Je pravda, že „všichni zhřešili“?

UŽ JSI někdy uvažoval, proč člověk přes všechny upřímné snahy nedokázal až dosud vyřešit většinu svých naléhavých problémů? Proč, ačkoliv má zcela jasnou představu o tom, co chce — mír, blahobyt, štěstí, osvobození od nemocí — se od těch žádoucích věcí, jak se zdá, stále vzdaluje?

Význačný důvod nalezneme v těchto slovech apoštola Pavla: „Všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy.“ (Řím. 3:23) Ano, většina snah lidstva byla zmařena lidskou hříšností.

Někdo může poznámku apoštola Pavla zlehčovat. Řekne snad: ‚Jak můžete věřit, že jsem hříšník? Nijak svému bližnímu neubližuji, žiji pokojně a nevyvolávám žádné nepříjemnosti. Jaké hříchy páchám?‘ Pravda však je, že hřích zahrnuje více, než jen ubližovat svému bližnímu nebo vyvolávat nepříjemnosti. Ano, tyto věci jsou hříchem a je chvályhodné vyhýbat se jim. Slovo „hřích“ však má širší uplatnění. Pavel je spojil s ‚nedosažením Boží slávy‘. Má tedy co činit s naším vztahem k našemu stvořiteli Jehovovi Bohu.

Slova, která jsou v našich novodobých Biblích překládána jako „hřích“, původně znamenala „minout se cíle“ dokonalé poslušnosti. Poslušnosti čeho? Boží vůle. Moderní biblický slovník tedy říká: „Hřích je jak odpadnutí od vztahu k Bohu, tak neposlušnost přikázání a zákona.“ V tomto případě nám tedy může jedině Bůh autoritativně říci, co pokládá za hřích; a on to učinil v Bibli.

Některé příklady hříchu

Předně, mnohé věci, které začínají být v moderním světě přijatelné, jsou skutečně špatné. Bible říká: „Ani smilníci, ani modláři ani cizoložníci ani muži vydržovaní pro nepřirozené účely ani muži, kteří leží s muži, ani zloději ani chamtivci ani opilci ani utrhači ani vyděrači nezdědí Boží království.“ (1. Kor. 6:9, 10) Ano, cizoložství, smilstvo a homosexualita jsou hříchy. A krádež také.

Pravda, mnoho lidí se vyhýbá nemravnosti i krádeži, a to je znamenité. Jsou však i jiné hříchy. Hříšná může být i naše řeč, nejen naše skutky. Lhát je hřích. Právě tak pomlouvačné klevety, hněvivá řeč a nadávky. (Kol. 3:9; Žalm 101:5; Ef. 4:31) Pavel k tomu dodal: „Nereptejte, jako reptali někteří z nich a za to byli zahubeni andělem zhouby.“ (1. Kor. 10:10, „Žilka“) Jakub zavrhoval vychloubání, zatímco Pavel radil, abychom se vyhýbali pošetilým řečem a nemravným žertům. (Jak. 4:16; Ef. 5:4) Může někdo z nás poctivě říci, že nikdy nezhřešil ani jediným z uvedených způsobů? Sotva. Jakub, Ježíšův bratr, řekl: „Jestliže někdo neklopýtá slovem, je dokonalý muž.“ (Jak. 3:2) Může si někdo z nás dělat nárok na dokonalost? Ne.

Tentýž učedník jmenoval další způsob, jímž můžeme zhřešit. Řekl: „Jestliže tedy někdo ví, jak dělat to, co je správné, a přece to nedělá, je to jeho hřích.“ (Jak. 4:17) Je něco takového možné? Představme si třeba člověka, který jde po chodníku, a v tom ze zahrady před ním vyběhne dítě rovnou do rušné ulice. Takový člověk má snad možnost zachránit dítě před úrazem, ale prostě si ho nevšímá a jde dál. Ano, nedělá nic nesprávného. Ale skutečnost, že neudělal nic proto, aby dítěti pomohl, by pro něho znamenala hřích. Kolikrát jsme my všichni nejednali skutečně milujícím způsobem vůči druhým lidem nebo vůči Bohu! Pokaždé, když selžeme, je to hřích.

Hříšné mohou být i nesprávné postoje. Povýšenost a nadutost jsou Biblí zavrhovány stejně jako zbabělost. (Přísl. 21:4; Zjev. 21:8) I nesprávné myšlenky jsou hříšné. Poslední z Deseti přikázání stanoví: „Nebudeš toužit po domě svého spoluobčana. Nebudeš toužit po manželce svého spoluobčana ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu ani po ničem, co patří tvému spoluobčanu.“ — 2. Mojž. 20:17

Jak můžeme zabránit nesprávným tužbám, aby nepřicházely na mysl? Snad tím, že se budeme zaměstnávat něčím prospěšným. Jestliže to však není nic platné, musíme je prostě uznat za nesprávné a bojovat proti nim. (1. Kor. 9:27) Tyto nesprávné tužby jsou v Božích očích hříchem. — Přísl. 21:2.

Konečně nás může zavést do hříchu falešné náboženství. Kromě takového nesprávného jednání, jako je modlářství a spiritismus, které jsou výslovně zakázány v Bibli, je ukázáno, že už jen patřit k falešnému náboženství je hříchem. Poslední kniha Bible popisuje falešné náboženství jako světaširé město nazvané Velký Babylón a říká: „Vyjděte z něho můj lide, nechcete-li se s ním podílet na jeho hříších a nechcete-li dostat část z jeho pohrom.“ (Zjev. 18:4) Falešné náboženství se provinilo velikými hříchy. Nesprávně představovalo jediného pravého Boha, pronásledovalo pravé Boží služebníky a zapletlo se do politiky. Všichni, kdo patří k falešnému náboženství, se podílejí na těchto hříších tím, že podporují organizace, které je páchají.

Proč jsme hříšní?

Zmínili jsme se jen o několika málo způsobech, jak můžeme upadnout do hříchu. V Bibli jsou uvedeny mnohé jiné. Když o nich budeš uvažovat, dojdeš třeba k názoru, že je nemožné nějak nezhřešit. Pravděpodobně budeš souhlasit s králem Šalomounem, který řekl: „Není člověk, který nehřeší.“ (1. Král. 8:46) Bůh sám poznamenal: „Sklon lidského srdce je od jeho mládí zlý.“ (1. Mojž. 8:21) Ano, mnohé věci nás přivádějí k hříchu, ale v prvé řadě slabost našeho vlastního těla.

Proč tomu tak musí být? Je to způsobeno dědičností. Naši první rodiče, Adam a Eva, původně tento problém neměli. Byli dokonalí a dokázali se v otázce hříchu rozhodovat vyrovnaně, rozumně. Učinili však nesprávnou volbu, vzbouřili se proti Bohu, a upadli tedy z dokonalosti do nedokonalosti. Proto zanechali všem svým dětem dědictví hříšných, nesprávných sklonů. Apoštol Pavel to vysvětlil následujícím způsobem: „Skrze jednoho člověka [Adama] přišel na svět hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ — Řím. 5:12.

I s nejlepšími možnými pohnutkami se tedy nedokážeme vyhnout hříchu. Proč? Apoštol Pavel sám přiznal: „To dobré, co si přeji, to nekonám, ale činím to špatné, co si nepřeji.“ (Řím. 7:19) Všichni tedy máme stejný problém.

Výsledek byl pro lidstvo zkázonosný. Nejlepší záměry člověka jsou mařeny jeho vlastní nedokonalostí. Sobectví a chamtivost vedou k znečištění, chudobě a nespravedlnosti. Podezřívání a nedůvěra vyvolávají nestálost v mezinárodních vztazích stejně jako v rodinách. Úplatkářství a zločin překážejí zemím ve snaze o pokrok. A člověk na tom může málo změnit.

Navíc vzhledem k vrozené hříšnosti lidí nad námi jako hrozivý mrak visí pravidlo stanovené v Římanům 6:23: „Mzda, kterou platí hřích, je totiž smrt.“ My sami nemůžeme udělat nic, abychom se vyhnuli trestu smrti za své hříchy, protože nemůžeme udělat nic, abychom se naprosto vyhnuli hříchu. Jsme zcela vydáni napospas své vlastní nedokonalosti.

A je to všechno? Budou člověku jeho vlastní slabosti vždycky bránit v uskutečnění jeho nejvyšších snů a tužeb? Ne. Je zde totiž někdo, kdo nám může pomoci. Apoštol Pavel nejprve přiznal svou osobní neschopnost vyhnout se hříchu, a pak řekl: „Já ubohý člověk! Kdo mě vyprostí z těla podstupujícího tuto smrt?“ A jeho odpověď? „Díky Bohu skrze Ježíše Krista, našeho Pána!“ (Řím. 7:24, 25) Ano, když si uvědomíme, jak velice jsme pod mocí hříchu a jak jsme bezmocní a nemůžeme se sami vyprostit, oceníme velikou lásku a pozornost Boha, který nám skutečně pomohl. Jak to však učinil?