Archeologie potvrzuje Bibli

PYŠNÝM lidem, kteří zatvrzele odmítají uznat jeho mesiášství a opovrhovali jeho učedníky, řekl Ježíš: „Kdyby tito zůstali zticha, volalo by kamení.“ (Luk. 19:40) Ježíš naštěstí měl, a dosud má, učedníky, kteří odmítají zůstat zticha. Přesto dnes svým způsobem volají i kameny, které byly mlčenlivými svědky biblických událostí, a dosvědčují, že si Bible zaslouží důvěru. Věda, která takovým kamenům dovolila promluvit ve prospěch Bible, se nazývá archeologie. Je definována jako „vědecké zkoumání hmotných pozůstatků minulosti“.

Ve svém vědeckém spise „Světlo ze starověké minulosti“ nás Jack Finegan informuje, že „začátek moderní archeologie lze vidět v roce 1798, kdy téměř stovka francouzských učenců a umělců doprovázela Napoleona při jeho vpádu do Egypta“. V roce 1822 se francouzskému egyptologovi Champollionovi podařilo rozluštit hieroglyfy na desce z Rosetty. Na konci 19. století se prováděly soustavné archeologické vykopávky v Egyptě, Asýrii, Babylóně a Palestině a trvají až dosud. Potvrdila archeologova lopata biblické záznamy?

PŮVOD SVĚTA A ČLOVĚKA

Jeden objev z egyptských hrobek nám dovoluje srovnat biblické objasnění původu člověka se zprávou o stvoření obsaženou v egyptské „knize mrtvých“. Jeden její exemplář můžeme vidět v dlouhé zasklené skříňce v pařížském muzeu v Louvru. V autoritativním „Supplément au Dictionnaire de la Bible“ vysvětluje Louis Speelers, kurátor belgického Cinquantenaire Museum v Bruselu: „‚Kniha mrtvých‘ vykládá, že jednoho dne [bůh slunce] Ra nechal své božské Oko svítit na nebi. Su a Tefnut mu Oko přinesli zpět, a to začalo plakat, a z Raových slz vznikli lidé.“

Jiným archeologickým objevem, který umožňuje zajímavé srovnání s biblickou zprávou, je serie sedmi hliněných tabulek obsahujících „Enuma elish“ neboli sumersko-babylónský „Epos o stvoření“. Podle tohoto starověkého záznamu porazil Marduk, bůh města Babylóna, prvotní mořskou bohyni Tiamat a rozsekl ji ve dví. „Z jedné polovice vytvořil klenbu nebes, z druhé pevnou zemi. Když to udělal, uspořádal svět . . . Potom, ‚aby žili bozi ve světě, který by je rozradostňoval‘, stvořil Marduk lidstvo.“ — „Laroussova encyklopedie mytologie“.

Věříš, že člověk vzešel z Raových slz? Mnoho vysoce civilizovaných a vzdělaných Egypťanů tomu věřilo. Anebo můžeš přijmout tvrzení, že z rozseknutého těla bohyně vznikla nebesa a země? To jsou jen dva příklady mýtů o stvoření, jakým věřili celé generace lidí v minulých dobách.

Dnes mnoho vysoce vzdělaných lidí požaduje, abychom věřili, že vesmír a všechny živé formy vznikly samy od sebe, bez zásahu nějaké vyšší živé bytosti, bez ohledu na to, že francouzský vědec Louis Pasteur nezvratně prokázal, že život pochází ze života. Není logičtější přijmout biblický výklad, který prostě konstatuje, že hmotný vesmír je výrazem Boží „dynamické energie“ (vždyť Einstein a jiní ukázali, že hmota je formou energie)? A není rozumější věřit Svatým písmům, která ukazují, že všechny životní formy vděčí za svou existenci Bohu, velkému zdroji života, a že člověk byl stvořen „k Božímu obrazu?“ — 1. Mojž. 1:27; Žalm 36:9; 36:10, „KB“; Iz. 40:26–28; Jer. 10:10–13.

ARCHEOLOGIE A ABRAHÁM

Klíčovou postavou Bible je Abrahám. Nejen, že je předkem všech biblických pisatelů, Židů a mnoha Arabů, ale je také nazýván „otcem všech těch, kteří mají víru“. (Řím. 4:11) Lidé ze všech národů by se kromě toho měli snažit zjistit, zda je biblická zpráva o Abrahámovi autentická. Proč? Protože právě jemu Bůh slíbil: „Prostřednictvím tvého semene si budou jistě žehnat všechny národy země.“ (1. Mojž. 22:16–18) Toužíme-li být mezi „těmi, kteří mají víru“, jimž bude požehnáno prostřednictvím Abrahámova semene, měla by nás velice zajímat svědectví, která potvrzují i ty nejmenší podrobnosti o Abrahámově životě a době, jak jsou uvedeny v Bibli.

Bible nás informuje, že Abrahám (tehdy nazývaný Abram) vyrostl v „Ur Chaldejských“. (1. Mojž. 11:27, 28) Je to místo legendární? Co odhalily krumpáče a lopaty archeologů? Už v roce 1854 se J. E. Taylor pokusil ztotožnit Ur s Tell el-Muqayyar („Živičný pahorek“), který leží jen několik kilometrů na západ od Eufratu. V roce 1869 podal francouzský orientalista Jules Oppert zprávu College de France v Paříži, kde definitivně potvrdil toto ztotožnění, a to na základě hliněných válečků s klínovým písmem nalezených Taylorem. A pak, o mnoho let později, v roce 1922, potvrdil britský archeolog Sir Leonard Woolley nejen totožnost tohoto místa, ale navíc objevil, že Ur, které Abrahám opustil, bylo kvetoucí a vysoce civilizované město s pohodlnými domy a obrovskou chrámovou věží neboli zikkuratem, zasvěcenou uctívání boha měsíce Nanny neboli Sina. Historikové dlouho vyjadřovali pochybnosti o městě Ur, o němž se v Bibli mluví v souvislosti s Abrahámem. Archeologův rýč však prokázal, že je Bible pravdivá.

Archeologové potvrdili i mnohé zvyky, o nichž se zmiňuje biblická zpráva o Abrahámovi. Například v Nuzu či Nuzi, starověkém hurrijském městě na jihovýchod od Ninive, se našly hliněné tabulky, které potvrzují například tyto zvyky: Otroci se stávají dědici bezdětných rodičů (srovnej Abrahámovy poznámky o jeho otroku Eliezerovi — 1. Mojž. 15:1–4); neplodná žena má povinnost opatřit muži souložnici (Sára neboli Saraj dala Abrahámovi Agar — 1. Mojž. 16:1, 2); obchodní transakce se provádějí u brány města (srovnej Abrahámovu koupi pole a jeskyně v Machpelah poblíž Hebronu — 1. Mojž. 23:1–20). Příklady toho, jak vykopávky v Nuzi podporují Bibli, vyplňují přes osm sloupců drobného písma ve vědeckém francouzském „Supplément au Dictionnaire de la Bible“. (Sv. VI, sloupce 663–672) „Encyclopaedia Britannica“ píše: „Tento materiál z Nuzi objasnil mnohé obtížné pasáže v soudobých patriarchálních vyprávěních knihy Genesis.“

POTVRZENÍ VLASTNÍCH JMEN

Francouzský archeolog André Parrot provedl rozsáhlé vykopávky na místě starověkého královského města Mari na Středním Eufratu. Městský stát Mari byl jednou z panujících mocností v Horní Mezopotámii na počátku 2. tisíciletí př. n. l., dokud nebyl dobyt a zničen babylónským králem Chammurabim. V troskách obrovského paláce, který tam objevili, našla skupina francouzských archeologů více než 20 000 hliněných tabulek. Některé z těchto klínopisných tabulek se zmiňují o městech se jmény Peleg, Sárug, Náchor, Táre a Háran. Je zajímavé, že všechna tato jména se vyskytují ve zprávě 1. Mojžíšovy jako jména Abrahámových příbuzných. — 1. Mojž. 11:17–26.

V poznámce o této podrobnosti raných vlastních jmen píše John Bright ve svých „Dějinách Izraele“: „V žádném z těchto případů . . . nemáme zmínku o samotných biblických patriarších. Avšak hojnost takových dokladů v dokumentech z téže doby jasně ukazuje, že jejich jména zapadají do názvosloví amorejského obyvatelstva raného druhého tisíciletí lépe než do kterékoli pozdější doby. Patriarchální vyprávění jsou tedy v tomto ohledu zcela autentická.“

Nedávno, v roce 1976, identifikovali italští a syrští archeologové v severní Sýrii starověký městský stát Ebla. Jako Mari, není ani Ebla v Bibli připomenuto, obě jména se však vyskytují ve starověkých textech datovaných do patriarchální doby. Co tedy kopáčův rýč odhalil na tomto novém místě? V knihovně královského paláce se našly tisíce hliněných tabulek datovaných od konce třetího do počátku druhého tisíciletí před naším letopočtem. Ve svém čísle z 19. března 1979 o tom podává zprávu francouzský týdeník „Le Point“: „Vlastní jména jsou až překvapivě podobná [jménům z Písma]. V Bibli nalézáme ‚Abrahám‘, na tabulkách z Ebla ‚Ab-ra-um‘; Esau — E-sa-um; Michael — Mi-ki-ilu; David — Da-u-dum; Izmael — Iš-ma-ilum; Izrael — Iš-ra-ilu. Archivy z Ebla rovněž obsahují jména Sodomy a Gomory, měst, o nichž se zmiňuje Bible, ale jejichž historičnost učenci popírali . . . Navíc tabulky řadí města v naprosto stejném pořadí, v jakém jsou jmenována ve Starém Zákoně: Sodoma, Gomora, Adama, Seboim a Béla (1. Mojž. 14:2).“ Podle Boyce Rensbergera, který píše do newyorských „Times“, „někteří bibličtí učenci jsou toho názoru, že [tabulky z Ebla] soupeří se svitky od Mrtvého moře v tom, jak potvrzují a doplňují poznatky o životě v biblických dobách“.

ZVYKY A ZÁKONY

Archeologie učinila mnoho pro vysvětlení zvyků, na něž naráží Bible, a tak ukázala přesnost biblického záznamu. Jedním takovým příkladem je vyprávění v 31. kapitole 1. Mojžíšovy, kde je zaznamenáno, jak Jákobova manželka Ráchel „ukradla terafim, které patřily jejímu otci“, Lábanovi. (Verš 19) Je uvedeno, proč si dal Lában tu námahu a pronásledoval svou dceru a jejího manžela po sedm dní. Bylo to proto, aby znovu získal své „bohy“. (Verše 23, 30) Je zajímavé, že jeden archeologický objev ve starověkém severomezopotámském městě Nuzi odhalil existenci patriarchálního zákona, podle něhož vlastnictví rodinných bůžků poskytuje muži právní nárok na majetek zemřelého tchána. Když si připomeneme, že Lában byl rodákem ze severozápadní Mezopotámie a jednal s Jákobem zrádně, vrhá tento zákon světlo na podivnou Ráchelinu krádež a na zuřivé Lábanovo úsilí získat své „bohy“ zpět. Muzeum v Louvru v Paříži vystavuje několik takových „domácích bůžků“, objevených v různých městech Mezopotámie. Jejich malé rozměry (10 až 15 cm) také pomáhají vysvětlit, jak mohla Ráchel ukrýt terafim, když seděla na koši velbloudího sedla, ve kterém byly uloženy, a odmítla vstát, když po nich Lában pátral. — Verše 34, 35.

Jednou z největších cenností muzea v Louvru je vztyčená černá kamenná deska vysoká téměř osm stop (přesně 2,25 m) a obecně známá jako „Zákoník Chammurabiho“. Pod reliéfem, který znázorňuje babylónského krále Chammurabiho, jak přejímá moc od boha slunce Šamaše, je zapsáno 282 zákonů ve sloupcích klínového písma. Protože Chammurabi údajně vládl v letech 1728–1686 př. n. l., tvrdili někteří kritikové Bible, že Mojžíš jenom napodobil zákoník tohoto babylónského krále, když o jedno a půl století později zaznamenával zákon Izraele. W. J. Martin ukazuje lživost tohoto obvinění a ve své knize „Dokumenty ze starozákonních časů“ píše:

„Přes mnohé podobnosti neexistuje žádný základ pro předpoklad, že si Hebrejec přímo vypůjčoval od Babylóňana. I tam, kde se obě sbírky zákonů málo liší slovem, velmi se liší duchem. V zákoníku Chammurabiho se například krádež a přechovávání kradeného zboží trestaly smrtí (zákony 6 a 22), kdežto v zákonech Izraele byla trestem náhrada. (2. Mojž. 22:1; 3. Mojž. 6:1–5) Zatímco mojžíšovský zákon zakazoval vydání uprchlého otroka pánu (5. Mojž. 23:15, 16), babylónské zákony trestaly smrtí každého, kdo se ujal uprchlého otroka. — Zákony 15, 16, 19.“

V „Supplément au Dictionnaire de la Bible“ napsal francouzský orientalista Joseph Plessis: „Nezdá se, že hebrejský zákonodárce jakkoli použil různých zákoníků Babylónie a Asýrie. Nelze prokázat, že by cokoli v jeho díle bylo vypůjčeno. Přestože se vyskytují zajímavé podobnosti, všechny lze snadno vysvětlit tím, že jde o uzákonění zvyků dodržovaných lidmi společného původu.“

Zatímco zákoník Chammurabiho zrcadlí ducha odplaty, mojžíšovský zákon stanoví: „Nebudeš nenávidět svého bratra ve svém srdci . . . Nebudeš se mstít ani chovat záští vůči synům svého lidu; a budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (3. Mojž. 19:17, 18) Nejenže se tedy prokázalo, že si Mojžíš nevypůjčoval od Chammurabiho, ale srovnání biblických zákonů se zákony vepsanými na tabulkách a stélách vykopaných archeology ukazuje, že biblické zákony velmi převyšují ty, jimiž se řídily jiné starověké národy.

ARCHEOLOGIE A ŘECKÁ PÍSMA

Jak je tomu s Řeckými písmy běžně známými jako „Nový zákon“? Potvrdila archeologie přesnost této důležité části Bible? Byly napsány knihy, které ukazují, že k takovému potvrzení došlo. Již v roce l890 vydal francouzský biblický badatel F. Vigouroux knihu o více než 400 stranách nazvanou „Le Nouveau Testament et les découvertes archéologiques modernes“ (Nový zákon a moderní archeologické objevy). V ní předložil hojné důkazy podporující evangelia, Skutky apoštolů a dopisy obsažené v Řeckých písmech. V roce 1895 vydal W. M. Ramsay svou dnes už klasickou knihu „Sv. Pavel — cestovatel a římský občan“, která předkládá množství cenného materiálu potvrzujícího autentičnost Křesťanských řeckých písem.

V nedávných dobách vyšlo mnoho jiných knih a vědeckých článků, které ukazují, jak archeologie podpořila pravdivost celé Bible. Ve své knize „Archeologie Nového zákona“, poprvé vydané v roce 1970, píše E. M. Blaiklock: „Ohromující ospravedlnění biblické historiografie naučilo historiky, aby uznávali autoritu Starého i Nového zákona a aby obdivovali přesnost, hluboké zaujetí pro pravdu a inspirovaný pohled na dějiny u rozmanitých pisatelů, kteří odevzdali Bibli její historické knihy.“

Ano, archeologie zjevně podporuje Bibli. Co však jiná odvětví vědy?