Otázky čtenářů

● Nesouhlasil snad apoštol Pavel s vedoucím sborem prvního století v otázce jedení masa obětovaného modlám, jak někteří lidé vyvozují ze srovnání Skutků 15:28, 29 a 1. Korintským 8. kapitoly?

Ne, protože jsou zde důkazy, že Pavel byl v úplné shodě s rozhodnutím apoštolů a starších.

V roce 49 předložil Pavel a Barnabáš jeruzalémské radě starších a apoštolů otázku, musí-li se obrácení pohané dát obřezat. Na základě Písem a Božích skutků a vedena svatým duchem rada rozhodla, že obrácení nemusí zachovávat Zákon. Mezi jiným se však museli zdržovat „věcí, které byly obětovány modlám“. — Sk. 15:1–29.

Okolo roku 55 psal Pavel Korinťanům o jedení potravy, která byla zasvěcena modlám. Řekl, že modla ve skutečnosti není nic. Proto křesťan mohl jíst maso, které bylo obětováno modlám a které bylo později jako přebytek prodáno na trhu nebo ve veřejné restauraci spojené s chrámem. Kdyby však ten, kdo dříve uctíval modly, klopýtl o křesťanovo jedení takového masa, pak Pavel doporučil, že by bylo lepší to nedělat, aby nebyla poškozena víra druhého. — 1. Kor. 8:7–13; 10:25–33; Řím. 14:1–4, 19–23.

Vzhledem k tomu usuzovali někteří bibličtí komentátoři, že Pavel odmítl řídit se rozhodnutím rady nebo že v té věci bylo stále rozdělení. Například profesor E. Blaiklock říká: „V 1. Kor. viii. 4 Pavel veřejně přijímá svobodnější postoj, než který předkládá rozhodnutí.“ Heinrich A. Meyer píše o Pavlově předpokládaném „samostatném postavení — plně nezávislém na autoritě všech ostatních apoštolů“. A dr. Meyer poznamenává, že se Pavel v 1. Korintským, 8. kapitole, „vůbec nezmiňuje o rozhodnutí apoštolů, ani zde ani jinde, a tím se vědomě přidržuje vlastní přímé a nezávislé apoštolské hodnosti. . . Kromě toho tato kapitola a kapitola x. jasně ukazují, že mocí svého nezávislého postavení apoštola se dosti brzy oprostil od veškerého uplatňování dočasných rozhodnutí učiněných v Jeruzalémě.“

Takové uvažování je scestné, nebezpečné a v rozporu s Božím inspirovaným Slovem. Zračí se v něm myšlenka, že biblické knihy předkládají osobní a protichůdné lidské názory a nejsou všechny inspirované a užitečné. (2. Tim. 3:16, 17) A konečně v některých případech zrcadlí přání považovat rozhodnutí ve Skutcích 15:28 za dočasné a nyní nepotřebné. To je v rozporu s Biblí a s historickými důkazy, že křesťané ve druhém století i později uznávali toto rozhodnutí jako závazné.

Jaký byl Pavlův skutečný postoj v záležitosti ‚zdržování se věcí obětovaných modlám‘?

Pavel a Barnabáš, vzdáleni toho, aby měli námitky proti výnosu, se účastnili na radě, která učinila toto rozhodnutí. Pak rozhodnutí zveřejňovali, jak říká zpráva ze Skutků 16:4: „Když pak procházeli městy, doručovali jim tam nařízení, na nichž se usnesli apoštolové a starší muži v Jeruzalémě, aby je zachovávali.“ To budovalo.

Změnil snad Pavel svůj názor, v době když psal První Korintským (okolo r. 55) nebo Římanům (okolo r. 56)? Vůbec ne. Po napsání obou těchto dopisů přišel naposledy do Jeruzaléma. (1. Kor. 16:8; Sk. 19:1; Řím. 15:25) Tam se setkal s Jakubem a staršími, kteří se znovu odvolávali na rozhodnutí ze Skutků 15:28, 29 jako na stále platné a závazné pro křesťany. Pavel neodporoval. — Sk. 21:17–26.

Proto máme dobrý důvod očekávat, že nějaké zdánlivé nesrovnalosti mezi rozhodnutím rady a tím, co Pavel napsal, mohou být vysvětleny. A je tomu opravdu tak.

Rozhodnutí ve Skutcích 15:28, 29 zakazovalo, aby křesťan byl součástí formálního náboženského obřadu nebo aby se dopouštěl modloslužebného činu. Ti, kteří obětovali zvíře modle, dostali nějaké maso k jídlu. Dělali to očividně jako náboženský akt; účastnili se jídla s pohanským bohem. (2. Mojž. 34:15; 5. Mojž. 32:17; 1. Kor. 10:18–21) To křesťan rozhodně nemohl dělat. Rozhodnutí křesťanského vedoucího sboru to zakazovalo, s čímž Pavel plně souhlasil. Napsal: „Proto, moji milovaní, utíkejte od modlářství.“ — 1. Kor. 10:14; 1. Tess. 1:9.

V 1. Korintským 8 a 10 a Římanům 14 nedával Pavel svolení k účasti na modlářském činu nebo hostině na počest modly, jak to dělali Izraelité, kteří si tím způsobili Boží hněv. (4. Mojž. 25:1–4; Zjev. 2:14) Mluvil o prostém jedení, o běžném jídle, o mase z modlářského chrámu, které bylo veřejně prodáváno. Takové maso nebylo nečisté nebo poskvrněné jen pro svůj původ.

● Jak se má křesťan dívat na účast na náboženském obřadu, jako je židovský Bar Mitsvach, nebo na hostinu, která následuje?

Křesťané, kteří touží po tom, aby se líbili Jehovovi, by si měli přát vyhnout se takovým náboženským událostem.

Různá náboženství mají zvláštní obřady na znamení, že se někdo stal jejich členem. Může to být obřad křtu, rituální obřízka nebo u židovských hochů Bar Mitsvach.

Jedna encyklopedie židovského náboženství říká, že Bar Mitsvach znamená „dospělý židovský muž, povinný dodržovat přikázání“. V rozšířeném smyslu výraz také znamená „obřad, kdy se třináctiletý hoch stává členem [židovského] společenství pro obřadní účely“.

Takové náboženské události mají často dvě fáze: samotný obřad, konaný obyčejně v náboženské budově, a pak společnou hostinu. Tato encyklopedie například o Bar Mitsvach říká, že je to „náboženský obřad v synagóze s následující společenskou oslavou.“ Příbuzní a přátelé rodiny mohou být pozváni na obě místa nebo pouze na jedno, buď k obřadu, či k hostině.

Když křesťan myslí na takové události, měl by uvážit, co je účelem celé věci. Je to pouze uznání, že někdo se stal dospělý? Nebo je to spíše zvláštní náboženský obřad? A je hostina jen obyčejným shromážděním rodiny a přátel, nebo je to oslava toho, že někdo podstoupil obřad, při němž se stal členem náboženství?

Měj tyto otázky na mysli a povšimni si, co řekl Ježíš Samaritánce: „Bůh je duch, a ti, kteří jej uctívají, musí jej uctívat duchem a pravdou.“ (Jan 4:24) Dovedeš si představit, že by Ježíš šel dobrovolně do nějakého římského chrámu, protože některý z jeho příbuzných nebo známých tam měl být přijat do náboženství? Byl by se připojil ke společenské oslavě takového uvedení? Těžko, protože by to bylo v rozporu s inspirovaným názorem: „Jaký soulad je mezi Kristem a Beliálem? Nebo jaký podíl má věřící s nevěřícím? A v jakém souladu je Boží chrám s modlami?. . . ‚ „Proto vyjděte z jejich středu a oddělte se,“ říká Jehova, „a přestaňte se dotýkat nečistého.“ ‘ “ — 2. Kor. 6:15–17.

Někteří příbuzní se snad mohou urazit, jestliže křesťan odmítne jejich dobře míněné pozvání. Křesťan, který si je vědom této možnosti, ale nechce být přítomen, měl by své rozhodnutí vysvětlit laskavě a mírně. (Přísl. 15:23; Kaz. 12:10) Měl by vysvětlit, že jeho nepřítomnost nemá být rozhodně považována za nedostatek rodinné náklonnosti. Může se zmínit o tom, že stejně jako respektuje svědomí příbuzných, doufá, že příbuzní porozumí a budou respektovat jeho upřímné, o vlastní svědomí opřené cítění.

Někdy může nevěřící manžel nebo otec trvat na tom, aby jej křesťanská manželka nebo dítě doprovázely na takovou oslavu. To může způsobit problém. Křesťan se chce oddělovat od ostatních náboženství, a přece Bible vyžaduje úctu k manželovi a otci jako k hlavě rodiny. (Ef. 5:22, 23; 6:1–3) Každý křesťan musí osobně rozhodnout, co učiní. Jedna manželka se může například rozhodnout, že pokud by se nemusela účastnit náboženských obřadů, mohla by vyhovět manželově žádosti, aby byla přítomna; to bude zřejmě v tom případě, kdy se stará o rodinné jídlo. Ale jiná manželka v tom může vidět rozhodnou snahu učinit kompromis v náboženských zásadách. Může se rozhodnout, že nebude přítomna, ačkoli nadále respektuje manžela jako hlavu rodiny. — Kol. 3:18.

I když křesťan uznává, že takové situace mají často co dělat s hlubokými city ze strany příbuzných a známých, musí mít především na mysli důležitost věrnosti Jehovovi Bohu. To mu usnadní, aby se správně rozhodl, když je pozván, aby slavil přijetí druhého za člena jiného náboženství.