Proč nebyli cherubíni v izraelském uctívání modlářstvím?

DESATERO přikázání bylo Izraeli předáno na bázeň vzbuzujícím pozadí Boží moci a slávy, kdy Bůh na horu Sinaj „sestoupil v ohni; a její kouř stále vystupoval jako kouř pece a celá hora se velmi třásla“. Při té příležitosti Bůh řekl: „Neuděláš si žádný vyřezávaný obraz nebo podobu toho, co je nahoře v nebesích, ani toho, co je dole na zemi, ani toho, co je ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět, ani se nedáš svést, abys jim sloužil, protože já, Jehova, tvůj Bůh, jsem Bůh vyžadující výlučnou oddanost.“ Mojžíš vysvětlil, že Bůh přišel s takovou velebností proto, „aby před vaším obličejem trvala bázeň před ním a abyste nehřešili“. — 2. Mojž. 19:18; 20:4, 5, 20.

Když byl Izraelitům tak zdůrazněn tento zákon proti modlářství, někdo by se mohl zeptat, proč jim byl také dán příkaz, aby vyrobili dva zlaté cherubíny a umístili je na víko truhly smlouvy v Nejsvětější svatostánku. Kromě toho byla celá kostra svatostánku pokryta lněnými látkami, na nichž byli z vnitřní strany vyšity barevné postavy cherubínů. — 2. Mojž. 25:18; 26:1.

Když byl tento svatostánek později nahrazen Šalomounovým chrámem, „okolo po všech stěnách domu vyřezal ryté obrazy cherubínů“ a „udělal v nejvnitřnější místnosti [v Nejsvětější] dva cherubíny z olivového dřeva, každého o výšce deseti loket“. Také dveře chrámu a boční stěny měděných vozíků pro potřeby chrámu byly ozdobeny cherubíny a jinými obrazy. — 1. Král. 6:29, 32, 23; 7:27–29.

Ne všechny obrazy jsou modly

Modla je obraz, znázornění něčeho nebo symbol, ať hmotný nebo založený na představách, který je předmětem uctívání. Modlářství s použitím obrazů a symbolů je rozšířené. I v desetikmenném království Izraele byla postavena dvě zlatá telata k modlářskému uctívání a během vlády pozdějších králů bylo ustaveno uctívání Baala. Byl mu postaven oltář a posvátný kůl. — 1. Král. 12:28; 16:29, 31–33.

Boží zákon, který zakazoval vytváření obrazů, však nevylučoval tvorbu veškerých znázornění a soch. Jak bylo řečeno výše, k výzdobě svatostánku v pustině a Šalomounova chrámu v Jeruzalémě bylo použito postav cherubínů. Podle starobylé židovské tradice měli tito cherubíni lidskou podobu. Představovali andělské tvory. Ti na víku truhly smlouvy byli popsáni jako „slavní cherubíni“. (Žid. 9:5) V každé podrobnosti byli vyrobeni ‚podle . . . vzoru‘, který Mojžíš obdržel od Jehovy. — 2. Mojž. 25:9.

Tito cherubíni naznačovali královskou přítomnost Jehovovu, který řekl: „Představím se ti tam a budu s tebou mluvit z místa nad víkem, z místa mezi dvěma cherubíny, kteří jsou na truhle svědectví.“ (2. Mojž. 25:22) V obrazném smyslu tedy Jehova „sedí na cherubínech“ [nebo „mezi“ nimi]. (1. Sam. 4:4; 2. Král. 19:15) Tak Jehova vrýval do vědomí sloužícího velekněze národa, který jediný směl jednou za rok vstoupit do Nejsvětější, že On jako Bůh je vládcem v Izraeli. — Žid. 9:7; Iz. 33:22.

Ostatní znázornění cherubínů ve svatostánku a uvnitř chrámu viděli také přisluhující nižší kněží. I jim se tedy do vědomí hluboce vrývala Jehovova svatá přítomnost.

Jak jsme viděli, tato znázornění cherubínů nebyla výmyslem lidí. Jehova sám nařídil, aby byla umístěna v chrámu proto, aby si kněžstvo plně uvědomovalo jeho přítomnost. Nemohla se také stát předmětem uctívání lidu, protože ten cherubíny neviděl, a nebyl tak sváděn, aby je chápal jako modly. (4. Mojž. 4:4–6, 17–20) Místo aby podporovala modlářství, tato znázornění cherubínů soustavně připomínala izraelskému kněžstvu jejich vztah k Nejvyššímu, k panujícímu králi Izraele, k tomu, který vyžaduje výlučnou oddanost. — 5. Mojž. 6:13–15.

K prvnímu setkání lidí se skutečnými cherubíny došlo vně zahrady Eden, když Adam a Eva zhřešili a Jehova Bůh je ze zahrady vyhnal „a postavil cherubíny na východě zahrady Eden a planoucí ostří meče, který se neustále otáčel, aby střežili cestu ke stromu života“. Člověk se vzepřel Bohu jako svrchovanému vládci a cherubíni jako podporovatelé Jehovova trůnu uzavírali zpět cestu, jež by vedla do důvěrného vztahu s Jehovou v pozemském ráji. — 1. Mojž. 3:23, 24.

Avšak cherubíni, kteří později zastiňovali slitovnici truhly, ukazovali, že Jehova je opět uprostřed svého lidu Izraele. Bůh seděl mezi cherubíny a tím naznačoval, že opět otevřel cestu ke správnému vztahu k sobě.

Kněží měli v Izraeli nejvyšší odpovědnost, aby udržovali národ ve správném vztahu k Jehovovi, „neboť rty kněze by měly udržovat poznání a lidé by měli z jeho úst hledat zákon“. (Mal. 2:7) V jejich učení měla být zahrnuta „bázeň před Jehovou“ jako „počátek poznání“ a „počátek moudrosti“. (Přísl. 1:7; 9:10) Jejich služba ve svatostánku a později v chrámě jim stále připomínala Jehovovu přítomnost a vštěpovala jejich vlastním srdcím přiměřenou bázeň před Jehovou, aby tak opět sami mohli předávat tuto bázeň národu.

Co se však stalo za dnů proroka Ezechiela? Lid země se pod vedením starších mužů naneštěstí odvrátil od Jehovovy přítomnosti. Ezechiel byl ve vidění přenesen do vnitřního nádvoří chrámu a viděl 70 starších mužů z domu Izraele, jak se dopouštějí modlářství v jedné z vnitřních místností chrámu. Říkali: „Jehova nás nevidí. Jehova opustil zemi.“ (Ezech. 8:9–12) To se dělo přímo v chrámě a kněží tomu nebránili. Pro toto modlářství uvedl Bůh zkázu na Jeruzalém a jeho chrám, a to včetně cherubínů, kteří sloužili jako ozdoba. Zkáza v roce 607 př. n. l. nepřišla kvůli modlářství, které by souviselo s cherubíny jako ozdobami, ale protože Izrael zapomněl právě na to, co si měl díky cherubínům uvědomovat, totiž na přítomnost Jehovy Boha, který vyžaduje výlučnou oddanost.

Jako křesťané bychom se tedy měli v dnešní době pevně držet víry a ‚pevně chovat v mysli přítomnost Jehovova dne‘. Jednejme tedy ve víře, jako bychom viděli Toho, který je neviditelný, Jehovu. — Žid. 11:27; 2. Petra 3:12.