Dáváš dobře, lépe, nebo nejlépe?
NESHLEDAL jsi, že spokojenost působí klid mysli a současně vede k pokoji s druhými? Proto mohl napsat apoštol Pavel: „Je to prostředek k velkému zisku, ta zbožná oddanost spolu se soběstačností. Vždyť jsme si na svět nic nepřinesli a ani nemůžeme nic odnést. Máme-li tedy živobytí a něco na sebe, budeme s tím spokojeni.“ Ve skutečnosti šel ještě dál: povzbuzoval ke spokojenosti s vlastním údělem, ať je člověk otrok nebo svobodný, ženatý či neženatý. — 1. Tim. 6:6–8; 1. Kor. 7:12–27.
Když však dojde k projevování křesťanských ctností, jako třeba štědrosti, je dobré položit si otázku, zda bychom měli být vždy spokojeni. Jsme spokojeni, když prostě děláme, co by se mohlo označit jako „dobré“, zatímco bychom mohli dělat to, co je lepší nebo dokonce nejlepší?
Vezměme například přispívání na skutečně dobrý účel nebo pomoc v nouzi člověku, který si to zaslouží. Přispět skromně je jistě dobré, protože je to rozhodně lepší než nedat nic; a bez ohledu na částku to bude užitečné. V tomto ohledu se někteří pyšní, že dávají desátek neboli desetinu svého příjmu. O tom se jistě dá říci, že je to dobré, i když v Božím Slovu není nic, co by vyžadovalo od křesťanů desátky. Skutečností však je, že pro nemajetné a opuštěné může být desátek velmi obtížný, kdežto pro bohaté není vůbec žádnou obětí.
Znamená-li to dávat „dobře“, co pak znamená „lépe“? Je to dávat k poměru ke svým prostředkům. To žádal Jehova Bůh od Izraelitů v souvislosti s jejich ročními svátky. Přikázal jim: „Třikrát v roce by se každý z tvých lidí mužského pohlaví měl objevit před Jehovou, tvým Bohem, na místě, které si on zvolí: ve svátek nekvašených chlebů [v souvislosti se svátkem pasach] a ve svátek týdnů [po sedmi týdnech v čas letnic] a ve svátek chýší [na konci obilné sklizně], a nikdo by se neměl objevit před Jehovou s prázdnýma rukama. Dar z ruky každého jednotlivce by měl odpovídat požehnání, které ti dal Jehova, tvůj Bůh.“ — 5. Mojž. 16:16, 17.
To je jistě spravedlivý požadavek a apoštol Pavel jej za takový uznával. Když tedy povzbuzoval křesťany v Korintu, aby přispěli svým nuzným bratrům v Jeruzalémě, napsal: „Vždyť je-li zde tato ochota, pak je dar před Bohem cenný podle toho, co kdo má, ne podle toho, co nemá. Nejde o to, aby se jiným ulehčilo a vy byli přetíženi, nýbrž abyste na tom byli stejně: váš přebytek pomůže nyní jejich nedostatku, aby zase jindy jejich přebytek přišel k dobru vám ve vašem nedostatku; tak nastane vyrovnání, jak je psáno: ‚Kdo měl mnoho, tomu nic nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.‘“ — 2. Kor. 8:12–15.
Zásada dávat úměrně k tomu, co člověk má, vlastně na jedné straně utěšuje a na druhé straně zkouší srdce. Jak to? Je utěšující zásadou pro křesťana, který má málo. Dokud dává úměrně k tomu, co má, může být spokojen. Na druhé straně však tato zásada zkouší srdce křesťana, který má velký majetek, který je bohatý, protože si právem položí otázku, je-li jeho dar, ačkoli je možná větší než ostatních, úměrný jeho bohatství.
Jestliže dávat úměrně k vlastním prostředkům lze označit jako „lepší“ dávání, co potom můžeme označit jako „nejlepší“, nejštědřejší? Je to dávání spojené s velkou osobní obětavostí. V tomto ohledu nám dává nejznamenitější příklad náš stvořitel, Jehova Bůh. Co čteme u Jana 3:16? „Bůh totiž tak velice miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna“, svůj nejcennější poklad a majetek, „aby každý, kdo projevuje víru v něj, nebyl zničen, ale měl věčný život“. A Boží Syn, Ježíš Kristus, dával stejným způsobem, protože řekl: „Nikdo nemá větší lásku než tu, že by se vzdal své duše pro své přátele.“ — Jan 15:13.
V tom nám Ježíš slouží jako vzor k přesnému následování, jak to i sám prohlásil: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; stejně jako jsem já miloval vás, tak abyste se i vy navzájem milovali. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ — Jan 13:34, 35; 1. Petra 2:21.
Křesťané ve Filippi projevili tento druh lásky. Ve 2. Korintským 8:1–4 čteme: „Nyní vám dáváme vědět, bratři, o nezasloužené Boží laskavosti, jež byla udělena sborům v Makedonii, že během velké zkoušky ve sklíčenosti jejich hojná radost a hluboká chudoba rozhojnily bohatství jejich štědrosti. Vždyť to bylo podle jejich skutečných možností, ano, dosvědčuji, nad jejich skutečné možnosti, že nás sami od sebe neustále a velmi důrazně prosili o přednost, aby mohli laskavě dávat, a o účast na službě určené pro svaté,“ totiž pro nuzné křesťany v Jeruzalémě. Pavel měl dobrý důvod radit bohatým křesťanům v Korintu: „Kéž také překypujete v takovém laskavém dávání.“ — 2. Kor. 8:7.
Proč bychom tedy neměli být spokojeni, když dáváme jen symbolicky, jen abychom něco dali, když můžeme dávat, co je lepší, ba dokonce nejlepší? Viděli jsme, že to od křesťanů vyžaduje Boží slovo, jak svým ponaučením, tak i příkladem. A máme navíc uspokojení ve vědomí, že jsme překonali sobecký pud hromadit a dali štědře. Existuje také zásada zakotvená v Písmu, jež se v takových záležitostech uplatňuje; jejím účinkům nemůžeme uniknout. „Ten, kdo seje skrovně, také skrovně sklidí; a kdo seje štědře, také štědře sklidí.“ Co sklidí? Ne hmotnou, ale duchovní odměnu v souladu s Ježíšovými slovy: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ — 2. Kor. 9:6; Sk. 20:35.