Otázky čtenářů

● Bylo by vůbec správné modlit se za někoho, komu byla odňata pospolitost s křesťanským sborem?

V minulosti panoval názor, že takové modlitby by nebyly vhodné. A jsou dobré biblické důvody pro zdrženlivost v tomto směru. Ale důležité biblické rady doporučují spíše brát v úvahu každou jednotlivou situaci než zastávat kategorický postoj.

Boží názor nám pomáhají poznat obzvláště slova z 1. Jana 5:16, 17. Je tam řečeno: „Vidí-li někdo, že jeho bratr se dopouští hříchu, který není k smrti, ať za něho prosí; a Bůh mu daruje život, jestliže nehřešil k smrti. Jest ovšem hřích, který je k smrti; o takovém neříkám, abyste za něj prosili. Každá nepravost je hřích, ale je i hřích, který není k smrti.“ — „EP“.

Apoštol Jan se nejprve zmiňuje o „hříchu, který není k smrti,“ což „Překlad nového světa“ označuje jako „hřích, který nepůsobí smrt“. Všichni jsme nedokonalí a nespravedliví, a proto se všichni proviňujeme hříchem. (Žalm 51:5; 51:7, „KB“; Řím. 3:23; 1. Jana 3:4) Kdo hřeší, má činit pokání a modlit se k Bohu o hojné milosrdenství. (1. Jana 1:8–10) Jak ukazuje Jan, mohou se i druzí za něj modlit.

Jan se dále zmiňuje o „hříchu, který je k smrti“ neboli „který působí smrt“. Co to je? Je to hřích, který nemůže být odpuštěn; je „ke smrti“, protože vede ke „druhé smrti“ neboli k věčné smrti. (Zjev. 21:8) Ježíš již dříve vysvětlil, že by někdo mohl hřešit až do té míry, že by hřešil proti svatému duchu, za což není odpuštění. (Mat. 12:31; Luk. 12:10) Podobně apoštol Jan ukázal, že kdyby člověk, který zná Boží pravdu, úmyslně hřešil, nebylo by již možné pokání ani odpuštění. — Žid. 6:4–6; 10:26, 27.

Jan nám neříká, abychom se modlili za někoho, kdo se dopustil takového „hříchu, který je k smrti“. To nám připomíná Boží slova o Izraelitech, kteří se tak oddávali špatnosti, že se Bůh rozhodl připustit, aby je Babylóňané vzali do zajetí. Bůh řekl Jeremiášovi: „Ty se nemodli za tento lid ani za něj nevznášej prosebné volání ani modlitbu ani mě neuprošuj.“ — Jer. 7:16–20; 14:11, 12.

Nikoli my na zemi, ale Bůh rozhoduje, zda někdo zhřešil proti Božímu duchu. Z Janových inspirovaných slov však můžeme poznat, že bychom se neměli modlit za člověka, který dokazuje, že hřeší úmyslně. Jan také psal ve 2. Janově 9–11 o osobách, které rozšiřovaly nekřesťanské názory. Modlitby za takové lidi by byly pro Boha urážlivé.

Měli bychom z toho tedy usuzovat, že člověk, jemuž byla odňata pospolitost proto, že nečinil pokání za nějaký hřích, pravděpodobně spáchal nějaký „hřích, který je k smrti“, a proto bychom se neměli za něho modlit? Nemusí to tak být. Vzpomeň si, že v prvním století byl v korintském sboru muž, který propadl nemravnosti. Nějaký čas nečinil pokání, a musela mu proto být odňata pospolitost. (1. Kor. 5:1, 9–13) Zdá se však, že časem začal činit pokání a byl znovu přijat. (2. Kor. 2:5–10) To by naznačovalo, že se nedopustil hříchu, který působí smrt a za který se křesťané nemají modlit, ačkoli mu byla odňata pospolitost. Totéž se může stát dnes.

Jestliže je někomu odňata pospolitost, nemusí být v té době jasné, zda jeho hřích ‚způsobí smrt‘, nebo ne. Časem se však mohou začít projevovat důkazy, že tento člověk činí pokání a obrací se. (Srovnej Skutky 2:36–38; 3:19.) Možná, že to nejprve zpozoruje někdo blízký, například manžel může zpozorovat, že jeho manželka, které byla odňata pospolitost, mění svůj postoj a chování. Z toho může usuzovat, že se zřejmě nedopustila hříchu, „který je k smrti“, a pocítí snad pohnutku modlit se za ni. Mohl by se modlit v tom smyslu, že pokud Jehova — který čte v srdcích, najde důvod, proč jí odpustit její pochybení, ať se děje Boží vůle. Mohl by také vyjadřovat Bohu svou naději, že jeho manželka načerpá z Bible sílu, aby mohla překonat svou slabost.

Někdo snad cítí, že se může osobně přibližovat k Bohu s modlitbou za člověka, jemuž byla odňata pospolitost, ale přitom by to nebylo vhodné ve veřejných nebo sborových modlitbách. Měli bychom si uvědomit, že jiní, kteří slyší takové modlitby, ještě možná nevědí o projevech pokání. Nebo snad ještě nejsou přesvědčeni o tom, že se taková osoba nedopustila ‚hříchu, který působí smrt‘.

V případech, kdy se některý křesťan domnívá, že je správné modlit se za osobu, jíž byla odňata pospolitost, měl by to tedy činit jen v soukromých modlitbách. A my všichni bychom se měli v této souvislosti snažit řídit se ve svém myšlení inspirovanou radou Jehovova Slova.