Uznání v Jehovových očích
Skutečnost, že někdo má Boží přízeň, není zárukou toho, že zůstane uznaným Jehovovým služebníkem. Například Izraelité byli osvobozeni z otroctví v Egyptě a přivedeni do země Kanaán. Přece však okolnost, že byli Božím národem, nebyla pro ně zárukou, že se nezmění jejich vztah k Nejvyššímu. Když začali uctívat modly a i v jiném ohledu pohrdat Jehovovým zákonem, ztratila okolnost, že si je Bůh vybral kvůli jejich věrným předkům, svůj význam. Všemohoucí jim řekl prostřednictvím proroka Ámose: „Zdaliž nejste podobni synům Mouřenínů přede mnou, o synové Izraelovi? dí Hospodin. Zdaliž jsem Izraele nevyvedl z země Egyptské, tak jako Filištínské z Kaftor, a Syrské z Kir?“ — Ámos 9:7, „KB“.
Izraelité snad byli hrdí na to, že si je Bůh vybral. Pro svou nevěrnost však nebyli v Jehovových očích lepší než Mouřeníni. Obřízka pro ně ve skutečnosti neměla žádný význam. O staletí později zdůraznil apoštol Pavel stejnou myšlenku: „Obřízka je opravdu užitečná jen tehdy, jestliže jednáš podle zákona; jestliže však přestupuješ zákon, tvá obřízka se stala neobřízkou.“ — Řím. 2:25.
Podobně to bylo s osvobozením Izraelitů z Egypta. Sama skutečnost, že byli vyvedeni z Egypta, nedávala záruku, že se na ně Jehova Bůh trvale dobře dívá. V případě nevěrných Izraelitů bylo zázračné osvobození jejich předků z Egypta stejně malou zárukou, že se budou dále těšit z Boží přízně, jako vyvedení Filištínů a Syřanů z jejich předchozího bydliště.
Tím bylo značně zdůrazněno, že Boží uznání nezávisí na tom, z jakého národa, kmene nebo rodiny člověk pochází. Pouhé předstírání, že člověk je Božím služebníkem, znamená málo, jestliže nekoná Jehovovu vůli.