Osamocení může být nebezpečné
„VÝSTRAHA: Osamocení může ohrozit tvé zdraví.“ Podobně obvykle zní upozornění na něco, co může vážně ohrozit lidské blaho, a také upozornění na nebezpečné chemikálie a léky. V poslední době se však ukazuje, že takové upozornění je možno právem adresovat těm, kteří žijí v osamocení, ať již následkem okolností nebo ze svého vlastního rozhodnutí.
Velmi nebezpečný může být například otřes ze ztráty manželského druha. Časopis „Time“ uvádí, že „počet úmrtí následkem uzavření koronárních cév je u vdov mezi 25 a 34 lety pětinásobný ve srovnání s vdanými ženami téže věkové skupiny. Pravděpodobnost, že vznikne rakovina plic nebo záchvat mrtvice, je ve všech věkových kategoriích u rozvedených dvojnásobná ve srovnání s osobami v manželství.“
Osamělost následkem izolace však neblaze působí i na dospělé, kteří nikdy nebyli v manželství. Studie, kterou provedl dr. James Lynch z univerzity v Marylandu, ukazuje, že počet úmrtí následkem srdečního onemocnění je dvou až pětinásobný u svobodných. Z této studie vyplývá, že pravděpodobnost duševního onemocnění a ústavní léčby je pro starého mládence třiadvacetkrát vyšší než pro ženatého muže, a u svobodné ženy je pravděpodobnost desetkrát vyšší než u ženy vdané. Je naprosto zřejmé, že tento lékař nezkoumal zprávy o těch, kteří se v životě řídí inspirovanou Svatou biblí, jako křesťanští svědkové Jehovovi. Statistiky o těchto lidech by byly velmi odlišné. Podle statistiky tohoto lékaře osamělost následkem izolace může vést k duševnímu a citovému napětí, které ohrožuje život.
Zkušenost takzvaných linek důvěry ve velkých městech ukazuje, jak vážný je tento problém. Například ve velkém kanadském městě Torontu, které má více než dva milióny obyvatel. Na jedné z několika linek důvěry bylo během jednoho roku asi 33 000 telefonátů. To znamená jedno zavolání za každých šestnáct minut. Asi 75 procent těch, kteří volali, byli lidé trpící osaměním, „chodící ranění“, jak je označil jeden lékař. Šest procent z nich pomýšlelo na sebevraždu. Torontský list „Star“ o nich řekl, že tito lidé trpí „neviditelnou nemocí“, která se šíří jako epidemie. Dr. Vello Sermat označil tento stav jako „pocit naprostého osamění, jakoby úplného oddělení od ostatních lidí. . . Nedostatek lidských pout.“ Mnozí z těch, kteří trpí osaměním, jsou starší lidé, často vdovy a vdovci.
Starší lidé, kteří žijí osaměle, se často stávají obětí zločinu. V řadě velkých měst jsou tito nešťastní lidé nuceni dále žít v rychle chátrajícím prostředí, kde je mladí chuligáni považují za snadný terč svých útoků. Tito osaměle žijící starší občané se stávají obětí loupeží, krutého bití, znásilnění i mučení. Ze strachu se izolují ještě více. Stává se, že zavírají dveře na závoru, okna opatřují okenicemi a jídlo a jiné potřeby si dávají přinášet.
Také mladí lidé trpí nebezpečím samotářského života. Někteří se domnívají, že by si mohli vytvořit nový životní styl, při němž by nebyli závislí na družnosti, jak to bylo obvyklé v minulosti. Doufají, že to bude šťastnější život. Ale přináší jim skutečné uspokojení? Torontský list „Star“ uvádí, že počet sebevražd v provincii Ontario roste nejrychleji mezi osobami dvaceti až třicetiletými. Pak jsou ještě lidé, kteří si příliš pozdě uvědomí, že se stali obětí osob se špatnými pohnutkami. Například jedna šestadvacetiletá žena to vyjádřila slovy: „Říkal mi, že je do mne šíleně zamilován, . . . posílal mi květiny, . . . kupoval mi večeře, . . . a pak mi řekl pravdu. Žil v té době s jinou ženou.“
PROBLÉMY OSAMOCENÍ
I „svobodní hypermoderní lidé“ začínají docházet k závěru, že člověk nemůže snadno popřít to, co je v životě přirozené. Ačkoli se věci napovrch jeví jinak, mladí lidé si stále rostoucí měrou uvědomují, že pro uspokojující život potřebují trvalé druhy a že po tom touží. Kanadský týdeník „Maclean’s“ uveřejnil článek pod titulkem „Sám mezi množstvím lidí — sen svobodných dostává trhliny“. V článku bylo řečeno: „Stále více žen a někteří muži přiznávají, že příležitostné sexuální styky je již unavují, nudí a působí jim zklamání.“ Sexuální styky samy o sobě nejsou řešením. Něco zde chybí: pravá láska a závazek. Léta ubíhají příliš rychle a mnozí zjišťují, že je problematické najít vhodného manželského druha. Osamění, které si sami způsobili, se v šedesátých letech projevovalo nevyvážeností, v sedmdesátých letech rozmrzelostí a dnes bolí.
Je zřejmé, že člověk, který se rozhodl k osamělému životu nebo k němu byl přinucen okolnostmi, se nějak mění ve svém způsobu myšlení. Často se stává, že si v rozporu s biblickou radou myslí příliš mnoho sám o sobě a dokonce se oddává sebelítosti. Kritizuje opomenutí jiných a příliš zdůrazňuje to, v čem jej zklamali. Někdy jim připisuje špatné pohnutky. Očekává, že druzí k němu budou přátelští, a není-li to tak, má pocit, že jej zklamali. Příkladem toho je jedna mladá vdaná žena s dvěma dětmi. Tato matka se nějaký čas stranila společnosti lidí, které dobře znala. Když jedna přítelkyně poznamenala, že ji v poslední době neviděla, odpověděla tato mladá žena: „Udělala jsem to, abych poznala, zda si toho někdo všimne a bude mít o mne starost.“
Jsou tedy jasné důkazy o tom, že může ohrozit zdraví lidí, jestliže všeobecně nejsou schopni vytvořit pevné lidské vztahy. Co však dělá člověk, který zdánlivě nemůže ovlivnit svou životní situaci? Jak se může přizpůsobit nežádoucím změnám v životě?