Boží jméno v raných dějinách

BŮH, síla, jež stojí za vesmírem, je skutečná osoba. Viděli jsme kromě toho, že má výlučné, osobní jméno — Jehova (nebo Yahweh — v hebrejštině YHWH).

Jaké je však historické pozadí tohoto jména? Jaké světlo vrhají dějiny na Boží jméno?

HISTORICKÉ ZPRÁVY

Vraťme se do 16. století př. n. l. Izraelité trpěli v Egyptě pod drsným panstvím faraónovým. Mojžíš dostává od Jehovy pověření, aby požádal o svobodu pro Izrael. Bůh chce ukázat Mojžíšovi, v čím jménu má jednat a mluvit, a proto mu říká: „Synům Izraele máš říci: ‚Jehova, Bůh vašich předků . . . poslal mne k vám.‘ To je mé jméno na neurčitý čas.“ — 2. Mojž. 3:15.

Farao však později odmítá uposlechnout a říká: „Kdo je Jehova . . . Vůbec Jehovu neznám.“ (2. Mojž. 5:2) Po několika ranách Bůh říká faraónovi: „Proto jsem tě zachoval, abych ti ukázal svou moc a aby mé jméno bylo oznamováno po celé zemi.“ — 2. Mojž. 9:16.

Prvních pět biblických knih, jež obsahují výše uvedenou zprávu, zahrnuje mnoho zmínek o Božím osobním jménu. Jen v hebrejském textu Páté knihy Mojžíšovy se vyskytuje 550krát. Toto jméno používali nejen kněží a levité. Mojžíš napsal: „Slyš, Izraeli: Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova. A budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou životní silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budou skutečně na tvém srdci; a budeš je důrazně nakazovat svému synu a mluvit o nich, když budeš sedět ve svém domě a když půjdeš po cestě a když ulehneš a když vstaneš.“ (5. Mojž. 6:4–7) Boží vyvýšené jméno bylo bezpochyby v těch dnech běžně používáno při rodinném uctívání.

VLÁDA KRÁLE DAVIDA

Za vlády krále Davida dosáhlo používání Jehovova jména nového a slavného vrcholu. David napsal pod božskou inspirací mnoho krásných žalmů neboli písní k Jehovově chvále. Zorganizoval také velký chrámový orchestr a sbor, v němž byly tisíce zpěváků a hudebníků. Pravidelně hráli a zpívali nádherné, dojemné písně k Jehovově chvále a ‚hráli melodie jeho jménu‘. — Žalm 68:4; 68:5, „KB“.

Nesl snad Jehova s nelibostí, že bylo veřejně a v rodinách používáno jeho jméno? Odsoudil snad Davida a jeho současníky podle třetího přikázání: „Nesmíš brát jméno Jehovy, svého Boha, nehodně“? (2. Mojž. 20:7) Zřejmě ne! David dostal od Boha bohaté požehnání a jeho vláda byla velice úspěšná.

NÁZORY SE MĚNÍ

Asi o pět století později použil Jehovův věrný prorok Malachiáš tetragrammaton (čtyři hebrejská písmena pro Boží jméno) ve čtyřech krátkých kapitolách svého proroctví 48krát. Část slov, která Jehova pronesl skrze Malachiáše, zněla: „Od východu slunce až do jeho západu bude . . . mé jméno veliké mezi národy.“ A tato myšlenka je pro zdůraznění opakována: „‚Mé jméno bude veliké mezi národy,‘ řekl Jehova vojsk.“ — Mal. 1:1, 11.

Povšimni si také, co napsal Malachiáš o některých kněžích ve své době: „‚Syn, ten ctí otce, a služebník svého vznešeného pána. Jsem-li tedy já otec, kde je pro mne čest? A jsem-li vznešený pán, kde je bázeň přede mnou?‘ řekl vám Jehova vojsk, kněží, kteří pohrdáte mým jménem.“ — Mal. 1:6.

Texty, které s tím souvisejí, ukazují, že kněží se neprovinili tím, že by nepoužívali Boží jméno, ale projevovali k němu neúctu tím, že přinášeli nepřijatelné oběti. Hebrejská písma a jiné spisy z té doby ukazují, že Jehovovo jméno bylo používáno v širokém rozsahu. Například dokumenty (označované jako Elefantinské papyry) pocházející z 5. století př. n. l. ze židovské kolonie v Horním Egyptě obsahují Boží jméno. Existují však určité důkazy, že před tím, než Římané zničili Jeruzalém, vznikl tam pověrečný sklon vyhýbat se používání Božího jména.a To mohlo být následkem extrémního, fanatického výkladu třetího přikázání — že Boží jméno nemá být používáno nehodně. (2. Mojž. 20:7) Když však Bůh dal toto přikázání, měl na mysli, aby jeho jméno nebylo nikdy používáno, kromě vzácných, zvláštních příležitostí, snad jedině ve svatyni? Tak tomu jistě nemohlo být, protože v době, kdy bylo Boží jméno používáno v širokém rozsahu (například v době Davidově), Boží požehnání, poskytnuté Izraeli, bylo velmi zřejmé. Podezřelé však bylo, že božské požehnání nespočívalo na národu jako celku v době, kdy na zemi žil a sloužil Ježíš Kristus a kdy používání Božího jména přestalo být zvykem v důsledku židovské náboženské tradice. Židovští náboženští vůdci se v té době tak odcizili Bohu a jeho zásadám, že nejen Boží jméno zahalili tajemstvím, ale také na sebe vzali odpovědnost za smrt jeho milovaného Syna. O nemnoho let později, v roce 70 n. l., zaplatili za to Židé hroznou cenu, když římská vojska zničila jejich chrám a svaté město Jeruzalém.

CO ČINIL KRISTUS A JEHO UČEDNÍCI?

Řídil se Ježíš Kristus a jeho učedníci židovskou tradicí ohledně Božího jména? Ježíš nebojácně odsoudil tuto tradici farizeů a znalců Písma, a tím osvobodil své učedníky od takových duchovně umrtvujících vlivů. Řekl těmto „pokrytcům“: „Proč také vy přestupujete Boží přikázání pro své ústní podání? . . . Tak jste učinili Boží slovo neplatným pro své ústní podání.“ — Mat. 15:3–9.

Používal tedy Ježíš se svými učedníky bez zábran Boží jméno? Zcela jistě, protože všichni často citovali z biblických textů, jež obsahovaly Jehovovo jméno. Často používali znění „Septuaginty“, což byl překlad Hebrejských písem do řečtiny, který začal být připravován v Alexandrii asi ve třetím století př. n. l. a jehož exempláře ještě obsahovaly tetragrammaton. Je pravda, že v exemplářích „Septuaginty“ z pozdějších století již bylo podle židovské tradice Boží jméno vynecháno. Ale svitky nebo části řecké „Septuaginty“ z doby, kdy byl Ježíš na zemi, obsahovaly tetragrammaton v hebrejských znacích. — Viz „Strážnou věž“ 23, 1978.

Ježíš sám jasně ukázal, že používal Boží jméno. Například v modlitbě svému Otci řekl: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa . . . Oznámil jsem jim tvé jméno.“ (Jan 17:6, 26) Ježíš kromě toho učil své následovníky, aby se modlili: „Otče náš v nebesích, buď posvěceno tvé jméno.“ (Mat. 6:9) Proč by Ježíš pronášel takové výroky, kdyby neužíval Božího jména?

Boží nově vyvolený lid, duchovní Izrael, křesťanský sbor, tedy v širokém rozsahu používal Boží jméno. (Gal. 6:16) Proto některé překlady Řeckých písem („Nového zákona“) obsahují Jehovovo jméno. Jsou to například „Řecká písma“ v hebrejštině od Franze Delitzsche (1877), „The Emphatic Diaglott“ od Benjamina Wilsona (1864), „Křesťanova Bible — Nový zákon“ od George N. LeFevre (1928) a „Překlad nového světa křesťanských řeckých písem“ (1950) a také jiné překlady. Většina překladů se naproti tomu řídila židovskou tradicí a Boží jméno vynechávala.

Zakrátko po Ježíšově době začalo předpověděné odpadnutí porušovat pravé křesťanské učení a křesťanského ducha. (2. Tess. 2:3; 2. Petra 2:1–3) Když nadešla dlouhá noc „temna“, vymizelo používání Božího jména.b Znalost Božího jména byla po mnoho století omezena hlavně na kláštery — byla dostupná jen takovým učencům, jako byli mniši.

Jak se tedy Boží jméno stalo známým po celém světě, jak je tomu dnes?

[Poznámky pod čarou]