Otázky čtenárů

● Jaká byla „odměna“, z níž se těšil apoštol Pavel pro své dobrovolné oznamování „dobrého poselství“?

Apoštol řekl: „Činím-li to ochotně, mám odměnu; ale činím-li to proti své vůli, stejně mně byl svěřen úřad správce.“ (1. Kor. 9:17) Zkoumání kontextu objasní, co měl Pavel na mysli.

V celé 9. kapitole Prvního dopisu Korintským zdůrazňuje apoštol, že neusiloval o výhody vyplývající z jeho práva zdržet se světské práce a ‚žít z dobrého poselství‘. (Verš 14) S odvoláním na skutečnosti denního života, na mojžíšovský Zákon i na to, co sám Ježíš přikázal, objasňuje apoštol, že je vhodné přijímat hmotnou podporu za rozšiřování „dobrého poselství“.

Protože si Pavel zvolil ze své svobodné vůle, že se zřekne tohoto práva a bude se sám starat o své hmotné potřeby, byla jeho odměnou radost a uspokojení z této životní cesty. S dobrým svědomím mohl poukazovat na svůj příklad nesobeckosti v podpoře duchovních zájmů druhých. Nikdo jej nemohl obvinit, že má nějaký hmotný užitek z „dobrého poselství“. Jako ten, kdo byl pověřen svatým úkolem, úřadem správce, nezneužil svého oprávnění. Proto mohl napsat: „V čem je tedy má odměna? V tom, že když oznamuji dobré poselství, smím předkládat dobré poselství bezplatně, abych nezneužil svého oprávnění vzhledem k dobrému poselství.“ — 1. Kor. 9:18.