Kázání na hoře — „Vůbec nepřísahejte“

PO pojednání o cizoložství a rozvodu se Ježíš ve svém Kázání na hoře obrátil k námětu přísežného prohlášení. Řekl: „Opět jste slyšeli, že bylo řečeno lidem starých dob: ‚Nebudeš přísahat, aniž splníš, ale Jehovovi své slavnostní sliby musíš splnit.‘“ — Mat. 5:33.

Židé, kteří Ježíšovi naslouchali, věděli, že jejich předkové slyšeli z mojžíšovského Zákona mnoho o činění přísežných prohlášení. Při určitých příležitostech bylo přísahání povinné. (2. Mojž. 22:10, 11; 4. Mojž. 5:21, 22) Boží slovo opětovně zdůrazňovalo důležitost plnění slavnostních slibů. — 4. Mojž. 30:2, 3; 5. Mojž. 23:21–23; Kaz. 5:4, 5.

„Já vám však říkám,“ pokračoval Ježíš, „vůbec nepřísahejte ani při nebi, protože je to Boží trůn; ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého Krále. Nebudeš přísahat ani při své hlavě, protože nemůžeš ani jediný vlas udělat bílým nebo černým.“ — Mat. 5:34–36.

Bylo Ježíšovým úmyslem odstranit všechny přísahy a slavnostní sliby? Ne, protože Boží zákon, který přikazoval při určitých příležitostech přísahání, byl stále v platnosti. (Gal. 4:4) Když byl Ježíš vyslýchán před veleknězem, nenamítal nic proti tomu, aby byl vzat do přísahy. (Mat. 26:63, 64) Když Ježíš řekl, že lidé nemají ‚vůbec přísahat‘, myslel na zneužívané a zvrhlé přísahy. Jak to?

Přísežná prohlášení, o nichž je v Bibli příznivá zmínka, se vztahovala vždy na věci velké důležitosti, jako rozhodnutí o pravém uctívání, uzavírání smluv a svědectví při soudním výslechu. (1. Mojž. 24:2–4, 9; 31:44, 50, 53; 2. Mojž. 22:10, 11) Avšak během času si Židé zvykli skládat slavnostní slib při mnoha různých každodenních záležitostech. Staré rabínské záznamy se například zmiňují o osobních slavnostních slibech nespat, nemluvit, nechodit a nemít pohlavní styky s manželkami. Mnoho přísah bylo činěno s použitím slova ‚korban‘, které znamená ‚dar věnovaný Bohu‘. Věřilo se, že když se vyřklo toto slovo, člověk jím mohl prohlásit určité věci za zakázané jak sobě, tak jiným, stejně jako tomu bylo s chrámovými oběťmi. Proto Ježíš řekl farizeům:

„Obratně odsunujete stranou Boží přikázání, abyste se mohli držet svého podání. Mojžíš například řekl: ‚Cti svého otce a svou matku‘ a ‚Kdo spílá otci nebo matce, ať skončí smrtí.‘ Ale vy říkáte: ‚Jestliže nějaký člověk řekne svému otci nebo své matce: „Cokoli mám, z čeho bys mohl mít ode mne užitek, je korban (to je dar věnovaný Bohu)“‘ — pak jej již nenecháte udělat ani jedinou věc pro jeho otce nebo matku, a tak svým podáním, které jste předali, činíte Boží slovo neplatným.“ — Mar. 7:9–13. a

Způsob, jak byly skládány slavnostní sliby, byl také zvrhlý. Místo aby se následovaly biblické příklady přísežných prohlášení činěných ve jménu Boha, stalo se populárním přísahat „při nebesích“, „při zemi“, „Při Jeruzalému“, a dokonce při „hlavě“ (neboli životě) jiného člověka. (5. Mojž. 6:13; Dan. 12:7) Mezi židovskými autoritami byl rozpor, pokud šlo o hodnotu mnohých přísah ve jménu stvořených věcí. Jistí lidé zřejmě cítili, že mohou beztrestně odvolat přísežné prohlášení. — Srovnej Mat. 23:16–22.

Ježíš však ukázal, že když nebesa jsou „Boží trůn“, země „podnož jeho nohou“ a Jeruzalém „město velikého Krále“, přísaha při nich je stejná jako přísaha ve jménu Boha. (Iz. 66:1; Žalm 48:2; 48:3, KB) A stejně slavnostní slib při „hlavě“ neboli životě někoho byl stejný jako v Božím jménu, protože On je původcem a udržovatelem života; žádný člověk nemá moc nad svým životem do té míry, aby mohl „jediný vlas udělat bílým nebo černým“. — Žalm 36:9; 36:10, KB.

Když odsoudil nezávazné přísahy, Ježíš dále prohlásil: „Prostě ať vaše slovo ANO znamená ano, vaše NE ne; neboť co je nad to, pochází od toho zlého.“ — Mat. 5:37.

Časté používání přísah, aby byla nějakému výroku propůjčena věrohodnost, se stalo běžné vzhledem k rozšířenému lhaní a podvodu. Ale Ježíš ukázal, že v denním životě prosté Ano nebo Ne má být věrohodné a není zapotřebí dodatečné potvrzování přísežným prohlášením. Lidé, kteří se cítí být nuceni jít „nad to“ ustavičným přísaháním vzhledem k tomu, co říkají, sami se odhalují jako velice nedůvěryhodní. Projevují ducha „toho zlého“, satana ďábla, kterého Bible nazývá „otcem lži“. — Jan 8:44; Jak. 5:12.

[Poznámka pod čarou]