Nevzdaly jsme se!

Vypráví Ilse Unterdörferová

Více než 100 let v Boží službě přes velké zkoušky víry

V ZÁŘÍ 1939 jsem byla se svou přítelkyní Elfriede Löhrovou v koncentračním táboře Ravensbrück v Německu. Právě začala druhá světová válka.

Heinrich Himmler, hlava nacistické SS (Schutz-Staffel neboli elitní stráže), nás navštívil v koncentračním táboře v Lichtenburgu krátce předtím, než jsme byly převezeny do nově zařízeného tábora v Ravensbrücku. Měl v úmyslu přimět svědky Jehovovy, aby se vzdali své oddanosti Bohu a podporovali válečné úsilí nacistů. My jsme však odmítly. Nato se Himmler rozzuřil a křičel: „Jestliže se vám to líbí, tak ať ten váš Jehova vládne v nebi, ale zde na zemi vládneme my! Ukážeme vám, kdo to déle vydrží, vy nebo my!“

Téměř po šest dlouhých let jsme Elfrieda a já, spolu s mnoha našimi křesťanskými sestrami, snášely nejstrašnější podmínky, jaké je možné si představit. A přece, my svědkové jsme přežili, zatímco Himmler, Hitler a jejich zástup jsou pryč!

Před léty, když jsme ještě byly mladé dívky, jsme se Elfrieda a já rozhodly, že věnujeme své životy Boží službě a že nás nic nepřiměje, abychom se jí vzdaly! Než jsme byly poslány do koncentračního tábora, pocítily jsme Boží posilující péči, když jsme kázaly dobré poselství o království při vzrůstajícím nacistickém pronásledování. A dnes to děláme stále, právě když jsme dokončily společných 100 let věrné služby. Ale teď vám budu vyprávět, jak jsme se dostaly do Ravensbrücku!

NAŠE MLADÁ LÉTA V BOŽÍ SLUŽBĚ

V roce 1926, když jí bylo 16 let, symbolizovala Elfrieda svou oddanost Bohu křtem ve vodě. Její vřelá touha byla splněna, když mohla vstoupit v zimě 1930 do kazatelské služby plným časem. Ačkoli vážná nemoc na čas omezila její práci, když jsem ji v březnu 1937 poprvé potkala, byla činná v podzemí. Činnost svědků Jehovových byla v Německu za nacistického režimu zakázána, ale i když byla ohrožena naše svoboda a dokonce náš život, mnozí z nás se podíleli na rozdělování duchovního pokrmu v této zemi.

Jako mladá dívka jsem se rozhodla pomáhat druhým; chtěla jsem být učitelkou na vyšší škole. Ale v roce 1931 jsem doprovázela matku na sjezd svědků Jehovových do Paříže. Co jsem se naučila a zažila, zcela změnilo můj život. V následujícím roce, když mi bylo 19 let, jsem byla pokřtěna.

V roce 1933 se dostal k moci Hitler a jeho nacistická strana a téměř ihned začalo pronásledování svědků Jehovových. Bylo pro mne velkou radostí, když jsem dostala přednost sloužit jako rychlý posel při naší podzemní činnosti v Sasku. V srpnu 1936 začalo německé gestapo (tajná policie) přípravnou kampaň proti naší podzemní organizaci. Fritz Winkler, který dohlížel na naši práci, a většina oblastních vedoucích služby byla zatčena a uvězněna.

V září 1936 jsme se dostala na sjezd do Lucernu ve Švýcarsku spolu s asi 300 jinými Němci. Tehdejší prezident Společnosti Strážná věž J. F. Rutherford tam pověřil Ericha Frosta odpovědností zreorganizovat naši těžce narušenou podzemní činnost, a o několik dnů později bylo rozhodnuto, abych s ním spolupracovala.

Z pověření bratra Frosta jsem byla poslána do Mnichova, abych tam našla Elfriedu Löhrovou. Jedinou věc, kterou jsem o ní věděla, bylo, že její otec je dentista. Našla jsem její adresu v telefonním seznamu a z opatrnosti napřed zavolala. Když jsme se setkaly, řekla jsem Elfriedě, že je zvána, aby pracovala plným časem s námi. Tak začalo důvěrné přátelství, které trvá už 43 let. Byly jsme družky v koncentračním táboře a partnerky v kazatelské službě plným časem po více než 40 let.

PRÁCE V PODZEMÍ

Gestapo nás všechny hledalo. Tak jsme obyčejně cestovali vlakem v noci a spali, jak to šlo. Ve dne jsme se měli setkávat s bratry a sestrami na různých určených místech, abychom jim předali rozmnožené kopie „Strážné věže“ a jiné důležité informace. Příležitostně jsme trávili noc u zájemců nebo v letních chatách bratrů, které gestapo ještě dobře neznalo.

Nikdy jsme neměli psané adresy nebo jiné poznámky. Všechno jsme se učili zpaměti. Kdybychom byli zatčeni, policie by neměla důkaz, aby někoho obvinila. Opětovně jsme cítili Jehovovu ochranu, a to zejména když jsme organizovali rozšiřování rezoluce přijaté na sjezdu v Lucernu. Tato rezoluce vznášela ostrý protest proti krutému zacházení římskokatolické hierarchie a jejích spojenců v Německu se svědky Jehovovými. 12. prosince 1936 mezi 17. a 19. hodinou se podílelo 3 459 bratrů a sester po celém Německu na rozšiřování statisíců kopií tohoto mocného poselství.

Nato — 21. března 1937 — méně než dva týdny po tom, co jsem poprvé potkala Elfriedu, bratr Frost a já jsme byli zatčeni. V téže době padli do rukou gestapa někteří oblastní vedoucí služby. Bratr Heinrich Dietschi, oblastní vedoucí služby, který byl doposud na svobodě, převzal dozor nad dílem v nepřítomnosti bratra Frosta.

Když jsme se koncem března ani bratr Frost ani já neobjevili na předem umluvené schůzce, Elfrieda poznala, že něco není v pořádku. Nemohla se vrátit domů, protože gestapo ji hledalo. Zabývala se myšlenkami: „Kdo je nástupcem bratra Frosta a jak bych se s ním mohla setkat?“ Když se pomodlila k Jehovovi, napadlo ji, aby hledala spojení v městě Leutkirch, asi 150 kilometrů od Mnichova. V Leutkirchu téhož dne potkala bratra, kterého poslal bratr Dietschi, aby zjistil, kde Elfrieda je. Jistě to bylo vedení andělů!

Jelikož nacisté tvrdili, že obsah rezoluce, kterou jsme rozšiřovali 12. prosince, není pravdivý, byly po celém Německu konány přípravy k rozšíření „otevřeného dopisu“, který podával bližší důkaz o pronásledování svědků Jehovových. Bratr Frost a já jsme byli zatčeni během příprav tohoto velkého tažení. Nyní Elfrieda úzce spolupracovala s bratrem Dietschim v dokončení příprav, a kampaň byla úspěšně provedena 20. června 1937. Elfriedina zpráva v „Ročence svědků Jehovových 1974“ říká:

„Bratr Dietschi organizoval tažení. Všichni jsme byli odvážní, všechno bylo nádherně zařízeno a každé území mělo dostatek dopisů. Pro území okolo Vratislavi jsem jich vyzvedla na železniční stanici velký kufr a odnesla je bratrům v Liegnitz. Měla jsem také sama určitý počet dopisů, které jsem v určeném čase rozdělovala jako všichni jiní bratři.“

Již měsíce před tímto tažením se gestapo chlubilo, že zničilo naši organizaci. Jaké to bylo pro ně pokořující překvapení, když bylo tak organizovaným způsobem rozšířeno v celém Německu sta tisíců kopií tohoto dopisu! Jistě to pro ně musel být šok!

OPĚT JSME SE SETKALY

Zatímco Elfrieda byla na svobodě, já jsem byla v moci gestapa. Zpočátku jsme byla odsouzena jen na jeden rok a devět měsíců. Ale okamžitě na to, co jsem si odpykala trest, byla jsem znovu zatčena a poslána začátkem roku 1939 do koncentračního tábora v Lichtenburgu. Když jsem tam přišla, byla tam k mému velkému překvapení Elfrieda.

V létě 1939 byly všechny křesťanské sestry z Lichtenburgu převezeny do nového tábora v Ravensbrücku. Neustále nám vyhrožovali: „Jen počkejte, až přijdete do Ravensbrücku. Tam vás zlomíme.“ Okolí nového tábora se podobalo písečné poušti. Vysoké zdi s ostnatými dráty nahoře a baráky pro vězně a domy pro SS již byly dokončeny. Ale všechno ostatní bylo pusté a čekalo na dělníky, totiž na vězně.

ZKOUŠKA NAŠÍ VÍRY

Na podzim 1939 nás bylo v Ravensbrücku asi 500 žen, svědkyň Jehovových. 19. prosince několik sester odmítlo šít brašny na střelivo; svědomí jim nedovolilo podporovat takovým způsobem válečné úsilí. Nato jsme byly všechny povolány na seřadiště, kde se nás ptali, budeme-li tu práci dělat. Všechny jsme odmítly. To vedlo k akcím, které nás měly přinutit, abychom opustily křesťanskou neutralitu a podporovaly válečné úsilí. — Iz. 2:4.

Nejdříve nás nechali stát venku v zimě od rána do noci pouze v lehkých letních šatech. A byla to jedna z nejstudenějších německých zim, s teplotou často 15 až 20 stupňů pod nulou! V noci jsme byly zavřeny v celách, kde jsme musely spát na holé zemi bez pokrývek a v ledovém průvanu při otevřených oknech. Kromě toho jsme první den nedostaly vůbec nic k jídlu. Během následujících čtyř dnů takového zacházení jsme dostaly pouze polovinu přídělu potravy. Pak jsme byly zavřeny v temné cele po další tři týdny a směly jsme dostat něco teplého k jídlu pouze jednou za čtyři dny. Ostatní dny jsme dostaly jen ráno kousek chleba a hrnek černé kávy. Zatímco SS slavili vánoce (25.–27. prosince), nedostaly jsme my vůbec nic.

Pak jsme se zase vrátily do svých baráků, které byly prohlášeny na tři měsíce za trestní objekty. To znamenalo méně a horší jídlo a těžkou práci s krumpáčem a lopatou od rána do noci po sedm dní v týdnu. A byla nám odmítána lékařská pomoc. Vždy znovu nám velitelé SS říkali: ‚Nebudete-li podporovat válku, odejdete odtud nanejvýš komínem!‘

Na jaře 1940 jsme byly vyhublé na kost. Měly jsme vymřít jako mouchy. Ale Jehova Bůh, který byl přímo vyzván Himmlerem, dokázal, že může zachovat svůj lid i za nejhorších podmínek. Ani jedna z 500 sester vážně neonemocněla, ani jedna neumřela. Někteří SS dokonce řekli: „Je to proto, že vám váš Jehova pomohl.“ A co je ještě důležitější, ani jedna sestra se nevzdala; všechny zůstaly věrné. Byl to skutečný triumf ryzosti vůči Jehovovi!

Mohu říci, že my obě, Elfrieda i já, jsme již tehdy zúčtovaly se životem. Rozhodly jsme se však, že zůstaneme věrné Jehovovi bez ohledu na to, co přijde. Mohly jsme říci s apoštolem Pavlem: „Jestliže žijeme, žijeme Jehovovi, a jestliže umíráme, umíráme Jehovovi. A proto jestliže žijeme i jestliže umíráme, patříme Jehovovi.“ — Řím. 14:8.

DENNÍ ŽIVOT V RAVENSBRÜCKU

Brzy se však pro nás podmínky obrátily k lepšímu. Mnoho zemědělských dělníků bylo povoláno do armády, takže byl nedostatek pracovních sil. Proto byly vězeňkyně posílány pracovat na statky do okolí Ravensbrücku. Jelikož bylo riziko uprchnutí dělníků větší a jelikož bylo známo, že svědkové Jehovovi se nepokusí o útěk, mnohé z nás byly poslány pracovat na statky. Tam jsme dostaly jídlo jako přídavek k hubenému přídělu v koncentračním táboře.

Avšak duchovní výživa byla pro nás nejdůležitější. Budovaly jsme se duchovně navzájem tím, že jsme se dělily o biblické poznání, které jsme získaly před tím, než jsme byly uvězněny. Také nově příchozí do tábora nám sdělovaly, co se nedávno naučily na biblických studiích. Jak jsme byly šťastné, když bylo do tábora propašováno několik Biblí! Kdykoli to bylo možné, vydávaly jsme svědectví ostatním spolubydlícím a také našim dozorkyním. Nic nás nemohlo zastavit, abychom projevovaly víru v Jehovu. Naše rozhodnutí bylo: „Raději zemřít, než se vzdát.“

Elfrieda byla určena, aby zahradničila pro SS důstojníky, a já s ostatními sestrami jsem byla poslána pracovat na SS statek. Ke konci roku 1942 jsme raději v noci spaly na statku, než bychom se vrátily do táborových baráků; tak jsme se těšily ze značné svobody. Na jaře 1943 se mi podařilo navázat dopisem spojení s bratrem Franzem Fritschem. Byl to odvážný bratr, který pašoval duchovní pokrm do koncentračních táborů. Jednou jsem se s ním setkala v lese poblíž statku. Bylo zařízeno, abychom začaly pravidelně dostávat „Strážnou věž“ a jiné publikace. Literatura se dostávala do tábora různým způsobem.

Ale pak se okolnosti opět změnily. Bratr Fritsche byl zatčen. Gestapo nakonec objevilo, že biblická literatura byla organizovaně pašována přímo do koncentračního tábora. Jaké to bylo pro ně překvapení! A jak mocný důkaz, že po deseti letech krutého pronásledování nebyl duch Božího lidu zlomen ani v táboře ani venku! Himmler okamžitě nařídil, že ve všech podezřelých táborech se má pátrat po biblické literatuře.

NEJHORŠÍ ROK

Gestapo se objevilo zcela neočekávaně v Ravensbrücku 4. května 1944. Učinilo náhlé důkladné pátrání po Biblích, biblické literatuře a zejména po „Strážných věžích“. Šli také tam, kde zahradničila Elfrieda pro SS, a na SS statek, kde jsem byla já. Nakonec bylo rozhodnuto, že 15 sester považovaných za odpovědné bude trpět za všechny. Elfrieda a já jsme byly mezi nimi.

Nejprve nás zavřeli do pověstného bloku. Tam jsme byly namačkané do malých temných cel a po sedm týdnů jsme nesměly ven. Pak nás dali na „trestní blok“, kde jsme s Elfriedou opět přišly do úzkého styku. Co jsme prožily během posledního roku v Ravensbrücku, se dá stěží vyjádřit slovy. Ale vždy jsme cítily Jehovovu ochranu a milující péči. Dal nám sílu, abychom vytrvaly. Velkou pomocí byl duchovní pokrm, který nám sestry, které zůstaly na statku, byly schopny pašovat. Gestapo literaturu nenašlo, protože jsme měly dobré skrýše.

Během posledních měsíců se podmínky v táboře postupně zhoršovaly, zvláště tam, kde jsme byly my — na trestním bloku. Baráky byly přeplněné. Původně byly určeny pro 100 vězňů, ale nakonec musel trestní blok ubytovat 1 200 až 1 500 osob. Šest nebo sedm spalo na dvou postelích, takže se nikdo opravdu nevyspal. Chudá, často nedostatečně umytá potrava způsobila, že žaludeční potíže byly na denním pořádku. Vězňové umírali po stovkách.

Elfrieda se také vážně rozstonala. Dostala zápal plic a měla vysokou horečku. Než jsem tomu mohla zabránit, byla převedena do jednoho z objektů pro nemocné, kde bylo plno těch, které zápasily se smrtí. Nikdo sám nesměl trestní blok opustit. Ale za pomoci velitelky světnice (Stubenälteste = starší světnice) jsem mohla příležitostně vyjít a přinést Elfriedě něco k pití.

Bylo jasné, že Elfrieda nebude dlouho živa tam, kde byla. Nákladní auta pravidelně zastavovala před objekty nemocných a mrtvé a umírající byly do nich házeny a odváženy do krematoria. Za pomoci velitelky světnice jsme se dvě dostaly k Elfriedě. Její postel byla blízko okna. Sebraly jsme všechny své síly, vynesly ji oknem a dopravily ji zpět na trestní blok. Jedna spoluvězeňkyně, ruská žena, která byla lékařkou, použila jednoduché, i když bolestivé ošetření, takže Elfriedě povolil zápal plic. Její život byl zachráněn.

V časném jaru 1945 spěla druhá světová válka rychle ke svému konci. Úmyslem nacistických SS bylo vyhodit tábor do povětří. Avšak Rusové přišli tak rychle, že nacisté nebyli schopni provést svůj ďábelský plán. 28. dubna padl Ravensbrück bez boje do rukou Rusů. Tak jsme byly osvobozeny z ‚ohnivé pece‘ po téměř šesti dlouhých letech. A to byl jen přídavek asi ke dvěma letům vězení před Ravensbrückem.

ZACHOVÁVÁME SVÉ PEVNÉ ROZHODNUTÍ

Obě jsme slíbily Jehovovi, že všechen svůj čas i síly věnujeme jeho službě, jestliže někdy budeme opět volné. Na obtížné cestě domů jsme navštívily bratra Frosta, který projevoval stejný postoj. Pozval nás, abychom přišly pokud možno nejdříve do Magdeburgu, odkud mělo být reorganizováno kazatelské dílo v Německu.

Brzy nato, co jsem přišla domů do Olbernhau, nabídla mi místní vláda místo vedoucí kriminálního oddělení. Nevěnovala jsem této nabídce ani jedinou myšlenku; již dávno jsem učinila rozhodnutí vstoupit do služby plným časem. Pouze o tři týdny později jsme byly s Elfriedou mezi pěti prvními pracovníky bételu, kteří se vrátili do Magdeburgu.

V roce 1947 navštívil Západní Německo bratr N. H. Knorr, tehdejší prezident Společnosti. Povzbudil některé bratry a sestry, aby navštěvovali Biblickou školu Strážné věže Galád. Proto jsme s Elfriedou požádaly o toto misionářské školení. Dostaly jsme pozvánky a v roce 1949 jsme odjely do Spojených států, abychom navštěvovaly školu.

Jak jsme byly šťastné, že můžeme pít z duchovního požehnání Galádu, když jsme byly po tolik let odděleny od pravidelného shromáždění a služby Jehovovy organizace! Považovaly jsme to za velikou odměnu a nádherné odškodnění za mnoho těžkostí, které jsme prodělaly. Vrcholem našeho pobytu byla návštěva sjezdu svědků Jehovových „Vzrůst teokracie“ v létě 1950 na Yankee stadionu v New Yorku. Graduace naší 15. třídy Galád se konala první den sjezdu.

MISIONÁŘSKÁ SLUŽBA

Naše první misionářské přidělení bylo v Kolíně nad Rýnem v Německu. Začaly jsme pracovat s místním sborem 35 zvěstovatelů a brzy jsme vedly mnoho produktivních biblických studií a pomáhaly druhým ve službě království. Po třech a půl letech jsme dostaly nové přidělení v Rakousku. Zatím se však sbor v Kolíně nad Rýnem rozrostl na 214 zvěstovatelů a viděly jsme zasvěcení nového sálu království.

V posledních 24 letech, kdy jsme sloužily v Rakousku, byly jsme na mnoha místech: v údolí Gasteinu, v Gmundenu, u nádherného jezera Traunsee, v Hohenemsu, ve Vorarlbergu a v Telfsu v Tyrolsku. Nyní pracujeme opět ve Vorarlbergu a sice v Bregenzer Waldu. V našich různých přiděleních jsme pomáhaly při zřizování sedmi sálů království. Když jsme začínaly na třech místech, buď tam nebyl žádný zvěstovatel, nebo jen jeden či dva. Ale během času jsme viděly na těchto místech založení nových sborů. Ačkoli nemáme vlastní děti, máme mnoho duchovních dětí a vnuků, s nimiž jsme spojeny neobyčejným poutem vřelé lásky.

CO NÁM POMOHLO NEVZDAT SE

I po tom, co jsme prožily v koncentračních táborech a co bylo velkou zkouškou naší víry, cítily jsme občas pokušení vzdát se Jehovovy služby plným časem. Byly zde zdravotní problémy pokročilého věku a následky let strávených v koncentračním táboře. V posledních letech nás zbavovala odvahy lhostejnost lidí na území, kde se velmi rozmohlo hmotařství. Často v nás vznikalo přání po klidnějším životě s volným časem a pohodlím, který však nebyl dopřán celodobým zvěstovatelům království. Co nám pomohlo, abychom vytrvaly?

Především jsme měly na mysli příklady věrných Jehovových služebníků, kteří všechno zanechali, aby Bohu mohli sloužit — lidí jako Abrahám, Sára, Mojžíš, apoštol Pavel a největší příklad, Ježíš Kristus. To nám pomohlo zachovat si správný postoj a přidržet se pravých hodnot. Myslely jsme na Ježíšovu radu: „Neustále tedy hledejte nejdříve království a jeho spravedlnost.“ Také jsme si vzpomínaly na to, co řekl Ježíš dříve v Kázání na hoře: „Kde je totiž tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ — Mat. 6:33, 21.

O to jsme se vždy snažily: zaměřit své srdce na Boží království a sloužit mu vším, co máme. Měly jsme to jako drahocenný poklad, a to nám umožnilo vydržet krutou tyranii nacismu. A to, že jsme se pevně držely naděje království, nám pomohlo v dalších letech pokračovat ve službě Bohu plným časem a nevzdat se.

Opravdu, náš život byl bohatý a požehnaný! Vždy znovu jsme cítily pravdivost slov u Malachiáše 3:10: „‚Vyzkoušejte mne, prosím, v tom,‘ řekl Jehova vojsk, ‚zda vám neotevřu nebeské propusti a skutečně na vás nevyliji požehnání, takže již nebude nedostatek.‘“ Naším přáním je, abychom mohly pokračovat ve službě plným časem, ano až do věčnosti, ve spojení s Ježíšem Kristem a v přítomnosti Jehovy Boha. A za to se také modlíme.