Bibli mluví jako o výtvorech lidských, a ne božských. (1. Petra 2:13, 14) Mezi tyto „trůny“, „panstva“, „vlády“ nebo „moci“ musí patřit takové vládní formy, za které je odpovědný Jehova Bůh prostřednictvím svého Syna, včetně království Melchisedechova a Davidova v Jeruzalémě.
5. a) Jaký je podle Kolossenským 1:18 vztah Ježíše Krista ke sboru? b) Jak by tento vztah měl působit na členy sboru? (Mat. 23:8–10)
5 O místě Ježíše Krista ve vztahu ke sboru Pavel říká: „On je hlava těla, sboru.“ (Kol. 1:18) Sbor tedy právem vzhlíží k němu jako k hlavě, a nikoli k nějakému člověku, který by měl vynikající postavení.
6. a) Co by se mohlo stát, kdyby křesťané začali přisuzovat nějakým lidem nepatřičnou důležitost? (Mar. 9:33, 34) b) Jak to můžeme vidět na tom, k čemu došlo v korintském sboru?
6 Jestliže není uznávána tato skutečnost, dochází k nejednotě. To je dobře patrné z událostí ve starověkém Korintě. Apoštol Pavel musel tamějším bratrům napsat: „Bylo mi. . . o vás, moji bratři, odhaleno prostřednictvím členů domácnosti Chloe, že jsou mezi vámi neshody. Mám na mysli to, že každý z vás říká: ‚Já patřím Pavlovi‘, ‚ale já Apollonovi‘, ‚ale já Kéfasovi‘, ‚ale já Kristu‘. Kristus je rozdělený.“ (1. Kor. 1:11–13) Členové korintského sboru věnovali nepatřičnou pozornost lidem, a proto se mezi nimi objevilo stranictví. Neuvědomovali si, že muži, kteří měli mezi křesťany vedoucí postavení, byli pouze služebníci Boží a Kristovi a sloužili jako otroci ve prospěch svých bratrů. — 1. Kor. 3:5–9.
7. a) Nesli Pavel, Apollo nebo Petr odpovědnost za nesprávné názory, které panovaly v korintském sboru? b) Jak mohou starší jednat podobně jako apoštol Pavel, a před čím by se proto měli chránit?
7 Naštěstí Pavel, Apollo a Kéfas neboli Petr nenesli odpovědnost za situaci, která se vyvinula v korintském sboru. Oni sami dali příklad, protože vzhlíželi k Ježíši Kristu jako k hlavě. Apoštol Pavel například mohl říci: „Staňte se mými napodobiteli, jako i já jsem Kristův.“ (1. Kor. 11:1) A starší v dnešní době jistě chtějí být jako Pavel. To vyžaduje, aby mluvili souhlasně. (1. Kor. 1:10) Jestliže starší veřejně vyjadřují osobní názory, které se velmi rozcházejí, pak členové sboru budou mít sklon vzhlížet k těm, jejichž názory nejlépe odpovídají jejich vlastnímu způsobu myšlení. Situace se stane povážlivou, jestliže některý starší snižuje ostatní starší tím, že například naznačuje, že je horlivější a věrnější než oni nebo že snad má lepší rozlišovací schopnost, porozumění a pochopení pro druhé. (Srovnej 2. Samuelovu 15:2–6.) Tak se může stát, že si ve sboru získá přívržence a že bude podkopávat úsilí rady starších, která chce pečovat o duchovní zájmy stáda.
8. Jaký užitek má sbor, jestliže starší dávají příklad a podřizují se Kristu jako hlavě? (Ef. 4:11–16)
8 Jestliže se starší naopak snaží mluvit a jednat jednotně a ve svých rozhodnutích se plně řídí Písmem, bude ve sboru jednota. Celý sbor bude pak povzbuzován, aby nevzhlížel k jednotlivcům, ale k Ježíši Kristu, který je hlavou sboru.
9. Kromě toho, že Ježíš je hlavou sboru, jaký jiný důvod uvádí Kolossenským 1:18 pro vynikající postavení Božího Syna a co by to pro nás mělo znamenat?
9 Apoštol Pavel pokračuje ve své rozpravě o významném postavení Ježíše Krista a ukazuje ještě další důvody, proč má Boží Syn vynikající postavení. Čteme: „On je začátek, prvorozený z mrtvých, aby zůstal první ve všem.“ (Kol. 1:18) Před Ježíšem Kristem nebyl nikdo vzkříšen k nesmrtelnému životu v nebesích. Byl prvním, kdo prožil vzkříšení k dokonalosti života, je „prvorozený z mrtvých“. Připravil cestu pro své spoludědice, aby s ním měli účast na nebeském dědictví tím, že budou vzkříšeni k nesmrtelnému životu jako on. (Žid. 6:19, 20; Zjev. 20:6) Má-li mít někdo podíl na tomto vzkříšení, musí uznávat, že Ježíš Kristus je hlavou sboru. Musí tak ve skutečnosti jednat každý, kdo by chtěl přijímat božská požehnání. — Fil. 2:9–11.
‚V něm přebývá všechna plnost‘
10. Co to znamená, že ‚Bůh uzná za dobré, aby v Synu přebývala všechna plnost‘?
10 Uznáváme-li Kristovo postavení jako hlavy, nestačí, abychom jen uznávali, že má nejpřednější postavení ve sboru. Apoštol Pavel pokračuje: „Bůh uznal za dobré, aby v něm přebývala všechna plnost.“ (Kol. 1:19) Podle Božího zalíbení zaujímá Ježíš Kristus nejpřednější postavení ve sboru nejen v tom, že vyniká a má autoritu, ale také v tom, že má „plnost“ všeho, co křesťané potřebují. Boží syn je ztělesněním božských vlastností, včetně moudrosti. Je to on, k němuž praví křesťané vzhlížejí jako ke svému příkladu a k ustanovenému zdroji vedení a poučení; nevzhlížejí k žádnému člověku na zemi.
11. Jestliže v Kristu přebývá všechna „plnost“, co lze říci o tom, zda jsou potřebné lidské filozofie a tradice?
11 K dokonalému příkladu a naukám Ježíše Krista není třeba přidávat nic z lidských filozofií a tradic. Apoštol Pavel ve svém dopisu Kolosanům dále rozvíjel toto hledisko, když psal: „Dejte pozor, aby vás snad někdo nepodvedl jako svou kořist prostřednictvím filozofie a prázdného klamu podle lidské tradice, podle základních věcí světa, a ne podle Krista, protože v něm tělesně přebývá celá plnost božské podstaty. A tak máte plnost prostřednictvím toho, který je hlavou veškeré vlády a moci.“ — Kol. 2:8–10.
12. a) Co to jsou „základní věci světa“? b) Proč mohl Pavel mluvit o úvahách a učeních, jež ničí víru, jako o „prázdném klamu“?
12 Tehdy v prvním století byli křesťané v nebezpečí, že budou svedeni „základními věcmi světa“, to znamená prvotními neboli základními zásadami světa odcizeného Bohu. Mezi těmito základními věcmi byly nebiblické názory Řeků a jiných nežidovských národů a také nebiblické tradice židovských nauk. Na první pohled se snad některé z těchto filozofií a nauk mohly zdát velmi přijatelné. Byly možná doprovázeny rozumovými úvahami a argumenty, které byly do jisté míry přitažlivé lidskému myšlení. Neměly však pevný základ. Takové učení bez základu — ať již se týkalo nějaké nauky nebo lidského chování či způsobu, jak se má něco dělat ve sboru — bylo skutečně „prázdným klamem“. Proto bylo správné, aby křesťané dávali pozor a nestali se kořistí nějakého falešného učitele a aby nebyli odvráceni od cesty pravdy. — Srovnej 1. Jana 2:26, 27.
13. Jaké falešné pokyny podporovali někteří lidé, jak je psáno v Kolossenským 2:16–19, a proč byla taková učení nebezpečná?
13 Apoštol Pavel dále pojednává ještě o jiných špatných názorech, které byly rozšířeny: „Ať vás tedy nikdo nesoudí pro jídlo a pití nebo vzhledem k nějakému svátku nebo zachovávání novoluní či sabatu; neboť ty věci jsou stínem budoucích věcí, ale skutečnost patří Kristu. Ať vás nepřipraví o cenu nikdo, kdo si libuje ve zdánlivé pokoře a způsobu uctívání andělů tím, že ‚staví na‘ věcech, které viděl, a je bez pravého důvodu nadutý svým tělesným smýšlením, zatímco se nedrží pevně hlavy, toho, z něhož celé tělo, vybavené a harmonicky spojené pomocí kloubů a vazů, roste dále růstem, který dává Bůh.“ — Kol. 2:16–19.
14. a) Jak by mohl křesťan připustit, že by byl nesprávně posuzován ohledně jídla a pití nebo zachovávání určitých dnů? b) Proč se dopouštějí chyby lidé, kteří takovým způsobem posuzují jiné?
14 Křesťané v Kolosech tedy byli nabádáni, aby nedovolovali jiným posuzovat jejich víru a spravedlnost s tvrzením, že nemohou dosáhnout záchrany, pokud se nedají obřezat a nebudou se řídit Mojžíšovým Zákonem. Lidé usuzující tímto způsobem se vraceli k „základním věcem“, k abecedě pravého uctívání, a nebrali v úvahu, že Bůh dal věcem další vývoj; popírali, že nyní v Kristu přebývá „všechna plnost“. Takoví lidé se tudíž nedrželi hlavy, Krista, a sváděli jiné od pravého učení, které bylo tak důležité pro jejich duchovní růst.
15. Co mohli ztratit křesťané v Kolosech, kdyby přijali dokazování falešných učitelů?
15 Kdyby se křesťané v Kolosech poddali přemlouvání těch, kteří zastávali falešné nauky, mohlo by je to připravit o „cenu“, která jim byla předložena. Co byla tato cena? Byla to nádherná odměna v podobě nesmrtelného nebeského života. — 1. Kor. 9:24–27; Fil. 3:14; 2. Tim. 4:7, 8; Zjev. 2:7.
16. Jaké vnější zdání by mohl budit ten, kdo učí něco nesprávného, jak o tom píše Pavel v Kolossenským 2:18?
16 Apoštol Pavel zdůraznil, že člověk, který by chtěl připravit křesťana o hodnotnou cenu života, by se mohl zdát naprosto nevinný. Apoštol jej popsal jako člověka, který „si libuje ve zdánlivé pokoře“. (Kol. 2:18) Zřejmě to tedy byl člověk velmi blahosklonný. Jeho blahosklonnost nebo pokora však byly pouze přetvářkou.
17. a) Co měl apoštol Pavel na mysli, když popisoval falešného učitele jako člověka, který „ ‚staví na‘ věcech, které viděl“? b) Jak byl takový falešný učitel „nadutý svým tělesným smýšlením“?
17 Skutečná tvář takového člověka je patrná ze slov, která o něm říká Pavel: „ ‚Staví na‘ věcech, které viděl, a je bez pravého důvodu nadutý svým tělesným smýšlením.“ (Kol. 2:18) Co měl apoštol na mysli, když tak popisoval toho, kdo učí něčemu falešnému? Výraz „staví“ nebo ‚zaujímá postoj na‘ je úsloví, kterého se ve starověku používalo ve spojení s počátečním obřadem pohanských mystérií. Takový člověk se nespokojil s úplnou a jednoduchou pravdou zjevenou prostřednictvím Ježíše Krista, ale pyšně tvrdil, že dosáhl moudrosti a svatosti vyšší, než jakou mají všeobecně jeho křesťanští bratři. Ke křesťanské pravdě se pokoušel dodávat falešné, spekulativní úvahy a tím se ve skutečnosti odchyloval od pravdy. Podle jeho názoru Boží Syn nebyl jediným zdrojem poznání a moudrosti. Takový člověk nevěřil inspirovaným slovům: „V něm [Kristu] jsou pečlivě skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“ (Kol. 2:3) Tvrdil, že existují zdroje poznání a moudrosti jiné, než je Boží Syn, od něhož měl sbor očekávat vedení.
Křesťanovo postavení v dnešní době
18. Před čím se musí chránit všichni křesťané, obzvláště starší, pokud jde o nebiblické osobní názory a filozofie?
18 Boží služebníci v dnešní době nejsou přesně v týchž situacích, jaké byly v prvním století. Z Pavlova dopisu Kolosanům se však můžeme poučit o důležitých věcech. Všichni křesťané, obzvláště starší, musí například dávat bedlivě pozor, aby se nevměšovali do soukromých záležitostí jiných a aby nestavěli nějaké nebiblické osobní názory a filozofie na stejnou úroveň s pravdou, která byla zjevena učením a příkladem Ježíše Krista. — Srovnej 1. Timoteovi 1:3, 4; 2. Timoteovi 4:1, 2.
19. a) Na čem by měla být vždy založena biblická rada a proč? b) Co by popíral křesťan, který by se nedržel Písma a uplatňoval by lidské filozofie jako vodítko pro druhé?
19 Každá duchovní rada, kterou snad křesťan dává jiným, by měla být založena nikoli na tom, čemu on osobně dává přednost, na předsudcích nebo na světských zásadách, ale na příkladu a učení Ježíše Krista. Všechno, čemu učil Syn Boží, bylo v naprostém souladu s inspirovaným Písmem, a proto můžeme a máme právem používat úplné Bible k poskytování duchovní pomoci. (2. Tim. 3:16, 17) Jestliže se někdo nedrží Písma, hlava sboru mu neprojeví schválení. (Srovnej Matouše 7:24–27; 15:3–9; Jan 17:17.) Znamenalo by to také, že v Kristu nepřebývá všechna „plnost“, ale že Kristův „nedostatek“ musí být doplněn nějakým osobním názorem a lidskou filozofií.
20. Proč je nebezpečné, abychom si jako vodítko vzali osobní názory jiných, jak je to patrné ze Židům 5:14?
20 Co lze říci o křesťanech, kteří přijímají osobní filozofie a názory druhých jako vodítko, podle něhož rozhodují, zda je něco správné? Mohou zranit své svědomí a zabránit svému duchovnímu růstu. Proč? V první řadě proto, že podle biblického poučení ‚vnímavost má být cvičena používáním‘. Jestliže tedy jiní neprávem ovlivňují nebo kontrolují něčí rozhodování, takový člověk nemůže duchovně růst, ale zůstane malým dítětem, které není schopné rozlišovat mezi správným a nesprávným. — Žid. 5:14.
21. Jak může úsilí přizpůsobit se nebiblickým osobním názorům jiných vyvolat pocity viny ve spojení s věcmi, které jsou samy o sobě správné?
21 Někteří lidé se také snaží přizpůsobit se pouhým nebiblickým osobním názorům jiného křesťana, a proto mají zbytečné pocity provinění kvůli tomu, že pečují o osobní záležitosti, starají se o zdravou zábavu, rekreaci a tak dále. Například uznávaný člen sboru otevřeně vyjádří názor, že „poslední dny“ rozhodně nejsou dobou, kdy by Boží služebníci měli uvažovat o nějakých větších bytových adaptacích. Někteří to považují za soukromý názor a nedají se tím ovlivnit, ale jiní by mohli začít pociťovat, že se nějak provinili svými plány. Ti, kteří připustili, aby je osobní názory někoho jiného nevhodně ovlivnily, mohou se později setkat s problémy a nepříjemnostmi, jimž se mohli vyhnout, kdyby byli uskutečnili své rozumné plány. Vážné problémy mohou vzniknout i v jiných sférách života, kdykoli je Boží slovo jako zdroj vedení nahrazeno názory nedokonalých lidí. Jestliže se při svých rozhodováních opíráme o příklad a učení dokonalého Božího Syna, jsme vždy v bezpečí.
Podřiď se Kristu jako hlavě
22. a) Jak bychom se měli dívat na Ježíšovy příkazy vzhledem k jeho vyvýšenému postavení? b) Jaké otázky bychom si mohli položit ve spojení s Ježíšovými příkazy, jež nacházíme u Matouše 28:19, 20; Lukáše 21:34–36; 22:19, 20 a u Jana 13:34, 35?
22 Protože Ježíš Kristus zastává tak vysoké postavení, měli bychom jistě jeho příkazy brát vážně a měli bychom se jimi celou duší řídit. Snažíš se účastnit se plně vydávání svědectví a činění učedníků? (Mat. 28:19, 20) Zůstáváš duchovně bdělý a nepřipouštíš, aby tě příliš zatěžovaly každodenní životní starosti nebo přílišný zájem o jídlo a pití? (Luk. 21:34–36) Je z tvého jednání s jinými patrné, že chceš skutečně projevovat obětavou lásku, kterou se vyznačují praví učedníci Ježíše Krista? (Jan 13:34, 35) Když se poslušně scházíš s ostatními věřícími, abyste oslavili památku Pánovy večeře, přemýšlíš vážně o tom, jaká dobrodiní jsi získal prostřednictvím Ježíšovy oběti? (Luk. 22:19, 20; 1. Kor. 11:23–32) Pociťuješ podnět, aby sis bedlivě všímal svého chování, aby sis zachoval čistý postoj, který jsi získal na základě toho, že jsi ve víře přijal usmiřující dobrodiní Ježíšovy prolité krve? — 1. Petra 1:14–19.
23. Jak jsme byli smířeni s Bohem, a v jakém jednání bychom proto měli pokračovat?
23 Nikdy bychom neměli zapomínat, že pokud naše hříchy nebyly smířeny, byli jsme odcizeni Bohu. Ale Ježíšovou krví, kterou vylil na kůlu, na němž byl popraven, byli jsme smířeni s Nejvyšším a nyní jsme s ním v míru. (Kol. 1:20) Když jsme však nejprve byli očištěni od hříchu, protože jsme přijali dobrodiní oběti Ježíše Krista, musíme se dále snažit, aby naše postavení před Jehovou Bohem bylo bezúhonné. Apoštol Pavel ve svém dopise Kolosanům například jasně ukazuje, co se očekává od křesťana, pokud jde o chování.
Ovládej nesprávné žádosti
24. a) Jak možná někdo používal svých tělesných údů a své schopnosti mluvit, než se stal pokřtěným učedníkem Ježíše Krista? b) Co by měl dělat nyní?
24 „Umrtvujte proto své tělesné údy, které jsou na zemi, pokud jde o smilstvo, nečistotu, pohlavní choutky, škodlivou žádost a chamtivost, jež je modlářstvím.“ (Kol. 3:5) Před tím, než se někdo stal pokřtěným učedníkem Ježíše Krista, používal možná svých tělesných údů způsobem, který odporoval Božímu předsevzetí. Apoštol dokonce říká: „Právě v těchto věcech jste i vy kdysi chodili, když jste v nich žili. Ale nyní je opravdu všechny od sebe odložte: hněv, zlobu, špatnost, utrhačnou řeč a oplzlou mluvu ze svých úst. Nelžete si navzájem.“ (Kol. 3:7–9) Ano, pro člověka, který má čistý postoj před Bohem, se nehodí, aby zneužíval tělesných údů a schopnosti mluvit. Měl by umrtvovat nesprávné tělesné žádosti a neměl by dovolovat, aby přiměly jeho tělesné údy k hříchu. Měl by napodobit příklad apoštola Pavla, který o sobě řekl: „Podmaňuji své tělo a vedu je jako otroka, abych potom, když jsem kázal jiným, nebyl sám nějak neschválen.“ — 1. Kor. 9:27.
25. a) Proč je chamtivost modlářstvím? b) Jak nám může uznání této skutečnosti pomoci, abychom ovládali nesprávné tělesné žádosti?
25 Chceme-li ovládnout nesprávné žádosti, může nám velmi pomoci, jestliže uznáme, jak vážná věc je chamtivost — nepatřičná žádost po něčem, nač člověk nemá právo. Pavel prohlásil, že chamtivost je modlářství. Předmět nesprávné touhy člověka se totiž stává v jeho životě příliš důležitým. Stává se mu modlou, a to mu překáží v prokazování výlučné oddanosti Jehovovi Bohu. Takový člověk také nemůže celým srdcem milovat Boha, protože jeho sobecká žádost jej podněcuje k tomu, aby si nevážil božského zákona. Bible ukazuje, že jeden ze způsobů, jak projevujeme lásku Jehovovi, je věrně oddaná poslušnost jeho příkazů. (1. Jana 5:2, 3) Když si tedy křesťan uvědomí, že v něm vzniká nějaká nesprávná žádost, učiní dobře, uvědomí-li si, jak cenný je jeho vztah k Bohu a jak by to bylo nerozumné, kdyby tento vztah zmařil tím, že by se stal modlářem.
Pozitivní jednání vůči bratrům ve víře
26. Jestliže chceme zůstat v bezvadném stavu před Jehovou Bohem, stačí k tomu, abychom se pouze vyvarovali nesprávného jednání, a jak je to ukázáno v Kolossenským 3:12, 13?
26 Má-li však naše postavení před Jehovou Bohem zůstat bezvadné, je třeba více než jen vyvarovat se nesprávného chování a nezdravé řeči. Je zapotřebí, abychom jednali pozitivně. Proto apoštol Pavel dále nabádá své křesťanské bratry: „Oblékněte [si] něžnou náklonnost soucitu, laskavost, pokoru mysli, mírnost a shovívavost. Snášejte se dále navzájem a ochotně si vzájemně odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému důvod ke stížnosti. Stejně jako Jehova ochotně odpustil vám, tak jednejte i vy.“ — Kol. 3:12, 13.
27. Proč bychom měli se svými křesťanskými bratry jednat bratrským způsobem a projevovat ducha, který odpouští?
27 Povšimni si, co zde Pavel říká. Jako křesťané jsme byli očištěni krví Ježíše Krista a jsme duchovními bratry a sestrami. Proto bychom měli spolu navzájem jednat bratrsky. Protože jsme nedokonalí, nedaří se nám občas zrcadlit znamenité vlastnosti našeho nebeského Otce a jeho Syna. Proto je správné, abychom nebyli příliš přísní k svým bratrům ve víře a abychom s nimi nejednali drsně. Bylo by nesprávné, kdyby některý křesťan vystupoval jako soudce svých bratrů a přitom pyšně tvrdil, že má právo trestat je za jejich pochybení. Naopak, měl by ochotně snášet jejich nedostatky a neustále projevovat soucit, laskavost, pokoru, mírnost a shovívavost. Někdy se může stát, že má někdo oprávněný důvod stěžovat si na svého bratra. Ale učiní dobře, položí-li si otázku: Je pochybení mého bratra skutečně tak závažné, že mu nemohu odpustit? Jestliže si ten, kdo má důvod ke stížnosti, uvědomí své nedostatky, bude pro něj daleko snadnější odpouštět, tak jako Jehova odpouští jemu. — Mat. 18:21–35.
28. a) Co je „Kristův pokoj“? b) Jak je náš vztah k bratrům ve víře ovlivněn tím, že tento pokoj vládne v našem srdci?
28 Co však, jestliže chyby jiných pobuřují naše srdce? Jak je můžeme uklidnit? Apoštol Pavel nám dává inspirovanou radu: „Ať také vládne Kristův pokoj ve vašem srdci.“ (Kol. 3:15) Tento „pokoj“ je pohoda, klid, který získáváme proto, že jsme se stali učedníky Božího Syna. Vyplývá z poznání, že nás Jehova Bůh a jeho syn milují a uznávají. Jestliže tento pokoj je převládající silou v našem srdci, vynasnažíme se ze všech sil mluvit a jednat tak, abychom si jej zachovali. Budeme chránit svůj drahocenný vztah k Jehovovi Bohu a Ježíši Kristu tím, že se svými bratry ve víře budeme jednat přátelsky a s láskou. To bude podporovat pokoj ve sboru a budeme tím chráněni, aby nás nic nepobouřilo do té míry, že bychom zhřešili vůči svým bratrům. — Ef. 4:26, 27.
29. Budeme-li dbát inspirované rady: „Prokažte se jako vděční“, jaké dobré výsledky to bude mít?
29 Pavel dále doporučuje: „Prokažte se jako vděční.“ (Kol. 3:15) Ano, duch vděčnosti velmi přispívá k zachování pokoje, z něhož se těšíme jako křesťané. Lidé, kteří upřímně uznávají, že Bůh jim i jejich bratrům projevuje nezaslouženou laskavost, jsou šťastní a spokojení. Hluboce oceňují, co pro ně učinil Jehova Bůh i Ježíš Kristus, aby mohli být očištěni od hříchu a získat naději na věčný život, neurazí se snadno, jestliže se jiní dopustí nějaké chyby, ale ochotně ze srdce jim odpustí. Nevděční lidé jednají zcela odlišně. Často si stěžují, nikdy nejsou spokojení a většinou jsou nešťastní. Jejich sobecký a nelaskavý postoj skličuje ty, kteří musí být v jejich společnosti, a vznikají hádky a spory. Proto učiníme dobře, budeme-li pěstovat vděčného ducha.
30. Co znamenají slova: „Ať Kristovo slovo ve vás bohatě přebývá ve vší moudrosti“?
30 Když Pavel vybídl křesťany k vděčnosti, napsal dále: „Ať Kristovo slovo ve vás bohatě přebývá ve vší moudrosti.“ (Kol. 3:16) Co to znamená? „Kristovo slovo“ neboli poselství od Krista, celý poklad křesťanského učení, mělo by se stát součástí naší osobnosti. Mělo by tomu být tak, jako kdyby v nás přebývalo celé učení, které dal Kristus. Aby tomu tak bylo, musí nás poselství křesťanské pravdy plně zaujmout, musíme o něm uvažovat. Jestliže „Kristovo slovo“ je skutečně částí naší osobnosti ve vší své plnosti a bohatství, bude nám sloužit jako vodítko a bude nám pomáhat, aby náš způsob života byl úspěšný. Toto slovo nás bude podněcovat k moudrému jednání. Až budeme naplněni „Kristovým slovem“, budeme jednat se svými bratry povzbuzujícím a budujícím způsobem.
Záležitost našeho celého života
31. Co bychom měli činit ve všech oblastech svého života podle slov v Kolossenským 3:17?
31 To, co přispívá k zachování pokoje s našimi bratry ve víře, je také nezbytně nutné, chceme-li získat radost a uspokojení ve všech ostatních sférách života. Nikdy bychom neměli ztratit ze zřetele, že jsme učedníky Ježíše Krista každý den, ano každou denní hodinu. Apoštol Pavel napsal: „Ať děláte cokoli slovem nebo skutkem, všechno dělejte ve jménu Pána Ježíše a děkujte skrze něj Bohu, Otci.“ (Kol. 3:17) Ve všech záležitostech života bychom tedy měli mluvit a jednat ve jménu Božího Syna, to znamená jako lidé, kteří jej reprezentují, a měli bychom být vděční Jehovovi Bohu za to, že nám dal schopnost mluvit a pracovat.
32. a) Jakou radou se budou řídit manželky, manželé, otcové i děti, jestliže mají správnou úctu k Ježíši Kristu? b) Jak by měli křesťanští zaměstnanci vykonávat svou práci a proč? c) Jak by měli křesťanští zaměstnavatelé jednat se zaměstnanci a proč?
32 Ve skutečnosti by se tedy křesťané z úcty k Ježíši Kristu jako Pánu měli stát znamenitými manžely a otci, dobrými manželkami a matkami, poslušnými syny a dcerami a vzornými pracovníky a zaměstnavateli. Ve svém rodinném životě i ve světském zaměstnání bychom měli dokazovat, že jsme křesťané, jak je to patrné z Pavlovy rady: „Vy, manželky, buďte podřízeny svým manželům, jak se to sluší v Pánu. Vy, manželé, neustále milujte své manželky a nebuďte vůči nim roztrpčeni. Vy, děti, poslouchejte své rodiče ve všem, neboť to je milé v Pánu. Vy, otcové, nedrážděte své děti, aby nebyly sklíčené. Vy, otroci [dnes zaměstnanci], poslouchejte ve všem ty, jež jsou v tělesném ohledu vašimi pány [dnes zaměstnavateli], ne službou naoko, jako ti, kteří se chtějí zalíbit lidem, ale s upřímností srdce, v bázni před Jehovou. Ať děláte cokoli, pracujte na tom celou duší jako pro Jehovu a ne pro lidi, neboť víte, že od Jehovy obdržíte náležitou odměnu, dědictví. Buďte otroky pro Pána, Krista. Kdo jedná nesprávně, jistě obdrží zpět, co udělal nesprávně, a tedy není žádná stranickost. Vy, páni [dnes zaměstnavatelé], rozdělujte svým otrokům [dnes zaměstnancům], co je spravedlivé a co je slušné, neboť víte, že také máte Pána v nebi.“ — Kol. 3:18–4:1.
33. a) Čí roli by měli uznávat křesťané ve svém životě a jak se to projeví? b) Jestliže zachováváme přikázání Ježíše Krista, v co můžeme důvěřovat?
33 Jestliže tedy vyznáváme, že jsme Kristovi učedníci, měli bychom ve svém životě dávat najevo, že uznáváme jeho významnou úlohu v Božím uspořádání. To znamená, že bychom měli poslouchat jeho příkazy a hledat vedení v jeho učení a příkladu. Jestliže tak jednáme, můžeme si být jisti jeho láskou i láskou jeho Otce. Ježíš sám řekl: „Budete-li zachovávat má přikázání, zůstanete v mé lásce, stejně jako jsem já zachoval Otcova přikázání a zůstávám v jeho lásce.“ (Jan 15:10) Jako lidé, kteří pociťují lásku a schválení Jehovy Boha a Ježíše Krista, můžeme důvěřovat, že získáme odměnu v podobě věčného života. — 1. Jana 2:25.