Radostný i přes všechny nevýhody

(Vypráví Lee Doo-yong)

Byl studený zimní den v únoru 1951, když mne ustupující vojáci nechali v krytu. Domnívali se, že jsem mrtvý. Byl jsem těžce zraněn na obou nohách. Jedl jsem pouze sníh, a třetí den byly bolesti z hladu větší než bolesti z ran. Sedmý den mě našli nepřátelští vojáci, aby mě jen nechali zemřít. Během té doby jsem se modlil k „Bohu“, ať je kdekoli. Slíbil jsem mu, že mu budu sloužit, jestliže mě zachrání.

VÁLKA, která vypukla v červnu 1950, změnila na korejském poloostrově životy nás všech. Byl jsem povolán do vojska Jižní Koreje na konci toho roku a po čtyři měsíce jsem ležel těžce zraněn v krytu. Měl jsem čas přemýšlet, protože to bylo jediné, co jsem mohl dělat.

Byl jsem vychován v buddhistickém náboženství, ale to ve mně nikdy nevzbudilo pravou naději. Kromě toho věřili moji rodiče v mnohé nauky Konfucia a uctívání předků bylo důležitou věcí v našem rodinném životě. Ale nyní, když jsem potřeboval pomoc, hledal jsem ji někde jinde a modlil se k „Bohu“, nazývaném korejsky Ha-na-nim.

Nakonec mě zajali čínští vojáci a převezli mě do opuštěného domu, kde drželi několik našich vojáků. Nechtěl jsem, abych byl zajat severokorejským vojskem, tak jsem uprchl a plazil se po zemi. Ale byl jsem opět zajat Číňany, kteří mě brzy opustili jako ne dosti životaschopného, abych mohl být válečným zajatcem.

Nyní již uplynulo 50 dní od okamžiku, kdy jsem byl zraněn. Upadl jsem do hlubokého spánku. Protože se fronta neustále měnila, našli mě o něco později přátelští jihokorejští vojáci. Polní nemocnice ve Wonju v Koreji, kam jsem byl převezen, nebyla vybavena na ošetřování sněti, a proto jsem byl převezen do nemocnice v Pusanu. Levá noha byla amputována ve stehně, pravá noha pod kolenem. Byl jsem sklíčen a zbaven odvahy a cítil jsem, že nemám důvod žít.

NADĚJE V NÁBOŽENSTVÍ?

Za mého pobytu v nemocnici mě navštívil vojenský kaplan. Jelikož jsem se vždy modlil k Bohu, chtěl jsem nyní vědět, přinese-li toto „křesťanské“ náboženství obsah a radost mému životu. Ale naděje, kterou jsem choval, brzy vyprchala.

Kaplan byl milý člověk. Řekl mi, že jsem dobře sloužil vlasti, a proto že přijdu do nebe. Nemohl jsem však na to spoléhat. Ani přítomnost na jejich bohoslužbách nezvýšila mé poznání o Bohu, ani mi neukázala smysl života. Ve skutečnosti mě přesvědčila, že „křesťanská“ víra ve věčné trápení je nejen nerozumná, ale že ani nemůže pocházet od pravého Boha.

POKUS O REHABILITACI

Dva roky v nemocnici byly bolestné, hořké a prázdné. Když mě ošetřovatelky poprvé učily chodit s novými protézami, přelétávalo nad námi právě letadlo, a jak jsem se na něj podíval, upadl jsem nazad. To už mé nervy nevydržely. Ošetřovatelky se sice velmi snažily mě povzbuzovat, a dokonce tvrdily, že během času budu moci s novýma nohama i tančit, ale já jsem už nenašel útěchu v tom, co mi říkaly.

Krátce nato mě ošetřovatelka přistihla, jak beru 15 utišujících tablet, které jsem si tajně schoval s úmyslem vzít si život. Dosáhla toho, že jsem je zvrátil. Celkem jsem se pokoušel o sebevraždu třikrát.

Na jaře 1953, ve věku 23 let, jsem byl propuštěn s velmi malou penzí. Můj život neměl žádné vedení. Oba moji rodiče byli zabiti ve válce a jediné místo, kam jsem mohl jít, byla rodina mého staršího bratra. V Orientu se v takových situacích stává starší bratr hlavou domu a všichni mladší bratři a sestry jsou mu podřízeni, a to zejména v rodinných záležitostech. Chtěl jsem se osvobodit od této tradice a toužil jsem po nezávislém životě. Domníval jsem se, že bych toho mohl docílit, kdybych se oženil.

Avšak v Koreji nemůže prostě jít jeden k druhému, aby mu nabídl manželství. Musí zde být prostředník, někdo, kdo sjednává sňatky, buď příbuzný, nebo blízký přítel. Manželka mého přítele se ujala této povinnosti a našla mladou dívku, která měla snahu pomoci. Manželství mi přineslo určitou míru nezávislosti, ale život byl stále obtížný. Má manželka a já jsme společně prodělali mnoho těžkostí, včetně hospodářských problémů.

NATRVALO OVLIVNĚNI NÁBOŽENSTVÍM

Byl velmi horký srpnový den roku 1955, kdy mi byla předložena otázka: Můžete žít na zemi navždy ve štěstí? Jeden ze svědků Jehovových přišel k mým dveřím a nabídl mi brožuru s tímto nadpisem. Otázka se na mě velmi hodila. Tento svědek potom ovlivnil celý můj další život.

Při jedné z jeho prvních dodatečných návštěv se mi velmi ulevilo, když jsem sledoval, jak z Bible dokazuje, že není hořící peklo. Během času jsem poznal, že Bůh je láska. Tato skutečnost a současně vyhlídka, že bych se mohl navždy radovat ze šťastného života na zemi, odkrylo mi něco, co se mě týkalo. (Žalm 37:29) A dovedete se představit, jak jsem byl šťastný, když mně, beznohému, byla z Bible čtena proroctví, že chromí budou skákat jako jeleni. To byla opravdová naděje a povzbuzení! — Iz. 35:6.

Po třetí nebo čtvrté svědkově návštěvě jsem se začal modlit k Jehovovi a vážit si toho, co jsem poznal. Byl jsem tak rozechvěn tím, čemu jsem se učil z Bible, že jsem někdy v noci nemohl spát a přemýšlel jsem o tom. Nyní poprvé jsem měl pádný důvod žít. Nejen proto, abych získal život, ale abych užíval svůj život ke službě pro milujícího stvořitele, Jehovu Boha.

Byl jsem tak šťastný z toho, co se stalo, že mé nadšení překypovalo na stejně postižené veterány, s nimiž jsem byl zaměstnán. Tři z nich se brzy připojili k našemu týdennímu biblickému studiu.

SPOJENÍ SE SBOREM

Návštěva prvního shromáždění v sále království nebyla pro mne lehká. Byl jsem velmi citlivý na svůj stav, na berle a na všechno ostatní, a neměl jsem rád, když mi lidé projevovali soucit. Proto jsem se vyhýbal společenství. Jediná omluva, kterou jsem měl pro to, že nejdu do sálu království, byla, že nemohu vystoupit do druhého poschodí, i když to nebyl ten pravý důvod.

Za několik týdnů po první návštěvě přivedl svědek amerického misionáře, který pravidelně navštěvoval sbory v Koreji. I on mě povzbuzoval, abych chodil na shromáždění do sálu království, a zdůrazňoval jejich nutnost a užitek. Byl jsem hluboce dojat, že přišel navštívit mé skromné bydliště a mluvil mým jazykem, který — jak jsem dobře věděl — byl pro něj obtížný. Bylo tedy těžké odepřít jeho pozvání.

Pak přišel den, kdy jsem seděl v sále království. Jak hluboce to na mne působilo! Ještě nikdy jsem nezažil shromáždění takových lidí, dychtivých, aby se více poučili o Božím předsevzetí a aby Bohu sloužili. Bylo to tak odlišné od náboženských shromáždění v buddhistických chrámech nebo v jiné církvi, kam jsem v minulosti zašel. Od té doby byla pravidelná návštěva sálu království částí mého života. Hodina a dvacet minut, které jsem potřeboval, abych ušel čtyři kilometry, stály za tu námahu.

JINÉ ZMĚNY A ODDANOST

Poté, kdy jsem byl zraněn ve válce, zaujímalo v mém životě hojné pití a kouření významné místo. Byly to v té době jediné věci, které, jak se zdálo, ulehčovaly bolestem, duševním i tělesným. Ale asi po třech měsících biblického studia a spojení se svědky, kteří neužívají tabák ani se neopíjejí, jsem poznal, že je nutné, abych se vzdal těchto nečistých zvyků. Můj tělesný i duševní stav již dávno nepotřeboval takovou pomoc. Biblická pravda neléčila příznaky, ale příčiny mých problémů. To vedlo k tomu, že můj život byl stále bohatší.

Podle korejského zvyku přebírá hlava rodiny vedení v uctívání předků a očekává se, že všichni mladší bratři a jejich manželky toto vedení uznají. Příležitostí k uctívání předků bylo každoročně několik. Když jsem poznal, že Boží slovo ukazuje, že mrtví nejsou při vědomí a nemohou nám pomáhat nebo nám škodit, odmítl jsem účastnit se tohoto falešného uctívání. (Kaz. 9:5, 10) To byl otřes pro mého staršího bratra. Protože jsem se nechtěl účastnit, vzrostl jeho odpor k mé manželce. Bylo pro ni vrcholně obtížné vzdorovat tomuto odporu a stát se svědkyní.

Asi devět měsíců po mém prvním setkání se svědky se pořádal národní sjezd v Soulu. Poprvé byl přítomen N. H. Knorr, člen vedoucího sboru svědků Jehovových. Byl jsem rozechvěn jeho povzbudivými biblickými proslovy. Toto velké shromáždění posílilo mou víru, když jsem viděl organizovanost a pořádkumilovnost těchto lidí a jejich péči o druhé. Při té příležitosti v dubnu 1956 jsem byl s více než třemi sty dalšími pokřtěn na znamení své oddanosti sloužit Jehovovi Bohu.

DŮVĚRA V JEHOVU

Moji první obchodní spolupracovníci byli také vysloužilci, z nichž jeden byl pokřtěn spolu se mnou. Druzí však měli prospěch z toho, že jsem zasvětil mnoho času křesťanským shromážděním, biblickým studiím a kázání druhým. Přebírali všechny mé zákazníky a uzavírali potom vlastní obchody. Abychom splatili své dluhy, musel jsem prodat malý dům, který jsem měl, a po nějakou dobu žila naše rodina v dočasném příbytku pod dehtovou střechou. — Mat. 6:33.

Protože jsem byl vysloužilec, mohl jsem mít dobře placenou práci. Ale kdybych ji byl přijal, byl bych poranil své křesťanské svědomí, neboť práce byla spojena s činností, která je podle Bible nepřijatelná pro Boží služebníky. — Iz. 2:4.

Avšak pomoc přišla z neočekávaného zdroje, když ředitel nemocnice pro postižené za mnou přišel a ptal se, chci-li vyrábět pletené věci pro potřebu jeho nemocnice. Ačkoli jsem v tom neměl zkušenost, důvěřoval jsem v Jehovu a díval se na svou světskou práci jako na jeho prostředek, jímž si můžeme opatřit nutné věci.

Za posledních pět let jsme s pomocí mého syna byli schopni vytvořit si rozumně pohodlné živobytí, aniž jsme přerušili své odpovědnosti a přednosti v křesťanském sboru.

SPOJENI S RODINOU V PRAVÉM UCTÍVÁNÍ

Pravidelně jsem bral děti do sálu království a vzpomínám si na některé krušné chvíle, když děti byly neposlušné, zatímco jsem byl na pódiu. Ačkoli i má manželka byla proti jakékoli fyzické kázni, cítil jsem, že je teď na ni vhodný čas. Na zpátečních cestách ze shromáždění jsem využíval osamělého místa, abych se posadil a uvažoval s nimi o tom, jak by se měly chovat. Občas, když věděly, že dostanou naplácáno, se sebraly a utíkaly rychleji, než mě mohly nést moje berle, a tak uprchly před tímto druhem kázně. Dnes na to vzpomínáme a smějeme se tomu, ale tehdy jsem záviděl rodičům, kteří byli zdraví.

Když má manželka začala studovat Bibli a stala se duchovně dosti silnou, aby vzdorovala mému staršímu bratru ve věci uctívání předků, byla v roce 1969 pokřtěna. To obohatilo náš rodinný život a kázeň dětí již zdaleka nebyla problémem jako dříve. Byli jsme šťastni, když se naše první dcera provdala za služebního pomocníka jiného sboru.

Měli jsme při výchově dětí cíl: pěstovat v jejich srdcích touhu sloužit Jehovovi. Stavěli jsme před ně jako nejžádoucnější věc kazatelskou a vyučovací činnost plným časem. A všechny naše děti okusily tuto velkolepou službu. Od roku 1974 je naše druhá dcera Mee-hee ve službě plným časem, což po duchovní stránce naší rodině velmi prospívá.

ČINNOST VE SBORU

Asi čtyři roky po mém křtu byl založen blízko našeho domova sbor a já jsem byl jmenován služebníkem sboru (předsedajícím dozorcem). Od té doby jsme z tohoto sboru vytvořili další tři. Zaměřil jsem se hlavně na to, abych věnoval pozornost nevěřícím manželům našich křesťanských sester, a tak jsem mohl pomoci více než třiceti z nich, aby se stali svědky. Později připustili, že pro můj tělesný stav nebyli schopni odmítnout, aby se mnou nemluvili. Jiní, kteří nepřijali pravdu, měli potom alespoň více porozumění pro své křesťanské manželky, které to náležitě oceňovaly.

Jeden manžel věřil v Konfuciovo učení a velmi odporoval své manželce, protože myslel, že místo ženy je v domácnosti a že by tam měla neustále být. To znamenalo, že se sestra nemohla účastnit křesťanských shromáždění nebo podílet se mimo domov na kázání druhým. Navštívil jsem jej při různých příležitostech a jednal jsem s ním přátelsky. Nakonec, na přímluvu své manželky, souhlasil s návštěvou jednoho z našich shromáždění. Program i lidé na něho udělali takový dojem, že mě na zpáteční cestě navštívil a požádal o biblické studium. Dnes je starším v křesťanském sboru.

Je to už takřka čtvrt století, co jsem začal poznávat biblické pravdy, které daly tolik smyslu a naděje mému životu. Nikdy jsem neztratil důvěru v Boží drahocenné sliby, a právě to mi dávalo v životě tolik radosti, i přes všechny ostatní nevýhody.